27. prosince 2012

Retro Tatry

"Horolezeckú činnosť môžu vykonávať horolezci organizovaní v horolezeckých zväzochNávštevníci národného parku sa môžu v sprievode oprávnenej osoby pohybovať mimo turistických a náučných chodníkov na celom území národného parku okrem lokalít:oblasť Kriváňa so všetkými priľahlými hrebeňmi a dolinami."

... tak přesně takhle zní výňatek z  Návštěvního řádu TANAPu. Místo sáhodlouhého článku by asi stačilo napsat: členem horooddílu nejsem a 7.12.2012 jsem byla na Kriváni :) Leč mé literární střevo dostalo v posledních týdnech šanci vyřádit se maximálně při seminárních pracích nebo písemkách, takže to vezmu pěkně krok za krokem.

Urvat si v semestru plném školních povinností, odpoledních směn v práci a e-learningu do Projektového kurzu aspoň tolik dní, aby se vyplatilo jet do Tater, nebylo úplně jednoduché, ale podařilo se! Pro ostatní rekreanty byl termín začátkem prosince naštěstí neatraktivní (babí léto pryč, na lyžařskou sezonu brzo), takže i hotel Kriváň, kam jsme měli od léta vouchery, měl volné pokoje. Parádně nasněžilo, což bylo sice super na chození po horách, leč už ne tak super na noční přesun autem.

Normálně mi bývá téměř jedno, jestli spím v hotelu se zlatými klikami nebo na kartónu uprostřed kruhového objezdu, ale hotel Kriváň opravdu stojí za zmínku. V první chvíli jsem myslela, že jsme se ocitli v minulosti  s jen jsem čekala, odkud vyskočí Gustav Anděl nebo Vyhlídka s violoncellem. Hotel je parádní retro. Od éry podnikových rekreací se tu nezměnilo vůbec nic, snad jen to, že hosty už nevítá pionýrka s karafiátem :) Zůstalo však dřevěné obložení, umakartové koupelny, technické koberce, recepční s trvalou i páteční živá hudba k tanci a poslechu. I hosté jakoby přijeli z minulosti. Chvíli jsem je podezřívala, že jsou jen najmutí jako komparz, protože takovou plejádu retrolidí, aby pohledal. Jedna paní s natupírovaným drdolem, další v leopardích leginách, třetí v kostěných brýlích na šňůrce a dederonovém kostýmku... U snídaně každý nahlas pozdravil, odpoledne v sauně porozprávěl o vnoučatech a večer si všichni mohli zatancovat na hity Michala Davida. Ani kulturního referenta jsme nepotřebovali. Chuť nechat zahrát spolurekreantům nějakou libou píseň hotelovým rozhlasem, jsem potlačila. Až s odstupem jsem zjistila, že zájezdy do rekreačního střediska Kriváň pořádá CK Atis v rámci tématických balíčků "Dovolená v duchu rekreace ROH". Doporučuju, fakt je to cesta časem o pár desítek let zpátky.

Kromě hotelu se nezapomenutelným zážitkem staly i vycházky do hor. Nebyla bych to já, aby se mi nevinně vypadající procházka změnila v dramatický souboj o život. Cheche, přeháním :) O život nešlo, ale dráma to bylo. Cílem prvního výletu byla zvolena národní hora Slováků - Kriváň. O její výšlap jsem se pokoušela už jednou, asi před pěti lety, ale tehdy mě vítr nemilosrdně zastavil asi hodinu od vrcholu. Nehodlala jsem tuto historii opakovat. Navlečená jak polárník, vyrazila jsem tedy hrdě k vrcholu, v hlavě představu, jak s Leňou příští rok vyšplháme na Everest. Pochod krásným prašánkem byl úžasný, ostré zimní slunce lechtalo zasněžené koruny stromů, na svazích se pásla stáda kamzíků, teplota mínus sedm. Zimní idyla. 


