2. srpna 2013

Gruzie

Byla to rychlovka. Návrat z Kanárů, státnice, zkouška ze špániny, sbalit a odletět.. až v letadle se nadechnout, do té doby nebyl čas :) Pak měsíc trajdání po zakavkazí (nebo předkavkazí, jak se to veme), let zpátky a hnedle do práce. Stěhování, malování, práce, práce, práce. Na psaní se čas našel až teď. Hanba! Trest smrti! Ale lepší než nic. Tak tady je aspoň krátké zavzpomínání na gruzínské putování...

Začínáme v sobotu 1.6.2013. Po přeletech z Prahy do Říma (my nejsme v Miláně???) a z Říma do Tbilisi se z letiště vydáváme žlutým busem do centra. Už to je zážitek. Bus nemá tlumiče, takže i sebemenší retardér překonáváme s mohutným drnutím riskujícím utržení vnitřních orgánů. Zajímavý je taky systém (ne)placení. My lístek máme, leč jsme asi jediní. Na jedné ze zastávek nasedají do busu dvě ženštiny ve žlutém triku, se žlutou kšiltovkou - revizorky. Žádné utajení, ledvinka a igelitka, jako v Čechách. Hezky žlutě označené, aby cestující mohli pružně zareagovat a koupit si lístek. U automatů na jízdenky je rázem narváno. Celý bus se snaží opatřit si jízdní doklad. Některým ho kupuje přímo revizorka. I přesto se ale najdou tací, kteří jsou ženou zákona vytaženi ven z vozu a platí pokutu. Nechápu nic.


Tbilisi je poměrně hezké město s krásnou katedrálou a vyhlídkovým kopcem, leč vedro je asi 40° a my jsme zde noví, takže bojujeme spíš s obchodníky, kteří se nás v jednom kuse snaží natáhnout - a poměrně se jim to daří. (Až po pár týdnech zjišťujem, že jedna gruzínská "Snickerska" - ořechy ve vinné šťávě - opravdu nestojí 5 GELů (60 Kč), ale jen GELy dva. Nu vot.). Spíme v hostýlku v hromadné noclehárně, v tom vedru se sprcha hodí. Nejlepším adrenalinovým sportem se ukázalo přecházení silnic. Na přechody se tu nehledí, pěší chodec má buď odvahu nebo smůlu. Uprostřed čtyřproudové silnice, s obřím baťohem na zádech trčícím do vedlejšího pruhu si připadám všechno, jen ne bezpečně.

V gorách ludšie. Z města berem co nejrychleji roha a chceme do Svanetie, té oázy klidu a míru (óóó, jak jsme byli naivní). Peněz je málo, jedem low-low-low cost, tak volíme cestu se zastavením ve Mskhetě a pak noční vlak do Zugdidi, ze Zugdidi maršrutkou. Spočítali jsme, že to vyjde levněji. (Ve finále to bylo asi o 1 GEL dražší a dopravovali jsme se dva dny, ale ten pocit, jak jste vyběhli s gruzíncema, ten stojí za to :)). Naštěstí všecko prokládáme CHAČAPURI a LOBIANI - šátečky z listového těsta plněnými sýrem, resp. fazolovou pastou, mňam. Cestou do Svantie se setkáváme s klasickým problémem - z nepochopených důvodů se doprava v průběhu přesunu zdražuje :) Domluvíte- li si s řidičem před nástupem do vozu, že cesta bude stát 15 GELů, on vás při placení stejně požádá o dvacet, protože:
a) do původních 15 nezaúčtoval batoh, kterého si pravděpodobně nevšiml, ač je krosna pomalu větší než vy
b) původní cenu jste si domluvili s někým, kdo vůbec řidič není, je to jen pomocník řidiče a ten na cenu nemá vliv
c) prostě jste turista a budete platit tolik, kolik vám tu řeknou

Jednání na přesdržku. Zuřím pravidelně dvakrát až třikrát denně. Ne proto, že by cena byla závratně vysoká, ale jde o princip. Platit víc než místní, jen proto, že jsem sem přijela na dovolenou, to mě teda rozčiluje. Kupuju-li jídlo, pak zásadně tu plechovku či láhev, která je označená cenovkou, jinak hrozí to, že se prodavač zahledí do hvězd a vybafne cenu ve dvojnásobné až trojnásobné hodnotě požadovaného zboží.


