10. července 2014

Splnění pyrenejského snu...

... v některých okamžicích možná spíš noční můry, ale nebudeme předbíhat.

Dlouho očekávaná a vytoužená dovolená je tady! Cestu se nám podařilo naplánovat tak, že máme k dispozici devět dní - víkend, 5 dní dovolené a víkend. Konec června se při plánování jeví jako ideální čas na dovolenou ve Španělsku, určitě bude teplo, sluníčko, vyhřejem se, i když budem v horách. Cha! Jaký omyl! Norové dva dny před odjezdem hlásí déšť, zataženo a místy až mínus pět stupňů. Hm, místo opalováku přihazujem do báglu kulicha a palčáky.

TAM jedeme autem s Mrndou a Kolouchem - Markovýma kámošema z oddílu. Pro vysvětlení - Mrnda je kluk a Kolouch je holka :) Mrnda dělá čest statutu horolezce a dva dny před odjezdem se pokusí celou akci o týden posunout, ale jinak se organizace obejde bez zbytečných dramat a my v sobotu 27. 6. 2014 ráno opravdu vyrážíme!Pro lepší představu zasedacího (ne)pořádku v autě si představte, kolik toho potřebují čtyři lidi na dovolenou, vynásobte to dvěma a přidejte bouldermatku, dvouplotýnkový vařič a tři půlkilové jogurty. Jsme jak sardinky, ale pramálo nám to vadí, šetříme, ne? A mít natažené nohy je zbytečný luxus. :) Pro zpestření občas vaříme kávičku na odpočívadlech nebo zastavíme v Andoře na nákup - tam jsme jak v Jiříkově vidění. Mají tady všechen sortiment, na který jsme zvyklí z Kanárků. Když hážu do košíku sójové mlíko za éčko pade, obří konzervu výběrového tuňáka za euro, jamón, olivy a dvě lahve vína v přepočtu asi za padesát korun, žaludek plesá a sbíhají se mi sliny. Cesta je sice tak dlouhá, že kdyby byla o polovinu kratší, tak je pořád dlouhá, ale společnost je příjemná a jídla máme dost. Takže po nějakých 2200 kilometrech a dvou dnech jízdy jsme na parkále v Torle a obouváme na příštích pět dní pohorky. Kolouši pokračují do Galicie, naše cesty se dělí, děkujeme!

Navzdory předpovědi je azuro. Nechápu nic a Marek si místo opalovacího krému může natřít na obličej tak možná zubní pastu nebo roztékající se sýr. Opalovák si hoví doma na poličce. Nu vot. Autobusem popojedem do Ordesy a vyrážíme z asi třináctiset metrů na strmé stoupání směr Refugio Góriz (2200 m n. m.). S plnou polní je to docela výživný výstup, ale proto jsme tady. Pod námi krásné Valle de Ordesa, kolem růžově kvetoucí rododendrony (ano, stárnu, všímám si kytek) a nad hlavou modré nebe. Idylka, nádhera, luxus. 

Ve čtyři jsme u chaty a nenapadne nás nic lepšího, než se vydat na Mt. Perdido (vrchol je ve výšce 3355 m n. m., to jest o dalších jedenáctset metrů výš). Tentokrát ale bez batožin, ty odpočívají u chaty pod šutrem. Šlehnu si brufíka, protože výška se mnou klasicky nějak mává a valíme nahoru - jde nám to parádně, cestou potkáme přítulného kamzíka (vzteklina???) a pár svišťů a před sedmou jsme u Lago Helado (3100 m n. m.). Cestou musíme prokličkovat pár sněhovisek a vyhnout se několika od pohledu špičkově vybaveným horolezcům. My nemáme ani mačky, ani cepíny a tak Mára zodpovědně rozhodne, že do zasněženého kuloáru ve vrchní partii nenastoupíme a otočíme to zpět bez vrcholové prémie. Maminka (moje i jeho) by z něj měla radost. Maminka možná. Já ne. Nadávám jak špaček, chtěla jsem nahoru... Díky vzteku mi ale cesta dolů aspoň parádně uteče, takže stan stojí ještě před setměním. Koneckonců, světlo je skoro do desíti a původní plán byl, že se bude šlapat od rozednění do západu slunce, abychom toho ušli co nejvíc.