Najednou se ale zatahuje. Bez slunečních paprsků je ještě víc chladno a sněží. Ruka s cepínem po zápěstí ve sněhu, studí jak hrom. Nohy ve slabých pohorkách pomaličku umrzají. Nejdřív bolest, pak už ani ta. Panika. Slzy. Zahřívání nohou nepomáhá. Tak nic. Jiná taktika. Víra v to, že co zmrzlo tak, že to není cítit, vydrží ještě pár hodin zmrzlé a v základním táboře všechno zase rozmrzne. Základem úspěchu je pořádek v hlavě. Nemyslet na to, jak s botou sundám nejspíš i umrzlé prsty. Radši si vizualizuju jaké teplo bude odpoledne v hotelové sauně. Odhodlání jak Uher, když se drápe na Ká Dvojku. Šlapem dál. Podruhé to těsně pod vrcholem prostě nevzdám! Potkáváme jen jednoho Poláka. Rozumný člověk sedí v takovémhle počasí v kolibě na haluškách. Kolem druhé jsme nahoře. Zakousnout zmrzlý chleba a s pomocí cepínu hrrr dolů. Už cestou se stmívá (klasika), naštěstí tohle nás už nemůže překvapit, vytahujem čelovky a dobré dvě hoďky šlapem dál. Kolem sedmé večerní hrdě hlásíme recepční, že jsme byli na Kriváni. Ale to bolo naozaj nebezpečné, kvituje osoba za přepážkou. S myšlenkou, že je paní nějaká zbytečně opatrná, usínáme a čerpáme síly na další náročný den.




Sobota je ještě mrazivější než den předchozí a má být mým velkým dnem. Dnem "D", kdy proniknu do tajů zimního lezení.. :) Vyběhnem po sjezdovce na chatu pri Solisku, zanoříme se hlouběji do Furkotské doliny a po stopách zbloudilého králíka (ano, ani sem se nesmí, proto tu nejsou žádné lidské stopy) se dokodrcáme až pod jakýsi zasněžený skalní útvar, obtížnost nula nula nic, ale někde se začít musí. Zima jak na Sibiři, nosní dírky se při nádechu lepí k sobě a přimrzají. Musím navíc sundat kapuce a nasadit na hlavu nutnou helmu. Už při těchto úkonech jsem zmrzlá jak sobolí lejno a jestli se mi něco fakt nechce, tak stát tady, mrznout a jistit. Marek bez mrknutí oka vytáhne onen lehounký žlábek. Skoro je mi hanba mluvit o lezení, tohle by se dalo vyšlápnout i bez maček a lana. Ale tak - to lezení se samo neudělá, že.. Moje hlavní instrukce zní: neroztrhnout si mačkou gatě. Jdu na věc. Zaseknout jeden cepín, druhý cepín, jednu mačku, druhou. Hm, to není tak složité. Tak ještě jednou. Cepín vyrvu z hlíny i s obřím drnem a znova jej zaseknu, o kousek výš. Docela sranda. Ne však na dlouho. Po pár minutkách mě ruce ve sněhu začínají opět zebat. V momentě necítím ruce ani nohy. Snažím se zahřát údy prudkým třepáním, ale bodnu se cepínem do kolene. Nevadí. Uklidníme to, mluvím si k sobě v duchu. Upravím rukavice, které jsou plné sněhu a znova zaseknu cepín. Snažím se nemyslet na bolest, která píchá v prstech na nohou i na rukou. Vyšvihnu nohu, zasekávám mačku. Dopr*ele! Roztrhla jsem si kalhoty... Díra na koleni jakoby zvedla stavidla, kňučím, kňourám, kleju, spílám všem čertům, u nosu obří nudle, zahazuju cepíny a zcela neorganizovaně a samovolně zahajuju sestup. Na tohle budu fakt muset ještě trénovat (doma v lednici, nejspíš). Do mého teplotního komfortu 22,5 stupňů to má daleko :)



Večer rozmrzáme v sauně a v neděli zahajujeme ústup. Cestou do Čech ještě vyběhneme z Vrátné doliny na Malé Fatře na Chatu pod Chlebom a konečně si užíváme nádherného počasí (i když o to větší zimy). Zasloužené halušky a hurá do Olmíku, učit se, učit se a učit se!




1 komentář:

  1. Jak tak čtu to dráma raději "chci být horizontální"... :D m

    OdpovědětVymazat