Májiny zážitky

Todo está mejorando, mis niňos

2012-02-11T18:57:00.014Z

Je za námi další kanárkový týden. Moc fajn týden. Zkoušky mám dávno za sebou, výsledky pořád nemáme. Ani se tomu nedivím, ale obden naivně čekuju univerzitní stránky, jestli se neobjeví nějaké novinky. V Las Palmas se nám rozběhl třítýdenní Karneval - monstrózní akce, na které nesmí nikdo chybět. O víkendu probíhají volby královen karnevalu, přehlídky tanečníků, masek a kostýmů.. Všecko svítí, bliká, září, hraje, chřestí, Las Palmas se hromadně veselí na Santa Catalině a vše bude gradovat příští pondělí. Asi se taky namaškaříme a půjdem do průvodu.

Mění se nám osazenstvo bytu. Na loučení jsou dobré jen bouřlivé rozlučky, v těch jsme dobří. Ačkoliv sousedi moc nechápou, proč ráno na liště pod balkónem, dva metry nad zemí, visí kus gauče :) Lenka odjela natrvalo do Čech, nahradí ji Čech Michal (řečený Miguel), Piotr zmizí v pondělí a náhradu za něj nemáme. Sháníme kde se dá - inzeráty, telefonáty, prohlídky - stejný kolotoč jako v září. Ale snad se stejně dobrým koncem. Měla tu s námi bydlet španělka Arraceli (v kuloárech přezdívaná Arrecife či Vermicelli, protože kdo si má zapamatovat tak hloupé jméno), ale chvíli před nástupem nám odřekla, prý sehnala něco levnějšího. Naštěstí jsme ji (poučeni chybami ze září) zkásli o zálohu, kterou jí nehodláme vrátit, takže aspoň nás to zatím finančně tolik nebolí. Štěstí, že Marek, Rada a Robča zůstávají, bez nich by to snad ani nebylo ono. Socializování se v kuchyni, vzkazy na zdi, lezení, výlety... to sem prostě patří. Nějak si neumím představit, že to jednou skončí. Ale naštěstí až za dlouho!

Děláme dobré skutky - jak říkala jedna Němka, co nás brala na stopu: je třeba si zařídit Pluspunkty tam nahoru :) Zlanařila jsem Marka s Radou a ve čtvrtek jsme hromadně naběhli do pojízdného busu. Políčko z modrého života splněno.

Asi dva dny po příjezdu z Gomery mě chytl opět cestovací rapl a nakoupila jsem letenky - do Nizozemí za Leňou, do Barcelony na víkend, do Granady za mojí španělštinářkou a do Sevilly za kámošem Adamem z gymplu :) ještě tam někam nacpat Madeiru nebo Kapverdy a budu spokojená :) Když svoje letecké plány porovnám se seznamem návštěv, které se sem chystají, nebude snad jeden víkend do konce května volný.. Ale lepší než se nudit :)

A to nejlepší nakonec. Začala mi zase škola a oproti zimnímu semestru je to nebe a dudy. Hodiny mají úroveň, smysl a řád, učitelé mluví krásnou, zřetelnou španělštinou, řekli nám, jak budou vypadat zkoušky na konci semestru (z jednoho předmětu asi ani zkouška nebude) - no prostě paráda! Vypadá to, že by mi ta škola tady mohla i k něčemu být :) Mám tři předměty (Geografía de África, Geografía de Canarias a Métodos en Geografía), rozvrh od pondělí do čtvrtka más o menos od pěti do devíti. Připadám si sice jak student večerní průmyslovky v Marečku, podejte mi pero, ale zase mám celý den volno, můžem přes den chodit lízt a školu si odsedím až večer. No, odsedím... musíme pěkne makat, obzvlášť v Africe, kde je nás 5 (a z toho my dva s Markem), žádné anonymní sezení v sedmdesáti lidech, jako minulý semestr. Pořád dávat pozor, otázky, odpovědi, úkoly. Afriku učí Augustin Pomeranč (Naranjo) a spolužáci ho důvěrně oslovují Tino. Pokaždé, když mu tak řeknou, musím se smát - neumím si představit, že bych např. doktoru Fňukalovi řekla uprostřed hodiny Hele, Mildo... :) Pořád mě pozoruje, jestli vím, o čem mluví. Když hledám ve slovníku, hned se ptá, co nechápu. Furt ve střehu. Ale to mě právě baví, špicluju uši, kulím oči, abych všemu rozuměla a po 4 hodinách soustředění jsem zralá na kapačky, jak mě to překládání ze španělštiny zmáhá :) Prostě - všecko se zlepšuje, i když by si jedem myslel, že už to nejde. Ťuk ťuk ťuk. Snad to tímhle nezakřiknu.

Ps. pro srovnání tady jsou mé dojmy z prvního semestru... jak říkám, nebe a dudy.

Gomera a Tenerife (potřetí - dobří holubi se vracejí)

2012-01-31T22:39:00.019Z

Co nejhezčí na Gomeře? ... výhled na Tenerife :)

Aneb ne vždycky se cestuje tak hladce, jak by si jeden přál, ale k tomu se dostanu. Začínáme totiž v Caňadas na Tenerife a to je země zaslíbená. Jarda na oranžových skalách s výhledem na Teide ještě nelezl, tak jsme tentokrát vyrazili na největší kanárský ostrov spolu. V plánu byly dva dny lezení a pak přesun na čtyři dny na Gomeru. Možná jsme to měli udělat naopak, protože pod Teidetem (nebo se to nekloňuje podle vzoru kuře?:)), tam je ráj. Tady stávající problémy mizí a nové se neobjevují. Všechno jde hladce - autostop, kempování, většinou i počasí. Ze Svatého Kříže jsme sem ve čtvrtek na 4 stopy dojeli kolem třetí odpoledne. Docela si pochvalujeme přítomnost německých turistů, protože nebýt jich, asi by nás neměl kdo nabrat. Lezeme stejné cesty jako v prosinci s klukama, ale jde to mnohem líp, trénink je znát. Jarda tahá cesty, já bojuju s převisy, ruce rozpíchané od ostrých chytů, dlaně samý puchýř. Na namádžovaných prstech se pomalu objevuje krev. Tak to má být - a muerte! :) Vždycky když se cvaknu nahoře u slaňáku a rozhlížím se kolem, rozlije se mi po těle zvláštní klid a pohoda. Miluju to tady. Za svitu odpoledního slunce je to to nejkrásnější místo na Kanárech, jaké znám. Samé hezké zážitky a vzpomínky. Lezem až do tmy, pak mrazivá noc v ozkoušeném kempu Chio a v pátek šup na stěnu hezky od rána. Labůžo.

V pátek večer se z přístavu Los Cristianos přesunujeme lodí na Gomeru, druhý nejmenší ostrůvek. Očekávání jsou velká a to je možná chyba. Spolu s La Palmou má být Gomera nejzelenější ostrov, parádní pro turistiku, uprostřed národní park, ideální na aktivní dovolenou. Jardovi ale na lodi naměříme osmatřicet teplotu, tak ho po přistání místo do luhů a hájů nekompromisně ženu do hostelu. V sobotu dopoledne prošmejdíme město, nakoupíme zásoby a stopem do hor. Překvapují mě davy cizinců - měl to být přece klidný ostrov a místo toho je tu spousta turistických autobusů a průvodců krotících si svou skupinku natěšených (zejména) Němců. Po lehkých prostojích na stopu se necháváme vysadit u odbočky na nejvyšší vrchol ostrova - Alto de Garajonay (1487 m n. m.) - a za půl hodinky stojíme na něm. Bohužel, šedobílé mraky jsou všude kolem a my vidíme tužku. Navíc se dává do deště. Tak aspoň odlovit gomerskou kešku ;)

Za bubnování dešťových kapek kličkujem nejstarším vavřínovým pralesem na světě. Jakooo, laurisilva dobrá, ale s tím výletem ne Kokořín se to nedá srovnávat. Aby nám to aspoň rychleji utíkalo, zpíváme z plných plic, až se vavřín zelená. V osadě El Cedro nic není, tak scházíme kolem (údajně) největšího kanárského vodopádu do vesnice Hermigua. Největší zážitek máme asi z rázné paní v infocentru, která je opravdu ženská na správném místě a posílá nás spát do banánových plantáží.

Ani v neděli počasí není nic moc, nebe šedé a největší peckou je výhled na protější Tenerife, kde se z nízkopoložených mraků zvedá Pico del Teide. Navíc se budím s ucpaným nosem a hlavou jak balón - a to mi Jarda tvrdil, že rýma není nakažlivá. Teplotu radši neměříme, ale občas mě polívá horko, chvilku je mi zima, nic moc stav. Přes malebnou vesničku Agulo dostopujem do Krásného údolí (Vallehermoso) a zpestřujem si den místní specialitou - polívkou z řeřichy (potaje de berros), mňam, moc dobrá. Na dva stopy dorazíme k 7 kouzelným pramenům Chorros de Epina a odtud zahájíme prudký sešup na údajně nejkrásnější pláž ostrova. No potěš koště. Po dvou hodinách sestupu dorazíme na kamenitý kus čehosi, co při dobré vůli můžeme navat pláží, rozhodně ale ne nejkrásnější. No nic, vaříme, večeříme a přidává se k nám na noc Marek, který brouzdá Gomerou na vlastní pěst.

Ráno naštěstí šílený stoupák šlapat nemusíme, vezme nás mladý kluk, gomerský patriot, kterému pořád musíme opakovat, jak se nám tady líbí. Lhát se nemá, ale když je to pro dobrou věc :) Vysvětluje se omyl s pláží - měli jsme se dát mírně doprava na Playa del Trigo, tam by prý bylo pěkněji. No nevím, zlatavý písek by nás tam stejně nečekal. Marek jede s týpkem tam, kde my byli včera a my se svezeme stařičkou dodávkou do Údolí velkého krále (Valle Gran Rey). Taky tomu NĚCO chybí. Bílé domečky roztroušené ve stráni jsou hezké, ale čekala jsem větší pecku. Možná je to tím, že tady už dlouho nepršelo a celý ostrov je mnohem méně zelený, než bývá normálně. Místo bujné vegetace jsou svahy pokryté polosuchým šáším, které k hikování moc neláká. Lodí přeplouváme zpátky do San Sebastianu a já se nechám ostříhat.

Zatímco jsem byla u holiče, venku se úplně změnilo počasí. Místo bílého nebe je teď nad ostrovem azuro a všechno vypadá lákavěji. A tak, i přesto, že mám nějaký zánět v oku a v hlavě mi hučí, berem stopa a fičíme znovu na nejvyšší vrchol. My nějaký pěkný výhled prostě ulovíme! A taky, že jo - pohledy do údolí se otevřely, vidíme skály vystupující z vavřínového pralesa, v pozadí vše samozřejmě kontroluje Teide. Krása. Cestou z Alto de Garajonay nám staví Němci a díky komunikačnímu šumu s nimi jedeme místo do San Sebastianu do vedlejšího údolí. Je nám blbé jim říct, že jsme se špatně pochopili, a tak místo odpoledního kafe v hlavním městě sjedeme 30 km k moři do Playa Santiago (což je veeelmi tichá vesnička, ze které po sedmé hodině večerní už neodjíždí ŽÁDNÉ auto) a marně stopujeme. Naštěstí jede před osmou autobus. Za tmy dojíždíme do Sebastianu a na malé kamenné citadele uléháme. Neúspěšně čelíme útokům komárů, tak Jarda staví stan. Já už na to nemám síly. S plným nosem a slabou teplotou jsem sotva schopná se přesunout dovnitř. Ráno za tmy stan balíme, aby nás někdo neviděl a nedal nám pokutu. Uff, noc hrůzy.

Vzhledem k podlomenému zdraví a potenciálu ostrova měníme v oficíně lístky a rozhodneme se jet domů o den dřív. Pozdravíme se s Jirkou a Lenkou (moje učitelka španělštiny z Olomouce), kteří přijeli taky projet Gomeru a pak už začne celodenní přesun: Gomera - Los Cristianos - Santa Cruz de Tenerife - Gran Canaria.

Na Hierro teda dřív než v březnu nejedu :)

Dozvuk závodu

2012-01-24T12:49:00.006Z

Půl maraton odběhnut. Nezdálo se mi to jenom? Kdepak, bolavé nohy, klouby, svaly a pomalu i oční víčka mi při každém pohybu těch jednadvacet kilometrů připomenou. A kdybych náhodou zapomněla, stačí otevřít včerejší noviny a zasmát se nad svojí fotkou :)

Ani bych o zvěčnění v místním plátku Canarias 7 nevěděla, nenapsat mi o něm Yurena, známá z lezení. Hned jsem fičela do trafiky před domem, koupila poslední výtisk deníku (jde na dračku:)) a nestačila se divit. Že budu na stránce těsně nad fotkou vítěze maratonu, by mě ani ve snu nenapadlo. Je to asi taková haluz, jako když jsme s Leňou potkaly v singapuru prezidenta :)

Media maraton

2012-01-22T15:49:00.022Z

Z postele lezu netradičně už v sedm ráno - čas na kanárské poměry víc než netypický, častěji jsme touhle dobou snad šli spát :) Žaludek se mi třepe jak ratlík - je úplně jedno, jestli běží Lepíková nebo Balatková, obě ženské bývají před závodem nervní jak sáňky v létě. Paštika, bageta, banán = snídaně šampionů. Start je asi 10 minut od našeho domu, vyrážíme polehku, jen s foťákem. Jarda mi totiž dělá vrchního dokumentaristu :)

Už řazení na startu mi má napovědět, že závod bude pekelně rychlý. Skládáme se totiž do startovacích vln a já marně hledám tu, s předpokládaným časem doběhu 2 h - 2:15. Časy jsou vypsány jenom po 1:45, ostatní jsou shrnuti pod skupinu "víc než 1:45". Asi tři řady přede mnou stojí copatá slečna s nápisem na triku: You´ll never run alone (Nikdy nepoběžíš sám). To opravdu ne, na start se letos podle organizátorů postavilo 2789 lidí, 565 z nich běží celý maraton. Češi běžíme prý tři :) Uff. Poslední hluboký nádech a startovní pole se dává do pohybu. Zapínám krokoměr - vánoční dárek od Jardy, nad kterým jsem u stromečku pěkně prskala. Bude se dneska hodně hodit. Kolem trati stojí diváci s řehtačkama, fandí, křičí, hulákají a já z té soudržnosti a podpory mám slzy v očích. Jsem děsněj cíťa :)

První kilák rozdýchávám dojetí a kulím oči nad nasazeným tempem. Když běhám něco delšího jen tak, rozběhnu si to okolo 6 minut na kilometr, 5:40 ještě zvládnu, ale ne moc dlouho. A my si to po nábřeží hasíme hezky 5:20 na kilák a ještě mě furt někdo předbíhá. No potěš koště, to mě zabije. Krotím svou soutěživost a lehounce zvolňuju, takhle bych se do cíle ani nedoplazila. Vbíháme do přístavu a v protějším směru nás míjí gazely na čele startovního pole. Kupodivu žádný Keňan. Otočka v přístavu a stejnou cestou zpátky, takže vidím, kolik lidí je za mnou a lehce mě děsí, že žádné davy to nejsou. Proboha, kam ti lidi tak ženou? Běh mě ale strašně baví, ve sluchátkách poslouchám vypalovačky od Divokýho Billa a občas prohodím pár slov s Jardou, který celý závod absolvuje se mnou, jen tak, pro radost, bez čísla :)

Na pláži Las Canteras chvilku konverzuju se sympatickým, asi sedmdesátiletým dědou, který má přibližně stejné tempo jako já. No, aspoň má obě nohy, mohlo by to být i horší. Vtipkuje a mně se běží ještě líp. Ukrajujem desátý kilometr, druhá občerstvovačka, tlačím do sebe banán. Na třináctém kilometru, někde kolem auditoria, přichází první krize. Tuhnou nohy, začíná to bolet. Opakuju si větu Haruki Murakamiho - bolest je nevyhnutelná, utrpení dobrovolné - a jako na zavolanou mi naskočí do uší písnička Halo od Beyoncé. Nakopne mě na další tři kiláky, zpívám si a jsem spokojená. Navíc předbíhám slečnu, jejíž tričko mi na startu slibovalo, že nikdy nepoběžím sama. Správná holka, dodržela slib :) Ke třetí občerstvovačce vede cesta lehce do kopce a mají tam k jídlu jenom banány, které už mi lezou ušima, takže do sebe lupnu jen decku ionťáku a fičím dál. Chyba! Po chvíli přichází hlad. Tělo pochtívá a moc nespolupracuje.

Klepou se mi nožky, ale nemůžu zpomalit, už proto, že na 18. kilometru, na Trianě, mě čekají děcka. Celý závod jsem trnula, že v tomhle místě už nebudu kvůli bolesti nohou běžet a budu muset popocházet, jako loni v Olmíku. Ale letos je to nějaké lepší a já pořád běžím :) Vidím Radeho, jak drží českou vlajku, slyším Marka, Robču a Karolínu a zas mě to bere radostí do pláče. Hergot ženská, vzpamatuj se! Z posledních sil na ně zavýskám a vrhám se na poslední 3 kilometry. U katedrály je už ale hlad nesnesitelný. Občasné koukání na iPod s krokoměrem mi ukazuje, že sice nezpomaluju, nicméně melu z posledního. Občerstvovačka až do cíle nebude, co teď? Potlačím myšlenku zakousnout se do spoluběžců a najednou zahlídnu turistický stánek, ve kterém paní v kroji dělá reklamu na pravé kanárské pomeranče. Hurá, záchrana! Odběhnu z trasy a jeden výstavní pomeranč seberu z ošatky. Než mi ho babka Chiquita stihne sebrat, zakousnu se do něj a s půlkou pomeranče v zubech běžím dál. Uff, to bylo na poslední chvíli.

Píchá mě v boku, tak chvilku běžím nakřivo, ale pak zase probíhám Trianou a před děckama se tvářím, že mě nic nebolí. Nevím, jak moc úspěšně :) Už je to jen kilometr. Zkouším zrychlovat, a předběhnu namalovanou slečnu, se kterou se předháníme celý závod. V čase 2:05:30 protínám cílovou pásku a zas nemám daleko k slzám. Atmosféra je prostě fantastická! Vystojím frontu na vrácení čipu, nafasuju triko "Media Marathon Finisher" a medaili a hledám Jardu, který jednadvacet kiláků absolvoval neohroženě se mnou. Vyzvednem věci, dáme 2 nealko piva, pofoukáme puchýře a hurá na byt. Tam mě čeká přivítání - získala jsem ocenění Diktátorka dne! :)

Prohlížím s Jardou fotky, které během závodu pořídil, slzím nad hustokrutým oslovením, čtu veršované smsky od rodinky, pochvaly na fejsbůku a vím jedno - I´ll never run alone! Ne s tak skvělou fanouškovskou základnou! :)

Ps. že bych to v červnu v Olmíku zkusila pod dvě hoďky? :)

Některé dny jsou prostě lepší...

2012-01-20T17:17:00.006Z

Znáte to, když se ráno probudíte a u srdce vás šimrají motýlí křídla, protože vás nový den právě vyrušil z krásného snu? Sotva člověk otevře oči, napadají ho samé hezké nápady a veselé vzpomínky, svět mu přijde barevný a krásný. Večer jste koukali na film o zdolávání Ká Dvojky, popíjeli svařák a ta lahodná voňavá medicína jakoby celou noc roznášela po těle nadšení, které člověka nutí těšit se ze života ještě víc než jindy. Nový den je pak úplně jiný než obyčejně. Obličej je nepomačkaný a nálada skvělá, i když jsou před vámi tři dlouhé eseje, se kterými už čtvrtý den ne a ne pohnout. Heřmánkový čaj taky voní a hřeje víc než jindy, mražená fileta k obědu chutná jak čerstvě grilovaný losos. Tělo má pocit, že když se odrazí, bude chvíli ve vzduchu opisovat ladné křivky, pozdraví hvězdy a pak si přistane o několik galaxií dál, na zeleném palouku plném pampelišek. Jste klidní a spokojení, jako nad talířem babiččiných buchet a bůhví proč se vám vybavuje vůně vanilkových rohlíčků. Je nepopsatelně krásné vstávat s písničkou na rtech, je krásné začít den probuzením se z bleděmodrého snu. Kéž by takových probuzení bylo víc...

La Palma - la isla bonita

2012-01-16T11:02:00.036Z

Kapánek hektické svátky plné přejíždění po Čechách skončily, Silvestr jsme proběžkovali v Jizerkách, odpromítala jsem na gymplu Kanárské zážitky, udělala v Olmíku dvě zkoušky a bylo na čase vrátit se na náš ostrůvek. Ne na dlouho. V pondělí 9. ledna jsme přiletěli, v úterý trochu podiktovali na surfu, hned večer zase přesun na letiště a hrr na ostrov La Palma - pátý největší z Kanárského souostroví a taky pátý, který mě lákal k návštěvě... Už balení mi mělo naznačit, že se chystáme na klasický "Jaroušovský" výlet, tzn. do mrtva - naházeli jsme totiž do baťohů všecko potřebné a zdálo se nám, že máme zbytečně moc volného místa. Co bychom tak ještě přibalili? Hm, tak třeba lezení... takže zavazadla pod tíhou lana, expresek, sedáků a dalších lezeckých nezbytností rázem ztěžkla o pět kilo. Oukej, teď jdou bágly sotva zvednout, můžem jet.

Lodní společnosti tentokrát zklamaly. Lístek byl jen o málo levnější než letenka, doba plavby několikanásobně vyšší než doba letu. Navíc se objevila jakási chyba v logistice (snad záměrná), takže lodí je možné dostat se na ostrov, nikoliv však Z NĚJ... Tudíž volba padla masňácky na letadlo, které cestu nad nočním svítícím Tenerife překonalo za necelou hodinku a my v úterý 10. 1. v osm večer přistáváme na malém letišťátku na La Palmě. Už záchody naznačují, že tady budeme spokojení - místo tekutého mýdla mají v dávkovačích pěnu, která udělá na dlani nadýchanou bílou hromádku, to já miluju :) První kroky z letiště vedou do nedalekého křoví, které nabízí útočiště na noc. Vstáváme ráno za rozbřesku a při balení stanu se kocháme siluetou Teide na protějším ostrově. Pak berem bus do Santa Cruz de La Palma a ve městě baštíme snídani (kukuřičné placky arepas, mňam), ještě skočit do íčka, klasika. Slečna za přepážkou je bohužel trochu toporná, nic víc než mapy se nám z ní vymámit nepodařilo. Míříme busem k návštěvnickému centru Národního Parku Caldera de Taburiente a nestačíme zírat, jak na tak malém ostrově může být tak složitý systém silnic. Samé nadjezdy, podjezdy, jednosměrky - pro stopaře dost velká komplikace. Jinak ale skvělý první dojem - oproti Lanzarote nebo Fuenteventuře je ostrov svěží a zelený (i když zrovna oproti těmhle dvěma vysušeným ostrovům vypadá cokoliv jako divoká džungle). Po informacích od rangerek v infocentru měníme plán, kalderu necháváme na dny následující, dostopujem na kempingplac El Pilar a vyrážíme na 17 km dlouhou Rutu de los Volcanos.

Cesta vede nejdřív borovicovým lesíkem, kde jsou měkké stezky posypané spadaným jehličím, klikatí se, stoupá, pak chvíli klesá a zase stoupá... nemít na zádech dvacet kilo, byla by to příjemná procházka. Vzduch je jasný, čistý a voní po všudypřítomných borovicích. Za zády máme dominantu ostrova - obří kalderu, před námi se rozprostírá moře, z něhož vykukují ostatní ostrovy. Vlevo Tenerife s majestátním Teide, před ním Gomera a vzadu na horizontu čouhalo El Hierro. Krása. Pot. Vítr ve vlasech. Svačina. Prostě paráda. Stezky skvěle značené - dokonce dvěma druhy rozcestníků, které se liší počtem kilometrů (espaňol style). Asi dva kilometry před vesnicí Fuencaliente zalezem za hromadu šutrů a na měkkém jehličí stavíme stan. Nastal čas večeře. Co bude dnes dobrého?? V letadle se plynová bomba přepravovat nesmí a v lese plném suchého jehličí se oheň bezpečně rozdělat nepovedlo, tudíž zalíváme kuskus studenou vodou a čekáme, co to udělá. Křoupe jen trochu a plechovka tuňáka spraví všecko. Po ošizené večeři nás zima žene do stanu.

Ve čtvrtek ráno scházíme do blízkého městečka, kde nás mírně překvapí pasoucí se velbloudi, doplňujem zásoby a razíme stopem po západním pobřeží směrem ke kaldeře. Potetovaný angličan neumí mluvit a řídit současně, všude byl a všecko viděl, ale hodí nás notný kus cesty. Do Los Llanos nás pak pošoupne sympatická María. Je poledne a my vyrážíme na tábořiště, kde máme rezervovaný nocleh. Slunko pere, my funíme hore kopcom, který se zvedá nad město a naštěstí se nás zželí milému Skotovi, který nás naloží do klimatizovaného auta a pohostí mandarinkama. Loučíme se na parkovišti, kde se cesty dvojí na turistickou pěšinku a asfaltku vedoucí k vyhlídce na kopec.