... Jak chybný byl tento předpoklad se ukazuje hned druhý den ráno, kdy nás po včerejších manévrech a zdolávání metrů bolí úplně všecko. Docházíme k moudrému objevu, že s převýšením okolo 2000 m asi 30 kiláků denně nenaběháme :) Počasí není sice tak krásné jako den předchozí, je pod mrakem, ale teplota je na chození takřka ideální. Míříme směr Valle Aňisclo a refugio Pineta. Prý je to celou dobu mírně z kopce. Že to bude asi trochu jinak mi má napovědět setkání s dvěma španěly, kteří na naši informaci, kam míříme, reagují přáním: Hm, tak to ánimo (odvahu)! :) Až na osmiset metrový výšvih nahoru do sedla Balcón de Pineta (2500 m n. m.) a následné klesání jako prase k Pinetě (asi 1200 m n. m. na dvou kiometrech) je celá etapa opravdu pohodové klesání :) Evidentně s Márou máme rozdílné pohledy na interpretaci map. Ale scenérie jsou boží, to se musí nechat. Vodopády, jezírka, pohledy do údolí, rozkvetlé louky, vápencová skaliska a ocelové nebe. Škoda, že si foťák nemůžu zavěsit na krk, jak ho mám ze včerejška spálený. A to je nic proti Markovi, který vypadá jak skalní fanoušek Arsenalu s klubovou šálou kolem krku...


Závěrečný sešup jdeme asi 3 hodiny. Morál je na nule. Ztrácet poctivě nastoupané kilometry se nám nechce, navíc vidět pod sebou takřka kolmý sešup, motivaci nepřidá. A ve zhruba stejné úrovni se tyčí kopec, kam se pak z toho samotného dna budeme zase zítra škrábat. Ale chtěla jsem makačku, mám ji mít! U řeky stavíme stan v rozmarýnovém podrostu, baštíme tuňáka a čekáme, až se vrátí ztracený elán. Do rána naštěstí kolena přijdou k sobě a puchýře splasknou, takže můžem pokračovat. Do vesničky Bielsa to máme 12 km, doufáme ve stop. Bohužel asi sedm kilometrů jdeme pěšky, nikdo nám nestaví. Ale aspoň těch závěrečných pět jsme se svezli. Nakupujeme chleba, kupujem fíkový chlebíček a v íčku tisknem letenky. Pak stopem do osady Parzána odtud zase výšvih nahoru. Po včerejší etapě už mě nikdo na vařené nudli neutáhne, takže řečičky o mírném stoupání a příjemné klikaté cestičce beru s rezervou. 

Ale tenhle úsek dálkové trasy GR 11 je kupodivu opravdu v pohodě, lehce a mírně se vine a stoupá do kopců až k malé elektrárně a sedlu Urdizeto (2352 m n. m.). Jelikož cesta je pohodová, musí na scénu vstupit alespoň zkažené počasí, aby se divák nenudil... Z černého mraku nejdřív padají velké kapky a za pár minut kroupy. Celí mokří dofuníme do sedla a v příjemné cabani se převlíkáme do suchého. Naštěstí na druhé straně údolí je mnohem lépe. Taky hory vypadjí úplně jinak - včera mi příroda připomínala Tatry nebo Julky, teď jsme se přesunuli spíš do zelenějších Roháčů zkombinovaných se šumavskými slatěmi. Podmáčeným terénem mezi rododendrony se dostaneme k chatičce a naše dilema, zda zůstat nebo ještě jít, vyřeší bouřka a blesky. Dál se půjde až ráno.

