4. srpna 2013

Chamonix - jde do tuhého...




Už v autě cítím, že jsem zase vlezla někam, kde bych být asi spíš neměla. Hovor 3 chlapců, spolujezdců v autě, se točí zásadně kolem vylezených nebo plánovaných cest v Chamonix (jojo, Rebifat, to je krásná cesta - ten boční pilíř, to si dej - v osmé délce je super bivak - no, to musíš nastoupit v noci - pak je tam taková police a vlevo od tebe takovej sněhovej gajbl, to je rozchrast jako blázen) - a já do diskuze nemám čím přispět, v Chamonix jsem nikdy nebyla. Ba co víc, jedu lézt do hor vlastně tak nějak úplně poprvé, nepočítám-li kanárkovskou Ayacatu, která tak zdomácněla, že ji za hory skoro ani neberu. Nevím, co je gajbl, ani jaký typ maček je nejlepší. Hlavou se mi mihne, že jsem si nevzala podvlíkačky, no co, to se nějak zvládne, zas taková zima přeci nebude, hlásí krásné počasí...

Cesta z Brna trvá asi 11 hodin, ale my dáváme - z mého pohledu naprosto zbytečnou - spací pauzu na smradlavém parkingu pro kamioňáky, hnus, takže do Chamonix přijíždíme kolem druhé odpolední. Obhlídka města, prošmejdění sportovních šopů, zmrzka, sýry, bageta. Pak přebalit šílená kvanta matroše a jídla, nahodit nejtěžší baťoh, jaký jsem kdy držela v ruce a hurá nahoru na Plan. Nakonec volíme jízdu lanovkou, protože pod báglama se nám lámou kolena. Plan je super místo pod skalama, je tu stanice lanovky a když se zajde kousek za brdek, dá se tu parádně postavit stan a dokonce se dá koupat v malém, ale o to ledovějším plesu. Slunko, azuro, idyla. Druhý den si tu vylezeme cestu Lepidoptera, pětidélku rajbáskem - to je nové sprotsté slovo, co jsem se naučila - podle kluků je to něco perfektního, stvořeného k lezení, podle mě je to hnus fialovej, kde se není čeho držet a na čem stát. Já teda radši shybuju :) Celé to crcání se kolem mě moc nebaví, dlouhý nástup, dlouhý sestup, pořád zamotané lano - já teda radši buším, šup šup nahoru, slanit dolů, jaképak s tím medle sraní? :)

Navíc spolu s námi nastoupilo do cesty družstvo švédských reprezentačních ragbistek - nebo tak aspoň vypadají. Tři udělané blondýny a jejich guide, lezou nám za zadkem, na štandu do mě strkají obříma zadnicema, no žůžo, fakt. Ale nakonec docela dobrá zkušenost, být v té cestě sami a nemuset se nervovat, že potřebuju stoupnout zrovna tam, kde má švédská bohyně hlavu, docela bych si to zopakovala. V pondělí prší. Ale prší božsky. Prší celý den. Vlastně už od nedělní noci a až do 4 odpoledne. Sedmnáct hodin vytrvalého slejváku, kdy se ani na záchod nechodí, protože by člověk okamžitě promokl. Po měsících spěchání a skoro bez spánku to vítám jak smilování. Sedmnáct hodin se nedá dělat nic jiného, než být ve stanu a spát, číst, jíst, spát a spát. Boží :)

Nicméně večer už roupama nevím coby, naspaná jsem na rok dopředu, takže když se v úterý probudíme do azurového dne, je rozhodnuto - pojedem lanovkou NAHORU. Tady opět lehce naráží moje naivita na klučičí zkušenost. Při pohledu na zasněžené vrcholky usoudím, že nahoře na Midi, v nějakých 3800 metrech asi bude zima, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že taková. Trochu mě zaráží Michal, který si obličej namaže hutným opalovákem faktoru 50, takže už teď, při nástupu na lanovku, vypadá jak Mesner po návratu z Everestu. Mára má připraveny návleky a mačky. A já nemám ani spodky, dochází mi, že něco je špatně :)

Nahoře na Midi je fryšno, je tu plno profi horolezců ve značkových hadrech, v nepromokavých membránách a péřových bundách, botky skelety, helmy, cepíny... Já taky dostávám cepín, ale osobně si myslím, že tahle ostrá věc mi může spíš uškodit, jsem si jím sama poměrně nebezpečná :) Čeká nás sestup do bejs kepmu :D Prý se mám navázat na lano - COŽE? Proč proboha? V zápětí chápu - sestup proběhne po uzounké a krutě prudké pěšince, na jejímž okraji jsou dva strmé srázy. Bomba. Ale nedá se jinak. Krůček za krůčkem lezu dolů, nakonec to vůbec není tak hrozné. Mačky drží jak helvétská víra. Za hranou je dokonce bezvětří, teplo a sluníčko. Bez slunečních brejlí se být nedá, to by jeden oslepl.

Chlapci chtějí lézt. Já moc teda nevím kde, ale nechci dělat Zagorku, tak se snažím tvářit, že mi horští velikání nenahání strach. Zakloním hlavu jak nejvíc můžu a vidím cestu Voie Rebuffat/Pierre vedoucí na Eperon des Cosmiques, náš cíl. Joooder, maso. Nohy mi mrznout už teď, při nástupu musíme překonat nějakou sněhovou trhlinu či co, navázaní na laně, s mačkama na nohách a cepínem za pasem. Pranic se mi nahoru nechce. Ale jak už to bývá, nakonec to zase není tak špatné. Vlastně je to dost boží. Cesta má úplně jiný charakter než předvčerejší trapný rajbásek :) Jsou tu samé žulové lupeně, obří chyty, za které se dá zashybovat, i když náhodou není stup. Táák to má být, to je aspoň lezení. Bohužel se blíží večer, tak vylezem jen dvě délky a slaňujem dolů. Čeká nás hloubení jámy na stan a jiné stavební úpravy :)

Zima je teda jak v morně. Krčím se ve stanu, Marek zajišťuje catering. Já bych se na vaření mohla tak akorát vy... Ze stanu mě nedostanou ani heverem. Patery ponožky, patery gatě (vzpomínka na podvlíkačky poskládané v teple skříně doma má hořký nádech), nohy zasunuté v obalu od spacáku, celá zachumlaná ve spacím pytli a ještě nasoukaná do batohu - a stejně klepu kosu. Od země jde mráz i skrz poskládané lano (izolace) a karimatku. Ve stanu je jeden stupeň, venku mínus sedm. Ale ten západ slunce nad Taculem, ten za to stál. Co je trochu hloupé, zvoskověly mi palce a bolí jak čert, asi omrzly v lezečkách. Snad se proberou brzo k sobě.

 S ránem naštěstí přichází i sluneční paprsky, které hřejí a rozpouští pomalu to, co přes noc zmrzlo, včetně mě. Nasazujem mačky a jdem se projít na blízký brdek. Já brblám něco o tom, že jsme měli jít na Mt. Blanc, když je tak krásně. Nicméně za hodinu pochodu zledovatělým sněhem mi zas tak vymrznou nohy, že představy o zdolávání Blancu se ukazují jako velmi liché. Jsem ráda, že se doplazím ke stanu :) To už je poledne a sluníčko pere. Balíme věci a vysmahnem kopeček zpátky na Midi, pak lanovkou dolů a hurá na Moravu. Už žádné nervy jako včera, člověk si rychle zvyká. Jen na ten Blanc to bude chtít trochu potrénovat strmé svahy a teplotní odolnost :)

Žádné komentáře:

Okomentovat