Volíme asfaltku, třeba zas někoho stopnem. Hm, to by muselo něco jet. Z průvodce máme informaci o jakýchsi bájných osmi kilometrech, leč nevíme, odkud kam těch 8 kiláků naměřili. Nezbývá než šlapat a nechat se překvapit. V nekonečných serpentýnách nám sluníčko pálí nosy a nad námi se zvedají vysoké skalní stěny. Na osmém značeném kilometru je nám jasné, že tohle konec rozhodně není - cesta směle stoupá dál. Na jedenáctém kilometru svačíme ve stínu borovice. Spočítali jsme si, že konec musí být za dva kiláky, takže projíždějícímu autu blahosklonně máváme a hrdě předstíráme, že jsme nikdy neměli v plánu stopovat. Do konce však nezbývají kiláky dva, alébrž 4. Nu což, šlapem. Na vyhlídce Los Brecitos zaslouženě odpočíváme. Jsou tu autem nějací frantíci, kteří špatně předstírají, že nás neobdivují :) Z vyhlídky je to do kempu už coby borovicovou šiškou dohodil. Seběhneme 4 kilometry dolů a jsme na krásném lesním tábořišti, v srdci kaldery, kolem nás skální stěny, teče tu řeka, prostě ráj na zemi. Po koupačce v potůčku večeříme opět studený kuskus a spíme v měkkém na hromadě jehličí.

Pátek třináctého zahájíme ústupem z kemping placu. Máme před sebou tři hodiny, abychom se dostali na parking, kde nás včera vyhodil Skot. Nejdřív prudký sešup, pak mravenčí překračování a přeskakování šutrů v barrancu. Asi po hodince dojdem k soutoku dvou řek - jedna je zelená, druhá oranžová. Odhodíme bágly do křoví a nalehko jdem proti proudu té oranžové, kterou způsobují minerály rozpuštěné ve vodě. Asi po čtvrt hodině narazíme na Cascada Colorada = vodopád, který hraje všemi odstíny pomerančové, meruňkové, červené a zelené. Pěkná podívaná. Zbytek cesty je spíš utrpení, batohy se pronesly, kilometry naskakují. Těsně před parkovištěm si můžem prohlídnout poduškovou lávu, další zářez v mé pomyslné geomorfologické učebnici. Normální turisté (= povětšinou Němci) si z parkoviště pak berou taxíka, to je však pod naši úroveň. Věříme, že něco pojede a ejhle - po chvilce nás bere alternativní vegetariánský veterinář. V poledne jsme zpátky v Los Llanos, k obědu si kupujem BUDVAR (ano, opravdu tu měli české pivo!!!) a mazací sýr nevábné chuti a konzistence. Chutná jak kraví vemeno a je tak hnusný, že na chvíli znejistíme, zda jsme si nekoupili pleťovou masku. Jarda nechce vzít bus, který jede za chvíli, tak jdem za město stopovat, já brblám.

Samozřejmě nám asi hodinu nic nezastaví (já to věděla!! :)), pozoruju krysu v pangejtu a pak nás berou holanďani a hned poté hippíci z Německa. Z Tijarafe do Puntagordy jedem busem a odtud dalším stopem k odbočce na Las Tricias. Tady končí sranda. Projede jedno auto za deset minut a všechna míří do letoviska, místo na sever do hor. Je pět odpoledne a my trčíme u palmské silnice. A trčíme dlouho. Takhle blbě se mi ještě nikde nestopovalo. Naštěstí kolem šesté staví auto a dva přátelští Němci se nechají Jardou přemluvit, že se jim vlastně hrozně chce jet na nejvyšší horu ostrova (kam úplnou náhodou chceme i my:)). Uff, to bylo o fous. Cestou dvacetikilometrových serpentýn s průměrným sklonem 15 % nepotkáme jediné auto, jen dva cykloturisty. Těsně před západem slunce přijíždíme k Roque de Los Muchachos (2426 m n. m.). Jsme tu sami, vzduch je ostrý jak břitva, teplota kolem 5 stupňů. Využívám nepřítomnosti mudlů a lovím kešku :) Se slovy díků se loučíme s německou dvojicí a koukáme, kde mezi observatořemi, skalními stržemi a teleskopy postavíme stan.

Setmělo se a nám přímo do klína spadl ovčácký přístřešek mezi dvěma kopulemi hvězdáren. Nebe je černé a poseté zlatými tečkami. Nikde není tolik hvězd jako nad Kanáry. Observatoře se otvírají a natáčí dalekohledy na tu nádheru. My jsme hezky v závětří a Jari rozdělává oheň. V báru houstne dým, ešus je ohořelý, Jarda smrdí jak majitel udírny, ale horká voda je na světě! Po třech dnech bez teplého v žaludku nám instantní nudlová polívka chutná jak kachna se zelím. I čaj s kouřovou pachutí je skvělý, protože je teplý. Oblíkáme všechno, co máme, noci jsou chladné.

Do sobotního rána se probouzíme lehce zmrzlí, v noci byly dva stupně. Nahazujem batohy a po okraji kaldery se vrátíme na asfaltovou cestu, že zastopujem dolů. Je devět, jsme na 35. kilometru. Pomalu scházíme dolů. První auto nás mine za hodinu a je plné. Na zkrácení cesty si zpíváme Kráčel krajem poutník, šel sám :) Na druhé auto si počkáme další hodinu a půl. Tedy, abych byla přesná, na další auto V NAŠEM směru... nahoru to jezdí o sto péro, dolů nikdo. Kde sakra ta auta vězí? Vždyť na vrchu už musí být plno! Ono auto, které nás mine, je taxík - a to my zas ne, to radši půjdem dál až do večera :) Napínáme uši jak Vinnetou a za každým šustnutím čekáme auto. Marně. Po další půlhodině projede Sísa Kyselá, která je v autě sama a přes naše zoufalé výrazy nás nenaloží. Hážem po ní šišky. Když už jsem s nervama pryč (je půl jedné, my ušli po asfaltu 12 km), smiluje se nad náma cestovatelský pánbůh a sešle nám Norku, která nás zaveze až přímo do kaňonu, kde chceme lízt. Lezení tu ale stojí za starou bačkoru, tak to brzo balíme a po zralé úvaze si jedem na letiště půjčit auto.

No jó, ve vlastní káře, to se jináč cestuje :) Po tmě dojedem křivolakými uličkami na parkoviště u návštěvnického centra v Los Tilos a usínáme v autě. Ráno stepujem před centrem a čekáme na rangera, vyfasujem mapu, batohy tentokrát necháme v autě a hezky na lehko vyběhnem tříhodinový strmilovák vavřínovým lesem k vodopádu Marcos. Podle průvodce tady má být tunel s vodou. A opravdu - voda z vodopádu je svedená do korýtka, který vede asi stometrovým, dost úzkým, černým tunelem, moc pěkné. Po dalším kilometru se voda z korýtka valí dolů svahem jako vodopád a napojuje se na další horské prameny, takže tu je solidní hukot. Voda stříká, dáváme bacha, ať se nenamočíme. A najednou vidíme další tunel. A konečně nám dojde, že TOHLE je teprve onen propagovaný tunel s vodou! Jeho vchod halí vodní záclona, takže vstup za sucha je zhola nemožný. Na dně je deset čísel vody, takže ani tenisky nezůstanou suché. Na výšku má černá díra asi metr a půl, teče nám na hlavu shora, stříká odspodu, brodíme se po kotníky ve vodě, jsme mokří jak myši. Úžasné! Tohle teda mělo grády! Projdem tunel tam a zpátky, usušíme se na sluníčku a seběhnem dolů k autu. Pak ještě výborná večeře (kilo ryb v rybářské restauraci), okouknout Charco Azul (na koupání je ale zima), západ slunce na jihu ostrova (proč se neprojet, když už máme to auto) a hurááá letadlem domů!

La Palma = doteď rozhodně nejhezčí z Kanárů, uvidíme, čím se příští týden vytáhne Gomera :)

Feliz Navidad!

2011-12-24T19:47:00.010Z

Už týden se aklimatizuju v Čechách a události by se daly shrnout takto:

1) pátek - vánoční atmosféra v Bratislavě i v Přerově mě zklamala, není sníh, výzdoby málo, prší...
2) sobota - v přerovském bytě asi zmrznem, je tu kolem 10°C, slečna bytná netopí, protože je to drahé (záhadně topí jen když nejsme doma), večer se zahříváme na bouldru a posléze v prostějovském kulturáku na koncertě Čechomoru
3) neděle - celodenní proces učení se na úterní zkoušku z urbanismu, hezky v rukavicích a kulichu, Jarda vaří, vesele omrzáme, v Přerově na věky zalezem do deky...
4) pondělí - manžel bouchá kačky, já se učím a večer jedu pozdravit Olomouc (a ochutnat první letošní punč), bývalé spolužáky a bouldrovku v Devítce
5) úterý = úspěšný den, zkouška za Bé, na katedře všechno klaplo, tudíž je třeba to oslavit. S Erničkou strávíme odpoledne v družném hovoru u punčových stánků, nasáváme nejen vánoční atmosféru, tak tak, že cestou zpět nedojedu vlakem až do Břeclavi.. :)
6) středa - nákupní den v Ostravě, sushi se ségrou a konečně příjezd do Frýýýýdku! celý den sněží, konečně na mě dýchly Vánoce!
7) čtvrtek - předvánoční pochůzky zasněženým hometown, běh lesem, čekání na Godota (= na Jardu), který nepřijíždí. Jsem na zabití, stýská se mi po Kanárech, po Kanárcích, vadí mi fronty v obchodech a nevrlí Češi. Hrozně mi chybí lezení. O sluncem nahřáté skále se mi i zdá. Korunu tomu nasazují lidi, kteří se mi smějou, když kolem nich proběhnu. Me faltan mis Islas Afortunadas, su llaneza...
8) pátek - hraní si na Ježíška a večer třídní sraz. Konečně se srovnávám se současnou zeměpisnou šířkou a užívám plnými doušky točený Radegast (jo, Česku nelze upřít jisté výhody :)). Zase nás tu okradli, na baru zbylo po zaplacení všech účastníků 30 piv a dva panáky. A zase sem příští rok půjdem, tradice je tradice :) Pozitivum večera - dlouho očekávané setkání s kosmopolitní Baru, jejíž blog mám pročtený skrz na skrz. La noche muy agradable...
9) sobota - klídek, balení dárků, půst, proběhnutí se do Dobré, štedrovečerní kapr a salát (chutná víc než jindy!) a (organizovaná) POHODA!
10) Do nového roku přejeme s Jardou moře lásky, kopec zdraví a zážitků víc, než je zrnek písku na poušti!

Tenerife podruhé aneb za všecko můžou čivavy :)

2011-12-11T21:50:00.005Z

Tarek (D), Roberto (E), Bernie (D), já a Marek

Skoro týdenní volno způsobené příznivou koncentrací státních svátků nás nenechalo sedět doma, opět jsme koupili jízdenky a vyrazili na Tenerife. Marek a Roberto s předstihem, já až ve čtvrtek ráno, protože už jsem na ostrově byla před 2 měsíci. Tříhodinová cesta trajektem ve společnosti čtyř Němců utekla rychle, hráli jsme na kytaru, zpívali, povídali. Schachti a její borec pokračovali na Gomeru, Tarek a Bernie jsou naši spolužáci ze školy, kteří si na Tenerife chtěli půjčit auto a pak se s námi někde potkat na lezení. Znaje hlavní město Tenerife z minula, pomohla jsem klukům najít autobusák a bus na letiště, kde je největší koncentrace autopůjčoven a sama jsem vyrazila autobusem do Puerta de la Cruz, kde mě na zastávce naložil Robertův kámoš José a jeli jsme se k němu naobědvat. Prazvláštní rodinka to byla. Všichni jsme zasedli ke stolu - tlustá maminka, postižená hlava rodiny, drsná sestra, José a já - oni čtyři vytáhli cigára a kuchyň zaplavila hustá mlha. Pro samý dým jsem skoro neviděla, kdo sedí naproti mně, oči mi z kouře slzely. Uff, dobře, že jsme celá rodina nekuřáci...

Po obědě jsme vyrazili vyzvednout kluky a dojeli jsme ke skalám. Krásná oblast Vistamar kousek ne sever od Puerta de la Cruz nám málem vyrazila dech. Místní čedič byl zase úplně jiný než jsme lezli doteď - více čistý, ohlazený, ale přitom s parádními stupy na nohy, semtam malé jamky na dva - tři prsty. Cesty dvakrát tak dlouhé než lezeme na Gran Canarii, což obzvláště mně a Robčovi dost rozklepalo kolena. Ale strach je od toho, aby se překonával, takže i já jsem se po parádních chytech, do kterých ruka zajede jak nůž do másla, dostala nahoru a kochala se výhledem na moře. Škoda, že nám brzo zašlo sluníčko a my museli domů. Spali jsme u Josého v jejich residenci (jinak se barák s pěti koupelnami nazvat nedá) a večer se prošli po plážích, po mole a na zmrzku. Puerto de la Cruz je nablýskané turistické letovisko plné hotelů, neonů a restaurací. Nic pro nás.

V pátek ráno jsme se ve městě naháněli s Tarekem a Berniem, kteří nás přijeli vyzvednout autem. Nacpali jsme kufr baťohama a jídlem a po horské silnici vyrazili pod Teide ke skalám. Lehkým prostojům jsme se přes veškerou snahu nevyhnuli, pod skály jsme dojeli až kolem poledne a Němci začali vařit oběd. To už došla trpělivost i Markovi, takže jsme kluky nechali u auta a šli lízt sami. Z místa jsme byli nadšení! Žlutooranžové skály kontrastovaly s azurovým nebem, jejich povrch byl drsný a nahřátý od sluníčka. Čediče je na Tenerife snad třináct druhů - a tady to bylo zase jiné než předešlý den. Vyšplhali jsme na nejbližší skalku a kochali se úžasným výhledem na El Teide, sluníčko v zádech. Další cesty už s námi lezli i Němci a José, s jedním lanem docela trvalo, než jsme se vystřídali všichni, ale na druhou stranu cesty byly (pro mě) tak těžké, že mi vůbec nevadilo, že lezení musím prokládat opalováním :) Marek pořád juchal, že je to jak v Čechách v Labáku - to nemůžu posoudit, ještě jsem tam nebyla. Ale jedno vím jistě - po tomhle luxusním lezení mi jen tak něco vonět nebude :)

Jen co slunko zalezlo za hory, dala se do nás vlezlá zima. Sbalili jsme lano a autem se přesunuli na ověřený kemping plac - Chio. Udělali jsme oheň, pojídali nudle s tuňákem a popíjeli Bernieho svařák z plechovek od piva, protože jsme neměli hrnečky. Noc byla studená, teplota klesla asi na 5 stupňů, nebýt půjčeného Markova spacáku, tak zmrznu.

Ráno hodinky zapípaly v sedm a my dva sveřepí Češi jsme se vydali směrem na Teide. Bohužel jsme nevěděli kudy, mapu jsme neměli, a tak jsme ztratili dobrou půlhodinu blouděním. Nakonec nás zachránil pán se třinácti psy (kteří nás předtím málem sežrali), jenž hledal svoji zatoulanou čivavu a řekl nám, že jdeme blbě. Otočili jsme to, stopli Němčoura, který nás hodil na začátek stezky. Pochod měl trvat osm hodin. Long story short - my to šli jen pět. S báglama plnýma lezeckých věcí, natěžko, já v sandálích. Czech style :) Docela jsme si mákli. Dobrá půlka cesty vedla vulkanickou šotolinou, ujížděly mi nohy, kamínky padaly do sandálí - byl to takový masážní pochod. K tomu nadmořská výška a ne úplně vrcholná kondice způsobily, že nebýt Snickersky, tak asi 500 metrů před cílem omdlím. Ale nakonec jsme se vyškrábali až k horní stanici lanovky, mise splněna, my spokojení :) Jen škoda, že kvůli mrakům nebyly vidět žádné extra výhledy, snad příště. Já naložila baťohy, sjela dolů lanovkou a Marek nalehko seběhl pěšky. Když jsme se dole potkali, měli jsme dvě hoďky na to, dostat se do Santa Cruz, protože nám v 19:30 jela loď zpátky do Las Palmas.

Na tři stopy jsme dojeli do La Laguny a odtud tramvají do Santa Cruz. Pořád jsme měli pocit, jak to parádně stíháme, ale úplně s rezervou to nebylo, protože jsme se naloďovali v 19:13... Nicméně stihli jsme to, spokojení, šťastní, euforičtí a kluci na trajektu nám gratulovali, jako bychom vylezli Everest. Holt, za všechno dobré můžou čivavy :)

Vánoce u Kanárků

2011-12-06T21:01:00.012Z

Kanáry jsou (pro mě po Taiwanu) dalším důkazem toho, že Vánoce nemusí být nutně spojené s popraškem sněhu a dvacetimetrovým smrkem na Staromáku. Vedro - nevedro, začátkem prosince se v ulicích začaly objevovat první vánoční řetězy a baňky, což ve spojení s modrým nebem bez mráčků a teplotou 20 °C působilo fakt divně. Výlohy obchodů hrají "vánočními barvami" - zelenou a červenou, po fasádách domů se plazí plastoví Santové. Na pláži Las Canteras se staví z písku betlém. Když se tenhle víkend všechno rozsvítilo, nestačili jsme kulit oči. Na pěší zóně Trianě, v srdci historiské čtvrti, kde bydlíme, se rozzářily a rozblikaly provazy žárovek, objevilo se tam několik grandiózně nazdobených umělohmotných stromků a taky obří schránka, kam se můžou házet dopisy pro Tři krále, kteří ve Španělsku nosí dárky místo Ježíška. Ovšem nejlepší jsou světýlky ověšené palmy. Svítící stromořadí (palmořadí?) lemující několik kilometrů hlavní třídy je fakt stylové.

Jak to na Trianě vypadá normálně, si můžete prohlédnout zde.

My nezahálíme a atmosféru českých Vánoc si přibližujem, jak se dá. Záměr vyrobit adventní věnec sice ztroskotal na absenci jehličnatých větví, ale jinak se nám daří. Spolubydla Lenka přivezla minulý týden z Čech hromadu řízků, já udělala lavor bramborového salátu a za svitu svíček a zvuku koled jsme měli takové malé předvánoce... Akorát Roberto nám trochu srazil hřebínek - smažené kuře a salát jsou prý typicky španělské jídlo :)

V sobotu jsem taky prvně v životě sama pekla perníčky. Pozitiva celé akce: nádherně voněl celý byt a fakt mě to bavilo. Negativa: jen velmi vzdáleně (jak chutí, tak vzhledem) se podobají perníčkům, které peče naše babička. Chybějící váleček na těsto se dá nahradit lahváčem, to není žádná novinka, ale moučkový cukr (který tu nemají) se mi krystalem zastoupit nepodařilo. Celá poleva vypadá jak ztuhlý sníh, z igelitového sáčku na zdobení skoro nechtěla ven, a tak jsou malůvky na perníčkách jak z dílny tělesně postižených. Mám se teda ještě co učit...

Horopátek

2011-12-03T01:53:00.009Z

Začalo to středeční nevinnou návštěvou technického muzea, kde jsme s Markem objevili leták zvoucí na promítání kanárských horolezců v rámci VII Semana de la Montaňa - vstup zdarma. Za ty prachy se to nedalo odmítnout, takže jsme čtvrtek večer strávili posloucháním 4 kanárských matadorů, kteří povídali o tom, jak se lezlo v letech 1975 - 1985. To byly jinčí časy. Žádné funkční prádlo, značkové lezečky nebo sedáky. Hezky hup na skálu v masivních pohorkách a ve flanelce. Slaňování jenom s lanem kolem těla, žádný kyblík nebo grigri. A taky to šlo. Pánové Manolo Cardona, Juan Cano, Juan Aguilar a Fran Ojeda jsou pojmy kanárského lezení.

Natěšení promítáním jsme v pátek vyjeli opět do Barranco de Moya, že trošku zalezem. Pro Marka jsou místní skály pramalý problém, ale pro mě je to pokaždé zážitek jak hrom. O to víc, že jsem prvně v životě lezla na prvním! Sice jen malou obtížnost (4-5), ale někde se to naučit musím, jak mi trpělivě hučel do hlavy Marek, když jsem se vztekala a nadávala, že se bojím a že mi to nejde (klasicky, po kom já mám tak prchlivou povahu?:)). A mám za sebou taky první křest pádem. Celá vyklepaná jsem cvakla první expresku a sápala se na další chyt. Už jsem se pomalu přitahovala, když mi zpocené prsty začaly klouzat po skále. Polil mě studený pot a Marka, který mi radil "ať si pomalu slezu o krok níž" jsem v duchu poslala někam. Tiše jsem zaklela, naposled se pokusila zvrátit svůj osud, ale ruce mi uklouzly a už jsem se houpala na laně. Byl to dobrý fofr, div, že ze mě nevylítla opulentní snídaně. Visela jsem tam, oči vykulené, ruce rozklepané a adrenalin se mi vyšvihl tak vysoko, že bych v tu chvíli mohla skály lámat. Dolézt ke slaňáku bylo dílem chvilky, s endorfiny v krvi to šlo najednou samo. Juch juch, příště zkusím vytáhnout možná i nějakou šestku. Uvidíme, jak mi otrne.

Lezli jsme celý den, pak chytli stopa skoro až před barák a večer se vydali završit lezeckou čtyřiadvacetihodinovku přednáškou legendy alpinismu - rakušáka Kurta Diembergera. Já ho předtím neznala (hanba, to je skoro jako neznat Hillaryho!), ale bezmála tříhodinové vyprávění vitálního osmdesátníka mě brzy uvedlo do obrazu, jaký velikán to před námi sedí. Podle Wikipedie je to jediný žijící horolezec, který má na kontě dva prvovýstupy na osmiticícovky (1957 Broad Peak, 1960 Dhaulagiri). Těch osmitisícovek nakonec zvládl vylézt šest, přičemž K2 si dal v 54 letech a většinu ze svých túr filmoval. Respekt. Celé promítání probíhalo v legračním italsko - španělsko - anglicko - německém jazyce, kdy vážený pán zcela samovolně poněmčoval španělská slovesa a poitalšťoval ta anglická, takže celá přednáška měla silně internacionální ráz :) O věty jako Tutti interesante!, Yo he windo (=sloučenina předpřítomného času ve špáni a anglického slovesa vyhrát) nebo Mil novecientos achtzig y činko (= velmi mezinárodně řečen letopočet 1985) nebyla nouze.

Kurt byl skvělý. Veselé i smutné historky sypal z rukávu, vzpomínal na horolezecké kamarády a mírně šikanoval klučinu, který ovládal projektor. Bylo to parádní završení úspěšného dne. Jako další pozitiva bych viděla to, že KAŽDÝ návštěvník v rámci nulového vstupného dostal igelitku plnou jogurtů od generálního sponzora, firmy Kalíse. Dny jako dnešek? Jen houšť a větší kapky, prosím!

ULPGC = Universidad de Las Palmas de Gran Canaria

2011-11-29T18:19:00.007Z

Tomu, že můj pobyt zde má být v první řadě studijní, moc nenasvědčuje. Dost často se mě lidi ptají, jestli se tu vůbec učím nebo jestli jen surfuju. Samozřejmě, že do školy chodím. Ale že bych z ní byla unešená? To ne. A kupodivu z jiných důvodů, než že by nás přetěžovali.

Celá univerzita má několik kampusů - asi největší z nich se jmenuje Tafira, je za městem a cesta tam trvá asi deset minut autobusem. Fakulta geografie naštěstí sídlí na menším kampusu Obelisco, což je z našeho bytu 8 minut pěšky, takže ušetřím dost peněz za dojíždění. Máme moc hezkou knihovnu, kde si člověk může na studentskou kartičku půjčit kromě čtiva taky notebook. V kavárně prodávají vynikající kafe "con leche condensado" = s kondenzovaným mlíkem. To by byla pozitiva. A teď k tomu, co se mi nelíbí...

Organizace (všeho) je nejhorší, co jsem kdy zažila. Můžu si v duchu stokrát opakovat, že jsou to Španělé, že to mají v krvi, že je zbytečné se nervovat - stejně mi jednou za čas rozčilením tlak vylítne nahoru, jen to hvízdne. Po příjezdu trvalo tři týdny, než se z nás oficiálně stali studenti, protože ženská, která má na starosti Erasmus stipendisty, si asi zrovna začátkem semestru vzala dovolenou. Konzultační hodiny má pro jistotu jen ve středu od 10 do 13 a dvakrát za sebou v kanclu nebyla. Když jsem ji potkala náhodou na chodbě jiný den, řekla mi, ať přijdu ve středu - a ve středu jsem na ni opět čekala marně. Po předchozí studijní zkušenosti z perfekcionistického, dokonalého, přesného a organizovaného Rakouska je pro mě tenhle přístup jako bobřík trpělivosti.

