26. března 2013

Okna Tenerife dokořán...


Po třítýdenním poštovním martýriu konečně došel rezidenční certifikát (poštovní holub si asi cestou zlomil nohu), tak jsem během pouhých dvou návštěv radnice (ano, "pouhých" - průměrný občan osedlá úředního šimla tak napotřetí) vyřídila padesátiprocentní slevu na lodě a mohli jsme vyrazit na Tenerife. Pokolikáté už? Popáté, tuším. Sbalili jsme lano, matroš a chuť projít Anagu - pohoří, které je většinou zahalené v nadýchaném šedém mraku. 

Čtvrteční trajekt přiráží k břehům Santa Cruzu kolem sedmé večer. Zkušeně večeříme v Mekáči a upgradujem Barbacoa Menu o bramborové lupeny - hanba nám, ale když ono je to tak dobré... Tramvajkou, pěšky a busem č. 228 dojedem až do Valle Jimenéz, kde se nachází lezecká oblast Valle Tabares, logiku raději nehledat :) V noci mě snad poprvé na ostrovech budí strašlivý déšť. Nebo mi těch pár kapek v polospánku aspoň tak připadá. Zbytek noci mám na obličeji nalepenou mokrou plachtu od žďáráku, nicméně spacák uchovám jakž takž suchý. Lezení v Tabares je jedna velká fisura (spára, polidštěna mnou na škvíru). Zážitek je to zajímavý, trochu bolestivý jak na ruce, tak na nohy. Jeden den je tak akorát.

V sobotu ráno nás na první mávnutí bere poloplné auto do Laguny, odtud se svezem busem na Cruz de Carmen, kde nás vítá klasická Anaga - mlha, déšť a mraky. Hnus. Než ale stihnu obalit všechno goretexem a dopnout přesku od batohu, začíná se skrz mraky prodírat sluníčko. Do půl hodiny saunujem. Mraky zmizely a nebe je modré jak ódeeskovej pták, increíble. Asi už se počasí nemohlo dívat na můj kyselý obličej :) Trasa z Pico del Inglés do Valleseca má trvat tři hoďky, my ji díky fotopauzám jdeme skoro dvakrát tak dlouho. Výhledy jsou úžasné, dechberoucí, dokonalé. Ostré sluníčko si pohrává s hřbety hor, háže stíny do údolí a všechno se zelená. V dálce se v mraku krčí Teide. Cesta se klikatí chvíli vavřínovým pralesem, pak po hřebeni hor. 
Asi v půlce trasy stojí domek. Bílá stavba s modrými okenicemi trpělivě čeká pod košatým eukalyptem a láká kolemjdoucí k zastavení, k zamyšlení. Sedím na kamenné zídce u domku v srdci hor, skrz přivřená oční víčka koukám do dálky a mírný větřík odnáší pryč všechny starosti. Tady se probouzet, to by byl ráj. Ráno vstát do třpytivého rána a k čerstvému chlebu popíjet hrnek černé kávy. Nikde nikdo, jen hory a ticho. Môžete ho zohnať len pod rukou, nádherné ticho hôr...


Do barranca vstoupili dva Češi v pláštěnkách, z barranca vylízají dva spálení gringos. co mají místo obličeje paviání zadek :). Rudé nosy chladíme v prvním báru ledovým pivem. Štěstí přeje odvážným a naše odhodlání nebrat z La Laguny autobus, ale jet po vlastní ose, je korunováno luxusním stopem. Z Laguny k bistru Los Raízes nás bere kosmopolitní kuna a odtud zase dva Slovinci, takže po necelých dvou hodinách jsme (skoro) z pobřeží pod Teidetem. Skoro celou cestu jedeme ve vlhkém mraku. U návštěvnického centra najednou všechno kolem zežloutne, přijde mi to jak klinická smrt - světýlko na konci tunelu - a po pár minutách se dostáváme nad mraky. Neskutečná proměna. Déšť zůstal hluboko pod námi, v Caňadas je pomalu tepleji než u moře. 

Je večer, tak jen uvaříme kuskus a je čas spát. Ale tady, v Caňadas na Tenerife, ani spaní není jen tak ledajaké. K noclehu si vybíráme prověřenou skalní římsu s výhledem na Teide. Všechno hlídá milion hvězd a Orion. Ráno mám strach dospat, abych nepřišla o východ slunce. Hlavu ze spacáku vystrkuju v pravý čas - sopka se s prvními paprsky barví do oranžova a ač mi jde pára od pusy, je mi teplo a krásně po těle. Tady to mám ráda, sem se vždycky ráda vrátím. Doma u počítače zjišťuju, že skoro nemám normální fotky, jen samé panoramky, proto je dneska fotoreportáž trochu objemnějšího charakteru :)



Žádné komentáře:

Okomentovat