Naštěstí v horách na lidi člověk moc nenarazí. V Mestii šlapem k vodopádu, další den pak do kopců pod Užbu. Do UNESCO vesničky Ushguli bychom se taky rádi podívali, ale 200 dolarů za těch 30 km taxíkem jim prostě nedám, nejsem Japonec, je to náš měsíční rozpočet. Naštěstí se člověk dostane daleko i po svých. Kavkaz je nádherný. Proto stálo za to sem jet. Bílé čepice ostrých vyrcholků nás zdraví ze všech stran. Kam se člověk otočí, tak je dechberoucí výhled. Na horizontu všemu kraluje rozeklaná Užba. Šlapem, kocháme se a na těžký batoh člověk skoro ani nevzpomene. Večerní stanování na pastvině mezi hořci, v dálce pasoucí se koně - kavkazská idylka. 

Přes sedlo se přehoupnem do vedlejší dolinky a občas zkontrolujem Užbu v mraku. Scházíme do vesničky Becho. Slunko pálí, hlad je velký, taky by to chtělo sprchu. Jenže Becho je díra s jedinou večerkou. No, tak aspoň pivo si pořídíme. Psychicky se připravujem na další noc ve stanu. Celé tělo se lepí jednak díky několikadenní špíně a potu, jednak díky repelentu proti komárům. Prší. Čekáme v zastávce až slejvák přejde. Dává se s námi do řeči nějaký umouněný Gruzínec. Zpočátku klasický rozhovor, leč s nečekaným vývojem. Adkudá vy? Iz Čechii. Ááá, Čechy, to charošii ľudi. Ještě pár zdvořilých frází a najednou nás zve k sobě domů. Zdráháme se, ale nakonec vyhrává zvědavost a chuť poznat "ten pravý gruzínský folklór" :) To se nakonec velmi dobře povedlo. U Vachtana v kuchyni se prochází slepice, na záchod se chodí přes dvorek plný kravinců a pak přes pokoj osmdesátileté babičky, která čiperně skáče kolem plotny, ačkoliv má urvané menisky. Celou dobu vyrábí domácí sýr a mile se na nás usmívá. To s Vachtanovou ženou je to horší. Neumí ani slovo rusky, ale že jsme nevítaní, to poznáme z jejího soustavného řevu a nadávek, kterými při každé příležitosti častuje našeho hostitele :) Je to echtovní Gruzínka, černovlasá ježibaba s velkým nosem. Noc přečkáme na zablešených slamnícíh (přidělenému slamníku na kvalitu nekoukej, ale tohle se fakt nedá) a ráno trneme, jestli nás zkásnou nebo ne. Vachtan je charakter, žádá jen nějaký dar pro svou milovanou ženu, uff. Tak nakonec celkem fajn zážitek..

Z Mestie berem maršrutku do Zugdidi a pak další do Kutaisi. Tady spíme v příjemném vzdušném hostýlku, škoda jen, že noční klid narušují řvoucí awesome Amíci. Kutaisi samo o sobě od nás dostává palec hore, příjemné městečko, spousta dobrých a levných chačapuri, mnohem příjemnější lidé než v turisty zkažené Svanetii, super tržnice, pohoda. O třídenním přechodu NP Borjomi - Kharagauli se radši moc rozepisovat nebudu, neb moc pozitivního by ze mě nevypadlo :) Pršelo a blejskalo se sice ne sedm neděl, ale jen pár dní, nicméně brodit se mokrý po kolena v bahně tak prudkým svahem, že se člověk snaží držet aspoň obřích lopuchů kolem, aby nesjel dolů a pak na vrcholcích nic nevidět, protože je mlha... to je sice silný zážitek, leč nic příjemného. Pozitivním zážitkem byla super družba s grupou gruzínských koňáků, kteří nás večer zasvětili do přípitkového obřadu a řádné kořalkové čača smršti.

