4. února 2013

Fiesta del Almendro en Flor

Loni se mi fiesta kvetoucích mandloní do diáře nevešla, letos se svým načasováním v žebříčku výletů probojovala na první místo. Takže jako loni - odkroutit povinnosti v práci, sbalit batoh, nakoupit jídlo a hurá do hor. Janoc nestíhá, bus jede ve tři a on za minutu tři volá, že je v Hyperdinu. Klasika. Nestavět bus i na další zastávce ve městě, řítili bychom se na jeho chatu bez něj. Do San Matea přijíždíme v pohodě, ale přípoj na Tejedu se nějak neuráčil dojet. Prý porucha, musíme počkat na náhradní bus. Nu což, kafe jsme ještě dneska neměli...

O hodinu, desítky serpentýn a pár poblitých spolucestujících později vystupujem v Tejedě - horské vesničce, kde budou o víkendu všichni vesničané slavit, jak jim to tu krásně kvete. My se ale po nádherné pěšince mezi mandloněmi vydáváme do Janocova refugia do Timagady (ještě o něco větší díry). Na nebi ani mrak, sluníčko zapadá, vzduch je teplý a provoněný nasládlou vůní růžově kvetoucích stromů. Nad námi stín Roque Nubla, před námi mocná křivka Roque Bentaygy a na horizontu mé milované Teide. Na terásku v refugiu přicházíme až za tmy, v poloprázdném pokoji večeříme pečené lilky, těsťáky s tuňákem (večeře šampionů), hrajem domino a mě těší, jak moc tomu ukecanému Španělovi rozumím. Semtam si dovolím i hodit nějaký vtípek :) Chiste checo.

Ráno se přemisťujem do Ayacaty. Rýsuje se nádherný den, škoda jej nevyužít naplno. (Ehm, z tepla domova si dovolím předeslat, že se nám jej opravdu podařilo využít úplně na max). V Ayacatě jak ve vatě. Dáváme na rozlez jednu sportovní cestu - na to, že jsem skálu držela naposled v říjnu na Pálavě, to není úplně špatné. Ani ten strach není takový, jako loni. Brousíme si zuby na nějakou pěknou vícedélku, ale štěstí nám nepřeje, cestu El pino nemůžem najít. Ráno moudřejší večera a odpoledne moudřejší rána, tak jdem na papásky do Casa Meló. S plným žaludkem se bloudí líp. Polední siesta se nám krapet protáhne, takže do další cesty - Espolón Friqueli - nastupujem kolem půl paté. Je to tak třídélka, stmívá se v sedm. V pohodě, ne? Kdo by tahal čelovku. Po hodině lezení zjišťujem, že cesta jednak není třídélka, jak jsme si mylně mysleli a taky, že máme co dělat, chceme - li se na zem dostat za světla. V páté délce mě už lechtají rudé zapadající paprsky a jímá mě mírná nervozita. Dolů nemůžem slanit, musí se sejít po ferratě. Bez čelovky. To jsou vyhlídky... Navíc se sluníčkem odešlo příjemné teplo a z vlahého větříku se stal otravný studený vítr. Dává se do mě pěkná zima. Marek mi hrdinsky půjčuje triko a pokračuje polonahej.

Půlku ferraty slízáme ještě za šera, ale kolem sedmé se setmí úplně a přes to nejede vlak. Nevidím, kam pokládám nohy a ač jištěná karabinami na smyčkách, dál si po tmě pokračovat netroufám. No nic. Nevezme -li si Mohamed čelovku, musí jít čelovka k Mohamedovi :) Marek o dost jistějším krokem slízá po tmě dolů pro čelovky, oblečení a svačinu a pak stejným způsobem leze nahoru za mnou. Navíc jsme zjistili, že nám už vystačí lano na slanění, takže se spouštím vesele dolů a kolem osmé už stojím na pevné zemi! Juch. Příště si beru čelovku i do moře. Jeden nikdy neví :) Honem voláme Janocovi, který nás s dalším kámošem Davidem už pěkne dlouho hledá. Je dost naštvaný, ale taky je rád, že jsme v pohodě. Já bych si nejradši někam lehla a usnula, ale společenské povinnosti velí zúčastnit se bárbekjů u Yureny, přezdívané Jéčko. Jéčka máma je prazvláštní postava s hřívou dlouhých, nečesaných, šedých, kudrnatých vlasů a má v Tejedě několik domů, ve kterých průběžně poskytuje azyl různým zevlákům a hipíkům. Dneska tu máme asadero my - horolezci. Je tu Marek, Yurena, Janoc a jeho brácha Aryok, Gema s Davidem, Jéčka brácha Yaír a nějaká Sara, o které slyším prvně. Grilujou se žebra, kuřata, cukety, sladká jelita (morcilla), papásky a mojo. Z posledních sil se snažím konverzovat, ale spát jdu stejně mezi prvníma, jsem hotovson. 

Ráno vstáváme do pošmourného dne, snídáme rozmarýnový čaj (fuj, já bych tím tak maximálně podlila kuře) a jdem se podívat na trh. Kanárkům všecko strašně trvá, tyhle prostoje mě jednou zničí. Kolem poledne jsme konečně ve městečku. Tady to teda žije. Všichni se vyšňořili do krojů, chlapi v plátěných košilích, ženské v pruhovaných sukních a slaměných kloboučcích. Hrají, zpívají, radujou se - a důvodem je pouhý fakt, že letos zase vykvetly mandloně.. Krásná fiesta. K obědu ochutnáváme pár kanárských specialit a pak už se celí zničení přesunujem do Palmásku. Ono taky přežít bez ztráty květinky tu klikatou cestu busem není úplná samozřejmost...

Žádné komentáře:

Okomentovat