Májiny zážitky

San Maseo

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Thu, 17 May 2012 19:12:00 +0000

Čas v ráji se krátí. Dny letí jako splašené a nám zbývá tolik věcí, které potřebujeme na milovaných ostrovech podniknout, že jsme si na chodbě z balícího papíru udělali nástěnku a tam si píšem všechno, co je ještě třeba stihnout než odjedeme. Takový "TO DO" list until we die, chci říct until we leave. Bušíme do toho s partičkou, co to dá - skoro každý den nějaký výlet, výjezd, akce, veselice. Na nicnedělání není čas! :) Škola už skončila, chybí jen zkoušky v červnu, takže radovánkám nic nestojí v cestě. Už je odškrtnutý výlet na isletu, šnorchlování na baře a chození po slack lajně nad vodou v Agaete. Teď přišel na řadu gurmánský výlet "na masa" do restaurace kousek od San Matea (které jsme překřtili na San Maseo). Restaurace se jmenuje Casa Falcon, Marek v ní obědval někdy před Vánoci a od té doby nás sem lákal.

Včera jsme sedli do auta - já, Radek s jeho Míšou, Miky a Marek - a vyrazili se nadlábnout. Úplně náhodou jsem na netu zjistila, že restaurace je NEJSTARŠÍ na ostrově! A pán, který nás přivítal ve dveřích vřelým stiskem ruky a pak nás celou dobu obsluhoval, nejspíš taky... Jídlo bylo úžasné, ale tenhle nahrbený, drobný stařík s očima jak leguán povýšil kulinářský zážitek i lidsky. Ve svých asi sto letech neustále kontroloval, jestli nám nic nechybí, usmíval se a koulel očima jako Spejbl.

Casa Falcon byla založena v roce 1926 tatínkem onoho zmiňovaného pána a od té doby plní břicha turistům i místním. Objednali jsme si talíř mas, sýry, salát, brambory a pivo. Po chvilce nám "náš" švidravý pán donesl talíř s rozpečenými kousky sýrů, přelitými čtyřmi druhy omáček. No to byla havana pro chuťové pohárky! Ty sýry! A to mojo! :) Mňam! Naštěstí jsme nepodlehli chuťovému poblouznění a neobjednali si další talíř, protože to, co před nás pán nahrnul o pár minut později, jsme ani nemohli sníst. Na stole přistál salát s tuňákem, sýrem a jahodami. Vedle něj kotel hranolek s grilovanými cuketami, následován TŘEMI talíři různých mas - řetězec párků, jelita, žebra, hovězí stejk, kuřecí plátek, vepřová kotleta a navrch půlka kuřete. S vykulenýma očima a sbíhajícími se slinami jsme si ukrajovali z onoho talíře slasti. Rozumět nám může jen ten, kdo někdy strávil delší dobu na těstovinách s tuňákem a maso si dával jednou za měsíc v hambáči z McDonaldu :)

Byla to pochoutka! Neměli jsme šanci sníst všechno, ale s obří porcí jsme zatočili slušně. Po jídle jsme prohodili pár slov s pánem, vyfotili se a s krásným zážitkem odjeli směrem na Cruz de Tejeda na odpolední kafe. Proč zrovna sem? Máme tu přece kámošku Lirii! Když jsme druhý víkend na ostrově vyrazili do hor (uff, to už je dávno) a málem zmrzli, dali jsme si leče leče právě v Refugiu u Lirie. Má neskutečného pamatováka, takže když jsme po určité době přijeli opět na kafe s nějakou návštěvou, objímala nás, líbala a vzpomínala na naši první návštěvu. Museli jsme se s ní rozloučit (a odfajfknout to na seznamu :) ). Vypadala, že je ráda, že nás zase vidí, i když byla tentokrát nějaká ustaraná... Možná ji zajedeme rozveselit ještě jednou :)

No nic, mizím. Jedem lízt do Fatagy - je to další položka čekající na odškrtnutí.
ps. Maminko, vidíš, jak Tě poslouchám, stačí říct a adrenalinové zážitky vystřídal gastrovýlet ;)

Přihřátý výlet

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Mon, 14 May 2012 11:40:00 +0000

Provádím zajímavý experiment - testuju, kolikrát se kůže na nose dokáže spálit, než se odloupne i s frňákem. Posledních pár týdnů je skoro nepřetržitě hezky a uplynulý týden zavládly doslova tropy. Teploty nad třicet, vítr veškerý žádný, na celém ostrově krásně azuro. Pro mě už trošku mimo teplotní komfort, ale zase lepší než zima a déšť, že.. Jarda brouzdá po tenerifských horách, doma se v takovém vedru sedět nedá, tak jsme s Markem vyrazili do Ayacaty lízt. Konečně mě čekalo seznámení se s klasickým lezením, juch! Normálně tady lezem sportovní cesty, které jsou zajištěné nýtama. Stačí cvaknout presku a člověk je jištěný. Při klasice si prvolezec zakládá do různých spárek jištění sám, skoba nebo nýt je jen občas. Je to zase jiný adrenalin. Navíc cesty jsou vícedélkové, tudíž vyšší - kolem 100 metrů. Kluci už takhle něco nalezeno mají, mě čekala premiéra.

já a friend

Sbalila jsem obří batoh se spoustou oblečení, poučená předchozími zkušenostmi, kdy v horách člověku po vystoupení z busu okamžitě naskočila husí kůže. Tentokrát ale bylo všechno jinak. Bus nás vyplivl po obědě v Ayacatě u Casa Meloun a hned mě praštil přes obličej teplý psí dech - takové to suché, horké dusno, kdy ani vítr nefouká, vzduch se nehýbe, jen slunce paří a spaluje kůži. Kolektivně jsme rozhodli, že nejsme magoři, abychom v takovém vedru podávali nějaké výkony a na 4 hoďky jsme usnuli v chabém stínu mandloně. Po čtvrté hodině, když skalní stěny začal pomalu olizovat stín, což slibovalo žitelnější teplotu, jsme vyrazili k jedné z cest. Bohužel po pár krocích Marek zjistil, že cesta je zrušená, někdo (asi mAročan - šílenec, co z jakéhosi bludného přesvědčení o čistotě lezení ničí na Gran Canarii cesty) vybil nýty. Tak znovu a lépe.

já a můj další friend :)

Vybrali jsme jinou cestu a začli lízt kolem čtvrt na šest. Můj dotaz, zdali si mám vzít čelovku, byl vyhodnocen jako úplně zcestný, prý nebude potřeba. Lezeníčko bylo super, šlo spíš o takové pomalé šplhání, hezká pětečka. Nic těžkého nebo nepřekonatelného, což bylo dobře, protože jsem se musela naučit vytahovat friendy a vklíněnce. Bavilo mě to, friend je takové hodně drahé lezecké udělátko, co funguje jako injekční stříkačka :) Čtyři délky jsme vylezli poměrně hladce, ale na vršku nám bylo jasné, že za světla se dolů nedostanem. Díky krátkému lanu jsme museli slaňovat na pětkrát, jednou jsme seděli v nýtu, protože ke štandu už jsme nedosáhli. Skoro jak Toni Kurz na Eigeru :)

Při poslední délce nám k zemi chyběly asi dva metry, tak mi Marek musel sestrojit vymakaný žebřík z expresek, který jsem se ale stejně bála použít. Celý tenhle ústup probíhal v naprosté tmě (jak naschvál ani měsíc nevylezl), jen občas nám posvítilo auto ze silnice. Bylo to dobrodrůžo, ještě, že jsem si nebrala tu čelovku! ;) Párkrát mě napadlo, jestli si nevybírám špatné kamarády, protože se mi tyhle noční eskapády dějou nějak podezřele často. Nebo že bych takové situace podvědomně vyhledávala? :) Kdo ví. Každopádně jsme ze skály slezli v půl 11 v noci, povečeřeli asi dvě kila těstovin a zalehli mezi hemžící se havěť. Přes noc mohlo být tak 20 stupňů, fakt nenormální stav. Teplá voda, teplé pivo, teplé banány. Prostě přihřátý výlet.

V sobotu jsem si klasiku oťukala, na neděli byla v plánu cesta Orion v sektoru Pared de los fantasmas. Než jsme se pěšky přesunuli pod skály, bylo 11 a zase pěkný pařák. Naštěstí jsme začali lízt ve stínku. Už nástup naznačil, že cesta je jinčí kalibr než předchozí den. Marek do ní nastupoval dobrých deset minut, já pak asi dvakrát déle :) Ale šlo to. Byla to cesta obtížností šitá mně na míru! Pár kroků, u kterých má člověk pocit, že je nepřekoná, že to prostě nepůjde. A tak se plácá a zkouší a vymýšlí.. až najednou sebere všechny síly, zabere a ejhle - je o metr výš. V tu chvíli dokážu všecko. Můžu lámat skály, překusovat v letu žížaly, cokoliv. Ten pocit nejde popsat, je to paráda. Podle průvodce je Orion 5+, ale my se shodli, že jsme lezli aspoň šestku :)

Úplný veget to teda nebyl. Po první délce na nás navíc začlo svítit sluníčko a my se ocitli na pánvi s rozpáleným olejem. Těžko soudit, jestli bylo lepší se dusit ve vlastní šťávě při lezení nebo se pomalu restovat na štandu. Namazaní padesátkou jsme pomalu postupovali krásnou spárkou nahoru, nohy hořely v lezečkách, guma se málem tavila, mohlo být k padesáti stupňům. Třetí délka už naštěstí byla jednoduchá, takže jsme po nějakých třech hodinkách byli nahoře. Následoval sestup v úmorném vedru - ale s vidinou hospody a studeného pití člověk zvládne cokoliv :) O tom, že byl pařák opravdu ukázkový, svědčí novinové zprávy o víkendovém úmrtí dvou lidí na Gran Canarii - umřeli na vedro a dehydrataci. My naštěstí ne - uvaření, bez peněz a ověšení lezeckým matrošem, jsme došli do báru v Candelille a na dluh si dali ledovou vodu. Sssss. Litrapůlka petka do nás zahučela asi za deset minut.

Pak ještě pochoďák pro věci, které zůstaly pod skalou a zase zpátky do hospody. Zaplatit dluh, dát si za odměnu ledové pivo, potkat kámoše Fernanda a pak už busem domů. Připadala jsem si jak vařený humr. Večer jsem se tiskla ke stěně, abych se trochu zchladila :) Dnešek trávím v jeskyni (= v našem pokoji bez světla), u počítače. Další dávku opalování by můj nos nemusel přežít...

Exkurze s Claudiem - škola hrou :)

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Fri, 11 May 2012 19:07:00 +0000

Už jsem kdysi psala, že mě tenhle semestr baví víc než ten minulý. Máme lepší profesory, lepší předměty, lepší hodiny. A úplně nejvíc nejlepší ze všech je CLAUDIO. Může mít tak kolem čtyřicítky, je to rozený herec, v hodině samým zapálením propotí vždycky celou košili, kulí oči, rozhazuje rukama a artikuluje jako správný temperamentní španěl. Staví modely svahů z lavic, simuluje sopečný výbuch pomocí dvou kabelek, pořád se na něco ptá a roztomile zuří, když něco nechápeme. Miluje geografii a my milujeme jeho. Na jeho hodinách sedáme s Markem dobrovolně v první lavici a jen málokdy si jeho hodinu necháme ujít. (Tady bych ráda napsala, že do jeho hodin chodíme VŽDYCKY, leč občas se bohužel k naší nemilosti stane, že jsme hrozně zaneprázdnění šnorchlováním na Canteras a prostě to nestihnem :) ). Vypozorovali jsme, že má 4 sourozence, jeho rodiče jsou zemědělci a rád fotí. Každý týden má na pozadí počítače jinou fotku, pokaždé samosebou svoji. Taky chodí po horách, vstává brzo ráno a na výletech nedělá moc zastávky, prostě strašný sympaťák.

V rámci předmětu Geografía de Canarias nám Claudio uspořádal dvě exkurze - tady se tomu říká salida de campo. V době té první jsem bohužel byla v Barceloně, tu dnešní jsem si ovšem nemohla nechat ujít. Trošku sice zahaprovala organizace, protože jsem žila v domění, že na "vejlet" se jede až příští týden (a hezky po španělsky nás na změnu termínu opět nikdo neupozornil), ale nakonec se všecko vysvětlilo a my na devátou naklusali k busu. V ranním sluníčku jsem čekovala, kdo z našich spolužáků jede taky. Byli tu skoro všichni. Nestor (co vypadá jako Gladiátor), Miguel (přezdívaný pro své věčné dotazy a diskuze Prezident), Markův kámoš Cristian, konstantně zhulený Alberto, Jessi z Martiniku (hubatá černoška, co se s ničím nesmolí), taťka Toni v tenisovém outfitu, zvídavá MariCa-rmen, Pedro Pablo (co chodí s velkýma sluchátkama), Gabča a spousta dalších. Němec Güdeman zase nejel - musí prý chytat vlny :) Pedagogický dohled dělal již zmiňovaný polobůh Claudio, pak Tino a taky Hansen. Tino (celým jménem Augustin Naranjo Cigala, což v překladu znamená Tino Pomerančovník Oranžový Humr Norský) nás učí na Geografii Afriky a na exkurzích má roli "zlého policajta". Hansen je bledý hubený chlap se strašně dlouhýma končetinama a je to vulkanolog. Zřejmě kapacita ve svém oboru, ale dost nesympatický, neduživý člověk.

Dojeli jsme na mirador Pinos de Gáldar - odborně tomu přezdíváme "blicí vyhlídka", protože je to na horské silnici místo, kde mě obvykle přemůžou serpentýny a já zvracím. Tentokrát ne, pan řidič jel slušně. Sympatická spolužačka Famara se mě hned po vystoupení zeptala, jestli jsme byli včera pařit, že vypadám nějak divně. No, je pravda, že pár pivek jsme večer měli (v hospůdce 100 montaditos jsme objevili skvělou akci - každý čtvrtek je třetinka piva za 30 centů!!!), ale trochu se mě její poznámka dotkla :) Ostrý horský vzduch ale brzo fazónu napravil. Byla tak jasná viditelnost, že jsme poprvé viděli na horizontu Fuerteventuru! Při pohledu na druhou nejmladší kalderu na ostrově se naši průvodci střídali ve výkladu. Tino - Pino povídal o biogeografii, Hansen o vulkanismu na ostrově a Claudio to celé organizoval a házel vtípky. Následoval strmý sešup po picónu (sopečném štěrku) k loukám u Galeotes. Sjezdovali jsme ve štěrkových závějích, odpružovali telemarky, semtam někdo hodil záda. Já si prožila svou chvilku slávy, když mě Claudio asi tři vteřiny držel za ruku - než se kousek pod námi vymázla další spolužačka a náš kanárský Mirek Dušín ji běžel zvednout. Stejně si tu ruku nebudu aspoň týden mýt :)

Došli jsme ke krásným loukám. Netušila jsem, že kromě vulkanické krajiny máme na Gran Canarii i zelené pastviny s lučním kvítím a byla jsem z toho úplně unešená. Všude to krásně vonělo a okolo kvetla Retama žlutá (sympatické křoví, které je teď v největším rozpuku a dodává zelenožlutým kopečkům šmrnc). Z luk, luhů a hájů jsme sešli ještě níž, kde krajina připomínala Nízké Tatry. Jen ty vychozené stezky od oveček byly širší a systematičtější. Pak už nás čekal jen kratičký výstup na Montaňu Gordu u vesnice Fagahesto, vyhlídka na prudké stěny Tamadaby a studený Tropical v baru. Parádní exkurze!

ps. musím končit, myslím, že mi Claudio poslal mejlem nějaké fotky... ;)

Na kole, na kole...

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Sun, 06 May 2012 12:15:00 +0000

Minulý týden přinesl trochu surfování, úterní lezení v Ayagaures, dokončování seminárky do Afriky, návštěvu kamarádů z Madridu, shopping v Decathlonu (při reklamování trika jsem utrpěla další tři nové věci:)), páteční lezení v Moyi, přečtení Svěrákových Nových povídek, zašití veškerého děravého šatstva, ostříhání Radeho, nepovedenou geologickou exkurzi a konečně: první kanárský cyklovýlet!

Nejlepší výlety jsou ty, na které se člověk předem těší, plánuje, pak si je užívá a nakonec na ně strašně rád vzpomíná. A přesně takové bylo včerejší poježdění po Gran Canarii. Půjčit kola jsme chtěli už dlooouho. Vlastně od září. Cyklogatě mi mezitím ve skříni zplesnivěly. Jelikož se náš čas na ostrovech krátí, nemohli jsme vyjížďku dále odkládat. Ráďa, jedoucí autem pro rodiče do Maspalomas, nás hodil na jih, tam Jari v téměř zavřeném komplexu bravurně našel půjčovnu kol, kde jsme za 12 (resp. kluci za 14) euro nafasovali dvoukolé miláčky. A že to byly pekelné stroje! Takové žihadlo nemám ani doma :) Všechno parádně seštelované, vyladěné, promazané, přehazování ani slyšet nebylo. Borec z obchůdku nám doporučil nějakou tříhodinovou trasu - odkývali jsme mu to a pomysleli si cosi o nevyužitém potenciálu... Sami jsme netušili, jak moc se nám nakonec potenciál podaří využít :)

Vyrazili jsme severním směrem k přehradě Ayagaures, kde to známe z lezení. Asfalt zmizel a sklon se zvedl. Jari a Marek kopli do vrtule a já jim sotva stačila. Ale výhledy byly ohromné! Kolem nás to byl samý kaňon, za každou zatáčkou se vynořilo nové panorama k obdivování. Hory se na místní poměry docela zelenaly. Kolo jelo jako blesk. Nahoru to šlo kupodivu líp. Cestou dolů byl na drncajících šutrech kumšt zkrotit řidítka. Asi po hodince nás pěšinka vyplivla kousek od Fatagy, tam jsme se konečně napojili na asfalt.

Následující 2 hodiny jsem z kluků viděla jen záda. Makala jsem v serpentýnách jak barevná, odplivávala jak chlap, ale dohnat jsem je nemohla. Úspěch byl, když jsem v zatáčce nad sebou zahlídla kousek jejich vlajících trenek. Přes tu strašnou nespravedlnost (že jim to jede líp, prostě proto, že jsou chlapi) jsem si výšlap hrozně moc užívala :) Ježdění po horských silničkách, co se kroutí jak odhozená tkanička do bot, mě lákalo od prvního víkendu v horách. A teď jsem tady byla, slaný pot mi tekl do očí, hlava se snažila nemyslet na rostoucí vzdálenost mezi mnou a stájovými kolegy, nohy tuhly pod přívalem kyseliny mléčné a bylo to boží! Ti dva Armstrongové vždycky někde pod záminkou napití se zastavili a počkali na mě a já se tvářila, že jako nevím, že na mě čekají :) A takhle jsme vyfuněli celý kopec do San Bartolomé a pak až na Cruz Grande. Tam začal sjezd. Dali jsme si pod Candelillou pivko a já se těšila, že už budeme jenom klesat. Že začne pohoda...

Pohoda začala, leč neměla dlouhého trvání. Sjeli jsme k přehradě presa Chira, kde se ukázalo, že odtamtud žádná cesta nevede. Marek to prý věděl, ale chtěl nám to tam ukázat :) Takže nezbylo než hodit hezky převod jedna jedna a hore kopcom zpátky na hřeben a dál po kameňačce. Bohužel na jednom malebném rozcestí se z cesty pro kolo stal regulérní chodník pro horské kozy. Hluboko pod námi jsme viděli náš cíl - přehradu Soria. Nevím, jak klukům, ale mně blesklo hlavou něco o dost ostřejšího než "uvšechvšudy". Nechtěnému treku se bohužel nedalo vyhnout, takže jsme nahodili kola na záda a cyklokrosařským způsobem začli klesat. Podle pána bydlícího v jeskyni to mělo být dolů 20 minut.. Hm, možná na rogalu. My balancovali na štěrku v ostrém odpoledním sluníčku přes hodinu. Ale stezka vedla srdcem hor, rozhled přenádherný, nebyl důvod špačkovat. Krom slunce nás hřál pocit, že sem se asi moc lidí nedostane. A když už jo, tak rozhodně ne s kolem na hrbu. Ve třičtvrtě na šest jsme volali do půjčovny, že bajky pravděpodobně do šesti nevrátíme :) Ke konci jsem toho měla pěkně plný brejle, ale pohled na modrozelenou vodu v čarokrásné prese Soria mi rychle vrátil elán.

Bylo to potřeba, výlet zdaleka nebyl u konce. Čekalo nás posledních 30 km zpátky do Maspalomas. Naštěstí víceméně z kopce. V serpentýnkách dolů to fičelo, větroplaši opět zmizeli někde v nedohlednu/nedojezdnu a já si zpívala z plna hrdla. Beskýýýde, Bééskýde a óóókolo Frýdku céééstička. Řezala jsem zatáčky, hlas se nesl liduprázdným údolím a mně bylo krásně jak už dlouho ne. Dlouhý skopec nás vyplivl u moře a zbývalo posledních 10 km k cíli. I tady bylo na co koukat. Paprsky zapadajícího slunce (ano, tak pozdě jsme se vraceli:)) lechtaly útesy, o které se rozbíjely vlny a já zahlídla místo, kam bych určitě připoutala Prométhea, protože i v okovech by se mu tam muselo líbit. Trošku jsem si zanadávala na kanárské silničáře, kteří cestu namotali nahoru a dolů, místo aby ji vedli hezky rovně po pobřeží - takhle jsme si ještě třikrát pěkně mákli.

V osm jsme vrátili šéfíkovi kola, celodenní dřinu spláchli pivem a pizzou, Ráďa nás vyzvedl autem a v jedenáct jsme byli doma. Smradlaví, prosolení, se zadkem na dvě půlky - ale taky s nastoupanými 2300 metry a ujetými 105 kilometry :) Docela dobré, na první letošní projížďku...

Barcelona

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Wed, 02 May 2012 10:38:00 +0000

Po dvoutýdenním maratonu návštěv jsem na tři dny lehla - diagnóza: společenské vyčerpání. Jari odjel do hor, tak jsem si mohla užít klidu na samotce, zevlit, koukat na seriály (za tři dny jsem zvládla 27 dílů Terapie :)), odpočívat a trochu dobít baterky před výletem do Barcelony. Povedlo se, v pátek jsme odlítali ranním spojem a moje chrchlání už zdaleka nebylo tak zuřivé. (Je pravda, že jsem si tři dny s mírným katarem horních cest dýchacích patřičně užila. Plíce mi málem vyskočily z hrudníku - a já odhodlaně vysedávala u pootevřeného okna, abych našemu soustavně chrchlajícímu sousedovi vrátila všechna ta probuzení uprostřed noci, kdy mi svým tuberáckým kašlem narušoval sny). Nuže, letěli jsme.

Na letišti jsme si vyzvedli "speciální kešku" - Rade byl v Barce o den dřív a nechal nám za lavičkou zastrčenou nevyježděnou kartičku na metro :) Byla nějaká kouzelná, ač na 10 jízd, jezdila jsem na ni celé tři dny. Počasí bylo turisticky nevlídné - šedošedá obloha, pod kterou i ty nejhezčí památky blednou a ztrácí třpyt. Navíc v centru všude tisíc milionů lidí, všichni za sebou táhli kufříky na kolečkách, navzájem si zavazeli, šlapali přes sebe. Byla jsem z toho nervózní. Fotit se nedalo a turisti mi pili krev. Gáudího (jindy barevná a zářící) Casa Batló byla vevnitř zavřená a z venku hnusná, všecko kvůli počasí. Korunu všemu nasadila hlavní třída La Rambla, kde pro samé cestovatelské nadšence nebylo k hnutí. Uhnuli jsme aspoň na trh mezi sýry, jamóny, mořské potvory, koření a kozí hlavy.

Už to bylo skoro k zoufání, když Jarda odbočil z hlavní štráse do postranních uliček. Ocitli jsme se najednou v úplně novém světě. V gotické čtvrti. Kufříkářů ubylo, mohli jsme se zase svobodně nadechnout, pohnout a zastavit, bez strachu, že nás zezadu někdo sejme. Místo bulváru plného aut a výfukových plynů jsme se procházeli po tak úzkých uličkách, že by si sousedi mohli z oken naproti podávat ruce. A těch krámků! Výlohy přetékaly pestrobarevným oblečením, korálky, cingrlátky - a má holčičí duše se z toho mohla zbláznit :) Tu jsem si z obchůdku odnesla čelenku, támhle náramek, onde náušnice, všecko za euro, za dvě. Prostě ráj :) Jenže brouzdat po obchodech taky člověka nebaví věčně. Byli jsme rádi, když si nás v podvečer vyzvedla Bea, u které jsme bydleli, dala nám klíče a poslala nás na byt.

Sobotní počasí konkurovalo tomu pátečnímu - mlha, mlha, šeď, šeď. Sagrada Familia, největší trhák Barcelony, v tom nečase a se všemi jeřáby kolem vypadala jako staveniště. Nelíbila se mi ani co by se za nehet vešlo. Ulovili jsme aspoň dvě kešky a vydali se k dalšímu Gáudího zázraku - ke Casa Milá. Fronta lidí a představa neutěšeného výhledu ze střechy na našedlou Barcelonu mě odradila natolik, že jsem zanechala Jardu napospas prohlídce a šla do Starbuck´s napsat pohledy. Beztak architektuře moc nerozumím a rozdíl mezi Gáudím a Ghándím jsem pochopila až nedávno ;) Jari přišel po dvou hodinkách spokojený, dali jsme si u pákistánského pána nejlepší kebab ve městě a znovu prošli gotickou čtvrť. V Barcelonetě (další části města) se nám nelíbilo, do parku nemělo smysl jezdit, hnala se bouřka. Jarda se aspoň nechal ostříhat. O zoufalosti celé situace svědčí to, že jsem v sobotu večer uléhala a měla hotové úkoly do školy...

Ale NEDĚLE! Neděle spravila všechno. Kvůli neděli dostal celý výlet smysl. A proč? Protože jsem v sedm ráno otevřela oči a venku bylo MODRO! Azurově modrá obloha nás vyhnala z postele kolem osmé a vyběhli jsme do Parque Güel - parčíku, který taky navrhoval Gáudí. Vstup zdarma, k vidění typické zvlněné lavičky a stavby ozdobené rozbitými barevnými kachlíky - ideální pro architektonické barbary, jako jsem já :) Do toho nááádherné počasí a díky brzké ranní hodině i málo konkurenčních turistů. Nějaký pán něžně vyhrával na kytaru a harmoniku, tak jsem mu dala euro. Užívala jsem si pohled na barevnou Barcelonu a najednou to město začala mít ráda. Jak málo stačí ke štěstí :) V půl jedenácté nás vyzvedla Bea s jejím dredatým kámošem a vyrazili jsme autem k Montserratu...

Horský masív tvořený hlavně slepenci dostal své jméno (Montserrat = zubatá hora) díky svému vzhledu - na kopci se tu tyčí pásmo silně erodovaných skal, takže prý připomíná pilu. Mně připomínal rumunské pohoří Ciucas a čím víc jsme se k horám přibližovali, tím víc mě svrběly nohy a chtěly vyběhnout do kopců. Ať si kdo chce, co chce říká, města jsou fajn, muzea taky, ale kam se hrabou na pořádný kus přírody. Ať jde o bezejmenný beskydský brdek, norský fjord nebo tatranský štít, pár minut v horách strčí kdejaké město hravě do kapsy. Stejně tak tady. Klášter zabudovaný těsně pod skálu působí majestátním dojmem a skalní stěny lákají k lezení. My se s Beou a Lucasem rozdělili a vyběhli sami do kopců. Po dvou a půl hodinách jsme ve stanovenou dobu naivně přišli na místo srazu. Po deseti minutách volala Bea, že se ztratili, jsou někde nahoře a přijdou za třičtvtě hodiny. Bylo krásně, sluníčko, tak jsme zalehli na lavičku a brali to tranquilo. Za dvě hodiny nám ale už bylo divné, kde naši kamarádi jsou. Nový telefonát, nové překvapení - dredáči se ztratili podruhé a přijdou za hodinu. Ve finále z toho bylo zpoždění TŘI hodiny :) Čekali jsme s Jardou zmrzlí, hladoví a unavení u auta a nemohli, než se smát, prostě Španělé... :)

Večer nám Bea udělala tortillu de patatas (velkou omeletu z brambor, cibule a vajec), na tři hodinky jsme zalehli a ve 3:30 už jeli autobusem na letiště. V deset ráno jsme nabití zážitky odemkli dveře od kanárského bytu a ...

... šli surfovat :) To je život!

Barranco de la Virgen, Barranco de Azuaje

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Mon, 23 Apr 2012 10:11:00 +0000

Grupu regionálů vystřídaly v úterý moje exspolužačky Ivča a Verča, spolu s Ivčiným přítelem Ríšou. Na klasické kolečko po horách už z principu nejezdím, ale něco jsem s něma přeci jen podniknout chtěla, tak jsme na neděli naplánovali pěší výlet. Přidal se k nám ještě Miguel a Marek s rodičema, takže nás busem vyrazilo devět. Na autobusáku v Teroru pršelo, jen se lilo, zapadli jsme proto do osvědčené kavárny na hopsinkové kafe. Je to speciální leche y leche, po kterém se mi vždycky rozšíří zorničky a je mi do skoku - bůh ví, co tam přidávají :)

Déšť neustával, ale naše bratrstvo neohrožených i tak vyrazilo z kafeterie do kopců. Po pár stech metrech na asfaltu jsme uhnuli na zabahněnou cestičku vedoucí strmě do kopce. Pršet sice přestalo, ale rozmočená hlína solidně komplikovala chůzi vzhůru. Na podrážkách se utvořila kompaktní, asi dvoucentimetrová vrstva bláta, takže nám to parádné klouzalo. Vibram, nevibram. Přitahovali jsme se za bambusové větve, za kameny i za lišejník na stromech. Po vodním kanálku jsme došli na vrcholek kopce a přes hipodrom se dostali k zásadnímu rozcestí naší trasy. Podařilo se nám totiž uhnout ze stezky, tudíž jsme si nadešli 5 kiláků, abychom se dostali na místo o pět set metrů vedle. Ztratit se není žádný div, mapy jsou bídné a kozích stezek montón. Naštěstí nás Jarda vždycky zase našel, takže jsme se kolem třetí odpoledne konečně dostali do Barranca de la Virgen :)

"Půjčili" jsme si ze zahrady jeden mega citrón a doskotačili až do Barranca de Azuajes - parádního živého kaňonu se žebříky, provazy a tekoucí vodou! To je na Kanárech velká vzácnost! Jedna tůňka s jasně zelenkavou vodou nás lákala tak moc, že jsme do ní s Jardou zapluli a dali jednu z mála přírodních sladkovodních koupaček na Kanárech. Když už jsme toho měli všichni dost, zjistilo se, že jsme přibližně v polovině. Na horizontu se lesklo moře, po čase zmizelo už i to. Nebe se zatáhlo, začlo krápat. Cesta zmizela v křoví, museli jsme vyšplhat kamenitý svah. V trnitých keřích se zničeho nic zjevil bílý kůň. Vyhublé stvoření vypadalo v dramatické scenérii jako přízrak. Prošli jsme temným bambusovým tunelem a před námi se vybořila mořská hladina. Hurá, civilizace! :) Ač pořádně unavení, všichni byli skvělí, v dobré náladě, nikdo si nestěžoval.

Mirku s Martinem jsme nechali na zastávce a šli jsme na pivko. Pokoutný vesnický bar ve vesničce San Andrés se zprvu tvářil jako něčí obývák. Po bližším ohledání jsme zjistili, že je to opravdu restaurace, pouze tu majitelé cosi slaví. Za stolu se na nás smál pudink, bábovka a další dobroty. Okamžitě jsme dostali chuť a hlad. Vymámit z oslavenců jídlo bylo otázkou prestiže. Tak lačně jsme na ně koukali, až se po chvilce jedna seňora zeptala, jestli si nedáme kousek buchty :) Samozřejmě jsme si dali. A rádi. Dvaaosmdesátileté bábince jsme k narozeninám zazpívali Hodně štěstí, zdraví a pak se skamarádili s celou rodinou :) Doma jsme podle googlu zjistili, že máme v nohách okolo 25 km - que buen día!

Erasmák, ten tvrdý chleba má! :)

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Sat, 21 Apr 2012 22:57:00 +0000

Konečně se nám se vší pompou podařilo dokončit mistrovské dílo, které jsme měli na obývákové zdi rozpracované snad od října - dolepili jsme z pivních etiket všech sedm hlavních kanárských ostrovů! Nebyla to vždy snadná práce, někdy bych řekla až řehole, ale naše úsilí v průběhu celého pobytu přineslo ovoce! Chacho, somos Erasmus, tenemos que salir ;)

Agaete - Aldea - Puerto de Mogán

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Fri, 20 Apr 2012 21:45:00 +0000

O západní straně ostrova jsme toho do středy moc nevěděli. S každou návštěvou se jezdí hlavně k Roque Nublo a do dun - to jsou největší trháky na ostrově. Zbytek kaňonů, přehrad a vyhlídek stojí bohužel trochu v jejich stínu. Proto když přišel Marek s nápadem půjčit auto, objet dosud neprozkoumanou západní část Gran Canarie a navštívit jeho rodiče na jihu, kde jsou na dovolené, byla jsem hned pro. Jarda tentokrát zůstal doma a my vyrazili směr Agaete. Ve vesničce Puerto de Las Nieves jsme okoukli pahýl po Dedo de Dios (Boží prst - kdysi krásný skalní útvar, který se bohužel v roce 2005 zřítil) a málem nás odfoukl vichr od moře.

Cesta z Agaete do Aldey po pobřeží se opravuje, tak jsem sice přišla o kešku, ale zato jsem poprvé na Kanárech sedla za volant. Křivolaké silničky značené v mapě bílou barvou (po nejširší žluté a vedlejší zelené) přišly už i mně bezpečné, navíc Marek furt prudil, ať řídím ;) Pravda, můj dotaz, který pedál je který, ho dost vyděsil, ale šel do rizika. Asi to shledal lepší než mé ustavičné kibicování, ať zpomalí... Kozíma uličkama jsme kolem krásných přehrad dojeli až na rozcestí pod Tamadabu. Škoda, že jsem kvůli pekelnému soustředění na jízdu neviděla z okolní krajiny skoro nic :) Ale myslím, že jsme tam nebyli poprvé. Do Aldey jsme to vzali krásným kaňonem, kolem větrného mlýnu a v Aldee si dali kafe a nanuka v zavřeném báru.

Začalo nám svítit hladové oko, a proto nás nenapadlo nic lepšího, než zajet na totálně odlehlou pláž, která nesla lákavý název Las Tetas (Prsa :) ). Trocha adrenalinu, jestli dojedem, pak skvělý logicko - geografický úsudek nad mapou, na pláži nějací nudisti a spousta velikých krabů. Jinak ale kamení a ježci, na koupání by to nebylo. Odlovili jsme kešku a víceméně na neutral sjeli do Puerta de Mogán. Tam ještě vyběhnout na kopec, opět díky geocachingu, a pak už hupky šupky za Mirkou a Martinem, chci říct za Markovýma rodičema :) Bydlí v apartmánu s bazénem, tak jsme dali koupačku, večer rybku a víno, se závistí v oku jsme nakoukli do vedlejšího čtyřhvězdičkového hotelu s živou hudbou (kde bychom neměli ani na čaj), prošli se po večerním Puertu a usnuli na terase. Parááádní den.

Ráno jsme ještě utrpěli policejní kontrolu půjčeného auta, zjistilo se, že máme prošlou technickou (což nebyla naše chyba) a Marek při parkování zkušeně sejmul policejní kužel. Kupodivu vrácení auta spolu s policejním bločkem dostatečně omluvilo náš pozdní příjezd (ačkoliv bychom přijeli pozdě i bez úředních obstrukcí, že :) ).

eRGéčka

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Thu, 19 Apr 2012 20:27:00 +0000

Dvacet lidí v bytě s jednou funkční koupelnou může způsobit buď totální nepohodlí nebo jeden z nejlepších týdnů na Gran Canarii. Všechno záleží na tom, jací lidé byt naplní. My měli to štěstí, že se nám na Domingo J. Navarro 90210 sešla minulý týden směs skvělých a veselých kamarádů, spolužáků, rodičů a spolubydlících.

Příjezdu eRGéček (= regionálních geografů z Olomouce) jsem se malinko bála, přeci jen jsme společně ještě nikde necestovali, známe se hlavně ze školy (a z hospody). Těžko předem odhadnout, jestli si budeme mít týden o čem povídat, jestli najdem program vyhovující všem. Že mé obavy byly naprosto zbytečné, jsem pochopila v momentu, kdy moje olomoucká sedmice rozrazila dveře od bytu. Čtveřici "starých držáků" (Kačenka, Radim, Čáp a Máca) doplnily ještě Zuzka, Katka a Týnka. Mleli jsme páté přes deváté, skákali si do řeči a o zábavu nebyla nouze. Každý pokus o intelektuální konverzaci jsme obratně stočili k debatě o záchodcích a střevních potížích :) Navíc návštěva vybalila dary - plechovky Radegastu, slivovici, domácí knedlík, povidla, mazanec a další dobroty... Naplánovali jsme program, neb velitel výpravy Čáp si pohrával s myšlenkou vidět toho na ostrovech co nejvíc :)

Hned ve středu jsme to nakopli a ráno poctili svou návštěvou likérku Arucas. Bez té by prostě Regionálové nemohli odjet. Odpoledne pak tříhodinová návštěva technického muzea. Byli jsme jak malí - všechno, co se hýbe, jsme si museli vyzkoušet a osahat. Včetně kosmického simulátoru, na kterém Radim s Jardou (po vydatném koštu v likérce!) asi tři minuty lítali hlavou dolů :) Čtvrtek a pátek strávila partička na Tenerife, vrátili se až večer. My mezitím koupili flák hovězího a nadlábli se poctivou rajskou a darovaným knedlíkem. V pátek taky dorazilo další Ryanairovské letadlo - vysadilo tu kámoše Rosťu s jeho Barčou a taky Markovy rodiče. Krom toho se si Rade ze Španělska přivezl kromě zlomené ruky dva další kumpány. Tak jsme uvařili kýbl gulášovky a zužitkovali snad každou plochu alespoň minimálně vhodnou k noclehu :)

Sobota byla zasvěcena pro odpočinek v dunách a večer pro unikátní akci, která se nekoná každý den - výlet do uličky lehkých děv. Calle Molino de Viento je pojem. Je to ulička tajemná, nalezitelná pouze v určitém stupni alkoholového opojení :) Máme tam už z minulých večírků vyhlídnutý takový zaplivaný bar s bezzubým vrchním a chodíme tam na pivo. Regionálové (poučeni mým vyprávěním o dříve proběhlých akcích v tomto baru) se vřítili do podniku s dotazem: kde je fixa?!! - pěstujem tu totiž takový nešvar, a to, podepisování se na zeď :) Jeden po druhém jsme stvrdili svým podpisem svou návštěvu a po očku vykukovali z okna, jestli někde zahlídnem spoře oděnou s(v)lečnu. Barman si nás oblíbil a na stole nám přistály zdarma ořechy a runda neurčité žluté pálenky. My ho za to hezky od plic odměnili Vysokým jalovcem a tancem na stole :)

V neděli banda pronajala dvě auta a v různých stupních kocoviny vyjeli na prohlídku ostrova. My se nechali zavést do Sorruedy na skály. Trochu zamračené pondělí bylo zasvěceno surfování a pak už kluci odletěli na další štaci do Španělska. Holky měly letět až v úterý ráno, plán zněl jasně - večer si v klidu posedět a popovídat... To by si Zuzka nesměla vodou od brambor opařit nohy. Místo klidného večera proběhla návštěva nemocnice, obvazování, kapačky, mastičky, slzičky... Ale i tak holky naštěstí přesun do Čech zvládly. Hrdinky!

Stále je mi trochu záhadou, jak je možné, že si parta dovolenou - přes ztrátu dvou mobilů, brýlí, hodinek a opařené nohy - užila a odjížděla spokojená :) Ale jsem ráda, protože byli úžasní. Tak kompaktní, bezproblémovou a ohleduplnou skvadru kamarádů bych přála každému!!!

Hody hody doprovody!

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Tue, 10 Apr 2012 08:32:00 +0000

"Já jsem malý zajíček, v ruce držím klacíček..." tak začal Jarda včera v osm ráno svou velikonoční koledu. Smích nad jeho poezí mě ale brzo přešel, dostala jsem pěknou nakládačku karabáčem a skončila pod studenou sprchou. Na druhou stranu jsem ale musela malovaným vejcem ocenit jeho připravenost - i na Kanárech sehnat vrbové proutí a uplíst ukázkový tatar z osmi proutků, je umění. Sotva jsem uschla, přiřítili se kluci - Marek s Miguelem - a nedobrovolná očista se opakovala. Na hlavě mi přistála mísa s ledovou vodou, zadek zmalovaný od pomlázek (místo pentlí vtipně ozdobených lezeckýma odsedávkama). Ještě, že Ráďa je pryč a Robča shledal české oslavy Velikonoc šovinistické, k ženám příliš násilnické a nepřipojil se :)

Na koledníky jsem byla připravená - vůně perníčků se nesla bytem už od čtvrtka, stejně jako odér natavených voskovek, kterými jsem malovala vajíčka. Od Vánoc výrazně stoupla estetická hodnota perníčků, neb jsem si z Čech přivezla moučkový cukr. Každý vejlupek dostal po jednom vejci a po perníčku a všichni jsme byli spokojení. I když, mají se ještě co učit... Do vany mě sice hodili, ale nikdo neměl voňavku/smradlavku a nekonalo se žádné: ručičky, aby pracovaly, nožičky, aby chodily, pusa, aby nedržkovala... Ostatně, to s tou pusou je jejich chyba :) A já jsem se utvrdila v tom, že chlapská logika je někdy nad mé chápání - všichni se mi soustavně pošklebujou, jaké jsou ty naše moravskoslezké zvyky divné, ale když dojde na lámání chleba, bez okolků mě hodí do vody, ačkoliv to ani jeden z nich na Velikonoce nikdy předtím nedělal. Některé tradice převzali ti holomci až podezřele ochotně :)

Miguel připomněl, že v rámci velikonočního pondělí bych měla ještě koledníky počastovat. Tento zvyk byl kolektivem přijat s bujarým nadšením. Vytáhli jsme z lednice zbytek slivovice a v deset ráno láhev vyprázdnili. No, nebudu zastírat, že bylo veselo. Možná i španělský spolubydlící zalitoval, že se rozhodl šmigrust bojkotovat. A poučení na závěr? Pravé moravské Velikonoce se dají zažít i na Kanárech! :)

Holandské ohlédnutí

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Thu, 05 Apr 2012 14:37:00 +0000

Po nedělním návratu z Amsterodamu mě čekaly v Nizozemí ještě dva dny, které jsme díky mé hostitelce opět využily do poslední minuty. V pondělí jsme se vydaly kolmo do Haagu. Je to nějakých 50 km tam i zpět, po rovince, pořád kolem řeky, takže i na citybajcích se dá vzdálenost hravě zvládnout pod dvě hodinky. Leňa je navíc zvyklá jezdit to za vydatného sněžení, takže pro ni šlapání v devíti stupních bylo příjemnou vyjížďkou, téměř na kraťasy. Já, zhýčkaná z Kanárů, mrzla. Na sobě tři nátělníky, vršek od pyžama, mikinu, šálu, softshelku, pod kalhotama vlněné podkolenky, lezecké legíny, dvoje ponožky a rozhodně jsem se nepotila. Rozehřálo nás až sluníčko, které se zhruba na devátém kilometru rozhodlo posvítit do krajiny a ukázat mi široširé pláně doslova v jiném světle.

Už jsem psala, že na kole jezdí snad celé Holandsko. Nedivila bych se, kdyby na bajku objížděla královna oficiální návštěvy. Síť cyklostezek je propracovaná, určitě jedna z nejhustších v Evropě. Cyklisté jsou tu posvátní skoro jak kráva v Indii a ve městech jsou jim určeny speciální semafory. Jediné, co jim lze vytknout, je totální ignorace helem. Naštěstí jsou ohleduplní taky k sobě navzájem a většina z nich dodržuje pravidla jednosměrek. Jízdu neznechucují žádné zbytečné rantlíky ani "čiči stouns." Sednout ráno na dvoukolého miláčka a s párou u pusy se podél kanálu rozjet probouzejícím se městem má taky něco do sebe. Obzvláště teď, když se v Nizozemí pomalu hlásí o slovo jaro a břehy kanálů začínají rozkvétat.

Květiny jsou ostatně neodmyslitelnou součástí státu. Spolu se sýrem, větrnými mlýny a legální marihuanou jsou asi tím prvním, co se člověku v souvislosti s Holandskem vybaví. Jsou zároveň jednou z mála věcí, kterou Holanďankám závidím, neboť jsou ukrutně levné! I podprůměrně movitý Nizozemec může své ženě nosit dvakrát týdně kytici čerstvých tulipánů nebo 20 růží, protože za ni málokdy zaplatí víc než 5 euro. Na květinových trzích je radost koukat na kbelíky napěchované tulipány roztodivných okvětních lístků nebo čichat vůni narcisů.

Návštěvu Haagu jsme začaly klasicky ve Starbuck´s, pak mě Leňa protáhla centrem kolem Parlamentu a kolem muzea s Vermeerovou Dívkou s perlou. Dohnal nás hlad, a tak jsme opět podlehly svodům holandských specialit a daly si syrového herinka s cibulí. Aplikovaly jsme ho tak, jak se má - chytnout za ocas, zaklonit hlavu a zakousnout se. Pocity? Děkuji, bylo to dobré, ale už si nedám :) Nic, co by bylo třeba opakovat. Takový horší zavináč. Ono vůbec Nizozemí musí být mekkou gurmánů. Dobroty na člověka skáčou odevšad - ať to jsou Stroopvafle (krutopřísně sladké sušenky s karamelovým sirupem, někdy podávány teplé!), všemožně připravované ryby nebo již zmiňované sýry.

Cestou zpět jsme se zastavily ve městečku Delft, který je slavný výrobou modrobílé keramiky fajáns. Víc než keramiku jsem ocenila spletitou síť úzkých kanálů a mostů, která navodila pocit, že jsme snad v Benátkách. Seděly jsme na lavičce před pekárnou, zas něco baštily a pozorovaly dění kolem. Ne, že bych úplně fandila vytváření stereotypů, ale tak, jako se podle ponožek v sandálích pozná v cizině český Pepík, tak se pozná Holanďan: vysoký, relativně hubený, často brýlatý, v mládí blonďatý, v pokročilém věku důstojně šedivějící. Na hlavě polodlouhé vlasy a z nich precizně vymodelovaná vlna tvaru opery v Sydney. Oblečen ležérně, avšak elegantně, většinou v košili s jemným kárem či pastelovým proužkem. No a šála. Bez té ani ránu. Má vzhled a klid anglického lorda, okořeněný špetkou bohémství. Zajímavý úkaz. Ovšem jen do té doby, než promluví. Pak se z jeho úst vyloudí chrochtavé zvuky holandštiny a celkový, kompaktní dojem je... ehm... kapku narušen.

Naštěstí téměř všichni mluví anglicky. Kdejaká babka je schopná poradit, pomoct bez použití pantomimy. Pokladní v Albertu (tady se mu říká Albert Heijn) hlásí čísla na kase dvojjazyčně, stejně tak průvodčí ve vlaku. Klobouk dolů před takovou jazykovou vybaveností. Jen nechápu, proč jsou lautr všechny nápisy na veřejných místech JEN v holandštině. Že by škodolibost vůči turistům? Nedivila bych se. Z jemných náznaků v průběhu mého pobytu jsem pochopila, že turisté sice jsou v zemi tolerováni, nicméně se očeává, že za všchno tvrdě zaplatí. Vstupy do muzeí se pohybují kolem 10 eur, pohled stojí euro, téměř v žádném infocentru nejsou mapy zdarma, jednorázový lístek na tramvaj stojí 3 eura (místní jezdí na čipové karty asi pětkrát levněji), atd... Dovolená se tu pak pěkně prodraží. Na druhou stranu je vidět, že vybrané peníze neleží někde ladem. Naopak, pořád se tu něco staví, bourá, inovuje a opravuje.

