26. srpna 2015

Tajná balkánská kráska




Za devatero horami, devatero řekami a devatero minovými poli, obklíčena Chorvatskem, Černou Horou a Srbskem leží malá zemička. A není to ledajaká zemička. Bosnu a Hercegovinu můžeme bez skrupulí nazvat Tajnou kráskou Balkánu. Už dávno zde nezuří občanská válka, už dávno se ulicemi měst neprohánějí tanky. Stíny minulosti postupně blednou a z Bosny se stává přívětivá destinace vítající turisty s otevřenou náručí. S návštěvou není proč otálet. Je jen otázkou času, kdy se příjemně tepající ulice Sarajeva přeplní japonskými návštěvníky a Čechy s ponožkami v sandálích. Zatím tento balkánský ráj naštěstí moc turistů neobjevilo, tak jsme si mohli nerušeně vychutnávat objevování nekonečných hor, historií dýchajících měst a vůni poctivé bosenské kávy. Ale pěkně popořádku...


Vyrážíme v sobotu 1. srpna 2015. Po víc jak roce mám zase dovolenou z práce, která stojí za řeč, takovéto víkendové šolichání nepočítám. Tak hurá někam, kde to ještě neznám. Už jsem nějak moc dlouho nenavštívila žádnou novou zemi a nenašila na svoji cestovatelskou košili novou vlaječku :) S ohledem na finance padá volba na Balkán. Island, New York a Maledivy až za rok. Plán je jednoduchý - cestou na jih prosvištět Rakousko, Slovinsko (kde je fikané vyhýbání se předražené dálnici něco jako adrenalinový sport), Chorvatsko a pak postupně prozkoumat Bosnu a Hercegovinu, v cuku letu omrknout Kotor v Černé Hoře a cestou zpátky na sever fakultativně zastavovat na dalmáckém pobřeží na koupání a regeneraci po (patrně fyzicky a organizačně náročnější) Bosně. Jak moc lichá představa o odpočinku v Chorvatsku byla, k tomu se dostanu v závěru. Teď s přivřenýma očima raději zavzpomínám na kulturní guláš, kávu v měděné džezvě a naoranžovělé štíty hor několik chvil před tím, než slunce zajde úplně a jeho světlo je nejměkčí, nejvlídnější.

Cestou na jih skládám bobříka řízení na dlouhé tratě. Poprvé řídím v cizině, kde trasu (a přednosti v jízdě během ní) nemám naučené nazpaměť - a kupodivu, ono to jde. Sice nechápu, proč na mě musí vždycky vyjít ty logisticky náročnější úseky (placení mýtného, zúžení do jednoho pruhu, souběžná jízda apod.) a jsem zpocená až za ušima, ale dobrý pocit z nově nabyté superschopnosti alespoň částečně kompenzuje únavu. Na hranicích jde taky všechno hladce. Prozřetelně se vždycky stavíme do fronty za nějakého Němce či Holanďana, abychom se svezli na lesku jeho báva. Ostentativně máváme pasy, na nichž se dme pýchou znak EU, nenuceně se usmíváme a všemožně jinak dáváme najevo, že nic nepašujeme, až musíme být krajně podezřelí. Ale funguje to. Večer před setměním přejíždíme chorvatsko-bosenský hraniční přechod nad Banja Lukou a můžeme si při západu slunce vychutnat několik bezplatných kilometrů na rozestavěné dálnici. Dopravní developer ví asi něco víc než my, protože jinak nechápu, nač v tomhle opuštěném kraji vybudovali tříproudovou dálnici. Jsme široko daleko jediné auto. Zrovna dálnice je místo, kde bych pocit soukromí nečekala. Noc díky rychle padnuvší tmě trávíme operativně v motelu, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Při našem příchodu z něj nejdřív major domus vyhodí polonahou uklízečku, pak nás vehementně strká dovnitř se slovy "It´s clean" a když za námi zavře vchodové dveře (toto je vlastně zbytečné upřesnění, vždyť žádné jiné dveře tu zavřít nejdou, nebot nemají kliku), máme tu čest vidět na zdech desítky pavouků různých velikostí od úplně malinkých až po dva asi pěticentimetrové. Zadarmo dobrý, za dvacet euro fajn folklor :)

