31. května 2012

Sierra Nevada

Jari se včera probudil do nového dne o rok starší, tak jsme jeho cumpleaňos vyrazili oslavit do pohoří Sierra Nevada, které je druhé nejvyšší v Evropě (hned po Alpách) a Granadě vytváří majestátní kulisu. 

Jaký byl plán: Vstát v půl osmé, na půl devátou dojet na nádraží a pokusit se narvat do busu, který bude zaručeně plný lidí, neb Sierru Nevadu musí přece chtít vidět KAŽDÝ. V devět odjet busem až na horní konec horské vesnice Pradollano. Zde vzít další (menší) bus, jezdící v rámci národního parku a vyvézt se až pod horu Veleta, do nějakých tří tisíc. Odtud se prý dá rychlou chůzí až během dojít na nejvyšší vrchol pevninského Španělska – Mulhacén (3 479 m n. m.) – a zpátky k mikrobusu, tím se dojede zpátky do Pradollano a stíhá se v 17 hodin jediný spoj jedoucí z hor do Granady. Potud plán.

Jak to dopadlo: Tak vstát v půl osmé se nám podařilo. Takřka ve všem ostatním se skutek od plánu značně odklonil. Za prvé, na nádraží nebyly vůbec žádné fronty, takže jsme tam stepovali na prázdném nástupišti s jízdenkou v ruce od čtvrt na devět jak prvňáci, co se nemůžou dočkat premiéry ve škole. Za druhé, do Sierry Nevady nás jelo autobuskem sedm. My dva, jeden nadšený horal s hůlkami a epesní čelenkou jak z pořadu Cvičme v rytme, jeden zmatený stařík a tři Ománci, kteří nahoře v ospalé vsi okamžitě začali marně shánět taxíka, dožadujíce se odvozu zpět do Granady. Skvadra azura :) No a za třetí se ukázalo, že jsme přijeli v nějakém blbém přechodném období – skibusy už jezdit přestaly, ale léto oficiálně začíná až příští týden, tudíž mikrobus NEJEL. Navíc bylo pod mrakem, nic moc výhledy a stráně pokryté zbytky našedlého sněhu, tak jsme byli trochu zpruzení. Za hodinku a půl jsme vyšlápli trasu, kterou nás měl vyvézt nejedoucí bus a chystali se to otočit, že holt strávíme půl dne v báru, čekajíce na odvoz z hor. 

Jenže najednou se před námi objevilo refugio pod horou Veleta a my v mapě zjistili, že na Mulhacén je to v podstatě už jen jednou tolik a že rychlou chůzí by se nám možná na vrchol podařilo vyšlápnout, s následným návratem na pátou k busu. Vyrazili jsme tedy kopci vstříc. Já v krajkové podprsence, půjčené mikině a bundě, teniskách (které po prvním kontaktu se sněhem nasály vodu jako houba a už ji nepustily) a v tříeurových legínách, které nosím k šatům na promenádu, když chci být za dámu… hlavně, že všem těm outdoorovým hadrům je doma ve skříni dobře :) Výška byla znát, dobře hodinu se mi točila šiška, než jsem se aklimatizovala. Nohy těžké, vratké, na sněhu klouzající, ale na potíže nebyl čas. Muselo se šlapat. Po pěkném traverzu, pak prudkým klesáním dolů k zamrzlému oku a už byl vidět závěrečný stoupák. Jůů, kamzík! Tiše lovím z baťohu foťák, oči navrch hlavy, je to ještě mládě. Pořizuju cennou fotku, abych… abych se otočila a u jezírka spatřila dalších asi dvacet dalších koz, které se klidně pasou a somrujou od turistů jídlo. Divočina. Valili jsme dál, vyfuněli závěrečný strmilovák  a 13:47 stáli na vršku. Honem zbaštit nektarinku, vyfotit a poklusem zpátky. Není ani čas svačit, všecko je na minutu naplánované. Traverz zpátky se mi zdál tak třikrát delší než cestou sem. Pěkně mi došlo, nohy jsem sotva táhla za sebou. Ale bus nečeká, tak se ještě přinutit do klusu. Před třetí jsme přiskotačili pod Veletu. Mžitky před očima, poloklus v kombinaci s nedostatkem kyslíku a jídla udělal svoje. Natlačila jsem do sebe kus tortilly de patatas, nalačno už by to nešlo. Pauza přesně 13 minut. 



Závěrečný kopec jsem seběhla v mírném bezvědomí. Pamatuju si jen, že mě hrozně štvalo víko batohu, které mi naráželo do zad a že se mi vracely vajca z tortilly. A taky mi zněl v uších Habera – aj keď s rizikom ztrát, som rád keď to má spád :) S jazyky na vestě a na pokraji sil jsme se přiřítili v 16:50 na zastávku a ještě stihli vyzunknout hrnek kafe, to mi trochu upravilo tlak a já cca po dvou hodinách začala zase ostře vidět :) Hověli jsme si v buse jediní (Ománci se asi dostali do Granady taxámem a konkurenční turista se nejspíš ztratil v horách). Naklusáno 27 kilometrů za šest hodin, celkem 26 minut pauzírování - docela povedená oslava narozenin…

2 komentáře:

  1. Když už to málem jednou vypadá na pohodový výlet, tak nám to prostě nedá a pro jistotu si ho zdvojnásobíme :D Ale narozky to byly perfektní, bez chyby :)

    OdpovědětVymazat
  2. dobře vy! Tomu říkám narozeniny:) Já je trapně strávím nad učením a sushi...hrůza!:) Jinak má milá dneska jsem mluvila s jednou Singapuřankou a ukazovala ji naše fotky s panem prezidentem na Tvém blogu - poučení: piš holoubku piš, kdy se to bude hodit, nikdy nevíš!!!:D

    OdpovědětVymazat