Předměty jsem si plánovala už před odletem. Tady nám dali oficiální rozvrh, který visel i na netu, tak jsem podlehla klamnému dojmu, že tento rozvrh platí. Leč chyba! Přijdu na první hodinu a nikde nikdo. Až druhý den jsem ze spolužáků vymámila informaci, že se všechno změnilo a předměty se učí v totálně jiných časech. Prý se to někomu nehodilo... takže jsem si předměty musela vybrat znovu, protože mi půlka z nich samosebou kolidovala.

Zaregistrovaná v systému, předměty vybrány, můžu do výuky. Bohužel, kvalita se nedá srovnávat ani s Olmíkem, ani s Rakouskem. Učitelé jsou organizačně úplně ztracení. Neví, jak bude předmět zakončen. Pořád to řeší s plénem studentů. Ach ta demokracie... Když už se učí, probírají se věci, které s názvem předmětu nesouvisejí, odbíhá se od tématu, prostě je to ztráta času. Profesně mi to nic nedává, s láskou vzpomínám na týrání docentky Smolové v geomorfologii. A nejhorší jsou debaty. Minimálně čtvrtinu hodiny mají žáci prostor, aby se vyjádřili. Rozjede se pak pokaždé nějaká zuřivá diskuze, při které se řeší globální problémy lidstva a světový mír. Nikdy se nic nevyřeší (kupodivu, že?), ale čas se zabije zaručeně. Sedím tam vlastně hlavně proto, abych dostala do ucha španělštinu. Jestli celá země funguje na podobném principu, není divu, že se teď Španělsko noří hlouběji a hlouběji do ekonomického bahna. Neefektivnost je do očí bijící.

Chodím do školy pondělí - středa, na celé odpoledne. Dopoledne se neučí, asi se profesorům nechce vstávat. Mám tři předměty - Geografía y desarollo sostenible (udržitelný rozvoj), Geografía Rural (rurální gg) a Geografía de Las Islas (gg ostrovů). Semtam musíme udělat nějakou prezentaci nebo se připravit na diskuzi, což ve mně díky jazykové bariéře spolehlivě vyvolává žaludeční vředy. A taky čteme. Čteme furt a čteme hodně. Hlavně do Ruralu máme na každou hodinu přečíst a okomentovat aspoň jeden článek z novin nebo nějaký delší text. Co Španěl přelouská za přestávku, to já čtu půl odpoledne. Do toho píšu seminárky taky v češtině, abych mohla před Vánocema ke zkouškám v Olomouci. V porovnání se špáňou mi psaní komentářů v češtině přijde podivně snadné. Takže kupodivu jednou za čas musím místo cestovacího mecheche zařadit do programu taky studijní víkend. Jako třeba tenhle a příští týden :)

Volby 2011

2011-11-23T10:32:00.005Z

Uplynulý víkend probíhaly ve Španělsku předčasné celonárodní volby. Hlasování před řádným termínem v březnu 2012 si vyžádal tlak veřejnosti pobouřené narůstajícími životními náklady a neschopností vládní strany čelit účinně krizi. Politice moc neholduju, ale pro zemi to byla poměrně důležitá událost, tak alespoň pár slov o výsledcích...

Vyhrála opoziční Lidová strana (PP) vedená Marianem Rajoyem. Podpořilo ji 44 procent těch, kdo se dostavili k volebním urnám. Po sečtení odevzdaných hlasů získali lidovci podle deníku El País 186 z 350 poslaneckých křesel, a tím i absolutní většinu. Dosud jich strana měla 154. Španělská dělnická socialistická strana (PSOE), která je u moci od roku 2004 a kterou podpořilo o 15 procent voličů méně než Lidovou stranu, by měla mít v parlamentu jen 110 poslanců. Jedná se o vůbec nejhorší volební výsledek socialistů od pádu frankismu, jenž se zhroutil v polovině sedmdesátých let. Dosavadního socialistického premiéra Josého Luise Zapatera by tak měl vystřídat v čele kabinetu šéf PP Mariano Rajoy. Parlamentní volby se konaly v mimořádně napjaté atmosféře ovlivněné hospodářskou krizí a hrozbou, že Španělsko bude muset v boji s dluhovou spirálou požádat o pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond.

Obrázky řeknou víc než tisíc slov...

Toledo

2011-11-21T12:41:00.009Z

Sobotní výlet z Madridu do Toleda nejde shrnout jen jedním odstavcem. Toledo si zaslouží víc. Toledo je totiž úžasné!

Neviděla jsem ostatní španělská města a objektivně jsou určitě některá minimálně stejně krásná, pro mě je to ale numero uno. Za všemi těmi toledskými kostely, načervenalými střechami a klikatými uličkami se totiž schovává dlouhá historie… tentokrát v ní však hlavní roli nehrají králové, ale já s Jardou. Když jsme se před skoro třemi lety začali oťukávat, byl Jarda na týdenním studijním pobytu v Madridu a stejně jako já si udělal výlet do Toleda. A z vyhlídky na město mi psal smsky, po návratu mi ukazoval fotky – no, romantika jako blázen :) Můj cíl byl jasný – najít stejnou vyhlídku, na které seděl tehdy on a pořídit pár fotek „dva a třičtvrtě roku poté“ :) Taky jsem četla krásnou knížku od Liona Feuchtwangera – Židovka z Toleda, možná o důvod víc, proč mi Toledo tak učarovalo.

Vyjela jsem rychlovlakem ze stanice Atocha – ta je sama o sobě skvost. Nádherná historická budova a v ní to nejmodernější vybavení, informační tabule, terminály, obchody, restaurace, botanická zahrada… Vlakové nádraží asi pětkrát větší než letiště v Mošnově :) Cesta trvala sotva 30 minut a nikdo nám nekontroloval lístky. Na informacích jsem si jako vždy vyškemrala dvě mapy (jednu „pracovní“ a jednu na zeď) a vyrazila na obchůzky. Z celého vlaku jsem byla jediná, kdo si nevzal taxíka nebo turistický doubledecker, fuj. Kolem Toleda krásně meandruje řeka Tajo, zařezává se do skal a kopců a vedou přes ni jen tři mosty, poměrně daleko od sebe. Došla jsem nejdřív k zadnímu mostu a pak kozími uličkami městem, kolem synagog a kostelů, až k přednímu akvaduktu. Několikrát jsem zabloudila, po deseti minutách chůze jsem se ocitla na místě, z nějž jsem vyšla a nechápala, jak je to možné. Asi jsem překročila bludný kořen. Ulice měnily jména i směry a všechno bylo tak nějak nepochopitelné. A krásné. Škoda, že poprchávalo a nebe bylo šedé, vrhalo to na židovské město zbytečně pochmurný stín.

Na vyhlídku se muselo přes most a do kopce na protější břeh. Že jdu správně, stejnou cestou jako kdysi Jarda, mi bylo jasné hned, jak jsem viděla, že mým směrem nejdou žádní další chodci :) Hlavně nejít s davem… Ani ne za hodinku jsem stála na kopci, ze kterého byl úžasný výhled. Vyškrábala jsem se nahoru a sluníčko mě za námahu asi chtělo odměnit, tak ozářilo střechy starých domů. Všechno bylo najednou mnohem barevnější, veselejší. Fotila jsem jak o život, sedla si na kraj skály a nahlas si zpívala. Bylo mi nááádherně, i ten Jarda jakoby tam byl se mnou. Po západu slunce jsem se vydala zpátky na vlak a uchozená se opět těšila do postele.

Jenže moje Couch Surferka měla o našem večeru jiné plány, mnohem společenštější. Takže jsem místo spánku do půlnoci seděla v baru, koukala na fotbal a ještě s jedním Afričanem jsme probírali globální problémy lidstva :) Do postele jsem padla jak podťatá. Nohy mám samý krvavý puchýř, nachozeno bůhvíkolik kilometrů, ale ty dojmy… ty stojí za to!

Madrid

2011-11-21T12:34:00.021Z

Že poletím z Kanárů na víkend do Madridu, by mě před půl rokem ani ve snu nenapadlo. Jenže s cenou zpáteční letenky 30 euro se vábení velkoměsta těžko odolává. Kór když jsem v pevninském Španělsku nikdy nebyla. Cesta začala vesele – vyrazila jsem na autobus o půl hodiny dřív než mí spolucestovatelé, abych předešla nervům a byla na letišti s dostatečným předstihem. Jak jinak mohl dobrý úmysl dopadnout než tak, že můj bus měl skoro půl hodiny zpoždění a jeli jsme s děckama samosebou společně :) Ale jinak přesun proběhl hladce a ve čtvrtek 17. 11., v půl desáté středoevropského času jsme vysedli na madridském letišti.

Madridské podzemí je protkané sítí plus mínus 16 linek metra, které vytváří doslova druhé město pod městem. Neuvěřitelně promakaný systém, asi nejlepší, co jsem kdy viděla, takže nebyl problém dopravit se z letiště do centra, kde mě už čekala Zoya, manželka Jardova kamaráda Thomase. Mají to dost kosmopolitní – Thomas je Němec, Zoya Ruska, znají se z Ameriky a žijí v Madridu. A mně se doma předhazuje, že jsem si našla Liberečáka :) Vylezla jsem z metra a doslova mě praštil do nosu vlezlý podzimní chlad. Byla už tma a mihotavé světlo pouličních lamp se odráželo od pastelově zbarveného listí na stromech, takže všechno kolem mělo žlutavý nádech. Zhluboka jsem nasála do plic studený vzduch a připadala si jako doma. Celá spokojená jsem pak dorazila k Zoyi, daly jsme si čaj a šlo se do hajan. Podle mapy jsem zjistila, že bydlím 15 minut od stadionu Realu Madrid! Nadšením jsem nemohla usnout, jak jsem se těšila na ranní procházku…

Ráno mě budík vytáhl z postele už v 7, tak brzy se mi na Kanárech ještě vstát nepovedlo. Mé kroky vedly rovnou ke stadionu Santiago Barnabeu. Bohužel, ani Iker Casillas ani Xabi Alonso se kolem nepotloukali. To mě trochu zklamalo, čekala jsem minimálně Mourinha. Ale otevřenou branou jsem zahlídla kus trávníku, tak aspoň něco. (Bohužel hrál Real o víkendu ve Valencii, kdyby byl býval hrál doma, byla bych si zkusila sehnat lístek na zápas :) ). Metrem jsem dojela na Sol (jakési centrum města, kde se všichni potkávají a kde se Japonci fotí se symbolem Madridu - sochou medvěda šplhajícího na strom) a vydala se na okružní cestu městem. Pěkně pěšky. Nachodila jsem za ten den dobrých 15 kilometrů, prošmejdila kdejakou uličku, ulovila tři kešky, viděla Královský palác, několik kostelů a katedrál, náměstí Plaza Espaňa, chrám Debod – odkud byl krásný výhled na Královský palác – a všechno jsem to prokládala drobnými radostmi, jakými jsou nákup suvenýrů, vánočních dárků nebo kafe a muffin ve Starbuck´s.

Miluju pohledy, ráda je dostávám, ráda je posílám – a chtěla jsem poslat jeden bratránkovi, který fandí Barceloně… Poučení pro příště: v Madridu nekupovat suvenýry s logem největšího rivala Realu Madrid, prodavačka na mě koukala jak na diletanta :) Uchozená jak borůvka jsem si sedla ve Starbuck´s na wifinu, když přišli dva mladíci a chtěli po zákaznících podepsat jakousi petici. Personál je po chvíli poměrně drsným způsobem vyhodil. Za chvíli jsem zjistila proč. Mladící byli známé firmy a během shánění podpisů se jim povedlo ukrást dvojici za mnou telefon a peněženku. Když si toho poškození všimli, začli i s personálem zloděje honit. Bylo to jak v nějakém filmu. Zlodějíčkové byli naštěstí nakonec dopadeni, dostali na budku a historka měla happy end. O to opatrnější (a paranoidnější) jsem ale od té doby byla.

Shopping ulící Gran Vía jsem se přiblížila k radnici. Cestou mě překvapila cedule „toto je nejstarší McDonald ve Španělsku, byl založen v roce 1981“ – fíha, v Čechách jsme v té době měli jiné starosti než hranolky a já byla ještě na houbách. Na radnici se dá zadarmo vyjít na vyhlídku, ze které je parádní výhled na město. Na chvilku vykouklo zpoza mraků sluníčko, čímž se mi Madrid z ptačí perspektivy líbil o to víc. Kamarád Adam, který v Madridu studuje, mi dal pár tipů, kde se levně najíst, tak jsem musela hned všechno ochutnat. Kousek od Sol v podniku „Museo del Jamón“ jsem si dala na stojáka bocadillo con jamón (bagetu se sušenou šunkou) za euro. Za ty prachy je to široko daleko nejlevnější večeře a ještě kolem vás visí repliky šunkových kýt a bochníky sýrů. Kousek od Plaza Mayor jsem si dala specialitu Chocolate con curros – horkou čokoládu se smaženými kroužky, nic extra, štrůdl od maminky je lepší.

Měla jsem toho plné kecky, ale místo odpočinku mě čekala párty, kam mě pozvala má další hostitelka – litevka Evelina, našla jsem ji přes Couch Surfing. Naštěstí se nejednalo o žádný bujarý večírek, ale o příjemné posezení u vína a kytary. Účel posezení byl rozloučit se s Thomasem, který odlétal žít do Argentiny. Účastníky akce bylo 12 litevců, jeden angličan, dva španělé a já. Všichni byli hrozně milí a zpěv teskných litevských písní byl tak dojemný, že jsme brečel všichni. Skoro mi bylo líto, že ten Thomas, kterého jsem viděla prvně v životě, odjíždí :) Domů jsme se s Evelinou dostaly kolem jedné ráno a já odpadla jak zralá hruška.

V sobotu jsem si udělal výlet do Toleda a neděle měl být galerijní den. Všechno mi hrálo do karet, ráno pršelo – ideální den na to zalézt mezi obrazy… Leč heslo člověk míní, život mění, platí ve Španělsku dvojnásob. V neděli dopoledne se kousek od Puerta de Toledo koná obří trh, El Rastro. Tam jsem nemohla chybět. Stánky plné handmade výrobků, šperků, barevného oblečení, nápaditých kabelek a dalších cetek mě přiváděly k šílenství. Ještě, že budou ty Vánoce a mám tak záminku nakupovat – aspoň pro ostatní, když ne pro sebe, protože odejít z El Rastra a nic nekoupit, to prostě nešlo! Takže letošní Ježíšek bude ve španělském stylu :)

Kolem poledne se zase rozpršelo, tak jsem zalezla Centro del Arte Reina Sofia – centra moderního umění. Co si budem nalhávat, v umění a muzeích se necítím zrovna jako ryba ve vodě. Jak se exponáty nehýbou, nedají se rozložit a složit, nejsou to optické klamy, nedá se pomocí nich předpovídat počasí, nevydávají žádné zvuky a podobně, je to pro mě nuda (deformace letitých výprav s klubem mladých Debrujárů do technických muzeí). Taky moc nevím, jak se na takových intelektuálně nabitých místech chovat. Nu což, jako opice – podle ostatních. Akorát jsem měla na zádech krosnu, která se na rozdíl od decentních kabelek přítomných dam nevešla do bezpečnostní skříňky. Všimla jsem si, že návštěvníci nosí své kabáty ladně přehozené přes předloktí – inu, nesla jsem si svou goretexku stejným stylem. V galerii všichni korzovali od díla k dílu rozvážným krokem, s podepřenou hlavou a zamyšleným pohledem. I já jsem tedy začala pomalu korzovat a kriticky pozorovat plátna. Vydrželo mi to asi 15 Picassových obrazů. Pak jsem nasadila ostré tempo a nedbaje promočených tenisek, které při rychlé chůzi čvachtaly na celou galerii, jsem proběhla další dvě patra. Po hodině jsem to zabalila a šla kešovat :)

Odpoledne jsem se potkala s Adamem a šli jsme do dalšího typického madridského podniku – 100 montaditos. Za dvě eura dostanete PŮLLITR čepovaného piva (obvykle se prodává jen třetinka) a maličkou bagetku plněnou čímkoliv od šunky, přes lososa, po čokoládu. Otočili jsme to dvakrát, svorně zanadávali na španělskou byrokracii a Adam mě kolem domu Lope de Vegy dovedl před Prado – nejslavnější muzeum ve městě, možná v zemi. Obří galerie, ve které se to mistrovskými díly jen hemží – Goya, El Greco, Velázquez. Bohužel (možná trošku bohudík pro mě - kdoví, jak bych zvládla dvě takové kulturní pecky za den) mi nebylo přáno dostat se dovnitř. Od pěti měl být vstup zdarma, jenže kvůli celostátním volbám byly všechny stálé expozice zavřené. Jak jsem byla po dvou velkých pivech, nechápala jsem zcela přesně, co mi slečna na pokladně říká, sveřepě jsem se dožadovala vstupu a zuřivě jsem mávala studentskou kartičkou :). Naštěstí mi to po chvíli došlo a šla jsem si radši projít obří Parque del Retiro. No a večer už jen přesun na letiště, noc u automatů na kafe a hurá zpátky na Kanáry! Madrid mě příjemně překvapil – už dlouho se mi ve velkém městě nelíbilo tolik, jako tady. Rozhodně se musím někdy vrátit – už kvůli Pradu :)

Že by... ?

2011-11-13T23:50:00.004Z

Pomaličku nám tu vzniká nový ostrov - viz:

http://www.novinky.cz/koktejl/250272-po-vybuchu-podmorske-sopky-se-na-kanarech-zrejme-zrodi-novy-ostrov.html

Situaci budu i nádale monitorovat :)

Lezení

2011-11-06T12:43:00.007Z

Kanáry jsou prý ideální pro cyklistiku. K tomu je potřeba mít jednu věc - kolo. To tady bohužel nikdo nemáme a jeho pořízení se po prozkoumání nabídky na trhu ojetin přiblížilo nereálnu. Plečku do města kupovat nechci, ceny pořádných kol se pohybují v nedosažitelných výškách. Poměrně dobrou sportovní alternativou je tu ale lezení. Se spolubydlama jsme se složili na lano a když čas dovolí, razíme do skal nebo aspoň na cvičnou stěnu do parku. Výhodou je, že je to všecko zadarmo. Zatím jsme lezli na dvou místech - v Quintanille a v Barrancu de Moya, obojí čedič.

Quintanilla je - jak jsme si ověřili, když tu byl Jarda s berlema - "bezbariérová" oblast kousek za Las Palmas směrem na sever. Asi deset minut chůze od autobusové zastávky je skupinka výborně odjištěných skalek (cvaknout se dá skoro co metr), nic moc velkého, ale pro začátečníky ideální. Docela velké stupy na nohy, to já ráda :) Obtížnost cest malá, nejtěžší tuším 6b+, ale já se docela zapotila. Trochu deprimující bylo, že Jarda vylezl o jedné noze to samé, jako my zdraví účastníci výpravy :)

Barranco de Moya je trochu hůř přístupné - musí se busem, pak asi kilák z kopce a pak cca deset minut pod skály. Celé je to rokle zarostlá různým šáším a protíká tu malý potůček, ve kterém je spousta žab. Samotné skály jsou ještě menší než v Quintanille, ale leze se hůř. Čedič je tu ohlazený a moc nejsou kam dávat nohy. Taky je tu víc těžších cest. Ale když se člověku podaří vyškrábat se nahoru, zapomene na to, jak cestou nahoru špačkoval a má i přes krkolomnou cestu dobrý pocit :)

Máme tady TERREMOTOS, paráda!

2011-11-04T04:28:00.007Z

Terremotos = zemětřesení (ne termiti, jak jsem se mylně domnívala, když mi náš španělský spolubydla zaujatě líčil smutný osud obyvatel ostrova Hierro, kteří se musí evakuovat, protože je sužují terremotos :) ). Sopečné ostrovy seismickou aktivitu slibují, ale doposud jsme tady žádné chvění země nezažili (k mému lehkému zklamání). Včera jsme ale přišli na pláž Las Canteras, kam chodíme surfovat a ve vodě ani na pláži nikdo nebyl. Vlastně tam nebyla ani ta pláž. V místech, kde normálně leží davy opalujících se turistů, bylo po kolena vody a v moři tak třímetrové vlny. Voda se rolovala do obřích válců a mohutná pěna se válela až u zdi, která pláž ohraničuje. Musela jsem zrušit surf lekci, protože se nesmělo do vody. Radek ale nedbal červené vlajky a hupsnul do vln. Sotva se namočil a párkrát zakrauloval, přijela policejní motorka s majáčkem a už mu hrozila dvouset eurovou pokutou. Naštěstí to skončilo jen napomenutím...

Dneska hlásí vlny dokonce čtyřmetrové, což už mě donutilo podívat se tomu na zoubek. Za vším stojí podmořské erupce severovýchodně od Gran Canarie. Na stránkách Národního geografického ústavu jsou krásně zpracované informace a mapky o tom, co se kde zrovna šustlo. Tak například poslední zemětřesení o síle 2,6 M (magnituda) Richterovy škály bylo dneska v 10:37 na ostrově Hierro. Letecké záběry výbuchů podmořských sopek jsou tady. Je to jen slaboučká hodnota, kterou člověk ani nepozná, dá se pouze měřit přístroji. Nicméně chudáci na Hierru si otřesů užijí dost - jen za posledních 6 hodin tam měli 24 zemětřesení okolo 3 magnitud (trojku už ale člověk cítí, jsou to slabé otřesy půdy, bez poškození okolí).

No a naše mega vlny mají na svědomí otřesy v Atlantiku, z nichž poslední - o síle 2,4 M- byl zaznamenán včera 3.11. ve 12:40. Tak nízká hodnota a přitom takové následky. Sice nehrozí žádné nebezpečí, země se nehýbe, nic nepadá, ale při pohledu na rozbouřené moře si člověk ani nechce představit, jaká katostrofa se musí dít při silnějších zemětřeseních. Nicméně (nejen) pro geografa dost zajímavá podívaná. A stránky IGN - seismická sekce opravdu doporučuju! A docela cenné informace o předpovědi počasí a velikosti vln jsou taky na stránkách Webguru.

Fuerteventura

2011-10-31T12:49:00.008Z

Možná to bylo počasím, možná celkovou konstalací hvězd, ale ostrov Fuerteventura mě celkem zklamal. Desítky stránek v průvodci líčí, kam se vydat na pláž, kde je nejlepší koupání, nejbělější písek a nejlevnější půjčení slunečníků, ale co dělat, když je 18°C a fouká studený vítr, to vám nikdo neporadí. Jak smysluplně vyplnit čas na ostrově, kam se - povětšinou Němci a Angláni - jezdí opalovat, když se ráno kvůli zimě nechce vylézt ze spacáku?

Vyrazili jsme s Markem a Radkem nočním trajektem firmy Fred Olsen ve středu v deset večer, hlavní město sousedního ostrova nás vítalo ve 4 ráno. Zalehli jsme ve spacácích na betonovou promenádu v centru města s cílem dohnat spánkový deficit. Mně se to moc nedařilo, protože kolem běhaly kukarače (švábi) velké jak palec na noze. Kolem sedmé jsem se probudila a jedna potvůrka mi koukala do očí asi z deseti centimetrů, pak už jsem neusnula. Po východu slunce a ranní kávičce jsme vyrazili busem na jih. Stálo nás to bolestných 9 euro, čímž jsme mlčky vyhlásili bojkot fuerteventurských autobusových linek. Odteď leda stopem! Jižní letovisko Morro Jable je v průvodci líčeno jako stvořené pro vodní sporty - nevím, kde na tuto informaci autorky byly, ale kromě windsurfingu a kitingu (na který nemáme ani peníze ani vybavení) se tady toho moc dělat nedá, vlny veškeré žádné. Chvilku jsme šnorchlovali, pod vodou bylo docela živo, ale přeci jen do potápěčského ráje to mělo daleko. Odpoledne nás borci s džípem zavezli na pláž La Pared. Plán byl půjčit prkno a surfovat - to by ale nesměly být vlny podobné tsunami. Dunící vlnobití je pravým opakem klidných vod na východě ostrova. Stáli jsme na skalnatém výběžku, pozorovali sílu vody a ani nás nenapadlo vrhnout se do vln. Dramatickou atmosféru ještě podporovaly černočerné mraky honící se na obloze. Zalehli jsme mezi erozní rýhy a nechali se okusovat komáry, kterých tu kupodivu bylo až až.

