11. října 2012

Podzimní pískování


Mám ráda, když se listy začnou barvit do žluta a do červena. Když se celá krajina ponoří do teplých tónů a z krajiny mizí svěží letní zelená. Mám ráda, když je krásné babí léto. Když místo podzimních plískanic svítí měkké sluníčko a hřeje tak, že se dá jít na výlet jen v mikině. A přesně takové babí léto bylo letos...

Byl by hřích prosedět takovou nádheru doma, tak jsme využili volna před začátkem školy a vyrazili otestovat, kterak že to ty lezečky drží na písku. A hnedle dvakrát. Pro velký úspěch vejletu na začátku září jsme se do Saska vrátili ještě o tři týdny později. Nikdy předtím jsem na pískovci nelezla, takže mě čekala opět velká premiéra. A hned jsem se zamilovala. Jasně, na druhém je to mnohem větší brnkačka než když si člověk zakládá jištění do spárek a puklin vlastnoručně, ale i tak jsme byli s Márou docela vyrovnaná dvojka. Co on vytáh, to já jsem vylezla. Byla jsem unešená! Nohy drží na písku jak helvétská víra a neujíždějí jako třeba v Krase nebo na Vysočině.

Prozkoumali jsme oblasti Teichstein, Lorenstein a Goldstein, jeden den obešli i kus údolí Velkého Tschandu. Nebojovat po večerech s teplotama, neměl by výlet chybu. Takhle jsem si vždycky přes den odlezla dvě hvězdičkové cesty a večer odpadla do spacáku v nádherném bivaku (pro svou krásu, útulnost a výhledy, kdy člověk musí říct "óóó, bivak", přezdívaném óbyvák). Druh cest se liší. Někde jsou madla jak klokaní kapsy, jinde jen oblinky, rajbásky, dírky na přidržení, někde spára, onde komín, vedle se zase leze na sokolíka. To záleží... :) Otevřená učebnice pískovcového lezení. Nohy drží jak přibité. A ty výhledy shora! Nekonečné Sasko se táhne na všechny strany, v dálce je vidět meandr Labe. Kolem široširý les, ze kterého jen hrdě vyčuhují skalní masívy a věže. Přivřu oči, nechám se lechtat sluníčkem a škvírou mezi řasami se snažím zaostřit na vrcholky věžiček, jestli náhodou neuvidím vrcholovou knížku. Nikde nikdo, jen dvakrát za den tudy projde na výlet vytuněný Sasík. A občas skupina dvaceti brněnských horolezců, to když je prodloužený víkend kolem svatého Vašíka :)

Semtam se do idylky přidá trocha adrenalinu, a to, když se nahoře ke slaňáku musí přeskočit z jedné věže na druhou. Trhlinky nebývají velké, ale vidět pod sebou padesátimetrovou šluchtu člověku na jistotě nepřidá. To je fakt něco pro mě, která se bojí chodit i po zábradlí metr nad zemí :) ale lepší mrtvý hrdina... však to už znáte ;)

elááá hop :)

Žádné komentáře:

Okomentovat