30. března 2013

Slunce ve špicích

Gran Canaria jakoby se nemohla rozhodnout, které roční období je teď na řadě. Keře a louky rozkvétají jako u nás na jaře, teploty ale odpovídají spíše horkému létu. Natřikrát spálený nos se loupe, Tamadaba láká k lezení a klikaté horské silničky s úchvatnými výhledy k cyklistice. Díky Markovým pracovním kontaktům se nám podařilo domluvit půjčení kol v Artenaře, což nám ušetřilo několik desítek kilometrů i serpentýn a mohli jsme pěkně ráno vyrazit čerství na okruh v srdci hor. 

No, pěkně ráno... Jak se ukázalo, každý má o ránu jinou představu. Po čtvrtečním lezení v tamadabském sektoru Perfumería jsme se nechali zlákat k noclehu v Janocově refužku v Timagadě s tím, že nás RÁNO hodí autem do Artenary. Chyba. Sice se budím před osmou a v osm deset jsem nachystaná vyrazit, leč Janoc stále pochrupuje. V půldeváté se rozespale klube z postele a podivuje se nad brzkým časem. V devět se sprchuje. Ve čtvrt na deset začíná zcela nepochopitelně zametat a vytírat celý barák, aby v 9:40 zahájil přípravu svačiny na celý den. Me vuelvo loco. Šílím. Kvetu. Nechápu nic. Asi ho zabiju. Představa dvou ztracených hodin, které by bylo tak krásně strávit v sedle, mě šroubuje do ruda, stoprocentně mi jde pára od uší. Před desátou konečně vyrážíme, ale úsměv, co hážu na Janoca, když se ptá "Todo bien?", ten mě teda fakt stál hodně přemáhání... Ten ať si mě nepřeje, až dojede do Čech na návštěvu - to bude režim, to bude vojna! Vstávat se bude za kuropění a neztratíme ani minutu drahocenného času! :)

Kola osedláváme zhruba o půl jedenácté (por favooor!!!), ale moje tendence k brblání nad promarněným časem brzy bere za své, když roztočíme pedály. Je nádherný den, na nebi ani mráček, v dálce Tenerife a na tý louce zelený, pasou se tam ovečky. Silnička se kroutí a pomalu šplhá k vyhlídce Pinos de Gáldar. Rychlé jabko a vyhlídka na Palmásek, není čas ztrácet čas. Pak po snové a skoro opuštěné silničce GC 150 kolem Montaňón Negro mírně nahoru až k vyhlídce Degollada de Las Palomas. Bác ho - výhled na druhou stranu kaldery. Sjezdík ke Cruz de Tejeda, Marek to bere terénem, já hezky po asfaltu, čímž kolemjedoucí auta nabývají dojmu, že jsem opuštěná cyklistka a povzbudivě na mě troubí :) Z Cruzu zrovna odjíždí asi třicetičlenná grupa, kterým agentura vyvezla kola na kopec a oni teď pojedou jen dolů, amatéři. To my se serpentýnkama motáme k nejvyššímu bodu ostrova - k Pico de Las Nieves (1949 m n. m.). 

Stoupák je to teda řádný, několikrát nám spadne řetěz, ale když zamazaní a prosolení stojíme na vyhlídce a dýcháme horský vzduch, nemá to chybu. Odměnou je nám skopec do Ayacaty a oběd v zapadlé restauračce, který mi vlije takovou energii do žil, že do Tejedy to jede skoro samo. Bílé domečky v Tejedě září v odpoledním sluníčku a já jsem úplně naměkko. To je taková nádhera, že se popsat nedá! Vztah mezi mnou a Gran Canarií se přehoupl z povrchní známosti do seriózního poměru a mě hrozně baví všímat si detailů a drobností, které moje oko dřív nevidělo. Minulý týden se mě při stopu někdo zeptal, v čem je Gran Canaria lepší než Tenerife - ve VŠEM! :) 

Výlet končí závěrečným výšlapem do Artenary, vracíme kola, kupujem ledňáky a ledové pití a hurá zpátky přímým busem do Palmásku. Domů, do Podolí, do lékárny...






2 komentáře:

  1. Pobavila jsem se (holt maňana je maňana), ale v závěru i slzu uronila, jak Ti rozumím! MJ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju :) španělskou trpělivost budu holt muset ještě potrénovat :)

      Vymazat