2. února 2013

Soy una becaria...


V pondělí začalo to, proč jsem tady. PRÁCE. Fuj :)

Do kanclu jdu na devátou. Nikde nikdo. Kolem 9:15 přichází Santi, jeden ze dvou majitelů, se kterým jsem vyřizovala svoje stýpko. 9:30 přichází druhý šéf - Ivan. V deset se zjevuje tmavý "ind" Julio, s tím budu dělat na projektu, jak mi brzy objasňují. Všem je kolem čtyřicítky, někteří jsou geografové, jeden je inženýr. Firma se zabývá jednak team buldingem, ale taky pořádá naučné vycházky do hor, pro které si sama připravuje podklady. To bude hlavní nápň mojí práce - budem chodit s Juliem po horách, s GPSkou sbírat data a ta pak převádět do map, vytvářet plakáty a informační materiály pro každou stezku. Každý týden bychom měli nachystat jednu trasu. Spousta práce. Toť plán. 

Realita je trochu jiná. Chlapi v 11 zahlásí "to se nedá, tomamos un cafesito (jdem na kafe)". Po hodině práce, to je teda pracovní morálka. To, že s sebou první den nemám počítač, nikoho nepřekvapuje - to je přeci jasný, že se první den nic nedělá. Další dny se nesou v podobném duchu. Ve středu sedím u počítače, jsou dvě odpoledne a Ivan najednou zvedá hlavu a s údivem volá: "Ty seš ještě tady? Ježiši, cariňa (miláčku), to nemůžeš pracovat tolik, jdi už domů. Už jsi tenhle týden pracovala tolik, že bys ten příští vůbec nemusela chodit." Nakonec se dohodnem, že do kanclu budu chodit jen úterý - čtvrtek, pak jeden den pojedem sbírat data do hor a další věci můžu dělat z domu :) Ideálka... Můj dotaz, jestli nevadí, že budu mít v pátek volno, kvitoval Santi slovy: Chacho, eres una becaria, no puedes trabajar tanto! (Člověče, seš tu na stýpku, nemůžeš tolik dřít! :) ) A když jsme domlouvali, které tři dny mám být v oficíně přítomná, tak mi šéf povídá - no, tak v pátek, v sobotu a v neděli polezeš, tak Ti dáme ještě volné pondělí, musíš si přece po víkendu trochu odpočnout :) )

Okna kanceláře máme přímo na Trianu, na které denodenně hrají potulní houslisti, kytaristi a jiní umělci, každý čtvrtek prý na bolkóně trénuje operní pěvkyně. Pracovní kolektiv tvoří asi výhradně chlapi - už jsem jich v kanclu potkala sedm, holku ani jednu. A každý den před polednem se zvednou a jdou na kávičku. Já s nimi nikdy nešla, neměla jsem keš  a nechtělo se mi zatím vybírat. Až včera. Říkám si, že utužíme pracovní kolektiv a zajdu s něma na jedno leče leče. Hoši se začali před polednem sbírat, tak beru kabelku a říkám - dneska jdu s váma, jo? A oni - ale my chtěli jít do banky... No nic, odmítnout mě nemohli, tak se místo do banky šlo hromadně na kafe. A ještě to za mě zatáhli :)

2 komentáře:

  1. Ahoj Májo,moc jsem se pobavila při líčení tvých pracovních začátků..typicky španělský přístup:-).Pracovních honiček a "nestíhání" si ještě v budoucnu užiješ dost a dost (ne,že bych ti to přála),tak si to na ostrovech vychutnávej.Jen mě zarazila tvá slova, žes neměla keš:-)).Tak si přece nějakou hezkou ULOV!! JL

    OdpovědětVymazat
  2. :-D už se zase směju, jak mi ty tvé články chyběly:-D taky bych brala takovou práci, ještě k tomu u moře..:-) že bych fakt raději přesídlila z uhoněné Prahy do klidné Brazílie?..ta to beztak bude stejné..aspoň co jsem viděla..:-) budu nad tím uvažovat:-)

    OdpovědětVymazat