Není vápno jako vápno

Beton, malta, cement, sádra... při stavbě domu jóó záleží na materiálu, ze kterého se staví. Jsou stěny z jednoho panelu nebo ze spousty menších cihel? Je zeď pevná? Drolí se? Úplně stejně je tomu při lezení - není matroš jako matroš. Písek, čedič, vápenec. Všude je to jiné. Jedno smeká, druhé drží, další se láme nebo klouže. 

Vápenec na Pálavě - aspoň ten, na kterém jsme o víkendu lezli první cestu - je kombinací těch nejhorších vlastností všech výše zmiňovaných druhů. Drolí se to, studí to, nohy kloužou, ruce nemají co držet, no hnus fialovej. Vlastně bílej. Tak nějak všude je bílo. Obloha zahalená světlešedým suknem - rosničky měly nejpíš pravdu, že víkendové počasí nebude žádný zázrak. Pod nohama skotačící děti, jejichž rodiče nemají rozum, když je nechají pod stěnou běhat bez helem. Jistič nahoře neslyší a nedobírá, prsty přemrzají, do klenby na noze se zapichujou ostré výběžky skály a z lehké pětky máme rázem pocitově málem osmičku. To jsem se teda dobře vycukala, třes mě přejde až když slaňuju dolů. 

Nástup do další cesty je v úzké soutěsce. Vlézt do díry, vylízt celkem pěknou cestu, z díry ven. Wow, asi jsme vylezli na druhé straně zrcadla, jako Alenka. Místo smogu a odstínů šedi hraje krajina podzimními barvami a nebe je modromodré. Tak přeci jen se rosničky spletly. Rudé hlavičky šípků jsou navlečené na větvičkách keřů jak drobné korálky a kontrastují se zelenožlutým listím. V usychající trávě připravující se na zimní spánek se prohání snad tisíc bedrunek. V pozadí odpočívá klidná hladina tří Novomlýnských nádrží, ropné vrty a kostel v Horních Věstonicích. Svěží podzimní vzduch čistí plíce i hlavu. I to místní vápno vypadá najednou přívětivěji. 

V ďolíku pod Martinkou nikdo není, jen škvírou mezi skalami sem pronikají paprsky slunce. Hezky jeden po druhém, možná by se daly spočítat. Šup šup šup, nahoru to jde skoro samo. Prsty nezebou, ale se zaklíněným friendem, kterým se někdo jistil tak zuřivě, že nejde vytáhnout, si neporadí. (Ačkoliv vyndat jde přece KAŽDÝ friend :) ). Metr pod slaňákem se natahuju po hlubší jamce na tři prsty a najednou si hledím z očí do očí s černým plyšovým stvořením, velkým jako palec. Netopýr. Hezky živý a vylekaný stejně jako já. Neboj, zvíře, já se taky skoro nebojím. Nádherné počasí láká další a další horolezce, tak radši sbalit lano a pryč odsud. Rozlučit se s posledním hezkým počasím (letos už potřetí?:)). To se bude přes týden dobře sedět ve škole a v práci, když má člověk za sebou tak příjemné víkendové rozjímání.