20. dubna 2013

Za calimy zakalili za dolinami...


Od čtvrtka máme zase "calimovou alertu". Vzduch se naplnil saharským pískem, skoro nic není vidět, hůř se dýchá a teploty šplhají vzhůru jak Adam Ondra po osm áčku. Z rádia, z televize i od kluků z práce se valí rady, že je lepší nevycházet, nic nedělat, jen se válet ve stínu a pít studené drinky s paraplíčkem. Oukej. Akorát, že my máme dva poslední víkendy do odjezdu a doma rozhodně sedět nehodláme. Ani za zlaté prase. Berem baťoh a razíme směr Tamadaba, dát druhý pokus výletu na Roque Faneque - obří skalní útes tyčící se 1200 m nad moře. Minule nám pochod překazil déšť, dneska to na slejvák rozhodně nevypadá. Nebe bílo - modré, vzduch stojí, jen občas přijde teplý závan horkého psího dechu. Na nebi je vidět ostrý obrys slunečního kotouče, jako když se dívá člověk přes disketu.

Na auto nemáme, autobusové spojení neexistuje. Tak zbývá kombinovaná doprava. Ze San Telma do Teroru, z Teroru ještě busem do Lanzarote a pak babo raď. Naštěstí zastavuje super pan číšník z jeskynní restauračky v Artenaře, takže po desáté jsme v artenarském infocentru - je umístěno v cuevě, tak máme poslední možnost se trochu zchladit a porozprávět se super zaměstnancem, který nám dá zadarmo krásné plakáty a dvě hrsti jahod. Česky nám říká "jsem Krakonoš" - byl prý kdysi lyžovat ve Špindlu. Taky varuje před calimou, máme si hlavně vzít kšiltovky a dost vody. Jasně, nejsme žádní amatéři, přece. Na rozcestí šlapem dva kiláky pěšmo, pak nás nabírají měřiči radonu a přiblíží nás dalších pět kiláků. Zbývá nám ujít asi 2 kilometry po okruhu a pak konečně nastupujeme na lesní stezku vedoucí na Faneque. Je třičtvrtě na dvanáct, slunko pere, vzduch se nehne. Ideální podmínky k turistice.

Na rozcestí potkáváme postarší dvojici, nějací echtovní trampíci - pán má přes rameno hozený vak z vykuchaného vlka, paní maskáčovou uniformu. Borec, který vypadá, že ještě včera lovil na Sumatře tygry, k nám skrz zuby procedí: Faneque, hm? A když potvrdíme, jeho obličej naznačuje, že musíme být strašní bossové, v tomhle počasí. Možná nás tohle mělo zastavit, možná jsme to měli otočit, dokud byl čas. Ale to by znamenalo nevidět Faneque a nemoct si ho odškrtnout v našem TO DO listu. A to by nešlo. Klesáme v horkém dni stále dolů k vysněnému cíli. Což o to, dolů by to šlo celkem hladce. Nechci ale vidět cestu zpátky.  Asi po hodince jsme na první pořádné vyhlídce. Je dechberoucí. Pod námi se rozprostírá celý masiv Tamadaby, piniový háj, v dálce je vidět přístav v Agaete, kus Gáldaru, na druhé straně údolí s véskou Risco. Blížíme se ke konci světa. No jo, ale KUDY?

Stezky jsou asi tři, nijak zvlášť značené, vybíráme tu největší, co mírně klesá dolů. Po chvíli se nám její směr nezdá, tak se s funěním vracíme. Zkusíme druhou. Ta nás zavede na fajn vyhlídku, ale pořád to není ono. Někde přece musí být stezička na ten obří kus útesu, co vidíme před sebou! Horko a únava nám vnuknou nápad opět zkusit klesající stezku (proč? prooooč?). Slezeme dobrý kilometr kluzkým pruďákem dolů, než si připustíme, že tudy cesta nevede. Moje nervy, tak zase nahoru a honem do stínu, protože vedro je šílené. Třetí (a poslední) možný způsob pokračování zdá se býti tím správným. Paráda. Škoda jen, že jsme mezitím nakroužili tak tři kiláky zbytečně a vypili skoro všecku (od horka nechutně teplou) vodu. Pořád ale nejsme na konci. Musí to jít ještě dál! Pod sebou vidíme jistící lana a Marek objevuje kozí stezku. Dá se po ní jít jen co noha nohu mine, je prašná a klouže to. Občas svah ujede pod nohama. Otírám si rukama od hlíny  zpocené čelo a je mi to jedno. Hlavně dojít na ten blbej konec útesu, když už se tady tak mordujem. 