V úterý, poslední den mého pobytu, jsme se vrátily do lezeckého centra a ještě s Lenčinou kamarádkou Pájou jsme dobře tři hodiny šplhaly na překližce. Taky nám bylo dopřáno poznat laskavější tvář Nizozemců: přijely jsme na desátou a výhružná tma nám napověděla, že celý obří areál je ještě zavřený. Otvírat se mělo v poledne. Ajajaj, co teď? Čekat jsme nemohly, to by nám narušilo další plány. Naštěstí nám otevřel hlídač - moc sympatický, asi padesátiletý horský vlk se záplavou kudrnatých šedin a s očima modrýma jak pomněnky. Nejen, že nám rožnul celý areál, pustil nás lízt, ale ještě nás tam nechal a šel domů! Že máme pak říct personálu, že to od něj máme dovolené :) Kdybychom chtěly, mohly jsme si v kuchyni zadarmo udělat palačinky a kafe. Lezlo se parádně - bodejť ne, když jsme celé Monte Cervino měly jen pro sebe :) Odpoledne mi Leňa ukázala její školu, vrátily jsme kolo a nastal čas balení...

Včera jsem v půl sedmé ráno vystartovala od Leni a zahájila přesun - půl hodiny pěšky na nádraží, pak hodinu vlakem do Eindhovenu, půl hodiny busem na letiště, pak pět hodin v letadle a nakonec půl hodiny MHDčkem na San Telmo. Všechny přesuny klaply. I přistání bylo tentokrát hladké! Nad Gran Canarií se vznášela pořádná deka, takže když jsme začali přistávat, bylo to jako nořit se do závějí nadýchané vaty. V Las Palmas mě přivítalo příjemných 25 stupňů, konečně zase v teple!

Fotky z Nizozemí

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Thu, 05 Apr 2012 11:55:00 +0000

Hned za tepla (a že je tady na Kanárech teplo mnohem větší než na pevnině) věším do galerie fotky z dámské jízdy Nizozemím... Příjemné pokoukání :)

Aaamsterodam - pár bílejch vran

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Mon, 02 Apr 2012 18:04:00 +0000

... jak zpívá Ilonka Csáková - ty z nebe se snesou a poví, jak najít Amsterodam. Vrány by možná pověděly, ale není to třeba. Nic říkat nemusí, člověku stačí trochu zavětřit a intenzivní vuně trávy ho do hlavního města Nizozemí neomylně zavede. Těžko po vystoupení z vlaku vnímat něco jiného než silný marihuanový odér. Je vážně s podivem, že se za celý den pasivní inhalace nedostanu do rauše.

Ale pěkně popořadě. Do Amstru jsem vyrazila v neděli sama na jednodenní výlet, Leňa už to tam zná jak svoje boty. Že je moje amiga skvělá hostitelka a pruvodkyně, to vím dlouho. I tak mě ale její péče a připravenost dokázala překvapit. Nejen, že mi naservírovala vyčerpávající přehled turistických lákadel Rotterdamu a okolí, ale taky mi pujčila pruvodce, kolo, svoji kreditku a muzejní průkaz. Se svojí embosovanou kartou bych se v Holandsku mohla jít leda klouzat, MasterCard nikde neberou. No a muzejní karta (vystavená mimochodem na jméno Barči Kundračíkové) mi v Amstru ušetřila přes 20 euro. Vstup do muzea Anny Frankové? Zdarma. Lístek do Rijksmuzea? Zdarma. Dobří přátelé? K nezaplacení :)

Už při odjezdu ranního vlaku z Rotterdamu prokázali holanďani smysl pro flexibilitu. Z nádražního ampliónu se ozvalo: kvůli závadě na trati měníme směr vlaku a zastávky Shiphol a Haag vynecháme! Což o to, mně to nevadilo, ale pána s několika kufry, jedoucí evidentně na shipholské letiště, z toho málem klepla pepka. Od central station jsem to vzala procházkou kolem působivych kanálů, co se jim tu říká GRACHTY, k muzeu Anny Frankové. Kanály jsou propojeny soustavou mostů a lemují je typické domky s hákem na fasádě v nejvyšším patře - v minulosti to usnadňovalo vytahování nákladu do vyšších poschodí. Některé domy se nad vodu povážlivě naklání - v dobách minulých to byl ukazatel zámožnosti. Čím víc šel barák šejdrem, tím movitější byli majitelé.

Anna Franková byla mladičká židovka, která za druhé světové musela opustit Německo, emigrovala do Nizozemí a tady se za pomoci místních s celou rodinou několik let skrývala v zadní části nábřežního domu. O svých pocitech si Anna vedla deník. Bohužel rok před koncem války byla skrýš prozrazena a rodina byla deportována do koncentračních táborů. Konce války se dožil jen otec, který dojemné zápisky své dcery nechal vydat knižně a v domě postavil smutné, ale moc zajímavé muzeum.

Návštěvy muzeí je třeba rozložit a naplánovat. Muzea je nutné navštěvovat rovnoměrně v průběhu celého dne, neboť krom sídla múz jsou zároveň místem, kde jsou záchody zadarmo :) Jinak ti vydřiduši vybírají všude - na nádraží, v mekáči, v metru... Spojuju tedy příjemné s užitečným a mířím do Rijksmuzea okouknout Rembrandtovu Noční hlídku. Fotím si nápis I AMsterodam a absolvuji prohlídku brusírny diamantů Coster Diamonds. Tady dostávám zdánlivě jednoduchý úkol - do registrace návštěvníků vyplnit jméno a zemi původu. Suverénně píšu: Lepíková, Espaňa :) Ouč. Já si na tu ženskou nezvyknu... Kolem pivovaru Heineken jsem pak nabrala směr Oude Kerk a čtvrť červených luceren. Chvilku jsem bloudila, ale zeptat se kolemjdoucích "prosím vás, kde tady mají ty děvky?" mi přišlo krajně nevhodné. Nakonec jsem do slavné čtvrti plné vykřičených domů přeci jen dorazila a nestačila zírat - co vitrína, to jedna polonahá šlápota. Zpátky mi ve vlaku dělali společnost opilí fanoušci Ajaxu. To byl teprve folklór :)

Návštěva v Nizozemí

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Sat, 31 Mar 2012 18:02:00 +0000

Kdo si naplánuje výlet na den, kdy v celém Španělsku vládne generální stávka? Kdo se pak týden předem nervuje, jestli se mu podaří odletět z Madridu do Holandska? JÁ! Komu spolubydlící Španěl skládá dva dny před odjezdem posměšné básničky (Huelga general - Maja y Miguel no se van = Genearální stávka, Mája a Miguel nikam nejedou)? Taky mně (a Miguelovi, chudák jel ve čtvrtek na LA Palmu)! Něco mi tu dámskou jízdu u Leni prostě nepřálo, ale naštěstí jsem se nenechala odradit. Ve středu jsem se ranním letadlem přesunula do Madridu, kde mě čekala ještě jedna nevyřízená záležitost od minula - galerie Prado. V listopadu to skončilo neslavně, dovnitř jsem se kvůli volbám nedostala. Druhý pokus naštěstí vyšel. Jako studenta mě pustili dovnitř zadarmo a já se rozběhla omrknout výtvory největších mistrů - Goyi, El Greca a dalších. Umění mi moc neříká, co si budem namlouvat. Ale jeden obraz mě minimálně pobavil - Goyova La Maja Desnuda - anglicky The Naked Maja - česky to překládat nemusím... :)

Po obrazárně jsem si prošla ještě kus města, svítilo sluníčko, venku příjemných pětadvacet stupňů, Madrid opět potěšil. Jednu chvíli jsem se nechtěně ocitla v průvodu asi 30 letušek Spanairu, které protestovaly proti sociálním reformám. Snímala mě i televize :) Večer mě ještě pohostil Karel, který byl tak milý a ochotný, že bych do něj fakt neřekla, že je Pražák ;) Nakrmil mě, ubytoval, ráno posadil na metro, lepší než Interkontinental! Na letiště jsem ve čtvrtek vyrážela s veeelkou rezervou. Metro díky stávce jezdilo jen co 20 minut, na přepážkách obsluhovala 200 lidí jedna slečna. Měla jsem štěstí, že můj let nebyl zrušen. Nakonec jsme dokonce odstartovali skoro bez zpoždění. O dvě a půl hodiny už jsme přistávali v Rotterdamu...

První dojem z holanďanů nebyl nikterak valný. Sice mluví všichni anglicky, ale jsou to pěkně studené čumáky a podle dosavadních zkušeností i popletové. Od Leni jsem měla jasné instrukce, jak se metrem dostat k ní domů. No jo, to by musely fungovat automaty na lístky, bez nich do metra nemůžu. Nějaký kolemjdoucí mě poslal k přepážce. Tam mi řekli, že metrem rozhodně jet nemám, ať jedu tramvají, osmičkou. Oukej, sedla jsem na osmičku, ukázala revizorovi NAPSANÝ název mé cílové stanice a zaplatila jízdenku. On mi na oplátku potvrdil, že tam tramvaj OPRAVDU staví. Nestavěla. Když jsme se podezřele odklonili od trasy metra, zpanikařila jsem a vystoupila. Bez mapy uprostřed Rotterdamu. Naštěstí na zastávce visel plán městské dopravy, tak jsem nabrala intuitivně směr a za deset minut už jsem se vítala s Leňou.

Ukázala mi její bydlení i dvě protivné bulharské spolubydlící a nad špagetami jsme probraly největší novinky. A že jich od Vánoc nebylo málo. Navečer jsme se šly podívat po okolí Lenčina byt, ve čtvrti Delfshaven. Nestačila jsem žasnout. Všude samý kanál, lodě, most. A mosty se otvírají! Zatím mě hrozně baví to pozorovat, zastaví se vždycky celá doprava a kus silnice se s kvílením začne zvedat :) Večer jsme klábosily nad talířem skvělých holandských sýrů a plánovaly průběh mojí návštěvy.

Pátek jsme zasvětily výletu do Utrechtu a Goudy. Nejdřív jsme na kolech (Leňa mi půjčila bajka od kamarádky) dojely k nádraží a pak vlakem do Utrechtu. Zima zalízala za nehty, tak jsme se rozhodly ohřát se kafíčkem ve Starbuck´s. Poručila jsem si čokoládový nápoj lahodně znějícího jména a strašně se divila, že mi přinesli čokoládový šejk. No co, jen největší borci si v devíti stupních objednají zmrzlou vodu :) Při procházce Utrechtem jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Všechno bylo tak jiné, než v Čechách nebo na Kanárech! Malebné městečko protkané sítí uzounkých kanálů, kupecké domky z hnědých cihel, žádné paneláky... trošku mi to připomínalo Anglii. Jaro o sobě dávalo vědět bohužel ne teplotou, ale rozkvetlými narcisy a zelenajícími se vrbami podél kanálů. Byla to nádhera. Uličky plné elegantních lidí, posedávajících v cukrárnách u maličkých stolků nebo (a to častěji) brázdících město na kole. Kolo - a ne ledajaké - tu má fakt každý od právníka po uklízečku. Jezdí se nejvíce na starých citybajcích, s košíkem vpředu a s placatým sedátkem, co je směšně nízko.

S Leňou jsme vyšly bez mapy a chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovaly. Kolem coffee shopu vonícího marihuanou jsme šly asi čtyřikrát (náhoda???). Po návštěvě dómu jsme se rozhodly kešovat a kešku jsme hledaly tak zarputile, že jsme úplně přehlídly, že jdeme ulicí plnou lehkých děv. To, že v každém baráčku sedí spoře oděná (většinou pěkně hnusná) ženská, jsme postřehly až cestou zpátky. Mezitím nám stříbrnovlasá babča u vodárenské věže pomohla najít keš. Asi je na geocachery zvyklá :) Po krásné procházce, zakoupení čepice v second handu a několika typicky holandských dobrotách jsme vlakem odjely zpátky směr Rotterdam, ale vystoupily o stanici dřív - v Goudě (co se holandsky čte Chauda :)).

Tady byl vytyčen jasný cíl - koupit sýr! Nebyl to problém, stánků tady bylo několik. Police přetékaly kulatými bochánky sýrů různých chutí, barev a stáří. Nejlepší jsou ty nejstarší s krystalky soli, která parádně křupe. Mají tady takový - k turistům vstřícný - zvyk, a to, že každý druh sýra je možné ochutnat. Já ochutnávala jak bezedná. Sýr s hřebíčkem, s wasabi, s ořechy, s pestem, parmazán... Snědla jsem tam tak půl kila a pak si koupila tu nejlevnější goudu :) Zase jsme odlovily kešku a navštívily kostel se slavnými vitrážemi a jely domů. Večer jsme všechno to dobré jídlo šly vyběhat do parku.