Ráno si za světla vychutnáváme jízdu kaňonem Tjesno a pubertálně se smějeme místním výrazům pro cukrárnu (slastičarna), pitnou vodu (pitka voda) a různým variacím slova nápoj (piča). Jiný kraj, jiný jazyk, jiný mrav. Vodopád v městečku Jajce je parádní. Bodejť by ne, když podle našeho průvodce patří "mezi dvanáctimetrovými vodopády k osmnácti nejkrásnějším na světě". Nebo naopak? :) Každopádně je pěkný. Můžu předběhnout, že čistota vody ve všech bosenských řekách hravě trumfne průzračnost alpských bystřin. Koupat by se dalo všude, tyrkysové vody k tomu úplně svádějí. Zajímavý je taky reliéf - samé hory! Domky ve vesnicích jsou posazené ve strmých svazích, málokde je rovina. Blížíme se k hlavnímu městu, z rádia nám hraje tematické Nohavicovo "Támhle za kopcem je Sarajevo..." a nám nezbývá než dát mu za pravdu. Kopce jsou vážně všude.


Jak civilizace nepatří zrovna mezi místa, kde chci na dovolené trávit čas, tak u dějiště OH v roce 1984 udělám výjimku. Atmosféra, která tu vládne, k dovolenkování přímo vybízí. Turistů je tu tak akorát. Dost na to, aby se dalo příjemně najíst a ubytovat, ale ne tolik, aby památky, uličky a zákoutí byly určeny jenom jim. Všude se mísí cestovatelé s místními. Mešity nejsou jen prázdným skanzenem, naopak, muslimové je hojně využívají k motlidbám. A když už jsem u toho mísení  - malá odbočka do demografie: obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny tvoří zajímavou mozaiku. Cca polovinu obyvatel tvoří Bosňáci, náboženským vyznáním převážně muslimové. Přes třicet procent národnostního koláče si ukrajují Srbové, kteří vyznávají povětšinou pravoslavnou víru. No a třetí významnou národnostní skupinou jsou Chorvaté (asi 12 %) - katolíci. Pěkný guláš, respektive v případě Bosny spíš džuveč. Není divu, že v téhle multietnické oblasti probíhala v letech 1992 - 1995 občanská válka, která se prakticky zvrhla v boj "všichni proti všem". Zasahovala i OSN. Pozůstatkem válečného běsnění jsou vybydlené a rozstřílené domy, škrábance od kulek na fasádách budov, minová pole, zákopy po tancích a v Sarajevu i tzv. "Tunel Spasa" (Tunel Naděje). V době války bylo Sarajevo (patřící Bosňákům) kompletně obléháno Srbskými vojsky. Od bosenské části jej odděloval prostor letiště, který měla pod kontolou OSN. A protože vládlo embargo (nejen) na dovoz zbraní a obyvatelé Sarajeva žili v nelidských podmínkách, podkopali si Bosňáci pod letištěm 800 metrů dlouhý tunel, kterým město zásobovali. Na místě tunelu je dnes zajímavé muzeum se spoustou informací z doby občanské války. Více militantní návštěvníci si zde mohou prohlédnout různé druhy min, bomb a ostnatých drátů...

My jsme si v Sarajevu samozřejmě nemohli nechat ujít místo, kde nám Gavrilo Princip zabil Ferdinanda a jeho choť Žofii Chotkovou (ale bacha, těch kulí nebylo sedm, ale jen dvě!). Ve starém městě jsme si pak nacpali pupky, prohlídli Vječnicu (krásnou radnici, kterou pomáhal stavět český architekt Karel Pařík (doporučuju mrknout na Šumné stopy, díly 7-10), tržnici, muslimský hřbitov (kde nenajdete náhrobek končící jiným datem než jsou léta 1992 - 1995) a vyhlídkové pevnosti nad městem. Dvoukilometrovou alejí dojdeme příjemným stínem k pramenům řeky Bosny a konečně míříme do hor...



Bosenské hory jsou další, objemná kapitola. Více či méně zaminovaná pohoří se mezi sebou liší jako výšivky na bosenských krojích. Prenj, Vysočica, Bjelašnica, Zelengora, Maglič... A to jmenuju jen ty, ze kterých jsme vybírali. Hor je v Bosně tolik jako karbenátků v našem břiše po dvou večeřích - fakt hodně :) A krom toho, že jsou překrásné, mají další úžasnou vlastnost - jsou opuštěné. Žádně davy, procesí, skupiny (maximálně Kudrnovci :)). Čirá samota. Klid a ticho. Takové to ticho, co Tě až v noci nenechá spát, protože máš pocit, že si ho musíš užít do zásoby. Že si ho musíš nacpat do kapes a pak si ho jen po kouskách ukusovat v přelidněném Brně, kde pro všechny zvuky občas neslyšíš vlastní myšlenky. Ticho, co nechá hlavu a myšlenky utíkat daleko za horizont, až tak daleko, že se občas nechtějí vrátit. Šťastné ticho, na které v běžném pracovním dni není čas a místo. Cvičím jógu v brzkém ranním slunci. Všechno se teprve probouzí. Dýchám hlouběji a soustředěněji než kdy jindy. Dýchám do foroty. 

