13. dubna 2013

Návštěvní (tý)den


Diplomka se váže, do návratu z ráje chybí něco přes dva týdny, do státnic přesně měsíc a nám na ostrově pořád zbývá pár neprozkoumaných míst, pár věcí, co máme pendiente. Na návštěvu navíc přijel Peťa, tak bylo potřeba protáhnout ho po ostrově a odkrýt aspoň zlomek místních krás. Čím víc to tady znám, tím víc mi týden přijde jako zoufale nedostačující časový úsek k poznání celého ostrova. Vždyť je tu toho tolik! Nespočet údolí a každé je jiné. Roque Nublo, které sice uprostřed kaldery stojí už miliony let, ale z každé světové strany vypadá jinak. Bílé vesničky, zelené svahy, červené víno, modré nebe...

Nicméně, Peťa měl týden, do kterého jsme se mu pokusili nahustit "the best of...". Jak už se tak stává, dokonalý časový harmonogram narušilo hned první den počasí :) Místo procházky a následného grilování v pinovém háji jsme ždímali promočené bundy v Casa Falcon a plnili břicha kanárskými specialitami. Poprvé jsem jedla escaldón de gofio - rybí vývar zahuštěný gofiem na hutnou kaši a ačkoli jednotlivé suroviny nepatří mezi mé nejoblíbenější, jejich kombinace je potěchou pro chuťové buňky. K tomu San Mateovské sýry a zjištění, že šilhavý (asi stoletý) pan majitel si nás z loňska pamatuje a příjemný zážitek je na světě.

Ráno do práce a po práci legraci - surfing na pláži, vlny, frisbee, pohoda. Dopoledne Peťova povinná (nebo spíš poRUMOVÁ?) návštěva likérky v Arucasu. Ve čtvrtek salida z práce, už sedmá, toto letí. Tentokrát se pracovní výlet proměnil v čistě českou záležitost, jen Julio jel s námi. V Palmas zataženo, v Arucasu dokonce prší. Teploměr hlásí 10 stupňů. No výborný, letí mi hlavou a po očku koukám, jak se tváří Peťa v kraťasech. To bude. Najednou ale auto pohlcuje mlha jak mlíko a pootevřeným okýnkem se dovnitř dostává studený šedobílý mrak. Doufám v jediné - abychom se dostlai nad mraky, jinak zmrznem. Moje přání jsou vyslyšena, po chvíli se nad námi rozprostírá azurově modré nebe a my kromě krásněho počasí obdivujeme mar de nubes.

Z vyhlídky Degollada de Las Palomas na okraji kaldery klesáme na Pinos de Gáldar (tzv. blicí vyhlídka - obvykle to v serpentýnách cestou do hor můj žaludek vydrží jen sem) a pak po šíleném prďáku dolů směrem na Fagajesto. Loni jsme tenhle kus šli s Claudiem v rámci exkurze. Letos je to nebe a dudy. Loni bylo všude sucho, oranžovo, polohnědo. Půda vyprahlá, po zeleni ani památky. Letos se brodíme rozkvetlými loukami, nohavice jsou žluté od pylu. Alergikova noční můra. Krajinou se nese hlasité kýchání a semtam nadávka, když do nosu člověk krom vzduchu nasaje poletující hmyz.

Ve spodním úseku je nám dopřán pochod rurální krajinou - tzn. zoufalé motání se mezi domky, nakypřenými políčky a pohnojenými zahrádkami ve snaze najít aspoň trochu schůdnou cestu, kudy bychom mohli jít s grupou 20 lidí. Holt na Google mapách tahle trasa vypadala schůdněji, asi ji fotili v zimě. Teď jsou stezky zarostlé půlmetrovými šlahouny, bodláky a kopřivami. Dobrá džungle... jsme rádi, když nás kozí bobky vyvedou konečně na asfaltku.


V pátek dáváme druhý pokus výletu do centra ostrova, aby Peťa neodjel bez Roque Nubla a spol. Po loňském kvantu návštěv už ale výlet po nejturističtějších peckách odmítám a tak nás Peťa vysadí na přehradě Soria a jede si objet klasické kolečko, my pokračujem pěšky na Presa de Las Niňas. Je den jako vymalovaný a mám nové tričko z Dekáče, co mi chybí? :) Stoupák je to teda kvalitní, ale nemáme kam spěchat a uprostřed kopce je malé jezírko a polovyschlý vodopád, takže je i kde se svlažit. Co mi nejde do hlavy, kde se ve vysychající horské tůňce 4x4 metry vzal půlmetrový kapr... Na Niňas dáváme sváču a pozorujem rybáře, který za půl hodiny třikrát chytil a třikrát pustil asi čtyřiceticentrimetrovou rybu.. (beztak tu samou). Je tu i nejstarší borovice na ostrově, monumentální strom. V jeho stínu se krásně odpočívá. Na dva stopy dojedem do Tejedy, kde nás po chvíli nabírá Peťa a jedem do Puerta de Mogán.


Tuhle vesničku mám ráda. Je to takový příjemný kompromis mezi turistickým pohodlím a typicky kanárským prostředím. Prý trochu jako malé Benátky.. Barevné domky, mosty, promenáda a loďky v přístavu. Turistů dost, ale po obřích hotelových komplexech ani vidu ani slechu. Podvečerní sluníčko se opírá do proutěných židlí na zahrádkách rybářských restaurací. Jednu takovou si vybíráme k rozlučkovému posezení. Peťa si obejdnává rybu na kanárský způsob - očekávání byla vysoká, ale nikdo netušil, že místo talíře přivezou malý vozík a začnou rybu z pánve filetovat a aranžovat na talíř přímo před námi. Totéž s naší paellou. Parádní šou a ještě lepší kulinářský zážitek. Na závěr štamprle medového rumu - sladká tečka za uplynulým týdnem.


Žádné komentáře:

Okomentovat