Dnešek (sobotu) jsme strávily v Rotterdamu. Na kolech mě Leňa vzala do centra na trhy. Byla to přehlídka nekonečných hebel, žďorba a veteše :) Dá se tu koupit všecko od zámků na kolo, přes brýle Dior až po tulipánové cibulky nebo smaženého lososa. Co je ale nejlepší, je výběr sýrů a ovoce. Samosebou, že jsme neodešly s prázdnou! S batohy plnými akčních nabídek jsme ještě okoukly architektonický div Rottru - cubic houses, alias domy ve tvaru krychlí a vrhly se za sportem. Čekala nás 12ti kilometrová cyklocesta za město k lezeckému centru Monte Cervino. Přidá-li se k rachtající kovové herce brutální zima, neznalost terénu, mírné bloudění, nárazový vítr a vytrvalý déšť, stane se z dvanáctikilometrové projížďky pěkná sodoma gomora.

Ale trefily jsme a asi tři hodiny lezly na perfektní překližce. Bylo to dokonce lepší než brněnská Klajda nebo liberecký Šutr. Stěna má na výšku 35 metrů, takže člověk leze, leze, už nemůže a když koukne nahoru, je teprv v polovině :) Kolem poledního tam ani nebylo moc lidí, tak jsme pěkně zhuntovaly svaly a vrátily se 12 km domů. Cestou mi Leňa ještě udělal prohlídku centra a daly jsme si luxusní oběd v bistru La Place. Večerní pohodu jsme si užily u filmu Woodyho Allena a plné mísy hroznového vína a sýrů - úlovek z trhů :) Zítra vyrážím sama do Amsterodamu!

Vzhůru na Roque Nublo!

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Tue, 27 Mar 2012 17:12:00 +0000

Že jsme tam byli už několikrát? No, to sice ano, jezdí se tam skoro s každou návštěvou, ale tentokrát jsme chtěli až nahoru! Hezky s lanem...

Byl to opět jeden z výletů, kdy se daří všecko, na co člověk sáhne. Ráno jsme se vykopali z postele za hluboké tmy (v šest), autobusem vyjeli do San Matea a odtud po ranním kafíčku s kondenzovaným mlíkem dalším busem pod Cruz de Tejeda. Na Cruz nás hodila stopnutá poštovní dodávka, z Cruzu na parking pod Roque Nublo zamlklí Němci. Sečteno a podtrženo, pod skálou, připravení k lezení jsme stáli v 11 - na to, že nemáme vlastní auto, hodina takřka neuvěřitelná. Na plató pod monolitem jsme díky časným hodinám potkali jen dva další páry, takže jsme začali lízt pěkně v soukromí. Čekaly nás tři délky lana, cesta dlouhá asi 65 metrů. Jari odstartoval výstup cestou "Ruta Alemana" s krosnou na zádech. Naše lano je totiž jen šedesátka a nebylo jisté, jestli stačí na slanění, tak jsme (my = Jarda) pro sichr táhli ještě druhé. A když už se bral batoh, proč do něj nepřiložit lékárničku, tenisky na přezutí, sváču, něco k pití, foťák, atd... Jari dolezl k prvnímu štandu a byla řada na mně.

Po chvíli zápolení s omágovanými výstupky na skále nám oběma hned došlo, že vyškrábat se nahoru nebude otázkou lezeckého umění či vytříbené techniky, ale trpělivosti, síly a pevných nervů. O lezení se dalo mluvit jen trochu. Cesta je ošklivá, chyty špatné, stupy žádné, v mých očích zdaleka ne šest béčko, jak je psané v průvodci. Navíc skála není kompaktní, dost kamenů se viklá a uvolňuje. Měli jsme několik příležitostí ocenit helmy na hlavách. Co hnusnou cestu napravuje je parádní výhled do kraje a precizní odjištění. Nýty jsou co půl metru, takže když už opravdu nebylo zbytí, uchýlili jsme se k takové horolezecké prasárně, jakou je přitažení se za expresku. No, ale lepší než uvalit ze čtyřiceti metrů dolů půlkilový šutr. Pod námi se navíc hemžily dva autobusy španělské mládeže (předpoklad, že v úterý tu bude liduprázdno se ukázal jako mylný), tudíž podporovat erozi bylo dost nežádoucí.

Čekala jsem, že se budu klepat strachy, nohy svázané, pláč na krajíčku. Přeci jen to byla moje první vícedélka a známe svoje pappenheimské... Kupodivu se ale žádný hysterický stav nedostavil a já si lezení hrozně užívala. Ne, že bych se nebála vůbec, ruce se mi při odcvakávání expresek chvěly, ale bála jsem se ráda! Furt jsem si opakovala Lepší mrtvý hrdina, než živý zbabělec a taky Climbing is my life ;) Po dvou převázáních na exkluzivních štandech jsme už jen vyběhli ukloněnou rovinku a stáli na vrcholu! Pocit (i přes prachbídné lezení) parádní! Trochu škoda, že nás opět navštívila calima a pro saharský písek ve vzduchu nebylo vidět nijak daleko. Ale jinak počasí přálo - sluníčko pálilo víc než v Las Palmas. Svačina, podškrábnutí vrcholové knížky, vychutnání čtvrthodinové opalovačky a hurá dolů. Slaňovali jsme natřikrát, z posledního slaňáku na dvou svázaných lanech jsme se spouštěli asi 35 metrů. Docela adrenalin, ale musela jsem se tvářit, jakože to dělám denně, neboť dole se uskupila formace čumilů, mezi které jsem spustila s rozšafným "Hola!". Jak píše Honza Vlasák, turisté marně dělali, že nás neobdivují ;)

S klidem anglických lordů jsme sbalili matroš a zjistili, že nám v horku zkvasila celá pixla fazolí, co jsme měli k obědu. Pýcha předchází pád :) Zbaštili jsme teda zbytky baget a hrnuli se na hlavní silnici na stopa. Na druhé mávnutí nás vzal zhulený borec, jehož první věta byla "hehe, kouřím trávu, nevadí?". Vadilo. Obzvlášť, když si s námi povídal, a přestože jsme seděli na zadních sedačkách, koukal se nám do očí. Vystoupili jsme radši na první křižovatce. Do San Matea nás vzala dlouhovlasá paní a do Las Palmas jsme to dotlačili busem. Přijela jsem dokonce tak, že bych stihla školu na pátou - ale (jak říká Miguel) přece si nebudu kazit dojem! :)

Ubrousku, prostři se!

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Fri, 23 Mar 2012 14:08:00 +0000

Všude po městě jsou čínské "All you can eat" bufety, kde člověk zaplatí 6 - 7 euro a může jít sníst, co se do něj vleze. Ráďa měl ve středu svátek, tak nás napadlo obdarovat ho poukazem na jednu takovou večeři. Vyhecovali jsme děcka z bytu (já, Jari, Rade, Miguel, Marek a Klára) a v šesti lidech se včera vydali na romantickou večerní žranici.

Vybrali jsme si nóbl podnik v nákupním komplexu na mole, pyšnící se jménem WOK. Hrdě jsme nakráčeli dovnitř a nestačili zírat. Čekali jsme hodně, ale takový luxus ne. Stoly se prohýbaly pod naloženými nerezovými mísami. Tu nakrájená zelenina, tam sushi, onde mušle, támhle marinované kotlety, na druhém konci zase ovoce. Za pultíkem číňan, připravený nám vybrané lahůdky ogrilovat na roštu nebo připravit ve velké pánvi, jak je libo. Byli jsme z toho úplně hin. Vesničani ve městě. Kokosy na sněhu. Pod heslem hlavně nepřepálit začátek jsem si nechala ogrilovat monstrózní vepřový plátek s chřestem a žampiony. Dobu přípravy jsem si krátila uzobáváním všech možných jednohubek - rýžové rolky, smažené krevetky, nakládaná zelenina, mořské řasy, uzený losos, sushi... Jen na různé druhy rizota a smažených nudlí jsem ani nešáhla, to by byla strategická chyba, takhle zaplácnout žaludek! :)

Každý volil jinou taktiku. Jari si na Woku nechal udělat mořský mix z různých krevet, mušlí, hub a zeleniny, Rade míchal slané a sladké - na jedné půlce talíře smažené kuře, na druhé půlce broskvový kompot. Po druhém talíři jsme zjistili, že jsme ve špatném podniku a že cena za all you can eat bufet není 6, ale 12 euro... trochu jsme zanadávali, ale zase nás to vyhecovalo k lepším jídelním výkonům :) K masům, rybám a zelenině jsme si nandali čokoládu z fontány a v ní si postupně namáčeli jahody, trubičky a nakonec i maršmeláky. (Co přijde příště - sardinky v pudinku? Syrečky v čokoládě? :)) Pomalu jsme začali odfukovat, ale pořád bylo v nabídce tolik dobrot, které jsme museli ochutnat! Na řadu přišel ovocný talíř - liči, meloun, kiwi, papája...

Odcházeli jsme asi po třech hodinách nezřízené konzumace, s žaludky přecpanými a pupky nafouknutými. Autobus jen tak hekl, když nás nakládal. Škoda, že se tyhle kulinářské orgie nemůžou konat každý týden :)

Ps. dneska byla k obědu koprovka s KNEDLÍKEM - přišel pozdrav z Čech od Táni a od Hurdyho! :)

Likérka Arucas

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Fri, 16 Mar 2012 20:55:00 +0000

Konec pracovního/školního týdne jsme se rozhodli završit návštěvou likérky v Arucasu. Podnik vzdálený sotva hodinu autobusem od Las Palmas se proslavil nejen výrobou kvalitních rumů, ale zejména možností zdarma si prohlédnout fabriku. A tady se dostávám k jádru pudla - každá taková prohlídka je zakončena takřka neomezenou degustací zde vyráběných lihovin. V Arucasu známe místní katedrálu, ale návštěva likérky nám pořád unikala. Až do dneška.

Fakta: Destilérka značky Arehucas (zal. 1884) působí na Kanárech přes sto let, výrobky jsou rozšířené po celé Evropě a nabídku tvoří více než 20 produktů. Sklepy ukrývají přes 6 000 sudů z amerického dubu, některé z nich pojmou 200 až 400 l rumu. Vyrobí se zde 14 000 lahví za hodinu, 50 000 za den. Mají tu např. sud s podpisem španělské královské rodiny, Césara Manrique nebo Placida Dominga.

Průběh naší návštěvy: Markovi přijela Klára a Rademu Eva, takže jsme vyrazili v šesti na triple - date výlet. Prohlídka malé rumárny trvala sotva pět minut, laxní průvodce nás protáhl kolem sudů s rumem, přes stáčírnu až k balírně a pak nás spolu se skupinkou osmahlých Němců nahnal k baru, kde už byly k ochutnání nachystány flašky s alkoholem. Výběr byl rozmanitý - od medového či mandlového rumu, přes dvanáctiletý rum pro fajnšmekry, až po čokoládové a banánové hubolepy, které oceňuje hlavně něžné pohlaví. Konzumace neomezená. Český přístup: užít si co nejvíc, když je to zadarmo. Ochutnali jsme opravdu kde co a po prvním kole se v nás zrodila "skvělá" myšlenka, že bychom degustaci mohli absolvovat ještě jednou. Aby nebylo tak nápadné, že jdeme podruhé, vyměnili jsme si zkušeně všichni navzájem oblečení a identity :) Ráďa na ochutnávku vlítl trochu zostra (jak on to umí), tak jsme ho pak táhli domů pěkně na káry. Ale jinak to byla povedená exkurze :)

Fotky z Kanárů

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Fri, 09 Mar 2012 09:57:00 +0000

Po lítém boji se Jardovi podařilo přimět moji fotogalerii, aby fungovala, takže hitparáda kanárských fotek je k vidění ZDE :)

Calima

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Fri, 09 Mar 2012 09:31:00 +0000

Poslední dobou jsme na ostrově měli počasí jak z katalogu. Většinu dnů jasno, čistý vzduch, sluníčko, příjemně. Ale včera se počasí rapidně změnilo (resp. změnilo se předevčírem, kdy poprchávalo a byla zima, ale teprv včerejší změna stojí za zmínku) - odpoledne se vzduch zakalil, lodě v přístavu vystupovaly z moře jako temné přízraky. Vzduch byl hustý jak v Ostravě při třetím stupni smogového nebezpečí. Teplo bylo, což o to, ale viditelnost veškerá žádná. Přišla CALIMA...

