26. května 2012

Začíná loučení

... a s ním se při cestování dostavuje pocit "ach jo, tady jsem na dlouhou dobu naposled". Upřímně, je to pocit na houby. Ale na druhou stranu, když se něco nechce opouštět, znamená to, že to tam má rád a že mu tam bylo dobře. Jako mně na Kanárech. Musím to brát takhle, jinak by mi asi srdce puklo. Po prázdninách na Hierru jsme se s Markem rozhodli ještě vyplnit volné dny lezením na Tenerife. Po drobných potížích jsme nakonec vytřískali z půjčoven relativně levnou káru a vyjeli přes Mascu na Punta Teno - tenerifský konec světa, kde už byly všechny návštěvy, jen já pořád ne. A to by nešlo, aby mi něco uteklo!

Když jsme přijeli, už zapadalo sluníčko, tak jsme honem honem odlovili kešku a na plácku za kamennou zídkou na útesu nad mořem zaspali a uvařili. Respektive Marek rozdělal oheň (topil kaktusama) a já krájela zeleninu. Výsledkem byl klasický kotel těsťáků s červenou omáčkou, tuňasem, pórasem a hromadou další zeleniny (jídlo, které jsme jedli pravidelně každý večer :) ). Potýkali jsme se taky s nezbednými špekáčky - zakoupili jsme je v domnění, že jde o klasického českého buřta a namísto chutného masa k opékání byla pod střívkem čorízová paštika.. Inu, natřeli jsme si housky špekoněma jako svačinu na druhý den. Ráno jsme trochu zašnorchlovali a já měla konečně možnost nechat se oslnit krásou Punty Teno. Je tu krásně, ale přeci jen už sem pár turistů trefí. Pro mě bude koncem světa navždycky opuštěný maják na Hierru.

Lezli jsme celý den v oblasti Vistamar nad Puerto de la Cruz, ale pro pořádné vedro jsme přehodnotili plány na další den - místo lezení se vydáme na Teide! Leč neměli jsme povolení - museli jsme na vrcholek dorazit před devátou, než se u branky objeví rangeři. To znamenalo večer dojet do Caňadas, přespat v kempíku a ještě za tmy vyrazit na cestu. Ze zamračeného Puerta jsme se prodrali záplavou mraků až nad ně a naskytla se nám okouzlující podívaná. Moře načechraných beránků omývalo hřeben hor, podvečerní slunce zahřívalo špičky pinií a já brečela jak želva. Loučila jsem se s každým stromem, s ostrovy trčícími z té záplavy bílé cukrové vaty (a že byla vidět Palma, Gomera i Hierro) a slibovala té nádheře, že se sem vrátím. Brzo.

Už po tmě jsme dojeli do kempíku směrem na Vilaflor, uvařili, zhltli véču a před půlnocí zalehli na verandu jakéhosi domečku. Ve tři ráno zazvonil budík, ve čtyři už jsme stáli na úpatí Teidete a s čelovkama šlapali nahoru. O půl sedmé jsme si na Refugiu dali čokoládu - ale ne ledajakou! Miky nám poradil super fintu - normálně nápoj z automatu stojí 2 eura, ale tahle mašina je nějaká zmatená a tak si plete dvojeura a dvojcenty! Takže kelímek horkého nápoje přijde na dva centíky.. :) Mazaná finta v českém stylu. Kousek nad refužkem nás chytlo nádherné svítání. Slunce se dralo zpoza bílé vrstvy mraků, podobně, jako když den předtím zapadalo. Hned první paprsky začaly hřát, takže jsme v osm ráno relativně za tepla stáli na vrcholku nejvyšší španělské hory. Vzduch byl jasný, jen trochu s vůní síry, dohled byl opět jak na Gran Canarii, tak na Palmu, Gomeru a Hierro. Zasněný pohled do dálky, sbohem všem ostrovům a hurá dolů.

Pod Teidem zbývalo vyfotit "červený vocasy" - monstrózní kytky, které rostou prý jen v Caňadas na Tenerife (i když bych přísahala, že u nás na Hierru byly taky!) a pak už jen sjet do Santa Cruz na trajekt. Dneska vybalit, vyprat, odpočinout a zítra hurá na týden do Andalusie... :)

2 komentáře:

  1. chachá - o dvoucentové čokoládě jsem četla už na Jardově blogu! Vy víte jak na to:) A když koukám, jak já si do vína sypu led, aby dlouho vydrželo...mohu říct jen: dobře my v tom zahraničí B)

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkné, ale je cítit trochu smutku. Krásný a bezpečný let. Mějte se.:) Padre

    OdpovědětVymazat