31. srpna 2015

Eataly


Nemůžu si pomoct. Výlet do Milána, města módy, se mi do paměti zapsal spíš jako výlet do města jídla, gurmetů a kalorií.  Moje chuťové buňky se ještě teď přihlouple usmívají při vzpomínce na mangovou zmrzlinu (Ano, při pohledu na dvacet druhů domácí zmrzliny jsem i já - skalní fanda čokoládové, který si ji dává VŽDYCKY a VŠUDE - podlehla svodům ovocných zmrzlin a vyzkoušela něco nového. Ooo, jak slastně chutnáš, anarchie). Závidím Italům jejich nabídku v restauracích, kavárnách i supermarketech a nestydím se za to. Třicet minut v milánské sámošce mě naplnilo optimismem a energií na celodenní pěší pochod městem. Mozzarella, prosciutto, olivy, krevety, ryby, parmezán, regály plné čerstvé zeleniny a ovoce - a na všem razítko "prodotto italiano". Ne zelenina dovezená z Holandska, tak, jak je tomu v brněnských Albertech, ačkoliv v celém Česku skleníky rajčaty a okurkami přetékají. Nutno podotknout, že jsme zpočátku nevěděli, že výlet pojmeme takto gastroturisticky a vybaveni svačinou jali jsme se po příletu do Bergama konzumovat poctivý moravský kořeněný bok s chlebem. Trapas. Chyběly jen kvašáky a hořčice. Zapitím vodou ze záchodů (nikoliv ze záchodu!) jsme získali ukázkový příklad toho, co je v Itálii úplně zbytečné - vozit sem jídlo. Naštěstí jsme brzy pochopili, že cesta ke štěstí vede přes místní pizzu, tagliatelle, ravioli, spaghetti, rigatoni, tortellini, mussolini, berlusconi a tak dál :)

Program jsme sestavovali za pochodu a pružně jej přizpůsobovali morálce skupiny. S přibývajícím množstvím nachozených kilometrů rostla přímo úměrně potřeba prokládat historii tu zmrzlinou, tu kávičkou, tu plátkem prosciutta. První večer jsme zasvětili romantické procházce podél kanálů Navigli, což se patřilo spláchnout lahví italského vína, které jsme spolu s vývrtkou pořídili za pár drobných v supermarketu. Díky únavě jsme ale zalomili dříve, než se nám povedlo láhev dopít, a tak mělo víno prostor celou noc dekantovat, abychom jej mohli posnídat :) ... je třeba se na to dívat s proslulým jižanským optimismem, ne? 


Pátek po snídani králů patřil prohlídce města. Kromě krásného počasí se na nás přilepilo neúnavné štěstí a naše dilema, který typ lístku na metro nás vyjde nejlevněji, vyřešil nález neprojeté lítačky, na které zbývalo sedm volných jízd. Děkujeme neznámému mecenáši. Další kus štěstí jsme si ukrojili při návštěvě Dómu (Katedrály Narození Panny Marie alias Duomo).  Po zhodnocení naší finanční situace jsme zvolili low cost variantu s tím, že dovnitř jedné z největších katedrál na světě se podíváme, až nechutně zbohatneme. Vykročili jsme k bezpečnostní kontrole kabelek a batohů, u níž stáli vojáci s velkým brkem na klobouku. Chvíli jsem rozvíjela sofistikovanou teorii, že to péro je asi z toho jejich galského kohouta. Těsně vedle. :) Doteď nechápu, jak se nám s lístkem opravňujícím nás pouze ke vstupu na střechu katedrály podařilo dostat dovnitř. Je pravda, že při načtení čárového kódu vydalo čtecí zařízení hlasitý nesouhlasný zvuk, ale pikolík mu nevěnoval sebemenší pozornost.. Také je pravda, že všechny ženy byly před vstupem do kostela přinuceny koupit si pláštěnku, která jim bude zahalovat ramena a já si to štrádovala k oltáři v letních šatech. A do třetice byly všem turistům sebrány lahve s pitím, stejně jako při vstupu do letadla, jen my měli v kabelce litrovou hliníkovou termosku plnou vody :) Holt nám přálo štěstí. Smáli jsme se ještě když jsme stoupali po schodech na střechu s pohádkovým výhledem.

V Galerii Viktora Emanuela II. jsme jednak identifikovali chmatácký gang a jednak zdárně našli symbol Turína - býka, jenž má místo intimních partií důlek, ve kterém se mu všichni točí na patě. Prý pro štěstí. Prošli jsme si muzeum La Scaly a nahlédli i do sálu. Došli jsme až k pevnosti Sforzesco a okoukli nedokončená díla Michelangela i da Vinciho. Nemohla jsem se ubránit myšlence na to, jak se proklatě jmenují všechny želvy Ninja (Michelangelo a Leonardo mi naskočili hned, ale vzpomenout si na Raphaela a Donatella byl fakt oříšek). Večerní hon za večeří jsme opět korunovali červeným vínem... 

... které opět zbylo i na snídani. Stal se z toho příjemný, lehce dekadentní rituál. V sobotu jsme nakonec - stejně jako dalších asi devadesát tisíc lidí - vyrazili na Expo. Děkujeme známému mecenáši (nemít ty tatínky...) :).  Dojmy? Veletrh je obrovský. Víc než obrovský. Monstrózní. Jednotlivé pavilony se předhání ve velikosti, blyštivosti a originalitě svých instalací. Někdy jsou pochopitelné více, někdy méně (proč je před českým pavilonem bazén a v něm holub???). Vše spojuje nekonečný had korzujících lidí. Asi jsem nikdy neviděla tolik lidí pohromadě. A v noci, když jsem zavřela oči, mohla jsem místo oveček počítat návštěvníky. EXPO je opravdu svět na jednom místě - můžete tu jíst bangladéšské jídlo, pít guatemalskou kávu nebo nechtěně tančit s moldavskými folkloristy (ano, i to se může stát).

Neděle je líná a odjezdová, mrkneme se na kostel svatého Ambrože a podnikneme (bohužel marný) pokus dostat se k da Vinciho Poslední večeři. Vyprodáno na 14 dní dopředu. A hele - Poslední večeře. Jídlem jsem začala a jídlem končím :)


Žádné komentáře:

Okomentovat