14. května 2012

Přihřátý výlet


Provádím zajímavý experiment - testuju, kolikrát se kůže na nose dokáže spálit, než se odloupne i s frňákem. Posledních pár týdnů je skoro nepřetržitě hezky a uplynulý týden zavládly doslova tropy. Teploty nad třicet, vítr veškerý žádný, na celém ostrově krásně azuro. Pro mě už trošku mimo teplotní komfort, ale zase lepší než zima a déšť, že.. Jarda brouzdá po tenerifských horách, doma se v takovém vedru sedět nedá, tak jsme s Markem vyrazili do Ayacaty lízt. Konečně mě čekalo seznámení se s klasickým lezením, juch! Normálně tady lezem sportovní cesty, které jsou zajištěné nýtama. Stačí cvaknout presku a člověk je jištěný. Při klasice si prvolezec zakládá do různých spárek jištění sám, skoba nebo nýt je jen občas. Je to zase jiný adrenalin. Navíc cesty jsou vícedélkové, tudíž vyšší - kolem 100 metrů. Kluci už takhle něco nalezeno mají, mě čekala premiéra. 

já a friend
Sbalila jsem obří batoh se spoustou oblečení, poučená předchozími zkušenostmi, kdy v horách člověku po vystoupení z busu okamžitě naskočila husí kůže. Tentokrát ale bylo všechno jinak. Bus nás vyplivl po obědě v Ayacatě u Casa Meloun a hned mě praštil přes obličej teplý psí dech - takové to suché, horké dusno, kdy ani vítr nefouká, vzduch se nehýbe, jen slunce paří a spaluje kůži. Kolektivně jsme rozhodli, že nejsme magoři, abychom v takovém vedru podávali nějaké výkony a na 4 hoďky jsme usnuli v chabém stínu mandloně. Po čtvrté hodině, když skalní stěny začal pomalu olizovat stín, což slibovalo žitelnější teplotu, jsme vyrazili k jedné z cest. Bohužel po pár krocích Marek zjistil, že cesta je zrušená, někdo (asi mAročan - šílenec, co z jakéhosi bludného přesvědčení o čistotě lezení ničí na Gran Canarii cesty) vybil nýty. Tak znovu a lépe. 



já a můj další friend :)
Vybrali jsme jinou cestu a začli lízt kolem čtvrt na šest. Můj dotaz, zdali si mám vzít čelovku, byl vyhodnocen jako úplně zcestný, prý nebude potřeba. Lezeníčko bylo super, šlo spíš o takové pomalé šplhání, hezká pětečka. Nic těžkého nebo nepřekonatelného, což bylo dobře, protože jsem se musela naučit vytahovat friendy a vklíněnce. Bavilo mě to, friend je takové hodně drahé lezecké udělátko, co funguje jako injekční stříkačka :) Čtyři délky jsme vylezli poměrně hladce, ale na vršku nám bylo jasné, že za světla se dolů nedostanem. Díky krátkému lanu jsme museli slaňovat na pětkrát, jednou jsme seděli v nýtu, protože ke štandu už jsme nedosáhli. Skoro jak Toni Kurz na Eigeru :) 

Při poslední délce nám k zemi chyběly asi dva metry, tak mi Marek musel sestrojit vymakaný žebřík z expresek, který jsem se ale stejně bála použít. Celý tenhle ústup probíhal v naprosté tmě (jak naschvál ani měsíc nevylezl), jen občas nám posvítilo auto ze silnice. Bylo to dobrodrůžo, ještě, že jsem si nebrala tu čelovku! ;) Párkrát mě napadlo, jestli si nevybírám špatné kamarády, protože se mi tyhle noční eskapády dějou nějak podezřele často. Nebo že bych takové situace podvědomně vyhledávala? :) Kdo ví. Každopádně jsme ze skály slezli v půl 11 v noci, povečeřeli asi dvě kila těstovin a zalehli mezi hemžící se havěť. Přes noc mohlo být tak 20 stupňů, fakt nenormální stav. Teplá voda, teplé pivo, teplé banány. Prostě přihřátý výlet.

V sobotu jsem si klasiku oťukala, na neděli byla v plánu cesta Orion v sektoru Pared de los fantasmas. Než jsme se pěšky přesunuli pod skály, bylo 11 a zase pěkný pařák. Naštěstí jsme začali lízt ve stínku. Už nástup naznačil, že cesta je jinčí kalibr než předchozí den. Marek do ní nastupoval dobrých deset minut, já pak asi dvakrát déle :) Ale šlo to. Byla to cesta obtížností šitá mně na míru! Pár kroků, u kterých má člověk pocit, že je nepřekoná, že to prostě nepůjde. A tak se plácá a zkouší a vymýšlí.. až najednou sebere všechny síly, zabere a ejhle - je o metr výš. V tu chvíli dokážu všecko. Můžu lámat skály, překusovat v letu žížaly, cokoliv. Ten pocit nejde popsat, je to paráda. Podle průvodce je Orion 5+, ale my se shodli, že jsme lezli aspoň šestku :) 

Úplný veget to teda nebyl. Po první délce na nás navíc začlo svítit sluníčko a my se ocitli na pánvi s rozpáleným olejem. Těžko soudit, jestli bylo lepší se dusit ve vlastní šťávě při lezení nebo se pomalu restovat na štandu. Namazaní padesátkou jsme pomalu postupovali krásnou spárkou nahoru, nohy hořely v lezečkách, guma se málem tavila, mohlo být k padesáti stupňům. Třetí délka už naštěstí byla jednoduchá, takže jsme po nějakých třech hodinkách byli nahoře. Následoval sestup v úmorném vedru - ale s vidinou hospody a studeného pití člověk zvládne cokoliv :) O tom, že byl pařák opravdu ukázkový, svědčí novinové zprávy o víkendovém úmrtí dvou lidí na Gran Canarii - umřeli na vedro a dehydrataci. My naštěstí ne - uvaření, bez peněz a ověšení lezeckým matrošem, jsme došli do báru v Candelille a na dluh si dali ledovou vodu. Sssss. Litrapůlka petka do nás zahučela asi za deset minut.

Pak ještě pochoďák pro věci, které zůstaly pod skalou a zase zpátky do hospody. Zaplatit dluh, dát si za odměnu ledové pivo, potkat kámoše Fernanda a pak už busem domů. Připadala jsem si jak vařený humr. Večer jsem se tiskla ke stěně, abych se trochu zchladila :) Dnešek trávím v jeskyni (= v našem pokoji bez světla), u počítače. Další dávku opalování by můj nos nemusel přežít...

2 komentáře:

  1. Možná to tak úplně nevyzní, ale všechno bylo naprosto pod kontrolou:) Nejhorší bylo přežít to vedro. m

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím,že všichni,kteří čtou Májiny zápisky, sice žasnou, ale v duchu si říkají"..tyy brďo,a to jí to rodiče dovolí??Nemají o ni strach?" Takže nazrál čas, abych se po delší době mlčení a tolerování mnohých úletů projevila jako starostlivá,trochu staromódní a trochu dost vyděšená maminka a pokusila se zasáhnout:-).Májo,všeho s mírou.Drž se trochu víc při zemi,prosím.Ty výšky mi nedělají vůbec dobře.A v kombinaci s popisovaným vedrem už vůbec ne!..Doufám,že příští reportáž bude třeba o vaření pudinku s jahodami nebo o přečtené roantické knížce:-)).Mamka

    OdpovědětVymazat