21. dubna 2013

Den dobrý leda tak na skok z mostu

Nene, nejsem sebevrah. I když... 

Marek už třetí měsíc pracuje pro agenturu Aventura en Canarias, která zprostředkovává adrenalinové zážitky. Dělají tirolinu (ježdění na kladce přes moře), ferraty, kurzy lezení a taky různé formy bungee jumpingu. Jestli někdo na takovéto skákání a vrhání se někam není, jsem to já, starý strašpytel. Ale na druhou stranu - kdy si budu moct něco podobného vyzkoušet zadarmo. Inu, slíbila jsem si, že zkusím PUENTING - nejlehčí a nejvíc soft verzi skoků. Strach - nestrach. Lepší mrtvý hrdina než živý zbabělec, že? (Kdo tudle blbost vymyslel...)


Autobusem jsme dojeli za Tafiru a v pekelném poledním vedru koukali, jak se několik nadšenců vrhá dobrovolně z mostu, přivázaní za nohy a za sedák. Žaludek se mi zvedal při pouhém pohledu na šílence stojící na odrazové plošině. Raz - dva - tři, řev a hop dolů. Bože, do čeho jsem se to nechala uvrtat. Stačí mi koukat na ostatní a bleju. Odskákalo asi 15 lidí, někteří i dvakrát - po zádech, popředu, jak je libo. Ze stínu je po očku pozoruju a při představě, jak se za chvíli na plošinku budu drápat já, se mi potí dlaně i podkolení jamky. Pramálo mi vadí, že jako V.I.P. (nebo spíš R.I.P.?? :) ) neplatič musím čekat až úplně na konec.

A najednou je to tu. Upovídaný Carlos mě navlíká do sedáku, nasazuje prsák a oblíká ochranné podkolenky. Cvak, cvak, už mám připnutou karabinu. Než se naděju, vidím sama sebe, jak přelízám zábradlí a sedám na odrazovou plošinu. So far so good. Za mnou obecenstvo asi 15 lidí, povzbuzují mě, tleskají. Ánimo, tu puedes, venga! Stavím se na plošinku a ... no, no puedo. Nemůžu, zase sedám. Pode mnou šluchta dobrých dvacet metrů, samá palma. Představa kroku do prázdna mi do krku žene srdce a do očí slzy. Pojď, přeci nejsi bábovka, mluvím sama k sobě. Zezdola na mě mává Elio, Carlos do mě duje horem dolem, že je to jen o ROZHODNUTÍ. Chápu je, jsem poslední skokan, chtějí jít domů :) Ale prostě to nejde.

Jako bych slyšela trenéra Podolu z volejbalu. Nejde? Deset kliků! Nemůžeš? Dalších deset. Radši bych klikovala celé dopoledne než tohle... Průběžně si stoupám a sedám, odhodlávám se a beru do zaječích. Obecenstvo pomalu odchází a já svádím boj opravdu už jen sama se sebou. Vím, že je všechno bezpečné a nic se mi nemůže stát, ale udělat onen rozhodující odraz, to je oříšek. Žaludek až v krku. Uvažuju, že přelezu zábradlí zpátky, potupně se nechám odstrojit a půjdu fňukat domů. Jenže vzdát to? Trapaaas. To se na sebe těžko budu moct podívat. Pořád si budu vyčítat, že jsem to nezkusila. Volám Carlose - oye, chacho, strčíš do mě? Jasná páka, mladá dámo, bude mi potěšením (už se vidí doma na gauči a nějaká česká sralbotka mu prodlužuje pracovní odpoledne). Držím ho za ruku, drtím mu prsty. Na tři. Uno - dos - tres - uááááááááááááááááááááááááá!!!!!! Letím. Podvědomě si zacpávám nos, klasika.

Nikdy, NIKDY jsem neměla takový strach. Nikdy, NIKDY jsem nezažila nic tak hrozného. Strašného. Příšerného. Nikdy, NIKDY už nic takového nechci zažít :) Ta vteřina než lano zabralo a já se začala houpat tam a zpátky, na tu nikdy nezapomenu. Hrdelní řev přesně vyjadřuje moje rozpoložení. Tečou mi slzy ještě když mě spouští na zem. Endorfiny se nějak nedostavily, jen nohy se klepou a srde tluče o sto šest. To teda bylo. Nunca más

Ale je to tam! Jsem hrdý Budžes :)

2 komentáře:

  1. Quien quiere lapas, que se moje el culo :)
    Jsi děsně statečná, Majule.
    Přejeme příjemný let s Aventura en Canarias!
    m

    OdpovědětVymazat
  2. To je moje holka! To je moje holka!!! I am so proud of you! A obdivuju zaroven ;) jen ten blby strom na ktery jsme lezli na Santose s Jardou mi nadelal bobky a to jsem byla 2 metry (!!) nad vodou:D musime si vymyslet nejake datum jako vyroci naseho pratelstvi a skocit z letadla nebo tak neco :-) respekt jako blazen uzivejte slunickovych dnu!!!

    OdpovědětVymazat