28. listopadu 2016

Maroko - aneb jak Josef s těhotnou Marií putovali přes Sahel

Jasně, nebyl to přesně Sahel, ten je kousek jižněji, ale pro ten biblický název se to vyloženě nabízelo :) Podstatné je, že jsme se vypravili na dovču ve třech. Letenky koupené od června, já v sedmém měsíci, pupek velký tak akorát, zdravotní stav výborný, kondice uspokojivá - nebyl důvod sedět doma. Panu doktorovi jsem nahlásila neškodnou cestu do Londýna, aby mi podepsal zdravotní potvrzení, že můžu lítat (zdravím do Řečkovic:)) a v pátek 18. 11. 2016 jsme zahájili přesun Brno - Londýn následovaný nocí na Standstadském letišti. V sobotu 19. 11. ráno pak přelet Londýn - Marakéš, vystát asi hodinovou frontu na embarkačním, vyzvednout pronajmuté auto a tradáááá vstříc berberským zážitkům.

Vzhledem k mému nakynutému stavu jsme jako dopravní prostředek tentokrát snobsky zvolili již zmíněné auto z půjčovny. Pronájem nebyl až tak drahý, benzín o facku levnější než u nás, ale záloha nehorázných 25 000 Kč. Ještě nám ji nevrátili, tak snad se tak brzy stane... Musím říct, že oproti přesunům stopem či místní dopravou byla možnost přepravovat se podle libosti vlastní károu příjemným luxusem. Kam jsme potřebovali, tam jsme se vydali. Fungovat bez smlouvání a vyjednávání o cenách jízdenek nebo hádání se o každý dirham coby nepochopitelné přirážky pro turisty bylo pro jednou moc příjemné. Byli jsme svými vlastními pány. Jen my, čtyři kola a rozhled po široké pustině podél cest. A nad námi jen Pán mých těhotensky rozmazlených močových cest, který nekompromisně určoval vysokou frekvenci zastávek na čůrání (což v pustině bez stromů může být větší prekérka, než by si jeden myslel). Cesty jsou v Maroku ve velmi slušném stavu (aspoň v těch částech, kterými jsme projížděli), navíc se neustále pracuje na dalších opravách, takže ujeté kilometry naskakovaly poměrně rychle. Krajina se často měnila a provoz (krom Marakéše) nebyl nijak hustý, což řízení taky zpříjemňovalo.

I v jiných ohledech nám půjčená Dacie poskytovala neobyčejnou svobodu - nebyli jsme odkázaní na spaní v hotelech, penzionech a ubytovnách. A že jich v Maroku je - snad každý, koho jsme potkali, má penzion, zná někoho, kdo má penzion, popř. je schopen ze svého domu penzion do několika minut vytvořit... Nejedna cedule kolem cesty vykřikuje heslo typu "My house = guesthouse". Tohoto lítého konkurenčního boje jsme naštěstí byli ušetřeni. Stačilo chvíli před setměním stočit volant z hlavní cesty, odbočit do pustiny, vybalit karimatky a spacáky a nerušeně složit hlavu pod hvězdami. Spaní pod širákem je stejně nejlepší hotel. Člověk se nemusí starat, jestli teče teplá voda, nečeká ve frontě na záchod, nic ho neruší a výhled "z okna" je k nezaplacení. Všude kolem pustina, jen na obloze tisíce souhvězdí a mléčná dráha. Nejkrásnější jsou ty chvíle, kdy už se krajina barví měkkým oranžovým světlem zapadajícího slunce a člověk zalézá do spacáku, aby se schoval před zimou. Položí hlavu, koukne nahoru a vidí nekonečné moře drobných světýlek.

Měli jsme opravdu dost času si tu krásu vychutnat, protože v Maroku se v listopadu stmívá kolem šesté a ráno se slunce budí před sedmou. Dobrá příležitost dospat deficit z Čech, mohlo by se zdát... Ale když vám uprostřed noci začne vlhnout a posléze namrzat spacák, tak jsou ty noci opravdu dlouhé. Tak dlouhé, že kdyby byly o polovinu kratší, tak jsou pořád dlouhé. Kolem čtvrté nad ránem jsem se většinou budila vyspaná a odpočatá, jenže do svítání daleko. Až blednoucí hvězdy a mizející velký vůz dával o několik dlouhých desítek minut později naději, že už budeme moct z tepla spacáků naskákat do vymrzlého auta a pokračovat v putování :) Obecně bylo ježdění Marockou krajinou dost zajímavé. Krajina je pro oko Evropana dost nezvyklá a hlavně se dost často mění. Za kopcem jako byste se ocitli v jiném ekosystému. Jednu chvíli člověk projíždí nahnědlou pustinou plnou kamení, pak následuje výhled na zasněžené čtyřtisícovky, ve vedlejším údolí arganové háje, v dalším fíkovníky následovány palmovou oázou a jako třešinka na dortu poušť. A to jsme vůbec nebyli na pobřeží!