O půl hodiny a stopadesát škrábanců později stojíme na náhorním plató, kde se pod kamenem schovává bezstrunná kytara s osvobozujícím nápisem FANEQUE. Hurá, jsme tady! Stejně mě ale asi švihne - výhled je úplně stejný, jako z předchozího kopce. Navíc ve vrcholové knížce je jako poslední podepsaná nějaká Štěpánka.. Češi jsou prostě všude. Dvakrát se rozhlídnu kolem a okamžitě hledám úkryt ve skalním převísku, na sluníčku se nedá existovat. V malé jeskyni je trochu líp, malinko tu pofukuje. Dáváme si po hltu vody. Jestli na něco fakt nemám chuť, je to rohlík s cizrnovou pomazánkou, který máme v baťohu. Dala bych si jabko, pomeranč a studenou sprchu. Místo toho nás čeká plahočení zpátky. Připomíná mi to peklo v Myanmaru. Modifikujeme píseň od Čechomoru na Zakalili za calimy za dolinami... Navíc není čas ztrácet čas - čím později dorazíme do Artenary, tím menší je šance, že stopnem někoho do Palmas. Šoupám nohu vedle nohy a co chvíli zastavuju ve stínu. Vody nám zbyly tak dvě deci. Děláme plán, kde ji vypijem, aby se měla hlava aspoň na co těšit. Naštěstí je kopec vzhůru celkem pozvolný a kratší, než si ho pamatuju. Kolem čtvrté odpolední jsme na kempovacím plácku, kde je konečně záchrana - kohoutky s vodou. 

Jsme jak africké děti, když do vesnice přijede cisterna. Sprchujem se pod kohoutkem, namáčíme vlasy, hltáme jiskřivou studenou záchranu po litrech. Neskutečný pocit. Jako najít v poušti oázu. Voda nás probírá z deliria a dodává sílu na další pochod. A že byl delší, než jsme čekali... Na okruhu na Tamadabě kolem nás neprojede jediné auto, nezbývá než šlapat po svých. Čas nás tlačí, tentokrát nemáme spacáky. Poslední bus z Artenary dávno ujel (jedou jen dva denně, poslední o půl čtvrté, to jsem zrovna umírala někde pod pínií), spoléhat musíme na stopa. Skoro po sedmi kilometrech loudání po asfaltu nám zastavuje auto a v něm Angličan v klobouku. JEN v klobouku!!! Nakloním se k okýnku, abych mu řekla, kam jedeme a musím s vykulenýma očima honem nastrčit Marka, aby to vyřídil, protože chlap si sedí v autě s klidem anglického lorda úplně NAHEJ!!! Zjevně mu to přijde v horkém dni normální, protože nás nabere a čile konverzuje až do Artenary. Předstíráme, že nám jede bus, abychom s ním nemuseli dál pokračovat... 

V Artošce si to hasíme do obchůdku na nanuka, ale zrovna se blíží auto, tak na něj vzhledem k řídkému provozu v podvečerních hodinách zkoušíme zamávat. A hle - ono staví. Kanárský macho (díky bohu za to, že oblečený) nás nakládá a veze až do Moyi. Tam si konečně dáváme ledňáka a za 20 minut berem bus do Palmásku. To nám to zase vyšlo. S čistým svědomím prohlašuju, že jsme stoprocentně jediní, kdo si střihl výlet z Palmásku na Faneque jako jednodenní, bez auta a v takovém vedru. 

Dneska je calimová alerta ještě vyšší, oranžová - bude až 37 °C. Sedím doma, piju studený džus a ven mě nedostanou ani heverem :)

1 komentář: