28. dubna 2013

PENúltima salida

starý pán: Poslouchej, chófer, nevíš náhodou, žije ještě Luis? 
šofér: varovné zatroubení před nepřehlednou zatáčkou, pak se otáčí čelem k vitálnímu dědouškovi, neboť hovořit s lidmi se má z očí do očí bez ohledu na to, že jste řidič jedoucího autobusu - Tak to netuším, pane, už jsem ho dlouho neviděl.
paní na přední dvojsedačce: Luis? Jasně, že jo, Luis má devadesát čtyři y está sano como una manzana (je zdravej jak jabko). Je to můj švagr.
starý pán: A odkud vy jste?
paní na přední dvojsedačce: Tady z Lagunetas a co vy, jedete nahoru?
šofér: výhružné zatroubení na protijedoucí dodávku
starý pán: No, bydlím v Las Palmas, ale nahoře mám barák. Jenže já mám v Palmas nemocnou ženu, moc nemocnou, tiene la memoría mala, takže já jsem pořád u ní, ale jak mám un ratito, hurá nahoru. Ráno busem tam a večer zpátky. Ale o sobotách, to nejezdím, hay que descansar.
šofér: děkovné zatroubení na chodce, který mu uhnul úskokem za svodidlo, chodec má z pronikavého zvuku málem smrt a příště se raději nechá přejet
stará paní: No jo, tady nahoře, tady je vždycky dobře. V San Mateu ne, tam je chladno, ale tady nahoře, coňo, tady se žije.
starý pán: Nedáme si cafesito?

A šofér na deset minut zastavuje, aby si staříci mohli v klídku vypít ranní kávičku. Časovou ztrátu asi pak dožene v zatáčkách...


Je osm ráno a my už si to hasíme autobusem do hor. Je potřeba se rozloučit. Se skálou, s lezením, s Roque Nublem... Před desátou jsme v Tejedě, ale morálka družstva je špatná, chce to kafe. To nás postaví na nohy a kolem půl jedenácté šlapem kolem obřího nisperovníku směrem na La Culatu. Míjí nás rozpadlá kraksna a v ní Jéčky máma s Jaírem, poznají se podle kudrlin. Včera byl úplněk, beztak jdou na bylinky. Tajně tu ženskou podezřívám z čarodějnictví a představuju si, jak po večerech vaří z vlčích máků lektvar proti plešatění. Z La Culaty šlapem přímo vzhůru směrem na Roque Nublo. Byla jsem tu už tolikrát, viděla skálu ze všech možných úhlů a přece mě zase překvapí. Z téhle strany vypadá jako šmoulí chaloupka. 

Nikam se neženem,v klídečku svačíme, vylezem na všecky možné vyhlídky, okoupem se v přehradě, která se zničehonic zjeví před námi mezi skalami. Sluníčko pere, stromky už plodí, tak občas zobnem nispero, mandli nebo blumu. Jen na fíky je ještě brzo, ty až v létě. Do Ayacaty přicházíme s odpoledním sluníčkem, takže ještě na chvíli vytahujem lano a polechtáme pár cest v Libreríi. Cestou k nocležišti stavíme v opuštěném, poloprázdném krámku. Chyba. Stará paní je evidentně dost osamělá a společnost vítá, takže z plánovaného pivka do ruky se vyklube pivko na báru, neboť stařenka nám ho hbitě nalije do skleniček a už není úniku. Vrásčitá tvář na nás laškovně pomrkává a za každou třetí větou říká Mira, que guapa es (to je ale kočka :)).

Já jsem se nikdy nevdala, já jsem se starala o svoji maminku. Děti taky nemám, to ne. Však člověk nemusí mít děti, co? Řekni, že člověk nemusí mít děti, že? (My ze slušnosti přikyvujem) Aaa, gue guapa eres. Jak se jmenuješ? Mája? Já jsem Sára. A žiju tady sama. Tady jsou jenom čtyři sousedi. (My: tak to je asi všechny znáte, že?) Já nikoho neznám, lidi si do domu nepouštím, oni pak všecko očumují. Řekni, že? Že pak všecko očumují? Dime, que sí. (opět nám slušné vychování nedovoluje jí odporovat) Aaaa, mira, que ojos tiene. A co budete večeřet? (My: něco si uvaříme) Víte, co si udělejte? Něco teplého. Existujou takové polívky, v takovém sáčku, jenom se to zahřeje a je to. Znáš to? Řekni, že to znáš.. Aaaa, mira que guapa! :)

Z jejích spárů se vytrhneme až po dobré půlhodině, odcházíme s kapsama plnýma buráků. Nejím buráky. 

Je krásný západ slunce, vybíráme rychle místo na spaní, vybalujem véču... abychom zas všecko zabalili a kvůli komárům se přesunuli jinam. Ale je to prašť jak uhoď. Noc strávíme zababuchaní ve spacácích, nesmí čouhat ani nos, jinak člověk riskuje štípanec. U hlavy pořád slyším varovné bzzzzzzzz. Jsem docela ráda, když se konečně rozední. Ráno dáme pár cest na Candelille a zahajujem ústup do Palmásku. Zaskočíme ještě jednou pozdravit babku do baru, ať má radost a než se nadějem, už jí věšíme šňůry na prádlo :) Řekla si o to stylem, který nepřipustil námitky (Pojď, mladej, s něčím mi tu pomůžeš - a nedrž ten nůž takhle, řízneš se :)). Stopem nás bere super Nor. Je mu sedmdesát let, mluví plynně anglicky, je bývalý učitel a má důchod 3000 euro čistého. (My: Wow, tak to máte dobré peníze! On: Nené, to je příliš, já nevím, co s těma prachama dělat!)


V San Mateu vystupujem, máme tady ještě nějaké issues... Do Casa Falcon vezem totiž CDčko s českou muzikou :) Starý šilhavý pan číšník Manolo nám při minulé návštěvě totiž mezi řečí svěřil, že má rád hudbu z různých koutů světa. Tak jsem vypálila "the best of" české muziky - Čechomor, Nohavica, Redl, Spirituál Kvintet, Matuška, Gott, Kubišová, Hradišťan, Jožka Černý a další - a přinesli jsme mu to do restaurace. Nečekali jsme, co způsobíme. Pán byl dojatý a s ním celý lokál, včetně mě. Okamžitě vložil cd do magneťáku a typicky kanárskou restaurací se začalo linout Sbohem galánečko. Dostali jsme dvě pivka a talíř cizrny na účet podniku a mladý číšník někde vyštrachal fotoalbum s fotkama ze Špindlu, kde byl před dvaceti lety lyžovat :) Parádní tečka za povedeným víkendem. Una despedida, que te cagas :)

3 komentáře:

  1. Kurňa sem to tu objevil asi pozdě co?....To mě mrzí.... ale udělala si mi radost s tím mojo verde...chtěl sem ho pokusit...možná už dnes nebo zítra...Muchas gracias...saludos!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A tí! Takový vzácný čtenář.. :) nos vemos pronto..

      Vymazat
  2. :D takové polívky, v takovém sáčku....:D no koukám, že loučení probíhá stylově;) tak sbohem Kanárská galánečko, uvidíme se na Moravě;)

    OdpovědětVymazat