Někdo se mě po návratu ptal, jestli jsme se v cizí pustině v noci nebáli. Většinou ne. Většinou jsme si místo na spaní vybírali za soumraku a viděli jsme, že kam oko dohlédne, není nic jiného, než hnědooranžová kamenitá krajina bez stopy lidského počínání. Sezóna škorpionů a hadů je (prý) na jaře, takže jediné, co nás mohlo ohrozit, byla zdechlina velblouda, na kterou jsme jednou narazili :) Podle našeho známého Khalífy, o kterém ještě bude řeč, by si Maročan netroufl nám ublížit, neboť turismus a příjmy ze zahraničních návštěvníků jsou pro některé jediným zdrojem výdělku. A na nějakého šusa, který bude nevyzpytatelný, můžeme stejně tak narazit v nočním Brně. Takže ne, neměli jsme strach. Jen jednou, ale o tom později... 
 

Spíš než domorodcům nás, se NÁM povedlo vyděsit místňáky. Konec jednoho dne se nám nějak protáhl a my hledali spaní za tmy. V široširé pustině vidíte maximálně tam, kam dosvítí reflektory auta a ty nenaznačovaly, že by někde kolem nás byla civilizace, všude jen tma. Inu, zaparkovali jsme vedle boční prašné cestičky a v autě vytáhli proviant. A jak si tak mažeme na chleba avokádo v rozsvíceném autě, na horizontu se objevilo světýlko. Čím dál víc se blížilo k nám, a když bylo asi 200 metrů od nás, rozsvítil se nám za zády k našemu překvapení dům. Oč jde, jsme pochopili ve chvíli, kdy se světýlko dalo do běhu a s křikem proběhlo kolem nás. Vysvětlení – svým kempovacím manévrem jsme (v domnění, že jsme v pustině) zatarasili cestu domů nějakému malému školákovi, který kolem nás prosvištěl jak namydlený blesk. Na zápraží už ho čekala maminka, neméně vylekaná představou, že jí před pozemkem parkuje auto překupníků dětských orgánů. Bylo nám stydno, ale nic jiného než popojet jinam, se už dělat nedalo.

A když už jsme u těch místních lidí... Arabové, to je kapitola na dlouhé povídání. Návštěvou jedné arabské země se rozhodně nechci pasovat do role znalce jejich duší, ale rozhovory s těmi, co byli např. v Egyptě mi napovídají, že minimálně některé znaky budou mít všichni Arabové podobné. Obyvatelstvo Maroka (složené z většiny Arabů a cca 30-40 % Berberů) vyznává Islám. Se vším, co to obnáší - v celé zemi se tedy téměř neprodává vepřové nebo alkohol (sehnat se dá, ale není to snadné), několikrát denně se ve městech rozezní muezín, lidé navštěvují mešity... Ženy chodí většinou zahalené od hlavy k patě, ať už malé holčičky, či starší paní. Muži si jako svrchní šat oblékají zvláštní hábit z režné látky sahající až po kotníky, s kápí na hlavu. Tento oděv opět není žádnou výsadou tradičních starců, ale chodí v něm běžně i děti nebo puberťáci. Při vší úctě to pak ve městech vypadá jako po obsazení mozkomory :) Není výjimkou mozkomor na kole, mozkomor na mopedu nebo mozkomor šijící obleček pro jiné mozkomory... Ale hlavně - Arabové jsou obchodníci. Tím je myslím, vyjádřeno vše. Lidi neměli problém otočit auto a začít nás pronásledovat, aby nás po pár kilometrech donutili zastavit a nabídnout nám průvodcovské služby pro výlet do pouště. Nebo jsme stopem svezli smradlavého borce (do "just next village - což bylo 40 km), který nás "nezjištně" pozval na čaj do domu jeho příbuzných, kteří byli tak fajn, že jsme si od nich nakonec dobrovolně koupili ručně tkaný koberec o velikosti půlky naší kuchyně za víc jak tři tisíce. Potřebovali jsme ho? Ne. Chtěli jsme ho? Ne. Koupili jsme jej? Ano. Měli jsme z něj radost? Obrovskou :) Schopnost Maročanů stočit každou konverzaci k obchodu, je neuvěřitelná. A často otravná. Začnete si povídat o horách, ani si nevšimnete a už kupujete stříbrné náramky. Logujete kešku v obchůdku s koženými věcmi a ejhle - najednou jsou vám nabízeny boty. Zastavíte se na ulici, abyste si zavázali tkaničku a už vásněkdo táhne do stánku s keramikou... Dávat najevo odpor prakticky nemá cenu. Prodavači jsou vytrvalí a neodbytní.