V pátek dopoledne jsme se stihli jen přesunout do rokle Barranco de las Penitas, stopovat ve třech nám moc nešlo. V horní části barranca je posazená přehrada a dá se tu bouldrovat. Mezi suchými, nevlídnými a pustými kopci byla tahle oáza s vodou a palmami pastvou pro oko. V rámci jednodušší logistiky jsme se rozhodli rozdělit s tím, že se potkáme večer na severu ostrova. Já jsem se zastávkou v Pájaře (mají tu moc pěkný kostelík s Aztéckými motivy) vyrazila stopem po horské silnici směrem na Betancurii. Trasa je v průvodci opět popsaná jako "famózní, fantastická, úžasná" - no, nevím. Výhledy na suchou krajinu ve mně spíš probouzí stesk po té naší krásné Moravě plné zelených lesů, luhů a hájů. Vyhlídka Morro Velosa dojem trochu napravila. Šálek sladké kávičky s kondenzovaným mlíkem na vrcholku hory uprostřed měsíční krajiny dojem i náladu trochu spravil :) Navíc se mi nabídla rodinka Poláků, že mě odvezou dál. Dojela jsem tedy do Puerto del Rosaria a s milým Němcem pak do Corraleja na severu. Tady jsme se měli potkat s klukama. Přijeli až večer, takže jsme jen lehli na pláž a za mocného fučení větru usnuli.

Ráno jsme správně prozevlili, protože nám byla zima i přes mocné vrstvy oblečení a spacák. Kolem poledne se zpoza mraků začalo klubat sluníčko, kluci odjeli na Lanzarote a já osiřela. Nebylo co dělat. Při koupání bych riskovala rampouch u nosu nebo aspoň zápal plic, na surfování nebyly vlny, na windsurfing peníze. Ale chytré děti se nikdy nenudí, jak říká moje maminka, tak jsem si nechala u tlusté černošky naplíst copánky, což byl samo o sobě zážitek. Mastodontní ženská mi nekompromisně kudlala vlasy, za uchem mi řvalo jedno dítě, které měla zavěšené na zádech v barevném vaku a na klín se mi sápalo další černouše. Ale výsledek docela stojí za to :)

Pak nastoupil další nouzový plán - kešování! Ulovila jsem si dvě normální kešky na pobřeží a pak se vydala pro další k jeskyni Cueva de los Llanos. Šlapala jsem asi 2 kiláky pěšky, ale vyplatilo se - skoro 700 metrů dlouhý lávový tunel je světový unikát, o kterém bych - nebýt kešky - neměla ani páru. Nafasovali jsme helmy a čelovky a s průvodcem se zanořili do naprosté tmy. Byla to paráda! Španělsko - anglický výklad vysvětloval vznik Fuerteventury i samotného lávového tunelu. Taková návštěva vydá za deset lekcí geomorfologie...

Večer jsem to protáhla ještě do El Cotilla - vesnice na západním pobřeží, kde se vlny tříští o skalnaté břehy. Opět prý vhodná lokalita na surfování - ale vskutku ne pro začátečníky, spolklo by mě to jak malinu :) Směrem k Puerto del Rosariu mě vezl němý Španěl, zkušenost, kterou taky nemusím opakovat - snažila jsem se odezírat a když už mi pochopení tvalo fakt dlouho, vzal papír a za jízdy mi to začal psát a kreslit.. uff, byla jsem ráda, když mě vysadil. Pak už jen přečkat noc a v neděli hurá zpátky! Na Fuerteventuru příště leda v červenci a s naditou peněženkou!

Cumpleaňos feliz

2011-10-23T21:01:00.003+01:00

Když se řekne pětadvacet, je to celkem hezký věk. Ovšem řekne - li se čtvrt století, zní to hůř. Moje druhé narozeniny v životě mimo ČR (první byly předloni na Taiwanu). Začaly v podstatě už v pátek 22., kdy mi babička poslala smskou přání, protože chtěla být první :) A v zápětí následoval narozeninový balík od Jardy. Víkend byl studijní (ano, divíte se správně, já se tady i učím!), ale na narozeninové pondělí jsem si naplánovala samé příjemné věci.

Začala jsem surfařskou lekcí. V akademii asi proběhl nějaký informační šum, protože když jsem tam ráno naklusala v neoprenu, všichni se tvářili překvapeně a moc se mnou nepočítali. Na hodinu nebyl objednaný nikdo další, ale šéf se zachoval profesionálně - všechny seřval a šel se mnou na pláž osobně. Tentokrát byly úplně malé vlny a dostala jsem konečně normální prkno, ne ten obří plovák, co by se na něm postavil i Jarda o berlích. Postavit se na prkně už celkem umím, kór když jsou malé vlny, tak mi šéfík začal ukazovat různé finty a triky. Nic moc kromě sezení na prkně jsem nezvládla, ale nebylo špatné koukat, jak např. sjíždí vlny na prkně VE STOJCE :) třeba mě takový pokrok koncem června taky potká :)

Po surfingu jsem doma upekla muffiny, aby spolubydlící z toho mého jubilea taky něco měli. A čekala mě další pošta! Dopis od maminky, sladký balík od švagrové... Pošťačka už si mě pamatuje, nikomu jinému v domě balíky nechodí :) Od marka jsem dostala Nutelu, od Roberta vlastnoručně vyrobený náramek. Hodila jsem do sebe pořádný oběd a fičela si odkroutit dvě hodiny ve škole, protože jsem měla v plánu ještě jednu věc...

Asi před týdnem jsem zjistila, že by měl před školu přijet autobus vybavený jako pojízdná transfúzní stanice a že bude možné darovat krev. Ptala jsem se dobrovolníků červeného kříže, kteří pracujou na pěší zóně, jestli jako cizinec můžu darovat - ale moc nevěděli (klučina se mi snažil vsugerovat, že se odebírá litr krve). Nicméně dneska před školou opravdu stála pojízdná ambulance v autobusu. Nebylo co řešit, když mi všichni takhle krásně zpříjemňují den, musím trochu toho štěstí poslat dál - a už jsem seděla na lehátku a sestřička ze mě ždímala krev. Odběr byl rychlovka, maximálně deset minut a šla jsem domů. Během něj jsem sestřičky učila skloňovat "Karlovy Vary", kde kupodivu obě byly na dovolené :)

Večer mě naši čeští kluci překvapili "oslavnou vědeckou prezentací" v Power Pointu, dostala jsem 2 slunečnice, od Piotra víno a pořádně jsme to čtvrt století zapili :)

Ps. doporučuju výborný blog mého spolubydlícího Marka, aneb mužský pohled na kanárské zážitky

Skóre srovnáno!

2011-10-21T20:04:00.004+01:00

Pro samé cestování jsem se za posledních 14 dní na pláž nedostala. Tenhle týden jsem ale žádný velký výlet nepodnikla, tak byl nejvyšší čas jít si odkroutit druhou lekci a vrátit prknu všechna příkoří z minulé hodiny. Mezi první a druhou lekcí jsem trénovala jen jednou - s Markem jsme si půjčili prkno v půjčovně, ale nedopadlo to moc dobře. Byla neděle, pláž přímo praskala ve švech a mé nekontrolované kličkování na surfu mezi kvantem lidí nebylo ani zábavné ani bezpečné. Takže včera, po skoro třech týdnech, znovu hezky od začátku...

Se srdcem v kalhotách jsem naklusala před surfařskou školu. Tentokrát jsem mi na lekci dělali společnost další začínající surfaři - trochu deprimující však bylo, že ani jednomu nebylo přes deset let. Možná jim dohromady nebylo ani tolik, co mně :) Byli ale mnohem otrkanější, zkušeně si vybírali ze stojanů prkna a rvali se mezi sebou o neopreny. Intruktor (jiný než minule) mi přidělil široký a dlouhý plovák, na kterém je jednodušší se učit jezdit - nejspíš dostal od minula pokyny, že mi to moc nešlo. Byla jsem tak nervózní a plovák byl tak těžký, že jsem to cestou na pláž neukočírovala a s řachnutím narazila do značky Zákaz vjezdu, což mí školou povinní spoluparťáci kvitovali hurónským smíchem.

Na pláži jsme se začli rozcvičovat a já jsem si extrémně dlouho protahovala v sedě nohy, protože když jsem stála, byla jsem asi o metr vyšší, než všichni kolem (včetně instruktora). Už dlouho jsem si tak nepřála, aby kolem nešel žádný spolužák :) Začli jsme opět teorií. Měli jsme pojmenovávat části prkna. Já o názvech neměla ani páru, kór ve španělštině, čímž si špunti potvrdili své mínění, že jsem opravdu úplný mamlas... Dostala jsem výživnou instruktáž a musela po dětech potupně opakovat názvy všech částí surfařského prkna a ony se chechtaly mé špatné výslovnosti.

Naštěstí když jsme se vrhli do vln, povedlo se mi trochu napravit dojem. Plovák držel na hladině jak přibitý, takže se mi hned při druhém pokusu povedlo postavit a elegantně dojet až na kraj pláže... kde mi pode mnou najednou došla vlna a špička surfu se zabořila do písku a já hodila pěknou skobu. Nicméně jsem JELA! Byla mi jako jediné z kurzu udělena výjimka a mohla jsem s prknem dál od břehu - bodejť by ne, tam, kde děti sotva dosáhly, já měla vody nad kolena. Každopádně oproti minulé hodině to bylo nebe a dudy! Asi 70 % lekce jsem tentokrát strávila nad vodou. Spláchlo mě to asi jen dvakrát, jinak jsem povětšinou stála na prkně a pod dohledem trénovala přenášení váhy a pérování v kolenou. Svým ježděním jsem si i u dětí získala zpátky ztracený respekt. Skóre srovnáno, v pondělí jdu zase.

Lanzarote - část 2 - Ohnivé hory a Isla Graciosa

2011-10-17T12:22:00.013+01:00

Večer se však blížil a přede mnou byl další bojový úkol – sehnat nocleh co nejblíž centrále NP Timanfaya (Montaňas del Fuego = Ohnivých hor). Chtěla jsem se totiž probojovat do vybrané skupinky šťastlivců, kteří můžou do parku jít na pěší túru s průvodcem. Na tuhle trasu je potřeba přes internet zažádat o povolení (zdarma) několik týdnů předem, ostatní návštěvníci mohou v rámci vstupného jen absolvovat cca 40ti minutovou okružní jízdu busem. V době, kdy jsem se rozhodla jet na Lanzarote, už ale byla všechna povolení rozebraná. V parku mi poradili, přijít na devět hodin ráno a počkat, jestli někdo z přihlášených lidí neodřekne. Přijít na devátou znamenalo zaspat v lávových polích národního parku, což se samozřejmě nesmí. Zvolila jsem tedy jinou taktiku. Ve vesnici asi 3 km od centrály jsem nahodila pohled plaché laně a s dotazem „dobrý den, nemáte trochu vody, já mám takový hlad, že bych u vás přespal“ jsem oslovila rodinku se slibně vypadající zahradou. I zželelo se rodině dívčiny z Čech a nejen, že mi dovolili u nich přespat, ale ještě mi vyklidili garáž (aby na mě moc nefoukalo) a natáhli mi do ní hadici s vodou – hotový Interkontinental! Paní mě jěště k tomu ráno o půl deváté zavezla autem k návštěvnickému centru, takže jsem tam byla úplně první!

Bohužel mi to nebylo moc platné, protože na túru přišli všichni přihlášení :( Nemohla jsem ale ani moc nadávat, protože jsem se ve frontě dala do řeči se sympatickým španělským trempíkem a společně jsme si pak prohlídli zajímavou expozici v návštěvnickém centru, absolvovali jsme simulaci sopečné erupce a zkoukli dokumenty o národním parku. Kolem jedenácté jsem vyrazila na autobusovou projížďku parkem. Od návštěvnického centra je to ještě 6 km ke vstupu, tak jsem si stopla auto. Vlastně dvě auta :) Bylo v nich 5 pupkatých Francouzů, tipuju kolem 35 let. Jeden z nich naštěstí mluvil španělsky, další dva to lámali anglicky. Vyvezli mě do Ohnivých hor a ani nechtěli jet na exkurzi, joudové. Aspoň dva jsem přemluvila a tak jsme projížděli měsíční krajinou, okukovali sopečné krátery, vulkanické tvary, utuhlou lávu Pahoe hoe, lávová pole rozpínající se na ploše 200 km čtverečních.. prostě otevřená učebnice geomorfologie! Horám se říká ohnivé, protože zhruba 4 km pod povrchem je komora se žhavým magmatem – a už 10 cm pod povrchem je teplota skoro 100 °C. Ve venkovní restauraci grilují kuřata tak, že je jen na pár minut ponoří nad díru v zemi, takový z ní jde žár. Položí – li se do nevinně vypadající díry otýpka slámy, za minutku se vznítí. Nalije – li se do díry voda, vytryskne okamžitě ven jako gejzír. Místo sice turistické, ale úžasné! Frantíci mi navíc nabídli odvoz až do Orzoly (nejsevernější vesnice Lanzarote), odkud jsem chtěl vzít trajekt na ostrůvek Isla Graciosa. Cestou jsme zastavili jednak v „Žardín de kaktys“ – jak nazývali zahradu s kaktusy, kde jsem byla dva dny předtím, ale hlavně na oběd…

Mých pět gurmánů si v tradiční bodeze naobjednávalo hromadu tapas – španělskou specialitu. V podstatě jde o jednohubky, dobroty o velikosti cca jednoho sousta, o které se stolující dělí. Servírka nám začala nosit všechno od přírodního i smaženého kozího sýra, přes olivy, míchaná vajíčka s chřestem až po kalamáry, nakládané i grilované chobotnice a krevety s česnekem. Všechno jsme zapíjeli pivem, nakonec jsme si dali zákusek a já měla trochu sevřené půlky, jak tohle všechno zaplatím. Naštěstí se frantící ukázali jako gentlemani (upřímně, trochu jsem v to doufala) a oběd za mě zatáhli. Když jsem viděla, jak každý tahá z peněženky dvacetieurové bankovky, docela jsem si oddechla. Rozloučili jsme se v přístavu v Orzole a já nasedla na trajekt na ostrůvek Isla Graciosa.

Tady se smí kempovat, má – li člověk (opět bezplatné) povolení. To naštěstí nebyl problém získat, takže jsem si hezky postavila stan na pláži a uložila se ke spánku. Uprostřed noci mě ale vzbudil silný vítr. Lehký orkán nadouval stan a já neměla ani tak strach, že odletím, jako že se nevyspím. Asi hodinu jsem se převalovala a pak mě osvítilo – v lékárničce přece z nějakého nepochopitelného důvodu vozíme už asi dva roky špunty do uší! Haleluja, utěsnila jsem bubínky a spala jak mimino. Ráno jsem si za pár euro půjčila kolo – hroznou plečku, vidět to Jarda, všecko jim to tam vyháže nebo opraví. Podle mapy jsem vyrazila na průzkum ospalého ostrůvku. Projela jsem všechny (= 4) cesty, které na ostrově jsou, ani ne 40 km. Žádný velký sportovní výkon, ale bylo krásné šlapat si sama pustou krajinou, nikde ani noha. Když už jsem někoho potkala, byli to vždycky Španělé. Uklidila jsem se na krásnou opuštěnou pláž, kde byl běloučký písek omýván tyrkysovými vodami Atlantiku. Večer jsem se odměnila hromadou Papas Arugadas (vrásčitých brambor) s omáčkami Mojo (zelená s česnekem, červená s chilli), kanárskou specialitou. Pak už jen poslední nocleh, opět na větrném kemping placu, ráno trajekt do Orzoly, bus do Arrecife (s řidičem, kterého asi v autoškole neučili zatáčet, protože každou zatáčku si musel dvakrát nadjet a nadcouvat) a celodenní plavba zpátky do Las Palmas. Uff. Cestovat sama není špatné, ale ve dvou se to rozhodně táhne lépe.

Lanzarote – část 1 - stopem po stopách Césara Manriqua

2011-10-17T12:09:00.011+01:00

Že to nebude žádný med, až Jarda odjede zpátky do Čech, jsem věděla dřív, než přiletěl. S dostatečným předstihem jsem si proto za 20 euro pořídila zpáteční jízdenku na Lanzarote, co do velikosti čtvrtý největší z Kanárských ostrovů. Když Jarda po noci na letišti v úterý ráno zmizel, měla jsem sotva čas si zabalit a v deset večer už jsem odplouvala od břehů Gran Canarie směr severovýchod, na smutnění nebyl čas. Noční plavba trajektem firmy Fred Olsen trvala 9 hodin a s výletem na Tenerife (jeli jsme se společností Naviera Armas) se to nedalo srovnávat. Loď byla ošuntělejší, personál neprofesionální, organizace zaostávající. Fred Olsen nějak nepočítá s pěšími turisty, nezajišťuje odvoz z a do přístavu, pro pěšáky nemá ani vstup na loď, takže jsem kličkovala mezi auty. Nad ránem navíc přišlo mezipřistání na Fuerteventuře, kde 99 % lidí vystoupilo a já zůstala na obří lodi skoro sama. Dost mě to zmátlo, celý trajekt pustý, tmavý, všude ticho… A po vylodění v sedm ráno v přístavu Arrecife mě čekalo ještě překvapení v podobě zamčené přístavní brány pro pěší. Musela jsem tedy na „dálnici“. Naštěstí ostrov je tak malý, že místní dálnice vypadá spíš jako česká silnice 2. třídy, takže jsem se postavila na krajnici a za chvíli už mě naložilo auto – autoškola. Když trochu předběhnu, stopování se stalo v podstatě mým jediným způsobem dopravy (autobusových linek je zoufale málo). Ostrov jsem projela za 4 dny skrz na skrz (středa – červená, čtvrtek – zelená, pátek – žlutá, sobota – modrá, neděle – fialová). Z toho 17 krát jsem se vezla stopnutým autem (dvakrát kabrioletem) a jen dvakrát autobusem :) Občas jsem ani svézt nechtěla, jen jsem šla podél silnice a zastavilo vedle mě auto, jestli nechci někam svézt – jedna z mála výhod cestování sama. Běžně se stávalo, že si řidič zajel 15 – 20 km, jen aby mě dovezl až na místo, kam jsem chtěla :)

Nechala jsem se zavést do centra, kde i přes ranní rozbřesk bylo pořád dost tmavo. Blízkost Afriky je na Lazarote znát – všude byla spousta černochů v muslimských hábitech, rozbalovali stánky se suvenýry a hlasitě na sebe pokřikovali. Nebyla jsem úplně jistá v kramflecích. Sama v cizím městě, na cizím ostrově, bílých tváří jako šafránu. Navíc byl zrovna nějaký svátek, takže všechno bylo zavřené. Nevěděla jsem, co se sebou. Potulovala jsem se městem asi hodinu, váhala, kam se vydat, jestli busem nebo stopem a moc veselo mi nebylo. Nakonec zvítězila jistota v podobě autobusu – vyrazila jsem na sever. Cíl: sopečné jeskyně. Bus mě vyhodil asi 3 km od jeskyně, tak jsem se stopem přiblížila až těsně ke vchodu a zanořila se do hlubin jeskyně Jameos del Agua. Jde o kavernu, která vznikla uprostřed lávového proudu a do které prosákl oceán a vytvořil tu azurové jezírko. Poprvé jsem taky pocítila dotek lanzarotské legendy – Césara Manriqua – muže, který během svého života podporoval tradiční lanzarotskou architekturu (bílé domky se zelenými okenicemi), lobboval za ochranu přirozeného prostředí a omezení urbanizace a sám vybudoval na ostrově několik projektů. Tady, v Jameos del Agua, citlivě vnořil do lávové jeskyně schody, restauraci, bar a bazén. Místo bylo klidné, idylické, ale na můj vkus až moc uhlazené. S o to větší vervou jsem vyrazila k další jeskyni – Cueva de los Verdes. Vrchní vrstva valící se lávy tuhla a vytvořila si pod sebou tunel, kterým horká láva tekla dál, dokud se sopečná erupce nevyčerpala. Během cca hodinové prohlídky jsme procházeli úzké tunely i obří dómy. Vidět sílu přírody takhle zblízka bylo rozhodně zajímavější než okukovat úhledně nabílené zdi v předchozí jeskyni. Dalším Manriqovým dílem je vyhlídka Mirador del Río. Jde o stavbu (restauraci) na vrcholku hory, precizně zasazenou mezi útesy, ze které je krásný výhled jak na severozápadní pobřeží Lanzarote, tak na ostrov Isla Graciosa na severu. Prostory jsou vzdušné, s velkým množstvím světla. Škoda, že ceny jídel a nápojů nejsou určovány se stejnou ohleduplností, byla bych se tam klidně občerstvila :) Bylo půl třetí a já viděla všechno, co jsem měla na středu naplánované, tak jsem se nechala zlákat propagandou a jela do Jardín de Cactus – velkého amfiteátru se spoustou kaktusů, navrženého (kým jiným než) Manriquem. Zahrada oukej, ale žádný zázrak to nebyl. Absence pořádného zážitku v kombinaci s pustou, suchou krajinou a blížícím se večerem s nejistým nocležištěm, ve mně vyvolávala špatnou náladu. Naštěstí mi zastavil super Němec a poradil mi místo na kempování – Playa Quemada. S milou starou paní jsem se domluvila, že můžu stanovat na verandě jejich plážového domečku a hned bylo veseleji! Večer jsem s ní a několika jejími příbuznými (měla osm dětí a několik vnoučat) poseděla na terase a pocit, že si s nimi zvládnu španělsky povídat, mi vlil novou krev do žil.

Ráno jsem si zajela k Návštěvnickému centru Národního Parku Timanfaya, protože jsem potřebovala pár informací. Svezli mě dva mladíci, a jeden z nich mi řekl (poprvé!), že mluvím dobře španělsky. Bohužel se to moc nedalo počítat, protože byl něčím lehce zkouřený a mluvil kapku z cesty. Jak jsem tak ale postupně pořád mluvila víceméně o tom samém, byla jsem jistější a jistější, až se dostavila pochvala i od manželského páru z Madridu, kterou bylo možné brát vážně :) Měla jsem radost, na Tenerife za nás komunikaci vyřizoval spíš plynně mluvící Jarda, teď jsem se se vším musela poprat sama – a šlo to! Neb se témata konverzace při stopu často opakovala, k večeru jsem měla pocit, že o studiu na Gran Canarii a suchém lanzarotském podnebí bych mohla z placu udělat reportáž pro španělskou televizi. Ráno při oblíkání se mi podařilo téměř amputovat nohavici u kraťasů, takže jsem půl dne jezdila s holým zadkem – po příjezdu do turistického letoviska Playa Blanca jsem tento nedostatek odstranila zakoupením nových kalhot :) Vykoupala jsem se na příjemné plážičce a sopečnou krajinou vyrazila směrem k vesnici El Golfo, k zelenému jezírku Charco de Los Clicos a k jeskyním Los Hervideros (česky „konvice“) na západním pobřeží. Tady se mi moc líbilo. Vlny se tu tříštily o sopečné skály, mořská pěna se s hřměním přelévala z jedné tmavé díry do druhé a v pozadí se zdvihaly kužely sopek...

O berlích na Teide – a prý, že to nejde…

2011-10-11T10:00:00.003+01:00

Noc byla chladná, dobře, že jsme táhli stan. Vstáváme ještě za tmy, ale čelovku nepotřebujeme – měsíc svítí jako velká lampa. Navíc je nebe plné zářících hvězd (ne nadarmo se říká, že Kanáry jsou pro hvězdáře ideální), takže romantika hned po ránu. Naházíme do sebe vločky a krátce po sedmé stojíme u silnice a stopujeme. A stojíme… a stojíme… dobře 40 minut. Aut jezdí málo, buď jsou plná, nebo nestaví (asi v tom ranním šeru nejsou vidět berle). Ale opět se na nás usmálo štěstí. Naložil nás milý britský postarší pár, úplně „lovely“ a vezou nás až ke stanici lanovky – i přesto, že se pak musí přes 15 km vracet k místu, kam původně chtěli. U lanovky rekognoskujeme situaci. Lanovka nahoru a dolů stojí 25 euro, ale můj hrdý invalida nechce o výjezdu nahoru ani slyšet. Tak vymýšlíme následující: nahoru se vyškrábem a dolů sjedeme lanovkou (tlačí nás čas, do večera musíme ještě dostopovat do Santa Cruz de Tenerife). Tak aspoň domlouváme u personálu, že si u nich schováme velký batoh, aby Jarda mohl jít nalehko – což ale znamená vrátit se do 5, kdy se zavírá a naše zavazadlo by tu zůstalo zamčené až do rána. Rychle přebalujem věci, z úsporných důvodů na záchodě dočepujem vodu, já beru naše příruční zavazadlo, Jarda berle a vyrážíme vstříc nevyššímu vrcholu Španělska. Personál lanovky nám vytrvale tvrdí, že se to nedá stihnout, my věříme v opak.