Po strádání a utrpení v Borjomi se přesouváme do Vardzie - do skalního města na jihu Gruzie. Jsme kousek od hranic s Tureckem a s Arménií, ujeli jsme pár desítek kilometrů, ale připadáme si jak v jiné zemi. Vše se tak nějak uklidnilo, zpomalilo, zpříjemnilo. Nikdo z nás netahá peníze, stanujem bez problémů tři dny na břehu řeky, u usměvavého pána a jeho ženy si dáváme luxusní, pravé domácí chačapuri s kupou sýra a fakultativně vyrážíme na výlety po skalních komplexech Vardzia a Vanis Quabebi. Prolézáme každý kout a koutek, tunel, schodiště. Pecka. Nádhera. Pohoda.

Konečně potkáváme tu povestnou gruzínskou pohostinnost a milé lidi. Při pěším návratu zpět k lavnímu tahu na Arménii odpočíváme ve stínu a nahlas toužíme po nanuku či zmrzlině. Najednou přijíždí starý rezavý žigul a nejen, že nám prodá za LARI dvě zmrzky, ale taky nás odveze až k hradu Khertvisi, kde se z nás na noc stávají hradní páni. Krásný nocleh, pekelná bouřka v noci a ráno ádijé, Gruzie, přejíždíme do sousedky Arménie...

... s Gruzií jsme se ale ještě přijeli rozloučit. Po týdnu v Arménii přecházíme hranice v blízkosti Debed kaňonu, předraženou maršrutkou (jak jinak) jedem do Tbilisi a odtud jedním z posledních večerních spojů do Kazbegi. Na náměstí se nás ptají, jestli nepotřebujeme hostel - u nás palatka, zní naše klasická odpověď. Ááá, vy jste Češi nebo Poláci, že? :) Tož takovou máme pověst ve světě :) První den prší, jdem jen ke kostelíku a čekáme na lepší počasí. Sluníčko vylézá druhý den, tak vyrážíme aspoň k ledovci, další den pak k vodopádu. Bohužel hora Kazbeg se před námi pořád schovává. Čekání na výhled si krátíme baštěním chačapuri, každý den jedno, mňam. V plné kráse se ukáže až poslední den...

Pondělí 24.6. je pro nás časem návratu. Při jízdě po drncavé Military Highway z Kazbegu do Tbilisi máme čas bilancovat. Co bylo nejhezčí? Co nejhorší?

Pro mě bylo nějhorší srovnání toho, co se o Gruzii píše s realitou. V každém průvodci se člověk dočtě, jak jsou Gruzínci ochotní, milí k turistům, pohostinní.. moje zkušenost je taková, že ANO, ale jen pokud za to onen turista pořádně zaplatí. To je smutné. Málokde jsme narazili na někoho, kdo pro nás udělal něco nezjištně, jen tak a bez peněz. Našly se výjimky a o to víc jsem si jich vážila, ale běžné bylo spíš nadsazování cen a snaha vymámit z nás co nejvíc. Taky jsem se před cestou všude dočetla, jak je v Gruzii levno. A upřímně - nepřišlo mi to. Ceny potraviny byl podobné nebo vyšší než u nás, vyloženě vyhazovat z kopýtka jsme si nemohli.

Výčet těch nejlěpších věcí a míst nechávám na konec, protože končit se má optimisticky. Úplně nejvíc nejlepší na celé Gruzii byly chačapuri. Při vzpomínce na rozteklý sýr a voňavé máslo se mi sbíhají sliny ještě teď. Tady je ozkoušený recept na onu sýrovou pochoutku. Hned v zápětí jsou hory ve Svanetii a pohoda ve Vardzii. Nocování v kopcích pod Užbou byl asi nejkrásnější nocleh, který jsem kdy se stanem zažila. Balzám na nervy, ticho klid a mámivá vůně hor...

1 komentář:

  1. Ledvinka je v módě!
    https://www.facebook.com/pages/Ledvinka/300030496745673
    https://twitter.com/Ledvinka_Moda
    https://instagram.com/ledvinka.moda_fannypack/
    http://ledvinkamoda.blog.cz/

    OdpovědětVymazat