Jde o teplý, pískem a prachem naložený vítr, který vane od jihu - jihovýchodu směrem ke Kanárům a přináší sem teplé, suché počasí. Vzniká v oblasti vysokého tlaku vzduchu nad Saharou, kde se plní jemným pískem. Nad Atlantikem pak přenáší drobná zrníčka, která dělají na ostrovech pěknou paseku. Všechno je zaprášené, potažené jemnou vrstvičkou žlutošedého prachu a Kanárkům se špatně dýchá. Ruku v ruce s neviditelností jde i zhoršení dopravní situace - např. v roce 2002 muselo tenerifské letiště přerušit provoz, protože viditelnost klesla pod 50 metrů.

Pád do ticha :)

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Mon, 05 Mar 2012 15:47:00 +0000

Dny tady neplynou, dny letí. Někdy ani okem nemrknu a už je týden za námi. Odjela další návštěva, přišel nový víkend. Liberečáci strávili kanárkovské prázdniny vskutku intenzivně - kolečko po Gran Canarii, dva dny na Tenerife, surfařské řádění na Canteras - využili každou minutku a snad odjížděli spokojení. V pátek jsme komorně oslavili Miguelovo čtvrtstoletí života - dostal pivní dort, megadoutník a taky jsme si k jeho narozkám nadělili prasečí nohu, po které prahnem už od září.

V sobotu jsme opět zabalili sedačky a lezáky a vyrazili do skal. Lezecké trio - já, Jari, Marek. Miguel o víkendu slavil, Rade piloval surfařské triky. Cesta na Tamadabu bez auta není nic jednoduchého. V jízdním řádu aby se prase vyznalo. S přestupem v Teroru nás bus vyhodil ve vesničce Lanzarote, odtud už jsme museli stopem. Trochu to drhlo, do Artenary jsme jeli na dvakrát, pak jsme se svezli na korbě mininákláďáku a nakonec nás Jari všecky drze nacpal do auta ke dvěma horolezcům, kteří nás zavedli až přímo pod skály, takže jsme kolem jedné začali lízt.

Stejné místo jako minulý týden, ale jiný sektor (Lomo Caraballo), jiný výhled, jiná nálada. Lezlo se na slunečné straně, Oskar pálil do zad, upocené ruce klouzaly z chytů a odevšad bylo vidět Teide. Při jištění, od slaňáku, u svačiny - z žádného místa nejde přehlédnout a ignorovat ten dokonalý tvar připomínající ženské ňadro. Moc mi to nelezlo, byla jsem nějaká jalová a vybátá, Jari neměl po 14ti denní pauze moc natrénováno, takže úroveň naší skupiny zvedal Marek. Ale nedali jsme se a zkoušeli to. Vytáhnout s vytřeštěnýma očima šest áčko, pak na jojo vyfunět hezký převísek. Kluci si mezitím dali stěnu plochou jak hrudník korejské plavkyně, skoro bez chytů, bez stupů. To nelezu, náladu takovýmhle mrcasením si kazit nebudu :)

Sluníčko pomalu začalo zapadat, všecko se barvilo teplým odstínem oranžové. Tak ještě zkusím vytáhnout támhletu pětku. (Pětky přece nelezu, pětky tahám, že..) Asi v půlce se mi začínají docela klepat nohy, cesta je kapku nad mé síly. Kluci dole pod stěnou mě hecují a moje nadávky a strašpytlovské výkřiky neberou vážně. Cvakám expresku, na chvilku se dostavuje pocit úlevy. Pořád ale nevidím slaňák. Lez výš, volají ti dva frajeři dole, někde bude.. nu, oukej.. nadlezu s funěním asi 2 metry nad presku a slaňák FURT nikde. Už je mi jasné, že to nedopadne dobře. Ruce tuhé, chyty malé - co z takové kombinace může vzejít? Najednou síla v ruce dochází úplně, pouštím se, ječím a padáááááám. Touching the void. Jekot prý ostrý jak žiletka, říkali pak kluci. Já nevím, otupělá strachem si pamatuju akorát náraz do skály, příval slz a pořádný šok. Jo a stihla jsem si zacpat nos a zakrýt oči - asi reflex ze surfu. V podstatě nic se nestalo, jen jsem se zhoupla na laně, mám odřená kolena a naražený kotník, ale vykládejte to hysterické ženské. Trvá mi dobrou půlhodinu, než mi přestanou klepat zuby. Jari se ujme role vrchního zdravotníka, ošetří šrámy a aktivně mi plive ne kolena, prý dezinfekce :) Proklatý slaňák byl za hranou, proto jsem ho neviděla.

Kulhám jak invalida, ale má to výhody - nemusím si nést batoh, večeři taky vaří kluci. Ke spánku se ukládáme v přepychové jeskyni (3+1 s koupelnou) a v noci je krásných 13 stupňů. Ne jako minulý týden těsně nad nulou. Ráno nás budí sluníčko, hoši lezou celý den v sektoru Camino, já se horko těžko vyplazím na vršek jednoho 6béčka, na jednu nohu nemůžu šlápnout, druhou nepokrčím :) Ale pohodu si udělám i bez lezení. Vypláclá na slunném paloučku pozoruju kluky, šrámy chladím pivem a po pravdě, nic mi nechybí :) Odpoledne zabalíme, dojdem na asfaltku a první dvě auta nás nakládají, jak na zavolanou. A vezou nás nejen do Artenary, ale až do San Matea, odkud to máme domů něco málo přes půl hodinky. Paráda!

Ps. dneska už běhám jak laňka, no stres ;)

Víkendy na vlně pohody

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Tue, 28 Feb 2012 11:13:00 +0000

Škola od pondělí do čtvrtku. Skvělí učitelé, super předměty, ale taky větší nároky a víc práce. Tudíž trochu jiný režim - od pondělí do čtvrtka se maká, v pátek se doženou resty za celý týden a sobota - neděle se tráví na laně. (frýdekfór: Je to hnědé a skáče to na laně, co je to? Jelen :)) Aspoň posledních pár víkendů tomu tak je. Tenhle pátek doletěl Liberec, jelikož 3/4 výpravy jsou učitelé a prázdninují. Takže v sobotu ráno půjčit auto, naladit emeočenta (nejlepší kanárské rádio - setenta, ochenta, noventa, para tí) a hurá na vejléééét! Liberečáci s Jardou razí poznávat krásy Gran Canarie. Já, Marek a Rade už cestu k Roque Nublo známe zpaměti, tak volíme jiný program a hasíme si to ke skalám. Sraz večer na grillplácku Tamadaba, my tam zatím budem lízt.

Počasí je ukázkové, výhledy úžasné, nálada v družstvu povznesená. Než vyřídíme všechny nákupy proviantu a dorazíme ke skalám, je sice půl třetí, ale koho by to v tak krásný den štvalo. Jen Rade je mírně rotrpčen, že všude je nádherně a my lezem ve stínu, na skalách studených tak, že nám mrznou prsty. Lezení je parádní! Skály jsou sice trochu obrostlé mechem, ale nekloužou, naopak, jsou tu parádní chyty i stupy. Jamky, dírky, hroty. Tak, jak já to miluju. Pořádné čapáky, kam člověk strčí celou ruku a DRŽÍ. A pak už stačí jen se přitáhnout a vykličkovat nahoru 6 béčko:) Mám radost, výskám zas na celé kolo, pusu od ucha k uchu. To je tak, když se povede vybrat cesta... Z údolí se valí bílý mrak, vodník Kebule vaří mlhu. Od slaňáku je přímo pohádkový výhled. Pinie se zelenají v záři zapadajícího sluníčka, pár paprsků ještě dosáhne na čupřinu, rozpíchané ruce rozmrzají a v dlaních se rozlívá teplo. No může být na světě něco lepšího? (NE. - pozn. redakce) Tamadaba rulezzz, z 16 lezeckých sektorů známe zatím pramálo, ale už ta trocha stačí k tomu, aby to tu měl člověk rád.

Pozdravíme z vyhlídky Teide a vítáme se s posádkou druhého auta. Balíme do alobalu lubiny, na roštu grilujem cukety, popíjíme rosé z Carrefouru za 55 centů a je nám skvěle. I když kapku zima, ale to je daň za nocleh v přírodě. Ráno nás z postele vyhání ranger. Už s ním máme několik zkušeností z minula, ale OPĚT přesvědčivě tvrdíme, že jsme NEVĚDĚLI, že se tu spát nesmí. Před polednem se zase rozdělujeme na kochací a lezeckou část. Kochači jedou do dun, lezci do Sorruedy - další (pro mě nová) lezecká oblast. Na první pohled z ní teda moc nadšená nejsem. Koukají na mě hladké stěny, které volají po balančním mrcasení se nahoru ke slaňáku. To se mi nelíbí, já radši buším. Ty neděle nám nějak nejdou. Ale jak říkám, když se umí vybrat cesta, tak se den zachrání... Po první jakž-takž-cestě se přesunujem na sluníčko, to je podstatně lepší. Pak se jdu trochu vybát a lezu na prvním ukloněnou pětku. Klepou se mi nohy, ale nahoru se vyškrábu. No a nakonec lezecký bombónek - šest céčko s úžasnými chyty, ploškama na nohy, no havana. Škoda toho jednoho odsednutí 2 metry od cíle, ale i tak je euforie takřka nekonečná.

Opálení, spokojení a řádně unavení završíme víkend točeným pivkem v Bote. V noci krásné sny a ráno ještě lepší probuzení - přišla beca (stipendium)!!! Honem koupit nějakou letenku... :)

Fiesta v pudru

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Tue, 21 Feb 2012 11:20:00 +0000

Někdy v devatenáctém století se v přístavu zkazila dodávka mouky a podnikavé kanárky nenapadlo nic lepšího, než ji po sobě začít házet. O století později se k tomu přidal nápad utahovat si z emigrantů, kteří odjeli z Kanárů do latinské Ameriky (a hlavně na Kubu), tam zbohatli a vrátili se zpátky domů s nosánky nahoru. Aby to dávalo smysl ještě míň, říká se těmhle emigrantům "Indianos", protože utekli do "Las Indias", tedy do Ameriky, jak si to kdysi krásně spletl Kolumbus. Namyšlená vrstva chodila oblečená v bílém a průměrní lidi ji začali parodovat. Tak vznikla fiesta, která se koná poslední karnevalové pondělí - tedy včera.

Stejně jako půlka Las Palmas jsme se nechali strhnout a vyhrabali jsme ze skříní, second handů a obchoďáků bílé oblečení, nahastrošili se, nakoupili zásoby pudru a vyrazili do víru velkoměsta. Kdybychom nevěděli, kde přesně se fiesta koná, stačilo by jít po čuchu. Ve vzduchu se vznášející dětský zásyp krásně voněl. V osm začal ve Veguetě slavnostní průvod - davy křepčily kolem početného hudebního tělesa, které vyhrávalo kubánskou dechovku a přitom se všichni posypávali bílým práškem. Pudr byl všude - ve vlasech, v očích, na zemi, ve vzduchu... Místo lidí zpívající sněhuláci. Zběsilé, ale zábavné :)

Po dvou hodinách průvod skončil a kapela začala koncertovat na pódiu. Atmoška byla úžasná, davy tančily na kubánské rytmy a my nemohli zůstat pozadu. Vlnili jsme se v rytmu salsy, či co to bylo, a vymýšleli různé taneční kreace. Připadala jsem si jak za vlahé letní noci v zapadlé uličce Havany. Obzvlášť, když se z trumpet ozvaly písničky Buena Vista Social Club. El cuarto de Tula le cogió candela se quedó dormida y no apagó la vela... Ze všech sálala energie a dobrá nálada, ve vzduchu se vznášela spokojenost a nesnesitelná lehkost bytí. A pudr, samozřejmě :)

Que buen día!

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Mon, 20 Feb 2012 13:52:00 +0000

Po intenzivním týdnu s tátou, kdy jsme vstávali před osmou (to tady normálně nehrozí), pak celý den něco podnikali a já na pátou fičela do školy, jsem se docela těšila, že si o víkendu odfrknu, doženu resty a užiju trochu sladkého nicnedělání. Nestalo se tak. V pátek se udělalo snad po dvou měsících nádherně, teploučko, a tak jsme nemohli zůstat sedět doma. Vzali jsme všechna prkna, co doma máme a vyrazili na pláž. Pro jistotu jsme do baťohu přibalili i litrovku bílého ruma, co kdyby náhodou.. :) Krásné počasí v nás všech doslova vyvolalo euforii. Pobíhali jsme v neoprenech po pláži, koupali se, surfovali na prknech a testovali novou zábavu - skimboard. Asi půlmetrové tenké prkýnko, které si člověk hodí na malou vrstvu vody a v ideálním případě jede po pláži jako po velkém hladkém zrcadle. Říkám v ideálním případě, protože jediný, kdo to z nás umí, je Rade. My ostatní jsme se spíš trumfovali, kdo hodí větší držku. Bezkonkurenčně zvítězil Marek, který ukázkově naskakoval a padal ze skimu s neuvěřitelnou frekvencí a nadšením. Rozběh, hození prkna, odraz, skok, paty nahoru, řach na písek. A znova. Mohl by být v encyklopedii pod heslem "skoba".

Vlny a počasí nám fakt přálo. Dlouho nebylo takhle parádně. Člověk se nemusel bát, že když vyleze z vody, tak se do něj dá zima. Naopak, dalo se krásně vyhřát. Umíchali jsme drinky, koupili Sangriu, váleli se v písku a uspořádali první oficiální večírek na pláži. Que buen día! Na konto si připisuju taky střet s medůzou. Vleču si takhle prkno do vody a najednou mě něco štípe do nohy. Jakoby mě spálila pod vodou kopřiva. Naštěstí jen trošku, hnedle uplavala, takže kromě rudých pupínků se nic nestalo. Ale aspoň je co vykládat :) Z Canteras jsme se vrátili až za tmy a na večeři společnými silami uvařili RAJSKOU s plněnýma gigapaprikama a českým knedlíkem, co dovezl táta. Mňam, takhle chutná domov :) Rademu a Miguelovi přijely návštěvy z Čech, takže nás tu v noci spalo 16, ještěže máme tak velký byt.

V sobotu se byt rozdělil na dva tábory - pařmeny a sportovce. Pařmeni zůstali na víkend v Las Palmas, protože v sobotu byla velká karnevalová noc, tzn. megavečírek a v neděli zevling, potažmo resaca (kocovina). Sportovci (já, Jarda a Marek) vyrazili na jih do lezecké oblasti Fataga. Nějaký Němec v kloboučku se nás ptal, jestli jsme Švédové. Jasněěě, všichni tři s hnědým páčem na hlavě, typičtí skandinávci... Jedem busem do Maspalomas na jih a odtud ještě asi 40 minut ostrýma serpentýnkama k přehradě. Tam už na nás čekaly parádní čedičové stěny. Zase se udělalo nádherně, na sluníčku se dalo být i bez mikiny, lezli jsme celý den. Bezva matroš, tahle Fataga. I když se skalky trochu ulamují (madriďan, co se tu zabil v prosinci o tom ví své - ale klííííd, my lezli v jiném sektoru, nám se nic stát nemohlo!).

Je tu hodně druhů cest - takové, kde není kam opřít nohy a musí se stát na pidistupech, ale i takové, kde člověk drží v ruce chyty velké jak klokaní kapsa a ke slaňáku se vyšvihne, ani neví jak. Ty první nenávidím a strašně moc špačkuju, když je lezu. Ty druhé miluju, užívám si je a nejradši bych nelezla nic jiného. To se pak koukám na zem ze dvaceti metrů, kluci na mě povykujou, že jsem právě vylezla svoje první šest bé plusko a já radostí jódluju na celou Fatagu. Po celodenním lezení jsme ještě zahráli večer Monopoly, postavili pár hotelů v Pařížské ulici a na Václaváku a po deváté už jsme - zachumlaní po nos ve spacácích - zalehli pod převis. Přenádherná noc. Na nebi tisíc hvězd, že ani člověku nevadí, když musí uprostřed noci vstát a jít na záchod.

Ráno otevřu oči a první, na co zaostřím, jsou omádžované chyty na oranžovohnědé skále. Una maravilla. Tahám ty dva lenochy ze spacáku, snídáme cuňu s nugátem a zase hrr na stěnu. Bohužel sil není tolik, co předchozí den, snažím se nadávat co nejmíň, ale kluci ze mě stejně mají srandu. Role se však otočí, když začnou lízt stěnu hladkou jako zrcadlo. Chytů nula, nula, nic, stupů jakbysmet. Jarda skáče na hranu jak Cliffhanger. Marek volí styl píďalka. Oba jdou nohama skoro do rozštěpu, bolí mě kyčle za ně. Oba zelené tričko z dekáče, jak Bolek a Lolek. Já ležím pod skálou, spokojená, smažím se na poledním sluníčku a jen ke mně doléhají jejich nadávky. Vida, i tidle Mirkové Dušínové umí pořádně zaklít, když jim něco nejde :)

Balíme kolem pů šesté, stopnem šílenou rakouskou dvojici, která nás ale parádně zaveze až na autobusák v Maspalomas. Do Las Palmas jedem busem. V bytě je to jak po výbuchu, všude binec, lidi unavení, bledí, musel to být mocný večírek. Dobře, že jsme odsud zmizeli :)

Intenzivní týden

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Sun, 19 Feb 2012 23:22:00 +0000

Ve Frýdku nadešel čas jarních prázdnin, tak se za námi z třeskutých mrazů přijel ohřát můj táta. Vyšlo to krásně, protože v pondělí ráno odjel Piotr, po kterém zůstal neobsazený pokoj, takže táta měl svůj vlastní pokoj. Teda do čtvrtka. To se k nám konečně nastěhovala sedmá spolubydlící (ke mně, Jardovi, Markovi, Rademu, Robčovi a Miguelovi) - Cristina z Lanzarote. Je taková titěrná, ročník 91, má přítele černocha (kterého přezdíváme Mikeš) a zatím se s námi moc nedruží.

Taťka dorazil v pondělí večer a po drobných komplikacích se ho Jardovi podařilo vyzvednout. V úterý jsme půjčili auto a vyrazili ještě spolu s Robčovou barcelonskou kamarádkou Beou na průzkum ostrova. Klasická ruta: Arrucas - Artenara - kafe v Refugiu na Cruz de Tejeda, kde už mě servírka důvěrně líbá na přivítanou, neb tam jezdíme s každou návštěvou - Roque Nublo - Puerto de Mogán - duny v Maspalomas. Jarda řídil, já se snažila v serpentýnách nezvracet, ostatní se kochali. Na severovýchodní části ostrova zima jak na Sibiři, foukalo a z nebe padala zmrzlá voda (sníh se tomu říkat nedá). Od Roque Nublo na jihozápad ale azuro, teploučko, pohoda. V Puertu nás táta pozval na královský oběd - gambas en achillo (krevety na česneku), pulpos a la gallega (chobotnice), avokádový salát, papas arrugadas, všude vůně česneku, obídek na břehu moře. Chacho, que calufa!

Ve středu jsme byli chytat vlny, čtvrtek byl ve znamení lezení v Barranco de Moya. Táta se držel a i když ho vlny mlely jedna přes druhou, zběsile se chechtal a vypadalo, že si to celkem užívá :) Každá odsportovaná minutka byla po zásluze odměněna dobrým jídlem. V restauraci ve Veguetě byly porce sice malé, ale o to chutnější. Nejvtipněji vypadaly Jardovy grilované chobotnice - jak vymodelované z plastelíny :) Oproti naší obvyklé, mírně jednostranné stravě (tuňáková konzerva na sto způsobů) bylo obědvání v restauraci příjemná změna. Další návštěva přijede tenhle pátek - začínají totiž jarňáky v Liberci :)

Todo está mejorando, mis niňos

noreply@blogger.com (keckamarketka) — Sat, 11 Feb 2012 18:57:00 +0000

Je za námi další kanárkový týden. Moc fajn týden. Zkoušky mám dávno za sebou, výsledky pořád nemáme. Ani se tomu nedivím, ale obden naivně čekuju univerzitní stránky, jestli se neobjeví nějaké novinky. V Las Palmas se nám rozběhl třítýdenní Karneval - monstrózní akce, na které nesmí nikdo chybět. O víkendu probíhají volby královen karnevalu, přehlídky tanečníků, masek a kostýmů.. Všecko svítí, bliká, září, hraje, chřestí, Las Palmas se hromadně veselí na Santa Catalině a vše bude gradovat příští pondělí. Asi se taky namaškaříme a půjdem do průvodu.

Mění se nám osazenstvo bytu. Na loučení jsou dobré jen bouřlivé rozlučky, v těch jsme dobří. Ačkoliv sousedi moc nechápou, proč ráno na liště pod balkónem, dva metry nad zemí, visí kus gauče :) Lenka odjela natrvalo do Čech, nahradí ji Čech Michal (řečený Miguel), Piotr zmizí v pondělí a náhradu za něj nemáme. Sháníme kde se dá - inzeráty, telefonáty, prohlídky - stejný kolotoč jako v září. Ale snad se stejně dobrým koncem. Měla tu s námi bydlet španělka Arraceli (v kuloárech přezdívaná Arrecife či Vermicelli, protože kdo si má zapamatovat tak hloupé jméno), ale chvíli před nástupem nám odřekla, prý sehnala něco levnějšího. Naštěstí jsme ji (poučeni chybami ze září) zkásli o zálohu, kterou jí nehodláme vrátit, takže aspoň nás to zatím finančně tolik nebolí. Štěstí, že Marek, Rada a Robča zůstávají, bez nich by to snad ani nebylo ono. Socializování se v kuchyni, vzkazy na zdi, lezení, výlety... to sem prostě patří. Nějak si neumím představit, že to jednou skončí. Ale naštěstí až za dlouho!

Děláme dobré skutky - jak říkala jedna Němka, co nás brala na stopu: je třeba si zařídit Pluspunkty tam nahoru :) Zlanařila jsem Marka s Radou a ve čtvrtek jsme hromadně naběhli do pojízdného busu. Políčko z modrého života splněno.

Asi dva dny po příjezdu z Gomery mě chytl opět cestovací rapl a nakoupila jsem letenky - do Nizozemí za Leňou, do Barcelony na víkend, do Granady za mojí španělštinářkou a do Sevilly za kámošem Adamem z gymplu :) ještě tam někam nacpat Madeiru nebo Kapverdy a budu spokojená :) Když svoje letecké plány porovnám se seznamem návštěv, které se sem chystají, nebude snad jeden víkend do konce května volný.. Ale lepší než se nudit :)

A to nejlepší nakonec. Začala mi zase škola a oproti zimnímu semestru je to nebe a dudy. Hodiny mají úroveň, smysl a řád, učitelé mluví krásnou, zřetelnou španělštinou, řekli nám, jak budou vypadat zkoušky na konci semestru (z jednoho předmětu asi ani zkouška nebude) - no prostě paráda! Vypadá to, že by mi ta škola tady mohla i k něčemu být :) Mám tři předměty (Geografía de África, Geografía de Canarias a Métodos en Geografía), rozvrh od pondělí do čtvrtka más o menos od pěti do devíti. Připadám si sice jak student večerní průmyslovky v Marečku, podejte mi pero, ale zase mám celý den volno, můžem přes den chodit lízt a školu si odsedím až večer. No, odsedím... musíme pěkne makat, obzvlášť v Africe, kde je nás 5 (a z toho my dva s Markem), žádné anonymní sezení v sedmdesáti lidech, jako minulý semestr. Pořád dávat pozor, otázky, odpovědi, úkoly. Afriku učí Augustin Pomeranč (Naranjo) a spolužáci ho důvěrně oslovují Tino. Pokaždé, když mu tak řeknou, musím se smát - neumím si představit, že bych např. doktoru Fňukalovi řekla uprostřed hodiny Hele, Mildo... :) Pořád mě pozoruje, jestli vím, o čem mluví. Když hledám ve slovníku, hned se ptá, co nechápu. Furt ve střehu. Ale to mě právě baví, špicluju uši, kulím oči, abych všemu rozuměla a po 4 hodinách soustředění jsem zralá na kapačky, jak mě to překládání ze španělštiny zmáhá :) Prostě - všecko se zlepšuje, i když by si jedem myslel, že už to nejde. Ťuk ťuk ťuk. Snad to tímhle nezakřiknu.

Ps. pro srovnání tady jsou mé dojmy z prvního semestru... jak říkám, nebe a dudy.