
Gran Canaria jakoby se nemohla rozhodnout, které roční období je teď na řadě. Keře a louky rozkvétají jako u nás na jaře, teploty ale odpovídají spíše horkému létu. Natřikrát spálený nos se loupe, Tamadaba láká k lezení a klikaté horské silničky s úchvatnými výhledy k cyklistice. Díky Markovým pracovním kontaktům se nám podařilo domluvit půjčení kol v Artenaře, což nám ušetřilo několik desítek kilometrů i serpentýn a mohli jsme pěkně ráno vyrazit čerství na okruh v srdci hor.

No, pěkně ráno... Jak se ukázalo, každý má o ránu jinou představu. Po čtvrtečním lezení v tamadabském sektoru Perfumería jsme se nechali zlákat k noclehu v Janocově refužku v Timagadě s tím, že nás RÁNO hodí autem do Artenary. Chyba. Sice se budím před osmou a v osm deset jsem nachystaná vyrazit, leč Janoc stále pochrupuje. V půldeváté se rozespale klube z postele a podivuje se nad brzkým časem. V devět se sprchuje. Ve čtvrt na deset začíná zcela nepochopitelně zametat a vytírat celý barák, aby v 9:40 zahájil přípravu svačiny na celý den.
Me vuelvo loco. Šílím. Kvetu. Nechápu nic. Asi ho zabiju. Představa dvou ztracených hodin, které by bylo tak krásně strávit v sedle, mě šroubuje do ruda, stoprocentně mi jde pára od uší. Před desátou konečně vyrážíme, ale úsměv, co hážu na Janoca, když se ptá "
Todo bien?", ten mě teda fakt stál hodně přemáhání... Ten ať si mě nepřeje, až dojede do Čech na návštěvu - to bude režim, to bude vojna! Vstávat se bude za kuropění a neztratíme ani minutu drahocenného času! :)

Kola osedláváme zhruba o půl jedenácté (
por favooor!!!), ale moje tendence k brblání nad promarněným časem brzy bere za své, když roztočíme pedály. Je nádherný den, na nebi ani mráček, v dálce Tenerife a na tý louce zelený, pasou se tam ovečky. Silnička se kroutí a pomalu šplhá k vyhlídce Pinos de Gáldar. Rychlé jabko a vyhlídka na Palmásek, není čas ztrácet čas. Pak po snové a skoro opuštěné silničce GC 150 kolem Montaňón Negro mírně nahoru až k vyhlídce Degollada de Las Palomas. Bác ho - výhled na druhou stranu kaldery. Sjezdík ke Cruz de Tejeda, Marek to bere terénem, já hezky po asfaltu, čímž kolemjedoucí auta nabývají dojmu, že jsem opuštěná cyklistka a povzbudivě na mě troubí :) Z Cruzu zrovna odjíždí asi třicetičlenná grupa, kterým agentura vyvezla kola na kopec a oni teď pojedou jen dolů, amatéři. To my se serpentýnkama motáme k nejvyššímu bodu ostrova - k Pico de Las Nieves (1949 m n. m.).


Stoupák je to teda řádný, několikrát nám spadne řetěz, ale když zamazaní a prosolení stojíme na vyhlídce a dýcháme horský vzduch, nemá to chybu. Odměnou je nám skopec do Ayacaty a oběd v zapadlé restauračce, který mi vlije takovou energii do žil, že do Tejedy to jede skoro samo. Bílé domečky v Tejedě září v odpoledním sluníčku a já jsem úplně naměkko. To je taková nádhera, že se popsat nedá! Vztah mezi mnou a Gran Canarií se přehoupl z povrchní známosti do seriózního poměru a mě hrozně baví všímat si detailů a drobností, které moje oko dřív nevidělo. Minulý týden se mě při stopu někdo zeptal, v čem je Gran Canaria lepší než Tenerife - ve VŠEM! :)

Výlet končí závěrečným výšlapem do Artenary, vracíme kola, kupujem ledňáky a ledové pití a hurá zpátky přímým busem do Palmásku. Domů, do Podolí, do lékárny...
Pobavila jsem se (holt maňana je maňana), ale v závěru i slzu uronila, jak Ti rozumím! MJ
OdpovědětSmazatděkuju :) španělskou trpělivost budu holt muset ještě potrénovat :)
Smazat