Ale bosenské hory (zejména Bjelašnica), to nejsou jen  poetická rána, ovčí zvonky a hluboké myšlenky odrážející se v ranní rose. Jsou to taky pětačtyřicítky přes poledne, rozbité silnice a hlavně - téměř žádné turistické značky :) To ta poetika rychle vyšumí, když se jeden plácá bez vody v horkém dni a ještě neví, jestli jde správně. Naším výchozím místem a nocležištěm je vesnička Lukomir (žíznivými členy týmu přicházejícími o morálku interně přezdívaná Kazimír), kam pokrok ještě nedorazil a kde pijeme vodu z jednoho koryta spollu s krávami. Lidé jsou tu - jak už to v Bohem zapomenutých koutech Země bývá - moc milí. Společného jazyka neznaje, pohovoříme krátce na téma správného směru pochodu a aniž by nám to jakkoliv pomohlo, razíme hore kopcom vzhůru přímo po jeho spádnici :) Přes dědinu Čuhoviči dojdeme až k vybydlenému Blace. Pod nohama nám rejdí hadi. Maminky by nás nepochválily. Cestou zpátky navíc narazíme na rozdvojku cest a protože nám dvoutunový balvan v cestě nepřipadá jako dostatečná překážka, jdeme "zkratkou" (JÁ to nevymyslela, na mě se nedívejte!). Po pár set metrech cesta (kupodivu) končí a protože máme svou hrdost, vracet se nehodláme (to taky není můj nápad). A tak se stalo, že se zničehonic prodírám za svým drahým skrz neprůchodnou džungli více či méně ohebných stromů. V jednu chvíli rozhrnuji pravou rukou trnité křoví, levou rukou odtačuji tři kmeny a na několika dalších stojím. Famózní zkratka. Hlavně, že jsme se nemuseli těch pár metrů vracet :)


O několik horských večerů a pár desítek klikatých kilometrů dál se ocitáme v okolí Foči. Prohlídneme si písečné pyramidy (díky třem místním týpkům, kteří nás zavezou jako guidi až na místo - u toho všichni, včetně řidiče, popíjejí pivo a kouří trávu), naobědváme se v restauraci, která vypadá jak Hostinec Na Chechluvce při cestě na Český Těšín v době své největší slávy (kuřecí plátek s broskví je tady top pokrm :)) a jedeme do Tjentiště, výchozího bodu pod pohořími Maglič a Zelengora. Památník bitvy na Sutjesce je monstrózní a připomíná boj Titových partyzánů, kteří se v roce 1943 ubránili šestinásobné přesile německo-italské armády. My se neubráníme. Neubráníme se tomu tady pár dní zůstat a kochat se třeba pohledem na Maglič, nejvyšší vrchol Bosny nebo na Trnovačko jezero.



Po několika dnech v horách se nebráním přesunu do města. Cestou zastavíme u mrazivé vyvěračky Buny, která v kombinaci s domem dervišů tvoří zajímavou scenérii. Horko nám asi leze na mozek, protože bez protestů vyplácneme tři marky (45 Kč) za vstup do dervišova muzea, ačkoliv v bezmála padesátistupňovém horku máme tak leda chuť vlézt si k dervišům do lednice a ne si prohlížet jejich půdu. Jedna nula pro prodejce vstupenek.




Dalším cílem je Mostar, město na průzračné řece Neretvě. Největším tahákem je most, který byl během občanské války bombardován a zničen. Od roku 1999 však probíhala jeho pětiletá rekonstrukce, kdy jej dali dohromady z původních kusů, až byl zapsán na seznam Unesco. V Mostaru pořádají ve skocích z tohoto mostu i mistrovství. Pro případné zájemce motivační video z letošního (2015) ročníku zde. Nám se povedlo najít čajovnu s tureckým černým čajem a výhledem na most jak z čítanky. Mešita se studnou plnou ledové vody byla v panujícím vedru příjemným bonusem. A točené pivo dalším. Vůbec jsme najeli na zajímavý systém stravování. Díky horku nebyla přes den moc chuť jíst. A když jsme usedli večer k večeři, objednali jsme si zpravidla i pivo (srbského Jelena nebo Sarajevsko pivo), které vždy přinesli dřív než jídlo. No a co se stane, když na lačný žaludek vyzunknu půllitr vychlazeného chmelového moku, netřeba popisovat :) Byli jsme zkrátka veselí turisté...