Je půl desáté ráno. Od lanovky musíme ještě 3 km po silnici k Montaňa Blanca, nástupu na turistický chodník. Naštěstí nám staví první auto, na které mávneme a přestože v něm sedí 4 lidi, přeskupí se a ušetří nám cenné minuty. Výstup začíná. První část je mírné stoupání po široké cestě, na místní poměry pro berle docela dobrý terén. I tak máme ale smíšené pocity. Vrátit se nebo jít dál? Stihneme to? Co když ne, ujede nám poslední lanovka a my zůstaneme někde nahoře, bez věcí…? Rozhodneme se ještě to zkusit. Jdeme vulkanickou krajinou, všude vidíme následky erupce z roku 1798. Utuhlé jazyky lávy jsou fascinující. Jarda moc času na kochání nemá, maká, pot z něj jen leje, ale bojuje. Terry Fox hadr. Úsek, který má trvat hodinu a půl, ujdeme za hodinu, to nás navnadí. Navíc v kopci nad sebou vidíme horní stanici lanovky – nezdá se tak daleko a přitahuje nás jako magnet.

Po hodině a půl se terén mění – kopec prudce stoupá a cesta se mění v horský chodník z lávových kamenů a sopečného štěrku. Pro geologa ráj, pro invalidu peklo. Navíc každý, koho potkáme, se na náš plán dívá s despektem, prý se to nedá stihnout. Z vrchu jdoucí turisté nám předpovídají bídný konec v uprostřed hor :) Celkem se jim podaří mě rozhodit, nejradši bych to otočila a šla zpátky. Jarda mě ale uklidňuje, že má sil dost, a tak jdeme dál. (Až zpětně mi prozradil, že v tomhle místě taky moc nevěřil, že to zvládneme.) Stoupáme mezi černými kameny, pomalu, ale jistě – asi dvě hodiny, když se najednou zjevíme u Refugia – chaty, ke které to mělo být tři hodiny pro zdravé lidi!!! Jsme úplně v extázi, máme hroznou radost a i já poprvé věřím, že se na vrcholek vyškrábem! Rychle svačíme a pokračujeme. Na Jardovi není vůbec znát únava, spíš vypadá, že mu s každým krokem síly přibývají. Sklízí obdiv všech kolemjdoucích. Jde tak rychle, že se nám podaří předejít obtloustlý německý pár, který je z toho zralý na rozvod :). Vidíme špičku sopky, na druhé straně v dálce v dálce se rýsuje náš domovský ostrov Gran Canaria a kolem půl druhé stojíme u horní stanice lanovky!

Na úplný vrchol Teide se smí jen s povolením. To se dá rezervovat na internetu, zdarma, jen se tak musí udělat aspoň dva týdny předem. Pak člověk dostane povolení, se kterým ho pustí na dvě hodiny až ke kráteru. My máme povolení od 15 do 17 hodin. Prosíme Rangery, jestli bychom nemohli vyrazit k vrcholu dřív, Jarda zamává berlemi a hnedle to jde. Stoupání je dost obtížné, z nadmořské výšky bolí hlava. Jdeme pomaličku, často odpočíváme, ale naše snaha a Jardovo odhodlání je odměněno – ve 14:20 stojíme na nejvyšším vrcholku Španělska (3718 m n. m.)! Juchů! Ani jsme nedoufali, že to půjde. Nemáme ale čas usnout na vavřínech, spěcháme dolů, co bolehlav dovolí. Výstupem napětí nekončí – musíme se ještě dneska dostat do Santa Cruz de Tenerife, v sedm ráno nám odtamtud jede trajekt domů…

Sjezd lanovkou trvá osm minut a prudké ztrácení výšky nám přivodí pořádné bolení hlavy. Když si přijdem pro batoh, borci dole nevěří, že jsme to stihli a ptají se Jardy, kde má toho koně, co ho vynesl nahoru :) Stojíme u hlavní silnice asi deset minut, když nám zastavuje auto a v něm dva Češi! A že nás zavezou jen kousek, ke hranici parku, protože tam má být nějaká čedičová vlna. Jenže hranice parku je dál, než se zdálo a jim celkem tragicky dochází beznín… V naší mapě vyčteme, že nejbližší pumpa je směrem na Santa Cruz. Co to tady šustí? To si tiše mneme ruce radostí :) Češi jsou tak hodní, že nás dovezou přímo k Auditoriu, kde naše cesta před více než třemi dny začala! Koupeme se v moři, vaříme na břehu moře kuskus s tuňákem a psychicky se připravujeme na noc v přístavu. Mně třeští hlava jako střep, Jarda má vytahané ruce jak šimpanz a svaly jak Schwarzenegger. Na dlaních má obří puchýře a v jednom z nich dokonce další puchýř. Pomalu jdeme podél pobřeží, když Jarda zavelí – jdeme do hotelu, zasloužíme si to! Jeden telefonát, půlhodina chůze a už ležíme v zatuchlém hostýlku Casa Blanca. Hlavy třeští, jsme mrtví, ale maximálně spokojení a já navíc pyšná, jakého Herkula jsem si vybrala. O berlích na Teide? Kdo říkal, že to nejde…? :)

Tenerife s andělem strážným v zádech

2011-10-11T09:03:00.012+01:00

Lodní lístky mezi Kanárskými ostrovy jsou za hubičku, tak jsme přes Jardův stále opuchlý kotník naplánovali čtyřdenní průzkum Tenerife – největšího ostrova v souostroví. Na Kanárech se dá za 20 euro vyřídit residenční certifikát, který zaručuje padesátiprocentní slevy na veškerou dopravu v rámci Španělska. A když se k tomu přidá sleva pro studenty do 26 let (uff, ještě se vlezu), vyjde z toho cena zpátečního lodního lístku na Tenerife veselých 11 euro :)

Vyrazili jsme ve čtvrtek 6.10. v osm ráno a v jedenáct nás už vítaly břehy Santa Cruz de Tenerife, přístav a zároveň hlavní město ostrova. Nejsme moc na městské památky, takže jsme jen prosvištěli centrem a zamířili rovnou k Auditoriu – jakési napodobenině opery v Sydney. Bílá stavba ve tvaru vlny nás (zejména mě, architektonického analfabeta) příjemně překvapila. Čistý bílý povrch odrážel sluníčko, kolem nebyli turisté a břehy omýval příboj. Kameny v moři zdobily portréty slavných zpěváků – Janice Joplin, Sinatra, Jahn Lennon… a mezi nimi náš božský Kája! Resp. Karel GOT, Španělé spelling očividně neřeší :) Tramvají (postavenou asi před třemi lety) jsme dojeli do městečka La Laguna, které je díky historickému centru, úzkým uličkám a stylově klidné atmosféře právem v UNESCU. Nastal první problém – Jarda prošoupal špunty na berlích, což jednak způsobovalo otravné klapání, ale hlavně ho každý krok stál dvakrát tolik sil, což jsme s vidinou výšlapu na El Teide nemohli potřebovat. Zhostila jsem se bojového úkolu a vyrazila shánět špunty, netušíce, jak se řeknou španělsky. Naštěstí bylo v Laguně pomalu víc lékáren než historických domů, takže asi v dvanáctém krámku jsem uspěla, Jarda nazul na berle gumy s novým vzorkem a šlapalo se dál.

Na kraji města jsme stopli mladíka v mercedesu, který nejen, že jel naším směrem, ale navíc se jel jen tak projet do hor, takže nám udělal zadarmo a neplánovaně prohlídku okolí. Jeli jsme pohořím Anaga na severu ostrova, na vyhlídkách jsme jen vyskočili z auta a borec nám popsal, kde co leží a co můžem vidět. Bylo bohužel trochu pod mrakem, takže špička kolosální hory Pico del Teide vykoukla z mraků jen sporadicky. S pánem jsme se rozloučili v sedle Cruz de Tejeda a začali hledat místo na spaní. Než jsme se stihli rozhlídnout, vynořil se odněkud z křoví postarší horal a poradil nám, kde nabrat vodu a zavedl nás na krásné místo bokem od hlavní stezky, kde jsme si udělali na noc parádní hotel. Stanovat se v přírodní rezervaci Anaga prý nesmí, tak jsme se rozhodli nedráždit strýčky Rangery a spali jsme jen pod širákem.

Ráno byl plán jasný – já sejdu dolů na pobřeží pěšky po turistické stezce, Jarda dostopuje, aby šetřil kotník a ruce. Jenže v Balatkovi se probudil podnikavý horský duch a rozhodl se, že 10 km z kopce přece nemůže být nic tak hrozného a že to ujde taky. Nabalili jsme většinu věcí do mého baťohu, aby toho aspoň nesl co nejméně a vyrazili jsme. První půlka byla super, ušlapaná hliněná cesta vedla mírně z kopce příjemným vavřínovým lesíkem, občas nějaká vyhlídka. Jenže okolo pátého kilometru se terén prudce zhoršil, z hlíny se stal štěrk a kamení, svah dostal sklon asi 45°. S berlema to nebyla žádná sranda, kamínky podkluzovaly i dvěma zdravým nohám. Sestupovali jsme opatrně, co noha nohu mine, já s dvacetikilovým báglem na zádech, Jarda s berlema – každý jsme si vedli svůj vlastní boj. V celé soutěsce nebyl stín, takže nás sluníčko pomalu opékalo, voda docházela. Do Bajamaru na severozápadním pobřeží jsme se doplazili s jazyky na vestě, totálně vyčerpaní, Jarda s puchýři na rukou. U prvního obchůdku jsme vypili asi tři litry vody a dvě piva a z posledních sil se dobelhali k přírodním bazénům na břehu moře. Byl už podvečer, od moře foukal studený vítr, v bazéncích se už skoro nikdo nekoupal - zřejmě nikdo se sem taky nebelhal celý den :) Ale aspoň, že to stálo za to…

Přírodními bazénky ale den nekončil. Museli jsme ještě najít místo na spaní, což znamenalo jít na opět na stopa a dojet bůhví kam. První pán nás popovezl jen kousek, další taky a byla už tma, když jsme zamrzli u vjezdu na dálnici kousek od městečka Tacoronte. Stáli jsme u krajnice asi tři čtvrtě hodiny a NIC. Tma jak v pytli, my unavení, hladoví a kolem jedoucí auta nás ignorovala. Ani Jardovy berle okatě vystrčené do silnice tentokrát nezabíraly. Už jsme to chtěli zabalit a zaspat za svodidly, ale naštěstí nad námi opět stál anděl strážný. V momentě, kdy se Jarda otočil, že půjdem pryč, zacouvalo k nám bílé auto. Řidička byla skvělá! Nejen, že nás svezla až k městu Orotava, kam jsme původně chtěli dojet, ale dala nám na výběr ze dvou míst na kempování s tím, že nás klidně zaveze na obě, my si ta místa prohlídneme a zůstaneme na tom lepším. Vzali jsme první kempovací plácek, ostatně, bylo nám úplně jedno, kde zaspíme. Tohle bylo ale super místo – plac, kam Španělé jezdí grilovat, lavičky, stůl, kohoutek s vodou, kousek zastávka autobusu… A naproti maličká zapadlá restaurace mezi banánovníky. Paní nám poradila, že tu levně vaří, tak jsme se rozhodli odměnit se za náročný den a konečně ochutnat kanárskou kuchyni. Dali jsme si domácí víno, já vařenou cizrnu a Jarda mísu grilovaného tuňáka, k tomu jako přílohu „papas arugadas“ – vrásčitých brambor, místní speciality (mezi námi, jsou to normální brambory na loupačku, ale moc dobré :) ). Usínali jsme s plným břichem, unavení, spokojení.

Ráno jsem vstala dřív, abych si u kohoutku umyla hlavu. A jak tam tak chodím po plácku s turbanem na hlavě a vařím vločky k snídani, zastaví u stanu policejní auto a prý, co tu děláme. Kempujem, já na to. Třesu stanem, aby se vzbudil Jarda, vědoma si toho, že autority budou radši, když se jim bude vykat, než když na ně naběhnu já - která pro jednoduchost tykám i naší proděkance ve škole. To se nesmí? To se nesmí ani náhodou, odpovídají strážci zákona. Chvilku ještě dělají bububu, ale když jim slíbíme, že za chvíli zmizíme, vyvázneme bez pokuty. Po policejním probuzení vyrážíme autobusem do Orotavy. Centrum je pěkné, historické, ale my už jsme pitoreskních městeček nějak přesyceni, tak víc oceňujem čerstvý chleba a sojové mlíko ze supermarketu. Jedem opět autobusem do vesnice Garachico, kde jsou parádní přírodní zátoky na koupání. Mezi jednotlivými skálami jsou udělané chodníčky, do vody se dá vlézt po žebříku, takže se chtě nechtě musíme zase koupat :) Když do přírodního kanálu mezi skalami přijde vlna, je to pořádný hukot. Po řádné koupačce se snažíme stopovat, ale nikdo nás nebere, tak si pomáháme busem do Icodu a odtud opět stopem, přes hory a městečko Santiago del Teide asi na třikrát směrem národní park El Teide. Není to žádný med, zhoršilo se počasí, je zima a prší, navíc nás tlačí čas, potřebujeme dneska spát pod majestátním vulkánem.

Na poslední křižovatce, těsně před hranicí NP zase čekáme dlouho. Všechna auta místo do hor míří do letoviska Los Gigantes, na pláže. Naštěstí máme svého anděla – poslal nám rozklepané auto s mladým španělem, který má přítelkyni ze Slovenska. Nejen, že si povídáme o Vysokých Tatrách a pivu Šariš, ale taky nás sveze až pod Teide, i když si zajede asi 20 km. Z krajiny, kterou projíždíme, jsme nadšení. Vystoupali jsme až nad mraky, po dešti se slehla zem. Tady nahoře je azuro, teplo, v dálce jsou vidět ostrova El Hierro a La Palma. Španěl nás vysadí na krásném kempovacím plácku Chio, kde je opět jak kohoutek s vodou, tak krásný borovicový lesík slibující příjemnou noc…

Lekce surfování č. 1

2011-09-29T20:17:00.008+01:00

Pláže a zátoky na Kanárech lákají surfaře z celé Evropy. Já jsem surfu odolávala do dneška. Mé nekonečné váhání, zda se do vln vrhnout na vlastní pěst nebo s instruktorem, vyřešil Jarda a dal mi předčasný dárek k narozeninám – pět lekcí u jedné surfařské školy, tzn. deset hodin legrace pod odborným dohledem :) Naběhla jsem na pláž s vlasatým, asi metr padesát vysokým instruktorem, který vypadal jako moje mladší sestra. Vyfasovala jsem prkno pro začátečníky (nejdřív dlouhý, růžový, pěnový surf, na hony vzdálený těm nablýskaným prknům z amerických seriálů, pak trošku menší modrou fošnu) a ostře červený rozlišovák, aby mě snáze identifikovali, kdybych uplavala někam daleko či hluboko.

Po základní průpravě na suchu jsem byla poslána do vln. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat. Vzpomněla jsem si jen na Mitche Bjůkenena z Pobřežní hlídky, kterak se svým plovákem v podpaží přeskakuje vlny. Strčit prkno do podpaží bylo vzhledem k jeho rozměrům nemožné, tak jsem ho prostě tlačila před sebou. Ušla jsem vždycky tak pět metrů a o tři zpátky mě vrátila protijedoucí vlna. To už se na mé zoufalé pokusy instruktor asi nemohl dívat a přišel mi do vody ukázat, jak se prokousat vlnami s větší elegancí a menší námahou. Podle pokynů jsem si počkala na vlnu, naskočila na prkno, začala pádlovat, počkala, až mě vlna vynese – a práskla sebou do vody. Nevadí, vrátila jsem se, opět počkala na vlnu, opět naskočila, opět se pokusila postavit – a opět sebou sekla. A znova. A zase. Asi desetkrát. Po každém pádu do mořské vody následoval důkladný průplach dýchacích cest.

Průběžně jsem naskakovala, padala, kašlajíce se vynořovala a jenom hrdost mi nedovolovala nadávat nahlas. Vždycky jsem jen utřela nudli slané vody, v duchu zaklela, nahodila odhodlaný výraz a vyrazila zpátky do vln. Sem tam jsem sebou řízla jen tak preventivně, ačkoli nikde žádná vlna nebyla – to jsem si většinou přišlápla šňůru, kterou je surf připevněný ke kotníku, aby neuplaval :) Instruktor mě povzbuzoval klasickými řečmi určenými platícím začátečníkům: Já to vidím, je to v tobě, narodila ses pro surfování, tak jen jdi a poddej se tomu! :) Byl to profík – když jsem pořád místo koukání dopředu hleděla na prkno pod nohy, křičel na mě ze břehu: "Koukej dopředu, na mě, jsem chlap! Jsem hezký chlap, tak proč se díváš dolů a ne na mě?“ :)

První půl hodiny jsem byla častěji pod vlnou než na ní, ale když se mi zničehonic podařilo na prkně postavit, útrapy a dílčí neúspěchy byly rázem zapomenuty. Mít na chvíli surf pod kontrolou bylo parádní! Měla jsem z toho takovou radost, že mi ujely nohy, spadla jsem, zaryla se hlavou do písku a opět následoval slaný klystýr. Ale jak jednou člověk zjistí, že to jde (resp. že by to jít MOHLO), nedá mu to a musí zkoušet znova a znova. Pendlovala jsem tam a zpátky celé dvě hodiny a ke konci už jsem toho měla plný brejle. Obzvlášť, když začal příliv. Proud mě málem nenechal ve vodě udělat krok, natož když jsem s sebou vláčela dvoumetrové prkno. Zkrátka po dvou hodinách jsem vylezla z vody úplné K.O., prosolená jak treska, kolena odřené od věčného naskakování na prkno – ale spokojená až na půdu. Konečně jsem si vyzkoušela místní nejoblíbenější sport! Po dnešku je sice skóre 1:0 pro surf, ale tahle bitva bude mít pokračování…

Caldera Bandama

2011-09-25T19:53:00.008+01:00

Osud z nějakého důvodu zkouší moji trpělivost a tak mi sice poslal Jardu, ale nechodícího. Takže místo společného surfování koukáme na filmy a chladíme modrozelený kotník, dobrodrůžo se odkládá. Výhoda civilizované společnosti je, že vyhlídky, vrcholky a jiné zajímavosti neskrývá romanticky hluboká džungle, ale dá se k nim dojet na dvou či více kolech. Bolavá noha dovolí maximálně dvouhodinovou procházku, tak jsme vyrazili aspoň na autobusový výlet ke kaldeře Bandama. Místo není sice osmý div světa, ale i tak pohled na kilometr širokou a dvě stě metrů hlubokou sopečnou jámu v zemi neurazí. Krajina kolem je dost vyprahlá, suchá, semtam kaktus nebo agáve. Nejzajímavější jsou opuncie obsypané červenooranžovými plody. Člověk má chuť s nimi začít žonglovat, ale to by se tvrdě nevyplatilo - mají totiž malé, ostré trny - jako kaktus. Od autobusu Jarda hrdě dokulhal až k vyhlídce a zpět a pak jsme se (lítost budící) postavili ke krajnici, že zkusíme dostopovat na vrcholek kopce. Kolemjedoucímu pánovi ve fiatu se zželelo invalidy (možná proto, že sám měl šrouby v kotníku) a pár stovek výškových metrů jsme překonali v cuku letu. Těším se, až si tenhle kopec dám na kole (až si tady jednoho krásného dne kolo pořídím), to bude zaslouženější výhled než s vyvezenou zadnicí... Nutno říct, že pohledy do údolí byly krásné! Obzvláště naše město Las Palmas, místní pláž Las Canteras, přístav a poloostrůvek La Isleta jsme viděli jako na dlani. Dolů z kopce nás svezl španělský pár a tak můžem nerušeně pokračovat ve filmovém odpoledni :)

Koncert Maná

2011-09-25T19:25:00.011+01:00

Mexická skupina Maná je pro mě a pro Jardu něco víc než jenom španělsky zpívající hudební těleso. Když totiž Jarda s Bóšou kdysi promítali ve Frýdku svoje cestování po Kubě, podbarvovaly jejich povídání právě písničky od Maná a já díky tomu (pod záminkou získání oněch libozvučných songů) vytáhla z Jardy jeho e – mailovou adresu :) Když mě minulý týden praštil do očí billboard a na něm upoutávka na jejich koncert, nebylo co řešit. Peníze – nepeníze, lístky byly v kapse. Všecko bylo naplánované, připravené a vypočítané na minuty – Jarda v jednu sedl v Bratislavě na letadlo, v pět přistál v Las Palmas, v šest vystoupil na autobusáku a v sedm se měly otevřít brány stadionu. Nebyly by to ale Kanáry, aby se situace nezkomplikovala.

Jarda přiletěl s berlema a nechodící ortézou na kotníku, takže nám přesuny zabraly dvakrát takovou dobu. Naštěstí Kanárci otevřeli stadión až před osmou, takže jsme chytli pro invalidu exkluzívní sedící místa na tribuně (do kotle holt půjdem poskakovat příště). Do desíti jsme sledovali, jak se tribuny a plocha fotbalového hřiště plní nadšenými španěly všech věkových kategorií. Prodalo se přes 20 000 vstupenek! Trošku mi to přišlo jakoby Eláni uspořádali megakoncert na Letné :) Maná je ve španělsky mluvícím světě asi docela pojem, protože jejich písničky čas od času hrají i v místním rádiu nebo v hospodách – zrovna minulou středu se zničehonic rozezpívala celá hospoda, protože v rádiu pouštěli Estoy clavado en el baaaaar (Zaseknul jsem se v baru).

Oproti komornímu olomouckému U klubu působil Estadio de Futból (asi dvakrát větší než Bazaly) dost majestátně, přestože nebyl vyprodaný. S prvním kytarovým tónem začaly davy bouřit, při každé známější písničce vstávali lidé ze sedaček, křepčili na tribunách a takřka jednohlasně zpívali. Koncert měl úžasnou atmosféru, texty chytlavé, vlasatý frontman strhující. Občas jsem se přistihla, že si broukám písničky, které neznám! Te quiero, si te quiero, voy anando como fiera tras tus pies, amor… No a když několikatisícový dav začal hřímat o tom, jak se všichni španělsky mluvící lidé mají spojit, přísahám, že jsem cítila, jak mi v žilách koluje hispánská krev ;) V půlce dvouhodinového koncertu se uprostřed skákajícího davu na ploše vynořilo malé pódium a na něm Maná začali hrát lidovky – to bylo pro hrdé španěly něco! Zpívali mladí, staří, všichni se při tom drželi za ruce, až mi z toho nacionalismu naskakovala husí kůže. Byla to fakt pecka. Nestát lístek 30 euro, jeli bychom asi i na druhý koncert na Tenerife :)

Roque Nublo

2011-09-18T15:25:00.015+01:00

Po týdnu nervů a jen napůl úspěšného shánění spolubydlících jsme s klukama vyrazili do hor vyvětrat hlavy. Jako cíl jsme si vybrali okolí symbolu ostrova – skály Roque Nublo (1803 m n. m.). Načetli jsme tipy v průvodci, vyrazili v pátek odpoledne autobusem, s přestupem v městečku Vega de San Mateo. Samotná cesta místními autobusy společnosti Global byla zážitek. Horské silničky jsou úzké, ale řidiči to hlavu rozhodně nedělo – jel s námi jak Fitipaldi. Skály, kaktusy a větve u silnice míjel na centimetry, řezal zatáčky a nám padaly na hlavu batohy uložené nad sedačkami. Vjezd do nepřehledných zatáček jakoby řešil heslem „Když jsem tudy jel minule, v protisměru nic nejelo“.

Bus nás vyplivl v sedm hodin v horském sedle Cruz de Tejeda. Otevřely se před námi nádherné výhledy na západní stranu ostrova, na skalnaté útvary v údolí a v dálce nás z Tenerife zdravila nejvyšší hora Španělska – Pico del Teide (3718 m n. m.). Měla jsem po kodrcavé cestě žaludek na vodě, ale první nádech mě okamžitě spravil – vzduch tady měl asi 12 stupňů. Při dýchání mi šla pára od pusy, při focení mi mrzly ruce. Z pětadvacetistupňového Las Palmas jsem vyrazila hezky v sandálkách a kraťasech a najednou taková lednice! Oblíkli jsme, co se dalo, vypili na zahřátí kafe v malé hospůdce a stmívající se krajinou vyrazili hledat místo na přespání. Krátký pochod nás trochu zahřál a našli jsme malý plácek v závětří, ale i tak noc v cyklospacáku byla všechno, jen ne teplá. Teplota klesla na 9 stupňů, dýchala jsem si ve spacáku na ruce, a pořád se snažila hýbat nohama. Do nosu by stačilo cvrnknout a upadl by, jak byl zmrzlý :) Nad ránem, když teplota byla nejníže, jsem spala maximálně 20 minut v kuse, pak jsem se musela otočit, aby mi mohla začít omrzat nějaká jiná část těla :)

Ale to ráno! Probudili jsme se s výhledem na skálu Roque Nublo („Mračná skála“). Sluníčko se pomalu přehupovalo přes horizont, až začalo šimrat i tenhle majestátní kus kamene, který nejméně podlehl zvětrávání a tyčí se nad krajinou jako výhružně vztyčený prst. Uprostřed kaldery tak připomíná sopečné pochody, jež tady v minulosti probíhaly. Nebylo ani stopy po mracích, které podle průvodce monument skoro polovinu roku schovávají před očima turistů. Zabalili jsme náš bivak a vyrazili vstříc krásnému dni. Kolem všemožných vyhlídek, odkud jsme si mohli skálu prohlédnout z různých úhlů, jsme došli až na nejvyšší vrchol Gran Canarie – Pico de las Nieves („Sněžná hora“, 1949 m n. m.), na kterém je krásná vyhlídka a vojenská základna s obrovskou kopulí.

