15. února 2013

My kluci, co spolu pracujem...


Už jste někdy zvraceli před svým šéfem? Já málem dneska. A rovnou před dvěma :)

Pracovní tým Phenomenu - Santi, Ivan, já a Julio
Po dlouhé době jsem na Kanárkách vstávala před sedmou hodinou - do hluboké tmy. V probouzejícím se Las Palmas nevlídno, zamračeno. Po nedělní zkušenosti ale nepropadám panice a softshellku přibaluju do batohu víceméně ze zvyku. Julio mě v 7:50 vyzvedává u Auditoria, v 8:13 troubíme v Tamaraceite na Ivana. Nestíhá, veze teprve děti do školky. Mám tedy jedinečnou příležitost potkat Ivanovu ženu, děti i tatínka. Za chvíli přijíždí Santi a prý ještě pojedeme do Santa Brígidy pro Claudia. Moje plány, jak si z bezpečnostních důvodů prosadím sezení vpředu, rázem berou za své. Nestává se to často, leč jsem nejhubenější z celé posádky auta (což v přítomnosti čtyř čtyřicetiletých řízků není takový problém) a tím pádem na mě zbyde místo vzadu uprostřed. No, chlapci, abyste se nedivili... Ivan, který má jako jediný z celé pracovní bandy proporce "normálního" chlapa, bohužel řídí. Prosit Julia, aby přesedlal ze sedadla smrti dozadu místo mě nemá smysl, jednoduše by se k borcům nevešel.

Do San Matea na kávičku to dotlačím v pohodě, tam se se mnou Claudio gentlemansky vymění a usedá doprostřed. Mám sice místo na nohy, je to od něj nesmírně ušlechtilé, ale za výsledek to má jediné - s chudákem Claudiem to v každé zatáčce cloumá a já sedím na půlce zadku, aby měl aspoň trochu místa. Na Tamadabě urychleně otvírám dvěře od auta a nasávám do plic svěží vzduch. Dobrých deset minut po očku hledám, za které křoví to hodím, aby to nebyl úplný trapas. Naštěstí horský vzduch pomáhá udržet obsah žaludku na svém místě a já za chvíli hrdinsky poplácám Ivana po ramenech, jaký je skvělý řidič :)

Na Tamadabě je nádherně - mlha se líně plíží mezi piniemi a dosedá na stezku pokrytou jehličím. Nasazuju svouj terénní výbavu - na hlavu mikrokameru, na pásek připnout GPSku a na krk foťák. Vypadám jak Japonec na prázdninách. Cestou dolů se bojím každého zaškobrtnutí, držím v ruce techniku za dobrých 25 000 Kč. Vyrážíme z místa Degollada de Humo a veeelmi pomalu scházíme k Presa de los Peréz - do údolí, kde jsou tři přehrady. Říkám velmi pomalu, protože Claudio nás staví u každého keře, stromku, kytičky a vysvětluje, povídá, předává informace. Mám dojem, že po dnešku poznám víc kanárských kytek než českých :) Trasa vede dál přes El Hornillo do vesničky Los Berrazales. Je horký den a já ho místo v kanceláři můžu strávit na horách. Mám ráda svou práci.




Žádné komentáře:

Okomentovat