Nejhorší to bylo v Marakéši, kde jsme strávili den a půl a pěkně nám z toho hučelo v hlavě. Marakéš je jedno veliké tržiště. Vše začíná a končí na hlavním náměstí Jemaa El Fna, ze kterého vede několik desítek ulic a uliček, které jsou zakryté plachtami a lemovány kilometry a kilometry pouličních stánků. Jestli v ostatních městech mají prodavači alespoň trochu soudnosti a vědí, kdy přestat zboží nabízet, tak v hlavním městě zábrany padly úplně. Nic nedbají rozčilených tváří turistů, cpou jim své zboží pod nos, přetahují se o jejich zájem mezi sebou a nedají pokoj ani když je člověk ignoruje nebo má z jejich urputnosti legraci. Člověk se musí opravbdu ovládat, aby se nenechal vytočit víc, než je nutné, je přeci na dovolené. Je potřeba vzít si z toho humbuku to dobré (jakkoliv to je někdy pěkně obtížné). A že toho dobrého není málo ;) Hromady sušeného ovoce, oříšků, datlí, fíků... Komínky koření, od šafránu přes voňavé směsi. Obchůdky s pestroberevným papučemi, s koženými kabelkami, ručně tkanými koberci, malovanou hliněnou keramikou, tepanými konvičkami na čaj, tureckými kalhotami, stříbrnými šperky... Stánky s fresh džusy z granátových jablek, manga, pomerančů, avokáda... Když je člověk z těch dobrot, chutí a vůní zmožen, může si sednout do jedné z četných restaurací s terasou a zhora pozorvat celé to mraveniště. V klidu u mátového čaje a tajine si pak může všimnout zaříkávačů hadů hrajících na flétny, černošek nabízejích tetování hennou nebo chlápka, který prodává zubní protézy. Oproti takovým se prodej upomínkových předmětů jeví celkem neškodně.

Náš výlet měl kromě samotné cesty jeden konkrétní cíl - vesničku M´hamid, kde žije průvpdce pouští Khaífa. Khalífa je náš "kudrnovský" známý, z cestovky mu každoročně posíláme několik turnusů návštěvníků, které pak vodí do pouště na výlet s velbloudy. Na velbloudím hrbu jsme cestovat nechtěli, ale navštívit pouštní bivouac, projít se kasbamí (systém tradičního opevnění) a popovídat si s někým místním, na to už jsme slyšeli. Vše bylo domluvené předem, ale i tak nám setkání poskytlu jednu horkou chvilku... Měli jsme se Khalífovi ozvat, až budeme v Zagoře (městěčko cca hodinu před M´hamidem). Do telefonu nám řekl, že má ještě nějakou schůzku a že máme dojet na místo a počkat ho v jeho oficíně, že se o nás postarají jeho přáteé. Inu, dojeli jsme do skromné kanceláře a čekali. Sem tam se objevil někdo s turbanem, kdo nás ujistil, že mistr Khalífa o nás ví. Po dalších pár minutách přišel další Arab s pokynem, že máme naložit nějakého mladíka, který nás bude navigovat k bivaku. No, dobrá tedy... S mírnou nedůvěrou jsme naložili cizího týpka do auta a řídili se jeho pokyny "tu the rajt, sir", "tu the rajt" - "eeeeh, different rajt"! Když jsme najednou dojeli někam, kde byla totální tma a jen v dálce svítilo jedno světýlko. Asfalt se změnil v písečnou cestu.

Borec nám lámanou angličtinou vysvětlil, že tady cesta končí, ať ut zaparkujem auto, VEZMEME SI VŠECHNY VĚCI a jdeme s ním pěšky k onomu světýlku v dálce. A v tuto chvíli moje evropská opatrnost řekla DOST! Přišlo mi úplně jasné, že mistr Khalífa o našem výpadu vůbec neví, že se nás v oficíně ujal prostě nějaký vypočítavý zabiják, který nás dovezl do černočerné pustiny, teď nás dovede k nejbližšímu křoví, kde nás s čelovkou na hlavě čeká nějaký jeho kumpán vydávající se za světlo bivaku, tam nás bací a v lepším případě jen okrade. Chvíli jsem na Marka zuřivě gestikulovala, ať něco udělá, až jsme zvedli telefon a nenápadně Khalífovi oznámili, do jaké situace jsme se dostali. Byla to prekérka, protože náš průvodce trochu rozuměl anglicky a my ho nechtěli vyprovokovat k nějaké zoufalosti tím, že dáme najevo naši nedůvěru vůči němu. Naštěstí se záhy ukázalo, že vše je opravdu domluvené, bezpečné a že ač to vypadá neuvěřitelně, opravdu jsme cca 300 m od pouštního bivaku, kde nás už čekala královská večeře a ubytování v pouštním domku z hlíny. Tady jsme do rána počkali na Khalífu, který se nám celý další den věnoval, vodil nás od příbytku k příbytku, sem tam jsme se u někoho zastavili na mátový čaj (whisky berber) nebo datle. Povídal o poměrech v Maroku, o historii, o lidech... Byl to moc příjemný den, spousta informací, slunce nad hlavou. Zkrátka prázdniny, jak mají být. Po opulentním obědě jsme se prošli k nedalekým dunám, Khalífa udělal čajový obřed a navečer jsme popojeli zase dál.