Turistické stezky z Pico de las Nieves k Roque Nublo nás přivedly až k nejvýše položené přehradě na ostrově - Presa de los Hornos. Když se nám v horkém dni nabídlo takovéto osvěžení, nemohli jsme odmítnout! Našli jsme díru v plotě a skočili se vykoupat do krásně čisté vody. Od přehrady už to bylo coby kamenem dohodil k samotnému vrcholku Roque Nublo. Odtud se dalo pozorovat jak východní, tak západní pobřeží ostrova, viděli jsme duny v Maspalomas a z Tenerife na nás opět dohlíželo Pico del Teide. Vyhlídky byly sice nádherné, ale my od sluníčka celí uvaření, tak jsme se usnesli, že zkusíme výlet zkrátit a dostopujem do Las Palmas už v sobotu večer. Asi na páté mávnutí nám zastavila dodávka, v ní dva veselí španělé – horolezci a zavezli nás až před dům! A ještě nám dali telefonní čísla, že kdybychom něco potřebovali, ať se ozveme :) Třeba se všechno v dobré obrací…

Malé postesknutí

2011-09-18T14:12:00.004+01:00

Skutečnosti mají tu vlastnost, že pomíjejí. Já mám pocit, že tady na Kanárech to platí dvojnásob. Čím jsme si byli včera jistí, to se dneska zkomplikovalo. To, co platilo včera, už dneska neplatí. V úterý vám Španěl řekne, že zařídit internet je hračka a najednou je neděle a pořád se doma nemůžete připojit, protože papírování je potřeba zařídit přes internet, kde k platbě potřebujete mít španělský účet. Ke zřízení španělského účtu je potřeba mít vyřízený trvalý pobyt na Kanárech… Takže běháme, vyřizujem, v podstatě nic není hotové a po týdnu opět sedím na obrubníku za popelnicí před školou, abych mohla komunikovat se světem. Internet není ale jediný problém.

Jak už jsem psala, situace se mění z minuty na minutu - minulou neděli máme v bytě nastěhované dvě Slovinky, je nás v bytě 6, nájem 180 euro na osobu, parádička, v pondělí přijdeme ze školy a holky i s kuframa jsou pryč. Našly si něco víc nóbl, skromné pokoje jim nestačily. Naše chyba, že jsme je nezkásli hned večer, ale pozdě bycha honit. Takže od pondělí ještě sháníme spolubydlící, abychom na chybějící nájemníky nemuseli doplácet ze svých (už tak dost hubených) stipendií. Je to děs, protože Erasmáci už většinou bydlí a poptávka se značně snížila. Devadesát procent zahraňáků chce navíc bydlet na pláži poblíž diskoték a barů a k nám do historického centra města se nikdo nehrne. Jakoby všichni chtěli jenom pařit a nikoho nezajímá, že bydlíme 10 mnut od školy a 5 minut od hlavního autobusového nádraží, takže můžeme vyrazit na výlet prakticky hned, kdy si usmyslíme. Tady asi nikdo do hor jezdit nechce. Nechápu to. Ležet na pláži a popíjet drinky? Na to my Češi nemáme ani peníze ani nervy. Aspoň, že tu jsou moji kluci spolubydlící, kteří to mají podobně srovnané, a tak na všechny ty bohaté a rozmazlené Frantíky a Němčoury nadáváme společně a vytrvale rozvěšujeme inzeráty na internetu i na nástěnkách ve škole.

Aspoň z části se nám to vyplatilo – od středy máme nového spolubydlu, kterého jsme hned zkásli o zálohu (podruhé chybu neuděláme) a tak se nám náklady na bydlení opět trochu snížily, i když by to chtělo ještě jednu osobu… Není těžké uhodnout, odkud dotyčný je. Studenti ze západní Evropy o náš byteček nezavadí, takže malá nápověda: chlapec je Slovan, jako my… Jmenuje se Piotr a je to informatik z Polska – je dost svérázný, ale hlavně, že je. Bydleli bychom klidně s Yettim, kdyby nám dával na nájem. Během minulého týdne tady bylo pár lidí okouknout byt a někteří se mají ještě ozvat, ale jsem docela skeptická. Mám pocit, že se vždycky na něco začnu těšit a ono to pak stejně nevyjde. Pomalinku se začínám smiřovat s tím, že tu holt budeme bydlet v pěti – ale třeba mě Kanáry a Kanáři ještě překvapí!

V moři písku...

2011-09-11T20:15:00.011+01:00

Protože nejlepším lékem na stesk je činnost (aneb dělání dělání, všechny smutky zahání), vyšůrovali jsme s klukama v sobotu nejdřív celý byt, umyli sto let neumytá okna, vytřeli podlahy a pak se za odměnu vydali na první průzkum ostrova... Směr jih!

Aby to neznělo jako nějaký obří výlet - dojet ze severu ostrova Gran Canaria na jeho jih trvá asi hodinu :) Autobus nás vysadil v Maspalomas u majáku a my zamířili směr písečné duny. Byl podvečer, sluníčko zapadalo a já si místo romantických pohledů pochvalovala ideální světlo na focení - jak mě ten Jarda zkazil! :) Všude kolem nás byl jemný písek, za celý den nahřátý slunečními paprsky. Šourala jsem se bosky sem a tam a průběžně na mě sedaly lehké chmury, naštěstí rychle střídané euforií, že už zase poznávám nové kraje a že v poušti jsem ještě nikdy nebyla.

Rychle se sešeřilo a začali jsme řešit nocleh, chtěli jsme přespat pod širákem uprostřed dun. Jenomže v průvodci jsme se dočetli, že místní pláže patří k oblíbeným místům čtyřprocentní komunity a nudistů. Pohled na ošklivé nahé černochy procházející se v písečných závějích nám na odvaze taky moc nepřidal, ale nebylo zbytí, takže jsme více či méně odvážně začali hledat ďolíček na přespání. Duny umí být opravdu nehostinné místo.. Nakonec ale Marek našel krásné místečko, kde nás nebylo z okolních kopečků ani moc vidět a my rozložili spacáky. Měsíc nebyl daleko od úplňku, takže všechno kolem bylo zalité stříbrnou září a celá krajina dostala ocelový nádech. Byla to nádhera, asi do tří do rána jsme nemohli usnout, povídali jsme si a s lehkým napětím čekali, jestli na nás odněkud nevyskočí nějaký homosexuál :) Semtam jsme se smáli na celé duny a já si v duchu broukala písničku: "Mezi dunami, palma zeléééná" :)

Jestli byl večer krásný, tak ráno bylo přímo úžasné. Nikde nikdo, včerejší stopy zafoukané, v písku větrem udělané maličké vlnky, takže vypadal jako manšestr. Vlastně skoro jako žlutý sníh, jen nasadit lyže a sjíždět kopce. Občas byly někde vyšlapané cestičky od pouštních brouků, ale jinak ticho, klid a nikde nikdo, jen my. Paráda. Seděla jsem sama na vršku duny, koukala, jak zrna písku bere vítr, jak je přenáší a hřbet duny se pomaličku posunuje a vzpomněla jsem si na úvodní větu nějakého nekonečného seriálu "Tak jako písek v přesýpacích hodinách utíkají dny našich životů". Moc dlouho jsem se naštěstí do hlubokých myšlenek nenořila a radši jsme vyrazili k moři. Vítr cuchal hladinu a byly fajn vlny, koupali jsme se a divili se, že se nikdo nekoupe.. až později jsme zjistili, že se to na tomhle místě nesmí, hups :) Ještě chvíli jsme se smažili na sluníčku a pak už hurá zpátky na sever!

Ps. sluníčko má docela grády, po slabých dvou hodinkách mám frňák jak ředkvička.. zítra budu ve škole k nepřehlédnutí :)

Saludos de Gran Canaria!

2011-09-11T19:51:00.010+01:00

Hola mis amigos!

Hehe, zatím jedna z mála španělských vět, kterými vládnu, ale bude to lepší a lepší! Hlásím, že jsem v pátek v pořádku přistála a od té doby jde všechno jak na drátku! Z letiště jsem přijela autobusem do centra Las Palmas a na nádraží mě už čekali kluci z Olmíku, kteří na Kanáry přijeli o tři dny dřív a koukali po ubytování. Šli jsme na prohlídku jednoho domu a slovo dalo slovo, takže už jsme v něm zůstali :) Takže od pátku bydlíme! V krásném historickém domě v centru, kousíček od pěší zóny plné kavárniček a pouličních muzikantů... Máme byt 7+3 (šest ložnic, jeden obývák, dvě koupelny a kuchyň) a protože se nám podařilo sehnat další 3 spolubydlící (holčinu z Čech a dvě Slovinky), vyjde nás měsíční nájem na míň než 180 euro! Do školy to mám 10 minut pěšky, do obchodu 5 minut, na nádraží 3 minutky, luxusní! Velká kuchyň s troubou a obří lednicí se při zdejších cenách potravin taky bude hodit (mimochodem, všimla jsem si, že nejlevnější je tady čočka, cizrna a červené víno :) ). Jen internet musíme ještě pořešit. Teď sedím napíchnutá na wifinu před školou, ale protože je slabý signál, musím sedět na chodníku za popelnicí a nohy mi čouhají do silnice :)

Bydlení má dvě malé chybičky - chtěli jsme bydlet s nějakými španělsky mluvícími studentíky, abychom procvičovali jazyk a nakonec jsme ryze slovanský apartmán, ale byli jsme rádi, že jsme vůbec splašili někoho, kdo se s námi podělí o nájem. No a za druhé - pokoje mají okna do světlíků, takže nepřekypujou denním světlem, ale úplná kobka to taky není. Navíc máme společný obývák, kde je světla do aleluja - takže když porovnáme cenu, výkon, polohu a fakt, že za mnou kdykoli, kdokoli může přiletět na návštěvu, jsou to v součtu samá pozitiva a sociální jistoty!

Takže jedna věc je z krku... zítra mě čeká vyřizování ve škole - jsem zvědavá, kolikrát budu vysvětlovat, proč mám několik dokladů na několik příjmení :)

Naše nová adresa je:

calle Domingo J. Navarro 46
350 02 Las Palmas de Gran Canaria
Canary Islands (Espaňa)

Rumunská fotoparáda

2011-08-17T13:50:00.002+01:00

Fotky z letošního putování za šperky Rumunska najdete zde !

Karpatské pastorále

2011-08-16T13:47:00.014+01:00

Trochu se stydím, že povídání o Rumusku, zemi nekonečných hor a dojemně krásných rán, přidávám až teď. To, že toulání v Karpatech doprovázené zvonkem ovcí a štěkotem psů, bylo potlačeno zážitky z cizokrajné Asie, není omluva. Vždyť člověk nemusí jet na konec světa, aby viděl přírodní zvláštnosti, potkal zajímavé lidi a přivezl si spoustu vzpomínek a zážitků. V případě Rumunska to platí dvojnásob. Země bačů, cikánů a hor mě už před pěti lety při první návštěvě chytla za srdce, zatím nepustila a jsem si jistá, že nikdy nepustí. Nota bene, když ji mám spojenou s lidmi mému srdci blízkými. Jet průvodcovat Kudrnovské Rumunsko v tandemu s hlavasem Jardou Ozzym Zemanem k mému létu patří tak neochvějně, jako knedlík ke svíčkové.

Ty, kdo jsi Rumunskem nedotčený, představuješ si ho možná jako nebezpečnou zemi, kde Tě někdo okrade nebo Tě v lepším případě sežere potulný pes. Ale Ty, kdo jsi tu úchvatnou, svěží, pestrou a vstřícnou zemi jednou navštívil, víš, že Ti nehrozí větší nebezpečí než kdekoliv jinde a že lidé i psi jsou tu stejně dobří i zlí, jako ve zbytku světa. Biblí nás, toulajících se v Karpatech, je knížka Karpatské hry od Miloslava Nevrlého. Pro Tebe, kdos ještě nikdy neotáčel stránky téhle takřka posvátné knížky, je tu malý úryvek ze Hry na jitřní radost:

Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno. Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě - bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V travách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem ti proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci, vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka.I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelený mrak. Mráček. Plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám.

Ať se vydáš na sever nebo na jih, na východ nebo na západ, do hor nebo do nížin, Rumunsko Tě zasáhne. Udělá Ti v srdci velikou rýhu a ta se při vzpomínání na letní toulání vždycky probudí a zvláštně zabolí. Jakoby Tě něco táhlo zpátky, jakoby Tě něco volalo tak dlouho, dokud se nerozhodneš, že tam letos v létě pojedeš znova. Jen nevíš, který kout vybrat? Které hory, když každé jsou jiné? Divoké Trascau, slepencový Ciucaş, vápencová Piatra Craiului, Bucegi s roztodivnými skalními útvary, sopečný Calimani... a to nemluvím o Fagaraši, Retezatu, Apusenkách...

Ale nenech se mýlit, Rumunsko nerovná se jen hory, skýtá taky spoustu dalších krás pro geology, geomorfology, botaniky, architekty... jmenujme třeba lokalitu bahenních sopek Piclele Mare a Piclele Mici, kde z menších či větších kráterů probublává a v krátkých intervalech vytéká studené bahno. Nebo solná ložiska, která na povrch vystupují třeba v okolí městečka Praid a Slanic. Tamtéž jsou i velké podzemní solné doly. Najít jezero ke koupání není problém - Colibica, jezero Sv. Anny, lázně v Sovatě, ve Slanicu... Oko potěší soutěsky jako Bicaz a Turda, z klášterů jmenujme třeba Voronec a Humor, z měst Brašov, Sigisoaru, Cluj Napoca... Seznam zajímavostí a míst k navštívení je nekonečný! No a když to všechno, bratříčku, proložíš dobrým jídlem (polévky = ciorby, grilované mleté maso Mič, kukuřičná kaše mamaliga) a pitím (červená a bílá vína - např. Murfatlar, piva - Ciucas, Ursus, nebo citronový Reds, pálenky cuika nebo bihorka), co víc si přát?

La Revedere zase za rok, Rumunsko!

V éteru

2011-06-03T09:52:00.009+01:00

S příchodem letního počasí začíná z hlediska promítání okurková sezóna. Úplně to chápu, komu by se chtělo v horkém odpoledni sedět v kině a poslouchat o cestování jiných, když může někam vyrazit sám. I my se těšíme, že přes léto nasbíráme nové zážitky, aby bylo zase o čem povídat. Ale kdyby přeci jen někdo měl ještě chuť vrátit se s námi do jihovýchodní Asie, má možnost - tentokrát prostřednictvím rozhlasu...

S paní Evou Strykovou jsme koncem května natáčeli v Českém rozhlase Olomouc a z našeho příjemného setkání vznikly tři díly cestovatelského magazínu Až na konec světa. Vyprávěli jsme tentokrát nejen o Myanmaru a letní cyklocestě, ale došlo i na Taiwan a Singapur. A kdy se bude vysílat?

1) V premiéře pořad poběží vždy ve středu 8., 15. a 22. 6. 2011 od 11 do 12 hodin na Českém rozhlase Olomouc: 106,8 FM (vysílač Praděd 106,8 FM, Hulín - Holý kopec 101,6 FM, Radíkov 92,8 FM a Helfštýn 88,7 FM). Sami jsme sestříhaný pořad ještě neslyšeli, takže v tomto střdečním "obědovém" čase to bude premiéra i pro nás.

2) Vysílání je možné poslouchat na internetu on-line zde - v nabídce živého vysílání pod názvem Cestovatelský magazín - Až na konec světa (přenosová rychlost 128 kbps).

3) V neděli od 5:00 a od 23:00 je možné poslouchat i na Českém rozhlasu Leonardo - na internetu a v televizi (v pozemním digitálním vysílání DVB-T (Multiplex a České radiokomunikace) a v satelitním vysílání DVB-S (CS Link). Program je také v nabídce řady kabelových televizí a dvou televizí využívajících internetový protokol (O2 TV a Volný TV)).

4) Pro úplné fajnšmekry na Českém rozhlasu Praha 2 v noci z neděle na pondělí v 00:05 :)

5) A pokud to někdo nestihne živě, tak zde je archiv pořadů ČR Olomouc, naše povídání tam bude uloženo hned po odvysílání a bude dostupné poslechu nebo stažení 1 měsíc od premiéry. Tohle je podle mého nejjednodušší verze...

Tak neváhejte a nalaďte se na tu správnou vlnu! :)

Cykloturistika

2011-05-06T17:58:00.003+01:00

Od čtvrtka 5. 5. 2011 je v trafikách k dostání nové číslo sportovně - cestovatelského měsíčníku Cykloturistika, ve kterém máme článek o Myanmaru. Na celých sedmi stránkách si můžete počíst, jaké bylo putování pod vojenskýcm dohledem nebo jak vypadá miss Myanmar.

Malou ochutnávku si můžete přečist zde, ale věřte mi, není nad tištěnou verzi ;)

Geoinovace

2011-04-08T10:25:00.006+01:00

Pro ty, kdo náhodou nemají program na pondělní podvečer, mám tip - přijďte si poslechnout moje povídání o dvou diametrálně odlišných zemích: Myanmaru (Barmě) a Singapuru.

Přednáška se koná v rámci projektu Geoinovace 11. dubna 2011 od 16:45 na Přírodovědecké fakultě v Olomouci. Neb budeme na akademické půdě, pokusím se na oba státy podívat trošku jinak než obvykle - tedy odbornějším pohledem začínajícího geografa. Historky o průjmech a tajfunech tentokrát doplní demografické statistiky a události z historie, přijďte se podívat!

Vernisáž

2011-03-29T10:30:00.006+01:00

Včera proběhla ve druhém patře nové budovy přírodovědecké fakulty komorní vernisáž výstavy našich fotek z jihovýchodní Asie. Vernisáži předcházelo chystání nástěnek, což mi zabralo skoro celý den. K instalaci fotek jsem si naprosto nezkušeně vybrala špendlíky místo připínáčků, takže doteď necítím bříška prstů. Ale myslím, že se to vyplatilo. Objednané diváky jsem měla tři (Jarda, Leňa a její Ondra - pomáhali s chystáním), ale kupodivu se objevilo dalších patnáct lidí! V tak silnou účast jsem ani nedoufala. Vypadalo to, že je na patře katedry geografie nějaký happening...

Některé spíš než zájem o "umění" přilákala možná vůně uzeného, které jsem servírovala jako občerstvení, ale na atmosféře to neubralo. Objevili se i zástupci akademické obce :)

Prohlašuji celou výstavu za zahájenou a pokud mi ji spolužáci nerozeberou, tak potrvá až do 18. dubna - tak jestli budete mít cestu kolem, přijeďte se na ten zázrak podívat! :)

Výstava fotek

2011-03-17T20:31:00.015Z

V pondělí 28. března v 18 hodin se ve 2. patře nové budovy Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci uskuteční komorní vernisáž výstavy fotek s názvem:

ROK V ZAJETÍ RÝŽE - ochutnávka z jihovýchodní Asie

Akce je realizována pod hlavičkou projektu "Hýčkejte svou alma mater" a k prohlédnutí budou dvě desítky fotek doplněné textíky o jednotlivých místech, lidech a věcech...

Výstava potrvá až do 18. dubna, tak se zastavte!

Las Islas Canarias

2011-03-11T16:37:00.007Z

Po dlouhé zimní odmlce věnované téměř jen a pouze studiu a psaní bakalářky je konečně v dohledu nějaká pořádná akce! Jako zázrakem mi vyšel studijní pobyt Erasmus na KANÁRSKÝCH OSTROVECH !!! Ejchuchůůů - zase bude o čem psát, zase se bude cestovat, jupíjahej! Už mě v Čechách trochu svědí moje toulavé nohy...

Takže pokud vše klapne, budu od září v hlavním městě Kanárů - tedy v Las Palmas - na ostrově Gran Canaria zápasit se španělštinou. ¡Bravo! Jak tak koukám na google, terén se nám krásně vlní, mé bystré oko šibala Huga vidí spoustu kopců, to se to bude běhat po horách :)

A co teprve ta taktická výchozí pozice pro první výlet do Afriky! Cituji Wikipedii "... sedm ostrovů sopečného původu v severním Atlantiku, přibližně 100 km západně od pobřeží Maroka a Západní Sahary... ". Na týden do Afriky? Nemohu odmítnout... :)

Mám teď jen trochu vítr ze španělštiny, která je pro mě sice jazyk milovaný, nicméně zatím ne úplně stoprocentně ovládaný. Ale mám půl roku na to, abych dopilovala aspoň základní konverzační fráze jako "Kde si tady koupím kolo?" nebo "Ztratila jsem se v horách, pošlete pro mě prosím vrtulník."

Promítací maraton pokračuje

2011-01-24T10:29:00.003Z

Mám za sebou vražedný týden, kdy jsem v jižních Čechách absolvovala čtyři promítání ve třech dnech (České Velenice, Nové Hrady, Třeboň a Benešov nad Černou). Byla to zkušenost o to zajímavější, že jsem poprvé povídala lidem sama, Jarda musel chodit v Olomouci do práce. Počáteční obavy před "jihočeským turné" se naštěstí ukázaly jako liché, přišli samí milí lidé a nedostavil se žádný šťoura (jak jsem se bála a pro jistotu tři dny dopředu četla perličky z historie navštívených zemí). Přednášky byly komorní, probíhaly v kulturáčcích, střední škole nebo klubech důchodců. S první větou ze mě okamžitě spadla nervozita a příjemná odezva od posluchačů mě povzbuzovala v povídání. Moc jsem si to ve finále užila. Jen bude potřeba zase někam vyjet, aby člověk mohl návštěvu zopakovat :)

Ve čtvrtek 20.1. jsme si s Jardou střihli trochu větší akci před brněnským publikem - nervozita z početnějšího publika na nás byla znát, ale i tak snad byla akce hodnocena kladně. Měsíc si dáme pauzu (abychom se nepřemotivovali :) ) a na konci února nás čeká festival Cyklocestování.

Tímto bych vás na Cyklocestování ráda pozvala!
V rámci dvoudenní akce se objevíme nejprve v neděli 20. února ve Frýdku - Místku (kino Vlast) a o týden později, tedy 27. února, v Hradci Králové v Muzeu východních Čech. Povídání s názvem Ostře sledovaný Myanmar začíná vždy ve 13 hodin. Podrobnější program obou festivalů, včetně informací o vstupenkách si můžete přečíst ZDE. Přijďte si oživit nedělní odpoledne vyprávěním o Myanmaru a vraťte se tak s námi o 60 let zpět... Kromě nás promítá třeba i cyklocestovatelská ikona Honza Vlasák. Těšíme se na viděnou!

Dobytí severního pólu

2011-01-03T09:51:00.004Z

Oslavy konce roku jsme nenechali náhodě a svolali osvědčenou sestavu lidí, abychom se s rokem 2010 rozloučili společně. Celá akce se nesla v duchu Dobytí severního pólu a protože nejsme žádní suchaři, o kožešiny a beranice na hlavách nebyla nouze! Sešlo se nás během tří dnů patnáct polárníků, lovili jsme lední medvědy, dobývali inuitské vesnice a podnikli úspěšnou výpravu na severní točnu. Fotky ze Silvestra si můžete prohlídnout zde:

Severní pól

PF 2011

2010-12-26T19:57:00.003Z

Přejeme všem krásný vstup do nového roku!

Pohádková zima

2010-12-24T19:53:00.000Z

Občas mi přijde mejl se všetečným dotazem, jestli ještě žiju, když stránky zrovna nepřekypují novinkami. Bez obav, žijeme s Jardou oba! Jen ve škole se člověk žádného velkého dobrodružství nedočká a psát o zkouškovém stresu se mi moc nechce. S vánočním časem musela ale studijní morálka trochu ustoupit. Mráz za okny, sníh a vůně cukroví mě vylákaly ven, nešlo odmítnout. Po loňském upoceném asijském roce, kdy tepota klesla pod 30 stupňů jen výjimečně, se zimy nemůžu nabažit. Líbí se mi, jak v Olomouci sníh pocukroval střechy. Mám ráda, že se dá zahřát nejen vlněnými podkolenkami, ale hlavně voňavým punčem. Odměnou za každý vypitý kelímek je jahoda na dně - no nekup to :)

Dalším lákadlem zimy jsou běžky. Na neposlušná prkýnka jsme se těšili celý rok a deficit z loňska si mohutně vynahrazujeme. Není hezčí zimní pocit, než když se lyže zakrojí do čerstvě projeté stopy. Přidá - li se k výletu ještě svařák, modré nebe a společnost dobrých lidí, nevadí člověku ani mrznoucí konečky prstů, štiplavý vítr nebo úplně blbě namazané běžky.

