3. srpna 2013

Arménie

Nejhorší zklamání bývají způsobována nenaplněným očekáváním. Možná proto, že jsme o Gruzii četli samé superlativy, bylo těžké strávit, že nepřicházejí. S Arménií to bylo úplně naopak - z průvodců se dala vyčíst jakási lehká průměrnost, málokteré místo čnělo výrazněji nad dalšími... a možná i díky tomu Arménie parádně překvapila. Lidé byli asi tak o sto procent milejší a vstřícnější než v Gruzii (Jestli se tím dotknu nějakého gruzínského vlastence, tak mě to mrzí, ale píšu, jak to leží a běží- Mazat si med kolem huby nehodlám - holt, možná jsme měli smůlu a všichni ti skvělí srdečné Gruzínci se nám vyhýbali nebo jsme je neuměli najít.). Prakticky půl Arménie jsme procestovali stopem, aniž by po nás kdokoli cokoliv chtěl. Pro radu jsme nikdy nemuseli daleko a semtam jsme i něco dostali. Jeden pán, co nás vezl z hor nám nabízel klíče od jeho jerevanského bytu. Stopli jsme bosého učouděného zamračeného chlapa, který nás svým doutnajícím polorozpadlým gazíkem vyvezl několik km do kopce a když jsme mu nutili stovku, málem se urazil a peníze odmítl. Všichni se starali jen o to, abychom si z jejich země odvezli hezký dojem a pocit, protože jsme přeci hosté a musí se nám tu líbit. Jak jiné smýšlení oproti sousední zemi.. A o kolik příjemnější. 

Země je plná usměvavých lidí, navíc se nosí tak nějak s noblesou. Chlapi v košili a nažehlených tesilkách s puky, boty s krokodýlí špičkou, ženské vymóděné jak do kostela - sukně, volány, krajky, podpatky. Ať je vedro nebo zima. Možná na první pohled trochu směšné a nepochopené, ale oproti některým nevkusným Čechům a Češkám docela příjemný kontrast. My dva v kraťasech a tílku jsme na tvářích místňáků vyvolávali pousmání a často bylo vidět, jak si o nás šuškají...

Dalším plusem byly ceny. Jak dopravy, tak jídla. Je tu o poznání levněji než v sousední Gruzii, hlavně zelenina a ovoce je doslova za hubičku. Jen dovážené produkty jsou pěkně drahé. Třeba takový jogurt Vitalinea byl nad naše možnosti. Zato půl kila arménského jogurtu vyjde na pár šušní. Za jízdenky na emhádé a dálkové spoje jsme za týden utratili ve dvou lidech (v přepočtu na naše) celkem 400 korun - a to jsme najezdili stovky kilometrů. Ježdění busem a maršrutkama bylo tak levné, že se občas ani nevyplatilo stopovat, když se člověk mohl popovézt sto kilometrů za třicet korun, resp. dramů :)

A hlavně - byla sezóna MERUNĚK! To je pro mě asi nejsilnější vzpomínka - ty obsypané stromy plné žlutooranžových plodů, které jsou velké asi jako tenisáky a po rozpůlení z nich teče medová šťáva. Opravdu, nekecám. Žádné oranžové kuličky s nakyslou chutí, ale medově slaďounká dobrota plná vody a vitamínů. Každý, kdo nás naložil na stopa se po pár minutách zeptal, jestli jsme už ochutnali místní meruňky. No jistěěěě! Snědli jsme jich za týden na desítky kilo. Trhali je ze stromů v sadech, kde jsme spali, na zahradách místních či v alejích podél cest, ale taky jsme je dostávali - třeba celou tašku od řidiče autobusu. Holt aprikosy frčí... K snídani, obědu i večeři a stejně se nepřejedly.


Co se programu týče, začali jsme od severu, z Gruzie jsme přijeli do městečka Gyumri, odtud do "arménského Švýcarska" Dilijanu - tam jsme vyběhli na jeden kopeček a parádně pokecali s panem prodavačem v autoservisu s plnou pusou zlatých zubů. Nejdřív vypadal jak vrah, ale po pár větách se z něj vyklubal zlatý člověk. A tak to bylo skoro s každým.. 

Z Dilijanu jsme kolem Sevanu dojeli do Jerevanu. To město si mě získalo. Kdoví proč. Nemají tu ani Sochu Svobody, ani nejvyšší mrakodrap aniznámou operu. Je tu smutný památník na tureckou genocidu a pár staveb spíše lokálního významu. Ale přesto ve mně Jerevan nechal krásnou stopu, která se mi otiskla hluboko do srdce. Ta atmosféra se dá těžko popsat. Kavárničky, pouliční hospůdky, obchůdky a příjemný ruch - tak akorát, aby bylo živo, ale zase ne moc, aby šla člověku hlava kolem. Na lavičce před hostelem jsme navíc potkali docenta Nováčka, šéfa MRSácké katedry v Olmíku - baštil kebab na lavičce, dali jsme se do řeči a mně přišlo, že příhodnější setkání snad nemohlo nastat. Tak nějak mi sem pasoval.

Z Jerevanu jsme se vydali busem a stopem směr nejvyšší hora Arménie - Mt. Aragats, 4090 m n. m. Pochod není dlouhý, na jižní vrchol jsme to otočili za odpoledne. Pak vychytaný stop až do Echmiadzinu s monstrózní katedrálou, přesun k působivým ruinám Zvarnost, odtud přes Jerevan ke klášteru Khor Virap a pak zase přes Jerevan (vidíte tu snahu strávit zde co nejvíc času :)) směr Alaverdi, do Debed kaňonu na kláštery Haghpat a Sanahin. A pak tradááá Na Kazbeg do Gruzie. Kláštery jsou v Arménii nádherné, ač jsem sakrální barbar, udělaly na mě veliký dojem, hlavně Haghpat se svou atmosférou jako v Indiana Jonesovi... Upřímě, po týdnu na vlně pohody a úsměvů se mi do zamračené a penězchtivé Gruzie ani moc nechtělo vracet. Zato do Arménie bych se vrátila hned.




Žádné komentáře:

Okomentovat