18. března 2013

Výlet za všechny prachy

Doslova. Na jeho konci byla totiž prázdná peněženka, ale to bych předbíhala...

Co si budem nalhávat, radši lezu sportovky, než klasiku. Čekání, až prvolezec smontuje štand, založí všecky hejblátka a obváže šutry smyčkama mi někdy přijde jako ztráta času a pokaždé netrpělivě vyhlížím pokyn "Zruš"! Přesto si myslím, že i klasika může být krásná, pokud si člověk vybere vhodnou cestu. Long story short - nám se to v sobotu nepovedlo. Cesta El Pino, VŠEMI ostatními lezci tolik vychvalovaná a obdivovaná, se mi nelíbila ani co by se za nehet vešlo. Es una mierda, tío! A to jsem slušná :) Šest délek a já kleju už u první - a jediné štěstí je, že jsem netušila, že bude ze všech šesti nejlepší... Hladké je to, klouže to, nedrží to, bolí to - co je to? 

Do Ayacaty jsme dojeli s Alexem, majitelem sportovního obchůdku Perojo v Las Palmas. Fajn týpek, hodně mluví a odpovídat nepotřebuje, což já v serpentýnách vždycky uvítám. Lezl s Janocem vedlejší cestu. My se uvrtali do Pínie. A řeknu vám, NIKDY VÍC :)). Po první délce mám křeče v nohách, pidistupy nejsou pro moje nohy se zborcenou klenbou vůbec to pravé ořechové. Nebo spíš almendrové - stromky v údolí pod námi už se obsypávají plody a slibují bohatou mandlovou sklizeň. Prozatím chlupaté plody mi připomínají broskve na dědových stromcích na zahradě v Dobré. Ale zpět do kruté reality. Z prvního štandu se musí vylézt jakýmsi komínem, naskakuju do něj asi třiadvacetkrát. Fuj. Z druhého reunionu se pokračuje obchvatem, což má za následek to, že lano je průběžně buď úplně prověšené nebo mě nekompromisně tahá ke skále, pořád přitahuju, povoluju, jak si prvolezec píská. Dva metry popustím, tři dotáhnu, čtyři popustím, pět dotáhnu. Zábava, ne, že ne. Navíc přichází další zpestření - v některých úsecích je nutné přitahovat se za expresky. No tak to už je fakt vrchol. Nas*aná dolízám na vrchol a od sprostého klení a zoufalého skoku z útesu nad promarněným časem mě odradí jen přítomnost kamarádů nahoře. Nebudu přece dělat scény :) ;)

Nahoře mě trochu uklidňuje dechberoucí pohled na Roque Nublo, které dělá čest svému jménu a laškovně vykukuje z mraků. Cesta dolů Barrancem del Laurel je příjemná a rychle utíká. Ani nekončíme v noci, vypadá to, že se vše v dobré obrací. Nechval však dne před večerem... Přicházíme k autu a Alex na první pohled zjišťuje, že se mu někdo pokoušel dostat do auta. Ba co víc, povedlo se mu to a vybral nám z peněženek všecky peníze. Ne, že bych si pokaždé nebrala peněženku s sebou do stěny, že. Zákon schválnosti. Pod skalou schovaný batoh v křoví nenechám, ale v autě mi přišly věci mnohem víc v bezpečí. Stálo mě to třicet euro a českou simkartu. Naštěstí nic víc. Jo, ještě něco přeci - důvěru v lidi. Když už se krade i v takové lezecké díře, jako je Ayacata... Zvláštní je i to, jak byl zloděj "slušný" - v autě zůstaly značkové softshellky, Alexův digitální foťák, celé Janocovo lezecké vybavení, jen ta eura zmizela.

Černé myšlenky a blbý pocit z celého dne trochu rozptyluje setkání s velkou persónou kanárského lezení - Juanem Carlosem Arochou. Většího podivína by těžko hledal. Má svou hlavu a věci si dělá po svém. Otevře - li někdo novou cestu a Juancovi se to nelíbí, prostě mu ji vytluče. Jeho láska k vysokým stěnám ayacatským vyústila v to, že poslední 4 měsíce bydlí ve stanu tady po skalama a "hlídá" si je. Má dojem, že jsou jeho a chce je mít pod kontrolou. Kolují o něm úplné legendy. Od pohledu je to ale sympaťák, kdo ví, co z těch řečí je pravda...

A já Ti říkám, že jsem to takhle chytil a jedna noha nahoře byla! Jo tak Ty mi nevěříš? Hele nelaškuj se mnou.. A víš co? Já si tady budu stejně prášit...


Žádné komentáře:

Okomentovat