Kromě výpadu na okraj pouště jsme chtěli ještě zabrousit do soutěsky Todra, což se nám povedlo hned následující den. Brzy po příjezdu se ale vydatně rozpršelo, tak jsme váhali, kde přespat a zda se neposunout někam dál. Nakonec jsme v autě povečeřeli chleba s avokádem a všudypřítomné datle a rozhodli se, že dáme počasí do rána šanci, aby se umoudřilo. Inšalláh. A ejhle - risk je zisk a Alláh věděl, že to bylo dobré. Ráno nás probudil sice mrazivě jiskrný vzduch, jinovatka na spacácích, ale taky azuro nad hlavou. Vyrazili jsme proto na půldenní procházku vedoucí na hřeben nad soutěskou. Zřetelná cesta nás vyvedla na solidní kopec, ze kterého jsme mohli vidět pocukrované vrcholky okolních kopců, nahlédnout do vedlejšího údolí a sejít jinou cestou zpátky k autu. Den jako vymalovaný, výhledy perfektní, nálada v týmu dokonalá :) Co víc si přát. V podvečer jsme ješte absolvovali autoturistický výpad do údolí říčky Dades, které je na pohled zase úplně jiné, než Todra nebo údolí řeky Draa kolem Zagory (tam je to samá palma datlová, v Dades zase samej fík).

A když jsme u těch datlí... Byl by hřích nezmínit, že trhaní datlí přímo z palmy pro mě byl jeden z nějvěších zážitků tohoto výletu. Poprvé jsem viděla zelené oázy a koruny palem obsypané hnědými plody, které svojí chutí vůbec nepřipomínají datle, které kupujeme před Vánocema v Albertu. Měli jsme štěstí, že zrovna dozrávaly, takže jich bylo všude opravdu moc. A tolik druhů! Některé mazlavé tak, že by se daly natřít na chleba, některé sušší, ale o to sladší. Mohli jsme se po nich utlouct a domů jich přivezli přes 4 kila :) Další zajímavou komoditou, kterou jsme viděli růst na vlastní oči byl arganovník plodící arganové ořechy. Jde o strom podobný olivovníku, který roste především v Maroku a jeho plody se využívají k výrobě arganového oleje. Před tím, než se ale olej vylisuje, je potřeba zbavit plod tvrdé slupky a dužiny tak, aby zbylo jen jádro. To dělají buď ručně ženy anebo berberské kozy. Jde o takovou raritku a pro turistu docela vděčnou podívanou. To si tak jedete krajinou a ejhe, na stomě se pase koza. A kdyby jedna, celé stádo! Vyšplhají se do koruny arganovníku, tak se nažerou plodů, krustu a dužinu snědí, semínko vyloučí, to se pak sebere a vylisuje na olej, který se používá buďv kosmetice nebo na vaření. Jako olej dobrý (několik lahviček jsme přivezli samozřejmě domů), ale koza pasoucí se v koruně stromu je pecka :)

Bylo to naplno využitých deset dní. Mrňous v břiše má pochvalu, jak to všecko zvládl(a) a Marek dostává metál za naježděné kilometry bez nehody. Maroko je totiž větší, než se zdá. Objeli jsme jen část země a určitě se sem musíme někdy vrátit. Na Toubkal. Na pobřeží. Do Chefchaouenu. Na datle. Inšalláh.

2 komentáře:

  1. kozy na stromech???:D to jsou tedy věci, jestli máte jednu datli navíc, tak si ji zamlouvám prosím!:D A díky za fajnové počtení, Maroko is on my travel list B)

    OdpovědětVymazat
  2. Hehe, hledam nejake rozumy k tenerife a uz ctu supr clanek o Maroku! Moc LIBI!!! Koberec jsme sice s Jitou neporidili, ale uplne se mi ta situace vyjevila :-) viktor/vendelin

    OdpovědětVymazat