Po Mostaru se nám ještě večer podařilo dojet k vodopádům Kravica, což pro nás znamenalo dvě věci: za prvé, ráno jsme se mohli ve vodopádech vykoupat, hezky o samotě, než přišly davy lidí. A za druhé - nemuseli jsme platit vstupné :) Koupačka byla jedním slovem úžasná. Ráchání se v osvěžující vodě, nikde ani noha ... jen metrový had plovoucí třicet čísel ode mě!!! :) Asi se nás bál víc než my jeho, ale každopádně pro mě tím koupání skončilo, s vidinou plaza jsem už do vody nevlezla. Napsali jsme aspoň pohledy, chvíli vydechli a mohli se odpočatí vydat směrem na poseldní bosenskou zastávku naší cesty - městečko Trebinje.



Trebinje se pro nás stalo symbolem bosenského snobství. Ubytovali jsme se hezky v hotelu a podnikali hvězdicové gastrovýlety. Tu pro teplý burek, tu pro ovoce, támhle pro pečivo. Po procházce na vytrávení (abychom z úsporných důvodů zase mohli pít na lačno) jsme zakotvili před naším hotelem v čevabdžinici Jana. Nejlepším podniku v celé Bosně :) Za dvanáct marek (= necelé dvě stovky) jsme si dali každý maso s hranolkama a pivo. Měli jsme špíz, čevabčiči i pleskavici, hezky s kajmakem (něco mezi tatrkou a sýrem) a navrch dva Jeleny. V břichu jak v pokojíčku a za pár peněz. S bosenskou měnou je to vůbec zajímavé. Platí se tu tzv. konvertibilní markou, která je vázaná pevným kurzem na euro. 1 euro = 2 konvertibilní marky (zkratka BAM). Proto se v zemi dá poměrně dobře platit i eury, prostě cenu v markách vydělíte dvěma. Ráno ještě utratit poslední keš, pokochat se pohledem na Trebinje z kopce, od Gračanice (pravoslavného kostela) a hrr do Černé Hory.

Zbytek dovolené proběhnu jen krátce. Jednak bych tu vesměs musela dštít síru a jednak o plácání se u moře se toho moc napsat nedá. Od hranic s Bosnou vedla naše cesta do Kotoru. Prošli jsme se až na samý vrchol hradeb, okoupali se a dali si véču v úzkých kotorských uličkách. Vzpomínala jsem, jak jsme tu před deseti (?) lety s mamkou pily u jední kašny ledové kafe a málem se zbláznila, když jsem potřetí prolézala celé historické centurm a to místo nemohla najít :) Kotor je krásný. Kus dalmácké architektury za balkánské ceny.


Druhý den přesun do Chorvatska a začátek konce. Když si mám teď rychle vzpomenout na něco dobrého, co nás v Chorvatsku čekalo, napadne mě leda igelitka plná nasbíraných fíků. A pak možná čisté moře. Jinak děs běs. Nehorázně předražený a přecpaný Dubrovník. Přelidněné pobřeží, hlava na hlavě, deka na dece. / Střih - scéna jak z hororu: ležím na těžce ukořistěném kousku místa, které jsem si vyhrabala mezi vajgly a ostatními Čechy. Zleva slyším: Honzíku, namaž se, já večer nebudu poslouchat to tvoje kňučení. Zprava: Domou? Teraz? Čo ti jebe, však je teprv děsať! Je mi horko, ale neodvažuju se jít do vody. Jednak jsem před chvílí někoho slyšela volat Mámo, mám ježka! a jednak bych riskovala, že mi ty hyeny posunou ručník blíž k rodině pokuřujících Poláků. Dala bych si kafe nebo pivo. Smůla, obojí stojí kolem čtyřiceti kun - kolem 150 korun. Asi si půjdu číst do našeho apartmánu za 50 euro, ať si to za ty prachy užiju... /  Výlet lodí do nočního Trogiru je slabou záplatou na krvácející peněženku. Nejsem škudla, na dovolené si ráda dopřeju, ale ne za ceny jak někde na jachtě v Karibiku. Tři dny u moře v Chorvatsku nás stály téměř totéž jako deset dní v Bosně. A zážitky? V Bosně k nezaplacení. V Chorvatsku bohužel taky, doslova. Vtipnou tečkou je po mém návratu do práce v kanclu ležící časopis s tématem, jak Chorvati legálně okrádají dovolenkující Čechy... Chorvatsko nikdy víc, ani kdyby ty fíky byly ze zlata!

Žádné komentáře:

Okomentovat