18. května 2014

Spontánní výlet do „Česka v Rumunsku“

Od přírody ráda plánuju. Ke spokojenosti potřebuju vědět, co se bude v následujících dnech či týdnech dít. Absence představy o budoucích dnech mi narušuje vnitřní vesmír a způsobuje lehkou podrážděnost a někdy i lehký tik. Přesto po zážitku z minulého týdne musím i já, notorický zastánce harmonogramů, schedulů a rozpisů, připustit, že neplánované akce mohou mít své kouzlo. Dokonce mohou pečlivě připravené akce v mnohém předčít..

Nápad vzešel v úterý večer z hlavy Míši, kamarádky od Kudrnů. Chyběli jim dva lidi do dodávky směřující na prodloužený víkend do českých vesnic v Banátu. Jelikož byl odjezd výpravy naplánován na středeční večer, bylo potřeba se rychle rozhodnout, zda se přidáme nebo ne.. Nepříznivá předpověď pro Českou republiku a dávná touha navštívit krajany v Rumunsku (dříve, než se z vesniček stane pouhý skanzen) nám hrála do karet. Proti byla jen moje povaha a nepřipravenost na rumunské dobrodružství. A to je dost blbá výmluva. Ve středu ráno padlo rozhodnutí - jedeme do Banátu, odjezd za nějakých dvanáct hodin :) Museli jsme díky tomu lehce přizpůsobit dopravní prostředky, ale kde je vůle, je i cesta. A vůle byla.

 


Cesta začala v Brně na hlaváku, kde už samotné setkání se spolucestovateli bylo překvapením. Kromě nás, kudrnovské Míši a Havrana, byla na srazu taky moje bývalá šéfová z olomouckého fitka a kolegyně z recepce :) Svět je opravdu malý. Posádku každého ze dvou aut tvořilo pět dospělých lidí s plnou bagáží, což v kombinaci s desetihodinovou cestou způsobilo lehkou ranní rozlámanost, nikoliv však rozladěnost všech účastníků. Banát leží na západě Rumunska, u hranic se Srbskem. Česká komunita obývá šest vesnic – Rovensko, Gerník, Svatá Helena, Bígr, Eibenthal a Šumice. Na první tři jsme si brousili naše průzkumnické zoubky.


Banát byl ve středověku součástí Uherského království a od poloviny 16. do začátku 18. století pod nadvládou Turků. Turci byli rakouskými vojsky vytlačeni za Dunaj a toto území se pak stalo součástí habsburské monarchie. Tato řídce osídlená krajina se však brzy poté začala kolonizovat. Nejjižnější hornatá část Banátu mezi řekami Dunajem a Nerou však kromě údolí obou řek zůstávala až do počátku 19. století liduprázdnou pustinou, což bylo pro rakouské úřady značnou nevýhodou vojenskostrategickou i hospodářskou. V roce 1823 byla založena (již neexistující) vesnice Svatá Alžběta, o rok později pak Svatá Helena. Češi (zejména z oblasti Benešovska, Klatovska, Kolínska, Kutnohorska, Plzeňska či Chrudimska) sem byli lákáni pod slibem přidělení úrodné půdy či osvobození od roboty a daní. Další vlnu kolonizace pak zajistily rakouské správní orgány. 
 (Přiznám se, že se mi s historií nechtělo psát a vzala jsem zavděk stránkami MZV).