Ráno nás sluníčko mrzce vyláká ze stanu, aby za půl hodiny zalezlo a my pokračujem opět pod šedým nebem. No, ale hlavně, že neprší. Cabaňa Biadós (1760 m n. m.) je jako malovaná a navíc nám naservírují čerstvě namletou kávu, tudíž nemáme důvod se nezdržet. V teple chaty ovšem přehodnotíme svůj plán (další chyba). Půjdeme delší, ale o to horší cestou. A budou tam jezírka! Čeká nás opět dvanáctset výškových nahoru, to už je tady takový standard. Místy prší, nic příjemného, ale oproti tomu, co nás čeká, úplná pohoda. Stoupáme a ubývá vegetace, přibývá kamení a sněhu. Prší, fouká, přichází mlha. Přesto šlapeme. A najednou stojíme uprostřed sněhového kotle, kolem nás jen narůžovélá mlha a hrobové ticho. Stopy se ztratily a my nevíme, kam máme jít. Mokré oblečení v nadmořské výšce okolo 3000 metrů zmrzlo, asi se mi brzy ulomí rukávy. Bloudíme a zkoušíme se dostat z růžového pekla. Ticho mě děsí a občasný poryv vichřice mi s hlasitým plácnutím čas od času přilepí pláštěnku na obličej. Pitomá dovolená, zlatej kancl :) 

Vysvobození přichází v sedle Collado de Eriste (2964 m n. m.), ale kochačka se nekoná - stěží si dohlídnu na špičky mokrých bot. Honem převlíct a kolem zamrzlého jezera, na kterém plavou zlověstně namodralé kry, seběhnout do přívětivějších teplot. Bohužel, máme smolný den. Málem jsme bídně zhynuli, nic nevidíme a cabaňa de Jardanetta, kterou jsme si vyhlídli na spaní, má propadlý stop. Všechno špatně, radši honem spát. Ráno bude dozajista krásně...

... není. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Oblíkám mokré oblečení, nasazuju mokré ponožky, balíme mokrý stan a mám na prstech varhánky. Vidíme tužku. Výhledy se nekonají, cerrado por descanso del personal. Šlapeme dál a u dalšího plesa se naštěstí mraky na chvíli rozestoupí a my se můžeme na chvilku ohřát. To je hnedle jiná. Pelášíme do sedýlka Collada de la plana (2702 m n. m.) a pak už jen kolem cabaňa de Batisielles (1860 m n. m.) až do podhorské vesničky Benasque. Krásná tůra, skvělé hory, ty Pyreneje - jak NP Ordesa y Mt. Perdido, tak NP Maladeta, ale to počasí nám dalo pěkně zabrat... Obalujeme nervy a tukově buňky nákupem v obchoďáku, och, jak sladce chutnáš, civilizace! :) Spíme na hradbách nad městem a ráno jedem busem přes Barbastro až do Barcelony. Stopovat se nám nechce (stejně smrdíme tak, že by nás nikdo nevzal), zasloužíme si komfort klimatizovaného busu, utrpení už bylo dost ;) Střihnem si nocleh na letišti v Gironě a tradá přes Bratislavu domů. Vracím se špinavá, unavená, zničená - a spokojená. Takže sečteno a podtrženo - dovolená se nám povedla!


Ps. Stejně si myslím, že nějaký můj předek musel být Španěl. Cítím se tu prostě tak nějak doma. S akutní potřebou užívat si siestu a kafíčko jako bych se narodila. Mamka říká, že jediný, kdo by mohl být považován za hispánce byt stejda Petr Petřík (že by zkomolený fonetický přepis původního jména Pedro Pedros?)... budu pátrat dál :)

1 komentář:

  1. Pěkné čtení k snídani :) Myslím ale, že za ty ostatní odstavce (krom Perdida) mě maminky moc nepochválí :)

    OdpovědětVymazat