Mohutnými doušky si kromě sportu dopřáváme kultůůůru. V pátek 17.12. jsme se vypravili do Ostravy na koncert Jarka Nohavici. Lístky nebyly číslované a my pochopitelně chtěli obsadit co nejlepší místa. Netušila jsem, jak bojový úkol to bude. Naklusala jsem před halu v pět hodin, podotýkám, že koncert měl začít v sedm. V ukázněné frontě jsem zaujala asi čtyřicáté místo. Do patnácti minut se dav rozrostl asi na 300 lidí a pozbyl jakýkoliv tvar. Lidi (bez ohledu na věk a společenské postavení) se mačkali, tělo na tělo. O půl šesté začaly padat první nadávky. Houf mě tlačil čím dál víc na paní přede mnou, až jsem zabořila nos do norka, co měla kolem krku. V 18:45 se pompézně otevřela hala a sranda teprve začala. Publikum se rozběhlo směrem k pódiu, každý volil jinou taktiku získání nejlepších sedaček. Všichni však sprintovali. S jazykem na vestě jsem obsadila dvě místa a spokojeně vydechovala. Takový stres jsem vážně nečekala! Nicméně celá tlačenice se vyplatila, tři hodiny jsme koukali na Jarka z páté řady :)

Štědrý den letos v hlasování vyhrála liberecká strana, takže jsme se 22. přesunuli na chaloupku do Olešnice. Vše se odehrálo v podkrkonošském duchu, hodně se zpívalo, běžkovalo, dobře se jedlo.. Na Štědrý večer jsme se celá rodina navlíkli do slavnostních šatů po babičce, takže někteří připomínali komparzisty z filmu Krakonoš a lyžníci, jiní vypadali jak soudruzi z NDR. Vládl flauš, fiží a dederon:) Ježíšek přinesl tři nůše dárků, asi jsme byli hodní.. Do Silvestra vegetíme na Moravě, poslední den v roce strávíme opět v Jizerkách..

Promítání v Brně

2010-10-25T11:38:00.007+01:00

Po návratu do Čech sice intenzivně sbírám zážitky školního rázu, ale o cestování sním pořád. Duchem jsem v Asii aspoň jednou denně. Když před spaním zavřu oči, cítím pachy a vůně Čínské čtvrti tak intenzivně, jako bych stála přímo před stánkem, kam jsme chodili jíst. Vidím před sebou barvy látek v Malé Indii. V uších mi zvoní melodie chrámových zpěvů. Vybavuju si drsnou kůži slona, kterému jsme drhli uši.. Fotky, zážitky a vzpomínky mě provází na každém kroku a tak se pořád oživuje touha podělit se o své dojmy.

Jedna taková příležitost se nám naskytla díky mé milované cestovce CK Kudrna. A odkud je Kudrna? No přece z Brna! V rámci KUDRnovské šňůry promítacích večerů se tedy i my objevíme v sále B. Bakaly, v Brně a to 20. ledna 2011 v 18 hodin! Podrobnosti o naší projekci Rok v zajetí rýže si můžete přečíst zde. Kdo to nemá do centra Brna daleko, zapište si datum červenou tužkou do diáře a v lednu na viděnou!

Koulení kola

2010-10-04T13:10:00.010+01:00

Už pět let pořádá moje mateřská cestovka Kudrna tradiční závod "koulení kola z Lednice do Brna". Jedná se o recesistickou akci, kdy se tříčlenné týmy snaží valivým pohybem dopravit loukoťové kolo z náměstí v Lednici na starou radnici v Brně. Jeden z týmu vždy koulí a dva další jedou na kole či jiném dopravním prostředku (poháněném vlastními silami). Trasa má 66,950 km a cílem je nejen přežít, ale hlavně UŽÍT :) Veselá tradice pramení z pověsti o lednickém koláři Birkovi, který se s kamarády v hospodě vsadil, že během jednoho dne vyřeže ze dřeva kolo a dokutálí ho do Brna. To vše měl stihnout do zavření městských bran - na jeho počest jsme i my, závodníci, museli kolo na radnici dopravit do 18 hodin.

Loni jsem tuhle srandu absolvovala s hrdinkama Lenkou a Táňou. Ačkoliv jsem po skončení závodu prohlašovala "Už nikdy víc", silný zážitek převážil fyzické újmy a já letos opět stanula na startu :) Organizace nebyla jednoduchá - třetina týmu mi onemocněla, druhá třetina odřekla, většina soudných kamarádů se závodem nechtěla mít nic společného, ale nakonec jsem dva odvážlivce sehnala! Honza zavzpomínal na naše tři společně prožité díly pořadu Hip Hap Hop, podlehl nostalgii a dokonce k účasti přemluvil Romana (reprezentanta ČR v chůzi), takže našemu startu nic nebránilo.

V sobotu 2.10. jsme za podpory realizačního týmu, který přivezl kolo, svačinu, sehnal pilu a koulecí rukavice bojovali s nervozitou a chystali se na závod. Maskováni rafinovaným převlekem za českou vlajku (já červená, Honza modrý a Roman bílý) jsme nepřitahovali tolik fotografů jako loni a tak jsme byl čas domlouvat taktiku. Závod startuje přeřezáním špalku (Birk přeci taky musel nejprve porazit strom, z něhož kolo vyřezal) - po loňské špatné zkušenosti s maličkou pilou jsme se letos chopili pořádného nástroje, který jsem si v úvodu pustila na holeň a ještě před startem jsem měla nohu od krve..

Startovní výstřel zazněl těsně po deváté hodině a účastníci v různých převlecích vyběhli na trať. Začátek byl docela ostrý, vítězství chtivé týmy nás div nepřeválcovaly. Kluci však zvládli náročnou techniku koulení rychle a po nějakých pěti kilometrech už řezali zatáčky jak Niki Lauda. Pádili jsme k Brnu, střídali se cca po kilometru a já si pochvalovala nápad běžet s dvěma chlapama - loni jsme se ve složení tří holek trápily mnohem víc.. Celkem často jsme předjížděli další týmy, což nám dodávalo sebevědomí a minul - li nás rekreační cyklista bez loukoťového kola, titulovali jsme jej slovem "amatér" :) Na třicátém kilometru se Honza vymázl na kole, takže jsme vypadali jak po souboji s medvědem - on roztrhané kalhoty celé od krve, já krvavé škrábance na holeni... Úroveň našeho družstva povznášel Roman, který se vždy chopil koulení se slovy "mohli bychom konečně zrychlit" nebo něco podobného. Endorfin dělal svoje a přes všechno vysílení či křeče v nohách jsme makali celých 67 kilometrů, takže jsme úspěšně dorazili na brněnskou radnici v čase 5:43:01, což nám vyneslo 17. místo ze 34 týmů :)

Oproti loňsku jsme se zlepšili o tři hodiny... bude - li tento trend pokračovat, za dva roky dorazíme do cíle 17 minut před startem :) Navzdory svalům ztuhlým tak, že mě bolí i mrkat, jsem ráda, že jsme letošní ročník nevynechali! Povzbuzování diváků v cílové rovince a euforie po dojezdu rozhodně stálo za to!

FOTKY z letního cestování!!!

2010-09-04T11:14:00.006+01:00

Pozor, pozor!

Ve fotogalerii přibyly výběry fotek z Myanmaru, Thajska, Kambodži, Vietnamu a Laosu! Stačí kliknout na níže uvedený odkaz a vybrat si zemi, jejíž fotky chcete vidět:

>>> LETNÍ CYKLOCESTY

v sekci FOTKY - ŽIVOT si zároveň můžete prohlédnout fotky z našeho Vítacího Víkendu...

Vítací víkend

2010-08-31T21:49:00.009+01:00

Jen co jsme se přivítali se všemi rodinnými příslušníky, přišel čas na pořádnou vítačku s kamarády. Svolali jsme frýdeckou i libereckou větev do Zlaté Olešnice, kde mají Balatkovi chalupu. Naši kamarádi jsou odvážní a správní, takže není divu, že se nás nakonec o víkendu sešlo 20! Skoro polovina navíc do Jizerek dorazila z Frýdku, za což jsem na ně mimořádně hrdá, protože cesta přes tři čtvrtě republiky není úplně příjemná záležitost, ať už vlakem nebo autem.

V pátek jsme se sjeli dohromady a v kuchyni byl pořádný hukot – povídalo si dvacet lidí, kteří se buď neviděli rok nebo se právě seznámili. K prolomení ledů posloužila zákeřná hra „ulov si z lahve svého gumového medvídka“ :)

V sobotu už jsme s Jardou měli nachystaný malý program. Kamarádi byli rozlosováni do dvou týmů a začalo se soupeřit v mnoha disciplínách. Prvním kláním byl vědomostní testík „Jak znáš JV Asii?“. Otázky nebyly jednoduché, ale týmy se s nimi popraly výborně. Co nebylo jasné, osvětlilo se během promítání našich zážitků z letních cest. Počasí si s námi hrálo, ráno poprchávalo, ale my jsme vyběhli ven a nedbaje zimy a deště jsme se pustili do „nošení věder na čas v obleku myanmarského rolníka“ a do „ útěku z laoského komunistického gulagu“. Druhá hra spočívala v prolézání pavučiny z provázků bez doteku. Zima nás zahnala dovnitř, kde jsme se zahřáli výborným gulášem a pokračovali jsme v zápolení. Kreslili jsme nohou, abychom vyzkoušeli, zda jsme tak šikovní, jako myanmarští rybáři, kteří nohama pádlují. Přebírali jsme taky hůlkama rozinky a venku odhazovali „kameny z pole“ (= vrhali jsme na poli koulí). Protáhli jsme tělo při běhu se špičatým kloboukem, nůší na zádech a skoku přes „divokého buvola“. Večer se grilovalo, popíjelo, povídalo a celé soutěžení jsme završili výpravou s baterkou do temné stodoly. Nebylo vítězů ani poražených, šlo o to si celý den užít, což se do puntíku povedlo. Večer se Jarda s Farrym chopili kytary, Táňa sedla ke klavíru, zbytek popadl různé bicí nástroje (tady se patří vyzdvihnout Lukášův brilantní výkon na triangl :)) a zpívali jsme do rána, až se hory zelenaly.

Lepšího přivítání se nám dostat nemohlo! Sešlo se dvacet úžasných lidí, sportovců, cestovatelů a intelektuálů, což bylo klíčem k úspěšné akci. Nikdo nezkazil žádnou srandu a všichni (snad) odjížděli spokojení. Doufám, že jsme se v tomhle super složení neviděli naposled!

Jediné, co nám kazilo zážitek, byly Jardovy horečky, se kterýma se po příjezdu pere. Ale navzdory všem zdravotním potížím se nezřekl úlohy hostitele a účastnil se všech her, srandiček a aktivit, i když mezitím pospával a potil se.. Je to prostě můj bojovník! :)

Příjezd do Čech

2010-08-31T21:44:00.007+01:00

Jak je naším dobrým zvykem, přesuny a odlet byly záležitostí hektickou. Nejdřív nocleh na letišti Bangkoku, pak let do Singapuru, vyzvednutí věcí u Erica, blesková večeře v sushi baru, noční přesun autobusem do KL a nemilé zjištění, že máme 20 kg nadváhy. Nedalo se svítit, asi 7 kilo věcí jsme vyhodili (povlečení, prkýnko na vaření a jiné nezbytnosti :)) a dalších 12 kg jede poštou. Přestože jsme byli na letišti osm hodin před odletem, nestíhali jsme - holt zabalit proutěný koš, rýžovar a další méně či více objemné suvenýry je fuška.

Cca 13ti hodinový let jsme si trošku protrpěli, protože jsme byli tak unavení, že už nešlo ani spát. V KL jsme navíc utratili všechny peníze za poslání balíku do Čech, vybírat s velkým poplatkem se nám už nechtělo, tak jsme jen závistivě sledovali spolucestující, kterak si dávají vonící jídlo a půjčují si minitelevize. Jarda pak naštěstí vyměnil pár liber (naši jedinou hotovost) za malajské ringity, tak jsme si v půlce letu dopřáli čínskou polívku :) O to příjemnější byl přílet na letiště Stanstad v Londýně, kde jsme si dali dobrou večeři a uložili se za nápojový automat ke spánku.

No a ráno, ve středu 18.8. huráááá DOMŮ, do Prahy, do Podolí... :) Letělo se slabé dvě hodinky, cesta utekla a my najednou stáli v příletové hale, kterou se rozléhalo cinkání a výskání - nemusela jsem se ani rozhlížet, aby mi bylo jasné, že si pro nás Balatkovi přichystali velkolepé uvítání. Místo Jardových rodičů a ségry na nás čekali tři šikmoocí lidi v kimonech a špičatých kloboucích! Celé letiště na nás koukalo, takový cirkus se jen tak nevidí :) První vítací vlnu završili známí Olina s Petrem, kteří z mého blogu vyčetli, kdy se vracíme a tak i na mě čekalo překvápko.

Další události nabrali rychlý spád. Nejdřív k Balatkům na chalupu, pak domů do Frýdku, do Dobré, do Bruntálu, do Šumperka a zase do Frýdku, tak abychom viděli všechny maminky, tatínky, babičky a dědy, tety a strejdy :) Bylo to docela náročné, každý nás hostil spoustou dobrého jídla, pití a dobrot, takže jsme týden byli permanentně přejezení. Ale ty dobroty za nafouklá břicha rozhodně stály!!!

Konečně jsme DOMA...

Pomalu se teď aklimatizujem. Zvykáme si na studené počasí, dobré pivo, teplou vodu, měkkou postel, bezproblémové internetové připojení a pupkaté Čechy s ponožkami v sandálech :) Něco jde snáz, něco hůř. Pořád vzpomínáme na naše cestování, upravujeme a třídíme fotky, připravujem promítání... Rozhodně se nenudíme :)

Hleda se Nemo...

2010-08-17T05:24:00.009+01:00

Asi dve hodiny po napsani minuleho prispevku se nam konecne ozval nadejny kupec na kola. Po nekolika predchozich omylech (pozadovali slevu o polovinu, chteli poslat kolo do USA, nebyli schopni se prijet podivat, atd...) se nasel mlady par z UK, ktery chtel koupit hned oba nase milacky. Jediny hacek byl v tom, ze jsme jim kola museli dovezt. Bylo po desate v noci, tma jak v pytli, prselo- ale co naplat, prodat jsme chteli a kvuli odjezdu k mori jsme do druheho dne cekat nemohli. Takze po rannim vstavani ve 4 a celodennim vyletu na trh jsme jeste do jedne do rana krizovali ulice Bangkoku. Nastesti dospela transakce ke zdarnemu konci a my se se svymi vernymi velocipedy rozloucili.

Ve stredu 11.8. nas rano nalozil bus a vyrazili jsme smerem na ostrov Ko Chang, jihovychodne od Bangkoku. Cesta trvala skoro cely den - nejdriv busem, pak lodi - ale nam to po predchozim intenzivnim dni ani trochu nevadilo. Ubytovali jsme se v jednoduche bambusove chatce na plazi Lonely Beach. Uz vecer jsem zacala trochu pokaslavat, ale prikladali jsme to dymu z vonnych tycinek proti komarum, kterym jsme uspesne vycoudili celou chatku. Bohuzel v noci jsem se vzbudila s horeckou a rano to nebylo o nic lepsi. Telo uz po trech mesicich v pohotovostnim rezimu vypovedelo sluzbu. Nastesti pro me skoro cely den prselo, tak me mrzelo jen trochu, ze jsem cely den prospala. Jarda si na par hodin pujcil motorku a projezdil ostrov, ja se snazila dat dohromady. Presvedcovala jsem napul vlastni telo a napul pocasi, aby se umoudrily a povedlo se!

Rano po mracich ani stopy a ja vyskocila z postele jak rybka. Zaplatili jsme si lodni vylet na 4 ostruvky spojeny se snorchlovanim a bylo to fantasticke od prvni minuty az do konce. Uz cestou do pristavu jsme se dali do reci s paradnim parem z Noveho Zelandu a v druznem hovoru jsme s nimi stravili cely den :) Nebe bylo azurove modre (chytli jsme prvni slunecny den po tydnu monzunovych destu), na lodi se o nas staral vesely personal, krmili nas dobrym jidlem... Ale nejuzasnejsi a nejvic nejlepsi bylo samozrejme POTAPENI!

Nasadili jsme bryle a snorchly a nadsene se vrhli do tyrkysove vody. Pod hladinou se skryval uplne novy svet - plno obrich koralu s krasnymi strukturami, bile a chlupate sasanky, cerni pichlavi jezci a vsude plno ryb! Tu oranzovo - bilych dlouhonosych, tam tyrkysovych mrnavych, hned zase malych mecounu, za chvili perletovych - a my mezitim plavali a nemohli se vynadivat. Mela jsem oci navrch hlavy, protoze to byla podivana jak z dokumentu od National Geographic :) Vsechno melo lehce tyrkysovy nadech a cely podmorsky svet se trpytil v slunci prostupujicim skrz hladinu. Potapeli jsme se hloubeji a slyseli klapat musle, ktere se zaviraly, kdyz se kolem nich proplavalo. Na nekterych koralech rostly miniaturni vanocni stromecky (nebo spis mezizubni kartacky?) a kdyz se voda kolem nich zavlnila, bojacne se schovavaly. Napjate jsme pozorovali ohromnou dychajici musli a otestovali vodevzdorne pouzdro na fotak. Bylo to dokonale!

Posledni zastavka byla na ostrove s belostnym piskem a my spolu s nasimi novozelandskymi prateli nasli opustenou plazicku a vegetili. Tohle byl fakt raj na zemi!

Bangkok a okoli

2010-08-07T14:59:00.021+01:00

Bangkok opravdu neni mistem, kde by se shoppoholik nebo kleptoman mel zotavovat ze sve nemoci... Nebezpeci utraceni hrozi na kazdem kroku. Sotva clovek vystrci paty z hostelu, prasti ho na Khaosan Road do oci vesaky s kvetovanymi saty, platenymi kalhotami, pestrymi tricky, plavkami, slunecnimi brylemi a jinymi doplnky. Popojde- i o kousek dal, nemuze si vybrat z mnozstvi ovocnych koktejlu, smazenych nudli, zeleninovych rolek (tzv. spring rolls) a jinych delikates. Hned v zapeti oci spocinou na knihkupectvi, kde police primo praskaji pod tihou map, novych i pouzitych pruvodcu a levnych knizek. Citil-li by se turista po nakupovani unaven, vzdy je po ruce nejaky masazni salon, popripade pedikura, manikura a jakakoliv jina kura :) Jednotlive veci zvlast jsou dost levne, ale doprat si od vseho vsechno neni mozne, tudiz i my travime hodiny a hodiny brouzdanim mezi kramky a vybiranim tech nejlepsich kousku, suvenyru, darku.. Pod heslem "co je tady, jinde byt nemusi" nakupujeme poctive v prubehu cele cesty, takze za ty tri mesice se nam darky uz pekne nakupily - tahneme kuprikladu 9 knih, obri prouteny kos z Laosu, slameny klobouk, dvoje nove sandale z Vietnamu, tri lampiony a nekolik khmerskych sal z Kambodze.. Nejlepsim ulovkem je ovsem RYZOVAR zakoupeny pred 4 dny v Phitsanuloku! Kam ten umistime behem presunu.. asi do toho prouteneho kose, ktery bereme do letadla jako prirucni zavazadlo, protoze jinam se nevleze :)

V sobotu (8.8.) dopoledne jsme se vydali do chramu Wat Pho. Je to jeden ze dvou nejvyznamnejsich chramu v Bangkoku - ten druhy (se smaragdovym Budhou) jsme se rozhodli nenavstivit, protoze je vstupne na nas vkus prilis drahe. Areal byl moc pekny, cisty, strechy pagod barevne a nazdobene lesklymi kaminky. Co ale mistu dodalo super atmosferu, byly probihajici oslavy narozenin Kralovny. Na podiu probihaly ukazky thajskych lidovych tancu - byla parada koukat na nastrojene thajky, ve zlatych krojich, jak se jen lehce vlni do rytmu a meni pozice prstu na rukou.

Trhy jsou v Bangkoku opravdu na kazdem rohu. Samozrejme nektere jsou lepsi, levnejsi a stylovejsi nez druhe, tak je treba vybirat. My se vydali na Chatuchak Weekend Market - nejvetsi trh v Bangkoku. Wow, kam se hrabe burza v Polsku :) Chatuchak zabira 1.13 km², je tu 5000 stanku a denne asi 200 000 lidi. Dokonce i Jardu bavilo bloumat mezi stanky se vsim od obleceni, pasku, jidla, az po krmiva pro psy..

V nedeli jsme vyrazili vlakem do mesta Ayutthaya 80 km severne od Bangkoku. Je to byvale hlavni mesto Thajska a jezdi se sem koukat na ruiny starovekych palacu. Po mirnem zklamani ze Sukothaje jsme moc necekali, o to prijemneji jsme byli prekvapeni klidnym mistem a krasne udrzovanym arealem. Navstivili jsme Wat Mahatat, ve kterem je krome stovky bezhlavych Buddhu i velka hlava Buddhy opletena koreny banyanovniku. Nebylo tu moc turistu a pocasi nam pralo, takze korzovani mezi pozustatky zdi z cervenych cihel bylo moc prijemne. Cas nas bohuzel tlacit, takze jsme dobehli jeste ke chramu Wat Phra Si Saphet a tam si ulovili naaadherne ukrytou kesku! Musime se sem ale urcite nekdy vratit na delsi dobu.

Dneska jsme vyrazili na dalsi fakultativni vylet. Bylo to opet vlakem (ktere jsou tady v Thajsku nastesti neuveritelne levne) a cilem byl trh v Maeklongu. Zase trh, muze se zdat.. Ale tenhle je vyjimecny tim, ze stanky jsou roztazeny podel koleji - ctyrikrat denne po techto kolejich projede vlak, takze prodavaci musi vsechno sbalit, masina profici a stankari zase vsechno zbozi rozlozi... Neni to zrovna turisticke misto, takze spojeni je sem znacne komplikovane. Pro nas to znamenalo vstat ve 4:15, na kole dojet na nadrazi, jet jednim vlakem, pak lodi a pak dalsim vlakem - ale rozhodne to stalo za to! Zustali jsme dve hodiny a prihlizeli tomu, jak se zahoukanim sireny zacina mumraj abehem triceti vterin je vsechno zbozi sbalene. Pak najednou frrrr, prozene se vlacek a za minutu je tu zase trziste :) I chodit a okukovat zbozi bylo super. Plno levneho ovoce, cerstveho tofu, ryzovych sladkosti, zbesile levnych cerstvych krabu, olihni, chobotnic a metr dlouhych ryb. Semtam nekde visel kus kravy nebo praseci nozicky. Nejvic nasi pozornost ale vzbudily grilovane ZABY! Jeden turista si je koupil a po vyfoceni se s nimi nam cele dva zabaky prenechal :) Musim rict, ze bila zabi stehynka jsou uplna delikatesa! Neco jako grilovane kure, jen toho masa je min.

A kdyz jsme u tech cizokrajnych laskomin, ktere se na trhu daji sehnat - konecne se nam podarilo natrefit na stanek se smazenymi brouky, larvami a jinym hmyzem. Bez takoveto zkusenosti by navsteva Asie jen stezi byla kompletni, takze jsme koupili sacek cvrcku a jednu kobylku a statecne zvykali. Kroupalo to, nozicky lehtaly v krku a zustavaly mezi zuby, ale nijak hrozne to nebylo :) I kdyz u televize bych je mlsat nemusela... :)

4000. kilometr

2010-08-07T13:38:00.014+01:00

V Laosu jsme museli zustat az do 2. srpna ( bezplatne thajske vizum plati jen 15 dni), takze jsme si pobyt ve Vang Vieng trosku natahli. Abychom jen necetli a nechodili po jeskynich, zasli jsme na jednu farmu nabidnout svoji ruku k dilu. Byli docela radi, ze chceme zadarmo pomahat a tak jsme za sklenicku ibiskoveho caje dopoledne krmili kozy a odpoledne Jarda pomahal stavet domek z blata.

Po dvou dnech cesty jsme v sobotu 31.7. dorazili do hlavniho mesta Laosu. Prijezd byl sice prasny a trosku hekticky, ale jinak je Vientianne asi nejliduprazdnejsi hlavni mesto, jake jsem kdy videla. Provoz v centru byl husty asi jako ve Frydku v nedeli dopoledne a mizivy pocet aut pusobil na velkolepych komunistickych triproudovkach trochu smesne. Nicmene pro nas to znamenalo prijemne prochazeni se mestem bez strachu, jestli nas neco prejede a bez vdechovani vyfukovych plynu, taky dobre. Prochodili jsme si mesto, par chramu, nasli kesku a nejvetsi dojemzanechala navsteva Cope centra - rehabilitacniho strediska pro postizene vybuchem. Opet jsme okukovali kvetinace z bomb, procitali pribehy lidi a ja si dokonce vyzkousela chozeni s protezou... Tak neprijemny pocit jsem uz dlouho nemela, brrr. Budme radi, ze jsme zdravi!