Nejkouzelnější kadibouda na světě...
... a výhled z ní :)
Díky Vildovi od Kudrnů, který je veliký banátský patriot a koupil ve čtyřech ze šesti vesnic chaloupku, jsme si mohli dopřát epesní nocležení pod střechou. Jednak v suchu a jednak v nádherném autentickém prostředí skromných světniček a kadibudek se srdíčkem. Rovensko je nejméně dostupná česká vesnička. Vedou sem jen dvě kamenité stezky, které byly díky dešťům doslova rozorané. Navíc z děr vylezli mloci, takže náš pohyb připomínal slalom mezi černožlutými obojživelníky. Hluboce po poledni jsme zaparkovali auto u Vildovy chajdaloupky a jelikož se vyčasilo, vyrazili jsme na první seznámení se s terénem – na procházku kolem Rovenska. Výhledy byly nekonečné, počasí krásné, tempo volné a nálada přátelská. Co víc si přát. Vojtěška se co chvíli zavlnila a z pod jetele vylezl kovařík dlouhý jak prst. Louku zdobily berušky, vzduchem voněla mateřídouška a moje hlava v té pohodě započala osvobozující proces vyprazdňování. Žádný signál, žádný internet, žádný monitor. Jen scenérie, kterým úvodní tapeta Windowsů nesahá ani po kontíky. Česko tak sedmdesát let zpátky. Rurální romantika dosáhla svého vrcholu při večerní opíkačce párků. Díky hřejivé přítomnosti zapadajícího slunce dostalo všechno, včetně duše a srdce, narůžovělý nádech. Tu noc jsem spala jak špalek a probudila se před desátou ráno – jako jedna z prvních. 

Líné páteční ráno se překlenulo do líného oběda a my vyrazili na pochod s poledním sluncem a skupinou pražáků v zádech. Nechat si kazit klídek a ticho grupou řvoucích Čechů s ponožkama v sandálích se nám nechtělo, tak jsme se museli přemoct a poležet chvíli v trávě, aby křiklouni dostali náskok :) Cesta do Gerníku byla pohodová, pořád mírně z kopce, s výhledy po směru cesty (jak nám moudře doporučil Vilda). Občas jsme potkali povoz tažený koňmi nebo bábinky s motykou. Traktory těžký terén mnohdy obdělávat nemohou. Před Gerníkem jsou Petrovy mlýnky – staré, leč funkční mlýny s důmyslnou sítí náhonů, ve kterých se v horkém dni mohl člověk nádherně osvěžit. Přes rozkvetlé louky jsme v krásný teplý podvečer došli až do Gerníku, kde se nám podařilo u místních obyvatel domluvit opulentní večeři o asi osmi chodech. Místní Češi si takto přivydělávají na jinak bídný a těžký život. Starala se o nás paní, která mohla mít pětadvacet, stejně jako pětačtyřicet let. Těžko říct, na upracovaných vesničankách jde věk těžko poznat. Poctivá nudlová polévka, řízky, čevabčiči, smažené brambory, šťouchané brambory, zelový salát a talíře sladkých zákusků nad námi zvítězily tak 5:0. Skončili jsme s břichy nacpanými a jídla ubyla sotva polovina. Zralí jsme byli tak akorát na nějaké to pivko a chladivý krém na obličej (celodenní azůro z většiny z nás udělalo rudokožce).

Sobota odstartovala honem na domácí sýr a marmelády. Kasírka (jistá Marjánka s velmi českým příjmením, které mi teď bohužel nenaskakuje – tuším, že Boudová) nám poradila, že sýr mají Vrbovi na čísle 17. A vskutku. Paní v zástěře a pán s vlídnýma očima, jaké má náš děda Lepík, nám prodali přes kilo domácího sýra, zá pár korun. O gazdovskou svačinu bylo postaráno. Přes kopec jsme se dostali k Turecké díře (jakési jeskyni, která prý vede až k Dunaji), natrhali medvědí česnek a pomalu se šourali ke Svaté Heleně. To bylo na výletě to nejkrásnější – nemuseli jsme se nikam honit, vesnice jsou od sebe vzdálené maximálně 20 kilomentrů, což se za den ujde s prstem v nose. Žádný spěch, žádný shon, kdo se bude nervovat, bude zlynčován za veřejné pohoršování!

Horký den si doslova říkal o studené pivo – a tak ho v Heleně, v malém krámku u paní s šátkem na hlavě (jak jinak), dostal. Jsme přece na výletě, proč si odpírat :) Večeři jsme narychlo dohoukali v domečku naproti Magazinu Mix a ještě před večeří nás Havran vzal na návštěvu k babi Karbanové. Jaká osobnost se pod českým příjmením skrývá, jsme mohli tušit, když sousedi na náš dotaz, kde babi najdeme, odpověděli „Jo ŠERIFKA? Támhle v tý chalupě, zrovna dojí.“  Z chlívku po chvíli vyběhla asi stoletá, metr dvacet vysoká (nízká) bábinka (jak jinak, než v šátku a v zástěře) a s neuvěřitelnou kadencí na nás spustila: 

„Takževybystechtělisýr,alejáhomámletosmálo,kozynedávajímlíko,kolikbystehochtěli,
jávámmocdátnemůžu. Avyjsteodkoho?OdVildy?Aha.Akdebydlíte?......“ 

V mezičase průběžně odbíhala na půdu pro různé sklenice marmelád, medů a vyskládala na stůl asi pět kilo sýra.. Samotný prodej byl také událost.

My: „Babi a kolik ten sýr stojí,“
Šerifka: „No, kilo máš za stovku, tohle je 650 gramů, takže půl kila, takže padesát.“
My: „ To ne, to je málo, to my vám dáme víc.“
Šerifka: „Ale, co bys mně dával, vem si tohle a k tomu ti přidám ještě todle – co to je? Marmeláda. Nebo akátový med? Na, otevři to, ochutnej to.“ … šermuje půlmetrovým kinžálem a snažá se otevřít sklenici…
My: „Babi, to neotvírejte, to je zbytečné.“ ... mezitím otevřela sklenici a odchází pro další…
Šerifka: „Na, zkus to. Chceš na to sáček?“
My: „Ne, to je dobrý, já to unesu.“
Šerifka: „Ale.. Tady máš sáček, Vem si sáček. Spadne ti to, rozbiješ to. A přiďte zas, jste mladí!“ … odolná jakékoliv diskuzi rve marmelády a sýr do igelitového sáčku… :)

Po autentickém zážitku s babi Karbanovou je večerní posezení zpříjemněno ještě harmonikovým vystoupením české hudební školy z Bystřice pod Hostýnem. Pak už nás ale paní domácí žene na večeři. Za dvě hodiny vykouzlila polívku s kapáním, kaši, karbenátky a tunu salátu pro deset lidí. Je ráda, že nám chutná – což je dobře vidět, za necelých 11 minut vyprázníme všechny talíře. Bábi má radost, my ještě větší, bříška jsou spokojená. Nic už nebrání tomu zaujmout strategické místo na lavičce před hospodou a popíjet do setmění místní ořechovku… Po všech pozitivních zážitcích jsem tak dojatá, jak nám to v grupě klape, že se málem neubrzdím a střihnu si srdceryvný děkovný proslov určený mým spolucestovatelům.

Ani v neděli není kam spěchat. Zvolna vstáváme a zvolna jdeme na procházku k vyhlídce na Dunaj. Pak převoz mikrobusem do Rovenska a po poslední siestičce na zahrádce, hrr na cestu domů. Ve tři ráno jsme v Brně, v pět mi jede vlak do Ostravy, kde mám tři dny školit v celkem prestižní firmě. Oškrábu pětidenní špínu, pohorky vyměním za podpatky, krosnu za kabelku a s povzdechem se vracím do reality. Kupodivu, únavu skoro nepociťuju – banátský klid a mír mě drží spokojenou a skvěle naladěnou ještě několik dní po návratu…

Btw. školení po probdělé noci, to je ještě nic, Havran jel rovnou z Banátu dělat rozhovor do Forbesu :)
Fjnšmekrům pro nasátí atmošky doporučuju zhlédnout nízkorozpočtový film Ábelův černý pes, natáčel se přímo na Vildově chalupě v Heleně...

Žádné komentáře:

Okomentovat