V utery 2.8. jsme se zastavili v Buddha parku, kde kdysi jeden mecenas (jehoz jmeno uz jsem zapomnela) nashromazdil spoustu buddhistickych a hinduistickych soch. Zajimave misto, ale park Gruto v Litve plny Leninu a Stalinu ve mne nechal vetsi dojem :) Kolem poledne jsme prejeli most thajsko - laoskeho pratelstvi a vyjeli vstric nasim poslednim dvema tydnum na cestach.

Severovychod Thajska jsou prevazne rovinky, takze jsme sazeli cca stovku kilometru denne a dojeli si pro nas 4000. (slovy ctyrtisici:) letosni cyklokilometr. To se muselo oslavit, takze jsme si vecer dali do nosu sojovym mlikem :D Prespavali jsme vetsinou v altancich mezi ryzovymi policky, ktere jsou urceny pro rolniky. Krasne se nam v nich schovava pred destem, ktery uz prichazi skoro kazdy den ci noc. Kdyz jsme po ctyrech dnech dojeli k hranici NP Nam Nao, krajina se opet zvlnila a prisla prudka stoupani. Cestu nam kratilo vyhlizeni slonu, protoze silnice byla lemovana varovnymi znackami jako "Pozor, prechod slonu!". Ackoliv bambusove housti bylo casto zvalene a v bahne byly otisky slonich tlap, zivy slon nam nebyl pran :) Unaveni a opet kvalitne hladovi (po ctyrech dnech v civilizaci se supermarkety jsme znicehonic vjeli do ctyricetikilometrove pustiny, bez zasob a tentokrat i bez kakaa :)) jsme vzali stopa do mestecka Phitsanulok. Mesto samo o sobe nic extra, ale objevili jsme tu naaadherny nocni trh. Asi nejkrasnejsi v cele Asii. Nebyl pro turisty, ale hlavne pro mistni - cemuz odpovidala jak pratelska atmosfera, tak ceny :) Bastili jsme grilovane tofu, chobotnicky a zeleninu a pozorovali mumraj kolem.

V patek 6.8. jsme si pujcili motorku a udelali maly fakultativni vylet ke komplexu Sukothai. Je to jedna z nejvetsich a nejvyznamnejsich thajskych historickych pamatek, dokonce je v Unescu. Nebylo to spatne - pekny, upraveny park a mezi jezirky se tycily cihlove ruiny palacu a stup. Prislo mi, ze tomu trosku chybela atmosfera, cely areal mi prisel az moc nacancany. Ale potkali jsme super babinku s typickych kloboukem ve tvaru lampy, ktera se s nama ochotne fotila -ta pro nas byla snad lepsi nez cely Sukothaj :)

Nocnim vlakem jsme se presunuli do Bangkoku, kde ted na par dni zakotvime, protoze chceme prodat kola! Nezahalime ale a vyplnujeme volny cas jak se da - zasli jsme ke krejcimu a Jardovi uz se sije novy oblek na miru! Asi pohodine jsme vybrali krasnou latku na oblek i na kosili, tak jsme zvedavi na vysledek...

Krásy krasu

2010-07-27T11:12:00.006+01:00

Kvuli pocasi a technickym problemum jsme museli opet trosku zmenit plany. Chteli jsme z Phonsavanu dojet behem cca tri dnu pres kopce a po silnici 13 do mestecka Vang Vieng. Krajina se nam ale zase ponorila do ponureho sera, z nebe padal vytrvaly, vlezly dest a mne odesel stred v kole. Zasekavaly se slapky a cele kolo vydavlo zvuky, jako by se v nem uhnizdil datel. Tri dny v horach by nevydrzelo, tak jsme se opet uchylili ke stopu. Kola jsme nalozili mezi kravince na vlecku maleho nakladacku a v kabine si libovali, ze na nas neprsi. Na krizovatce silnic 7 a 13 jsme vahali, jestli jet dal na kole nebo stopovat. Po zjisteni, ze z karimatek, stanu a vsech Jardovych veci muzeme vodu zdimat, bylo rozhodnuto. V patek, 23.7. jsme dorazili do Vang Vieng. Prset prestalo az po dvou dnech, ale ze by nam to vadilo, to nemohu rict :) Koupili jsme novou knizku o zazitcich jedne Australanky veznene v komunistickem gulagu (Nightmare in Laos, Kay Danes) a tak cas prijemne utikal, i kdyz kapky tvrdohlave bubnovaly do okenniho parapetu. Ano, do parapetu - bydlime si v hotelu! :) Nocleh vychazi na 30 000 kipu, coz je asi 70 korun, parada.

V nedeli se po destivem tydnu budime konecne do slunecneho dne! Znamena to nejen, ze ususime vsechny veci, ale taky ze konecne muzeme vyrazit prozkoumavat okoli. Cele mestecko je totiz zasazene v nadherne oblasti vapencoveho krasu s velkym poctem jeskyni. Na kole se vypravujeme na vylet, pricemz cesta je vesela nebot vytrvalym destem se reka rozlila do okoli a my se misty i s koly brodime po pas ve vode :) Pred jeskyni nasazujem celovky a s vitalnim dedou v zadech lezeme do cerne diry. Je to uzasne, po chvilce ze me pada respekt ze tmy a pobyt ve spleti temnych chodbicek si vylozene uzivam. Propletani se mezi krapniky na vlastni pest je tisickrat lepsi a dobrodruznejsi nez pri organizovanych prohlidkach. Obcas se musime plazit, abychom se dostali hloub do jeskyne, jsme celi od blata, ale vubec nas to netrapi :) Na konci jedne z cernych chodeb je jeskynni jezirko. Vrhame se do nej a koupeme se. Asi me hreje dobry pocit, protoze mi voda vubec neprijde studena! Celi rozesmati jedeme do dalsi jeskyne, sice bez koupani, ale zase s uzasnym vyhledem na mesto..

Vecer jsme z intenzivniho speleologickeho zazitku prijemne utahani, tak zapadnem do jednoho z mnoha videobaru. Je to tady takova velmi prijemna vymozenost - restaurace, kde misto zidli maji podia a na nich polstarky, clovek si da neco maleho k snedku a kouka na televizi, kde bezi od rana do vecera serialy, nejcasteji Pratele. To my, co jsme telku nevideli 2 mesice, umime ocenit. Se sklenici ovocneho dzusu v ruce se pri tom skvele odpociva!

Vcera jsme se vydali na vylet s jednou mistni agenturou. Podivali jsme se do dalsich tri krasnych jeskyni, zbastili barbecue obed a prosli se pres vesnici, kde bydli Hmongove. Je to asi nejvyznamnejsi mensina v Laosu - behem valky ve Vietnamu bojovali proti komunismu a podporovali USA. Diky tomu jsou dodnes perzekuovani, pronasledovani a zatykani.. Nekterym praktikam v "lidove demokraticke republice" Laos se clovek nestaci divit.

Na konci vyletu jsme sedli do velkych traktorovych dusi a vyzkouseli tubing - sjizdeni reky. Nebylo to spatne, ale zazitek trochu kazila napul ozrala mladez kolem. Vetsina turistu se jde na tubing totiz organizovane opit. Zastavuji v barech podel reky a dopravaji si mistni koralku Lao Lao - neni div, ze se obcas nekdo utopi. My jsme si radsi uzili plavbu po rece za strizliva, kochali se horama kolem a vecer jsme se zpumprlikovali na pokoji lahvi laoske whisky, ktera stoji jen 25 korun litr :)

Kdyz v raji prselo

2010-07-26T10:59:00.000+01:00

Tak nas dostihlo obdobi destu. Po ukrutne suchem kvetnu v Myanmaru a teplem cervnu v Thajsku, Kambodzi a Vietnamu jsme temer neverili, ze nas v jihovychodni Asii muze potkat den, kdy kvuli desti nebudeme moct sednout na kola. Prvni takove odpoledne prislo v Louang Prabang - obloha se zatahla a z nebe padaly provazy vody. Mesto nema kanalizaci, takze voda brzy zaplavila ulice a my jsme se brodili 20 cisel ve vode :) Naordinovali jsme si ale organizovany odpocinek, zalezli do posteli s knizkou v ruce a venku padajici trakare nam vuubec nevadily.. Mnohem horsi je pocit, kdyz se na kolo sednout chce, ale kvuli pocasi to nejde. Deste jsou tady nejake urputnejsi nez je znam z domu. Zadne letni prehanky, kdy parkrat zahrmi, clovek se nekam schova a je po vsem, ale dvoudenni vytrvale lijaky, kdy se intenzita padajicich kapek nemeni, dest nepolevuje. Clovek celou noc posloucha kapky bubnujici do plachty stanu a ceka, kdy mu zacne kapat na hlavu. Rano vykoukne ze stanu a vidi na deset metru, protoze cela krajina lezi v bile huste mlze. Nebe je jedna velka, nekonecna deka mraku bez jedineho svetlejsiho mista, ktere by davalo nadeji, ze se za nim schovava slunce. Diky odjezdu ze Singapuru je nase vybava v mnoha smerech improvizovana a plastenky na zavazadla v podobe igelitovych pytlu "vypujcenych" ze Subway se moc neosvedcily. Nevyplati se nam vyrazet do beznadejne destiveho rana a dalsi tri dny susit vsechny veci, strachovat se o navlhle fotaky.. Nikam nepospichame, radsi cekame, az lijavec prejde, i kdyby to melo znamenat cely den ve stanu. Nuda nam nehrozi - koupili jsme si par moc zajimavych knizek, tak dohanime cteci deficit :)

Ale zpet do Luang Prabang. Je to opravdu moc pekne kolonialni mestecko, klidne, relaxovane a jeho okoli pritom nabizi fajn mista k vyletu. My se vydali nalehko na kolech k vodopadu Kuang Xi. Jde o podobny kaskadovy system tyrkysovych jezirek jako byl Erawan v Thajsku, jen voda je studenejsi. Da se tu taky prijemne koupat. Vecery v LP patrily mistnimu vecernimu trhu. Lide rozlozi desitky kramku s hedvabnymi satky, rucne tkanymi dekami, suknemi, papirovymi lampiony, cela ulice se rozzari a hraje barvami. Neminul vecer, abychom se na tu veselou podivanou nesli podivat. Prodavaci jsou navic hrozne mili, nic nevnucuji, da se smlouvat.. proste prijemny zazitek.

V sobotu 17.7. jsme LP opustili a vyjeli smerem na jih. Chytil nas ale jeden z jiz zminovanych slejvaku, tak jsme zastavili na vrsku kopce, kde byly bambusove altanky a dohodli se s moc hodnym panem majitelem, ze muzeme prespat. Nakonec jsme tu kvuli pocasi zustali dve noci. Pan prodaval kukurici a banany, takze smrt hlady nehrozila :) V pondeli 19. jsme odpocati sedli na kola, rozhodnuti, ze si z hlavni silnice c.13 udelame malou stokilometrovou zajizdku po silnici c.7 do Phonsavanu.

Cesta se nam opet klikatila pres hory, takze jsme si pomohli malym stopem a v utery 20. jsme uz spali v Phonsavanu. Nachazeli jsme se nyni v provincii, ktera byla behem valky ve Vietnamu silne bombardovana americkym letectvem. Udajne zde bylo shozeno vic bomb nez za celou II. svetovou. O celem konfliktu jsme moc nevedeli, tak jsme se v centru MAG (= mines advisory group) koukli na tri uzasne poucne dokumenty. Po jejich shlednuti jsem mela pocit, ze se musim okamzite zapojit do nejake mise a zacit odminovavat Laos! :) Americane Laos bombardovali tajne a cilem bylo zejmena znicit Ho Chi Minhovu stezku, kterou Viet Cong zasoboval sve slozky na jihu Vietnamu. Obyvatele Laosu za nic nemohli a presto trpeli, umirali.. Hrozne je, ze koncem valky pro ne peklo neskoncilo - temer 30% shozene munice nevybuchlo a lezi doted v zemi, vyplouva na povrch pri destich nebo pri obdelavani poli.. Lide, deti umiraji dal. Nebezpeci hrozi vsude. Lide maji hlad, pudy je dost, ale ze strachu z vybuchu se neda obdelavat. Ted, v jednadvacatem stoleti. Nemohla jsem prestat myslet na pribehy lidi, kteri prisli o ruce, o oci, aniz by meli s valkou cokoliv spolecneho.

Smutny zazitek z kina nam na vic na kazdem kroku pripominala pritomnost jiz vybuchlych bomb, ktere mistni vyborne recykluji! Z kovu delaji lzice, kvetinace, plot, nebo treba gril :) Naladu jsme si spravili vyletem na Planinu dzbanu, kvuli ktere do teto oblasti jezdi vetsina turistu. Jde o nekolik mist, kde jsou na louce rozprostrene obrovske kamenne nadoby, o kterych nikdo nevi, k cemu slouzily. Jsou stare asi 2000 let a pravdepodobne mohlo jit o typ hrobek. Lokalit se dzbany je tu nekolik, ne vsechny jsou vycistene od bomb. My kvuli destivemu pocasi videli sice jen jednu, ale i ta stala za to. Prochazeli jsme mezi dzbany a nasavali atmosferu zvlastniho mista. Puvodne jsme do Phonsavanu vubec nechteli jet, ale ted jsme byli za tohle rozhodnuti moc radi. Zazitek z tehle provincie patril k nejsilnejsim (i kdyz dost smutnym) z Laosu.

Horska etapa z Vietnamu do Laosu

2010-07-14T06:08:00.021+01:00

Strycka Ho Chi Minha nalozeneho v lihu jsme sice nevideli, protoze mauzoleum bylo v pondeli zavrene, ale i tak jsme si z Hanoje odvezli dalsi silny zazitek, kterym byl prujezd plnymi ulicemi v polednim zaru. Pocty motorek se blizily tem v Saigonu, ale celemu chaosu vladla neuveritelne pratelska atmosfera, ze byla skoro radost klickovat mezi temi vsemi prijemnymi lidmi. Zvlastni, jak lide ovlivnuji dojem z celeho mesta nebo dokonce zeme...

Z Hanoje jsme zamirili na zapad do hor, ke hranicnimu prechodu Na Meo. Meli jsme to kus cesty, navic krajina se zacala pekne vlnit a zvedat, tak jsme spolehali na to, ze si v pulce cesty pekne nekoho stopneme a cestu si zkratime. Opet chyba. Ackoliv lide byli stokrat prijemnejsi, ochotnejsi a vstricnejsi nez na jihu, nalozily nas za tri dny jen dve dodavky - prvni pan nas svezl asi 15 km z kopce a druhy cca 20 km, to uz byla vetsi pomoc. Jinak (kdyz uz neco jelo) nam nakladacek pokazde zastavil a vysvetlil, ze jede jen do vedlejsi vesnicky a ne az na hranicni prechod a ze nas nevezme. Takze jsme se v ukrutnem horku plahocili po strmych kopcich nahoru a dolu, funeli a nadavali na vedro. Ale vyhledy byly krasne a konecne se nas dotkl pravy vietnamsky folklor - stare pani s nusema, mali nahaci, krasne vyhledy do zelenych lesu...

Ve stredu 7.7. se uz horko stalo neprezitelnym, tak jsme poslednich 20 km na hranice dojeli autobusikem a potom se nabidnutym komfortem nechali zlakat a ukrojili busem jeste dalsich 80 horskych kilometru do mestecka Xam Neua v Laosu. Splhali jsme do prudkych kopcu a docela si gratulovali k rozhodnuti posetrit sily a svezt se. V celem Laosu nema Vodafone signal, takze uz jsme pres tyden nemobilni a az do 2.8. nemobilni zustaneme :)

Ve ctvrtek rano jsme radne odpocinuti sedli na kola a vydali se vstric laoske divocine. Byla to jednim slovem NADHERA! Pohybovali jsme se skoro ve dvou tisicich metrech, kolem nas jen nekonecne horske hrebeny a udoli s ryzovymi policky. Vzduch chladil, az mel clovek pri sjezdu husi kuzi - chlad jsme necitili asi mesic, bylo nam porad jen ukrutne vedro, takze i zamracene pocasi jsme si nesmirne uzivali. Silnice zdolavala hornate useky prudkymi a jeste prudcimi vysvihy, makali jsme jak o zivot, potili krev a bojovali s kazdym kilometrem. Odmenou za zatnute zuby nam ale byly prekrasne vyhledy a skvely pocit. At si kdo chce co chce rika, v horach je to nejkrasnejsi. Hory jsou stokrat lepsi nez tisic klasteru a pagod. Pri pohledu na divoky a nekoncici horsky masiv se taji dech a tuhne krev v zilach. Stanu se mensim a jeste mensim... :) Kolem nas projelo jedno auto za hodinu, nepotkali jsme zivou dusi. Jen obcas se z krovi vynorila babka s otepi dreva. Do vesnicky (= cca 10 bambusovych chysi ve svahu) jsme dojeli vzdy po asi 10 kilometrech. Cely den nebylo kde koupit co k jidlu, jeli jsme jen na velkou Coca Colu. Vecer jsme ve "velke" vesnici ukoristili tri cinske polivky na snidani a kondenzovane mliko - s tim jsme si udelali palacinky, protoze mouku jsme nastesti vezli z Vietnamu :) Ale pres vsechen hlad, bolest kolen a otlacene zadky jsme byli vecer snad nejspokojenejsi za celou cestu. Postavili jsme stan na krasnem kopci s vyhledem do hor, povesili houpaci sit, nikde nikdo, jen my dva a priroda. To byla nejkrasnejsi noc nasi cesty.

S laoskou divocinou jsme se prali statecne dalsi tri dny. Snidali a vecereli jsme cinske polivky, jedina strava, ktera je tu k dostani. Obcas nam v kopcich dosla voda nebo jidlo, protoze vesnici jsme nepotkali treba 40 km. Z hladu jsme po lzickach snedli i instantni kakao :) Vyslapli jsme 20ti kilometrovy kopec a uzili si 20ti kilometrovy sjezd do vesnicky Viangh Kham. Prestoze podle pruvodce je silnice c. 1 nejvytizenejsi v zemi, stavalo se nam, ze kolem nas treba tri hodiny neprojelo jedine auto.. Odmenou za vsechny "utrapy" nam ale byli uzasni lide v paradnich horskych vesnickach - polonahe zenske co tkaji na stavu, chlapi s macetama a deti ve tkanych suknich. Zijou si tu nerusene, v poklidu, uplne stranou od civilizace, turista sem nezamiri. Co by tady taky delal, kdyz tu neni jedina restaurace nebo hotel. Mozna proto se nam tady tak libilo. Nadherny a nedotceny kus sveta, konecne ten pravy folklor.

Po ctyrech dnech uz nam ale cinske polivky zacaly lezt usima, tak jsme stopli prvni auto, ktere projelo (a nastesti zastavilo). Byli v nem dva MILI Vietnamci (to je skoro oxymoron :)), kteri nas zadarmo svezli pres sto kilometru a jeste nam koupili obed. Dostali jsme se tak do horskeho mestecka Nongh Khiaw, ktere lezi v krasne krasove oblasti. Zdrzeli jsme se jen jednu noc v bambusove chysce na brehu reky, protoze jsme chteli videt finale mistrovstvi sveta ve fotbale. Pak jsme pokracovali dal - krajina se vyrazne narovnala, oteplilo se a pribylo vesnic, lidi, obchodu.. Ubylo romantiky a pocitu jedinecnosti. Ale zase kilometry naskakovaly rychleji a i to se pocita :) Po dvou dnech jsme se pripojili k Mekongu a podel nej dojeli vcera do mestecka Louang Prabang, ktere je diky kolonialnim domkum chraneno Unescem. Je tady bila hlava na hlave a s pravym Laosem to ma pramalo spolecneho, ale my tady ted tri dny zustavame a po dvou mesicich na kolech si davame RELAX!!! Masaz, saunu, shopping...

Na chvilku zadne slapani, hledani noclehu, zadne obavy o jidlo, ale pekne bagetky k snidani a zeleninovy bufet k veceri. Vodime se po meste za ruce, cpeme se dobrym jidlem, cteme knizky a nedelame NIC :) Po dvou mesicich kocovneho zivota je to potreba, posledni tyden jsme spolu s Jardou nemluvili o nicem jinem nez o tom, ci babicka dela lepsi svickovou (samozrejme ta moje;) a dokonce jsme si sepsali seznam jidel, ktere budem chtit uvarit az prijedem do Cech :) Konecne si vychutnavame klidnou, oproti Vietnamu citelne pomalejsi laoskou atmosferu a na vlastni kuzi pocitujeme, ze plati krasne prislovi "Ve Vietnamu pestuji ryzi, v Laosu ji pozoruji rust..." .

Vietnam napravuje dojem :)

2010-07-04T17:34:00.009+01:00

Sotva jsem minule povesilana web prispevek hazejici na Vietnamce samou spinu, vse se zacalo obracet k lepsimu. Zastavili jsme na veceri v restauraci u silnice, dali si klasicky nudlovou polivku a dve piva a pomalu premysleli, kde zaspime - kdyz nam padla do oka veranda restaurace.. Diky pivu jsem mela dost kuraze, abych se majitelu zeptala, zda nas nechaji prespat a oni SOUHLASILI! Byli jsme z toho tak rozhozeni, ze jsme se asi petkrat ujistovali, jestli to mysli vazne.. :) Dokonce nam dali vodu zadarmo a v noci, kdyz zaclo prset, pozvali nas dovnitr chalupy. Konecne opravdu hodni lide, asi nebyli mistni :) Dobre zkusenosti pokracovaly i v pristavnim meste Haiphong, kde se nas ujal anglicky mluvici chlapik na motorce a dojel s nami az do pristavu, ktery bychom bez nej tezko hledali. Vse slo hladce, takze jsme ve ctvrtek odpoledne prejeli lodi na ostrov Cat Ba. Byli jsme trosku nesvi, protoze kola musela zustat na pevnine a cekat do patecniho rana na vetsi trajekt, ale verili jsme, ze se s nimi zase stastne shledame.

U moc sympatickych lidi v cestovce Slo Pony jsme si na patek zaplatili lodni vylet kolem ostrova a hrozne jsme se tesili, protoze cely zaliv Halong Bay je pamatka Unesco diky vapencovym skalam vystupujicim z more. Rano byly trochu potize s opozdenym prijezdem nasich kol, takze na nas cekala skupinka dalsich 6 lidi, ale nakonec vse dobre dopadlo a my vypluli na more. Byla to NADHERA! Modre nebe nad hlavou, stovky skalnich utvaru, my na vrnici lodi a krom rybarskych lodi nikde nikdo... Vsechny negativni zazitky z Vietnamu byly razem zapomenuty :) Zazitkum z prirody se proste nevyrovnaji zadne klastery ani zlate pagody. Sedli jsme do kajaku a dve hodinky krizovali zatoky, koupali se na opustene plazi a nasavali atmosferu. Po luxusnim obede jsme se odpojili od skupinky a sli zkusit Deep Water Solo - lezeni na skale bez jisteni. Kdyz clovek uz dal lezt nemuze, proste se pusti a spadne do vody. Umeni bylo uz jen vyskrabat se v zabkach na skalu, mne to moc neslo, ale Jarda se s tim pral statecne. Nakonec se nam obema povedlo vyzkouset si jake to je zuchnout z nekolika metru do more. Mela jsem pekne nahnano, ale stalo to za to :) Vecer jsme pak celi unaveni, bolavi, ale nejspokojenejsi usnuli v houpacich sitich v kempu.

Vcerejsek jsme prolezeli na plazi, koupali se a konecne trochu zvolnili a vydechli, dopsali denik... No a dneska jsme trajektem opustili Cat Ba a dojeli (s pomoci stopu) do Hanoje. Puvodne jsme ji chteli jen projet a zaspat nekde za ni, ale atmosfera mesta se nam tak zalibila, ze jsme se rozhodli tu jednu noc zustat. Preci jen, prijemna mista nepotkava clovek ve Vietnamu na kazdem rohu :) Diky zkusenosti s dopravni spickou v Saigonu nam navic provoz v Hanoi prijde prijemne klidny. Udelali jsme si vecerni prochazku po meste, zitra se mrknem na Ho Chi Minhovu mrtvolu v mazoleu a nabereme smer Laos...

Na zaver velky DIK obema nasim skvelym rodinkam, ktere maji pochopeni pro vsechnny nase silene kousky a vytrvale posilaji financni pomoc a diky nimz si muzeme pobyt tady uzit na plne pecky!

Ps. Byli jsme donuceni prijmout (alespon na oko, pred dotazujicimi se lidmi) slovenske obcanstvi. V dobe probihajiciho fotbaloveho sampionatu, kde nas narodak nehraje, vsichni znaji totiz jen Slovensko, zadnou Ceskou republiku :)