6. května 2012

Na kole, na kole...

Minulý týden přinesl trochu surfování, úterní lezení v Ayagaures, dokončování seminárky do Afriky, návštěvu kamarádů z Madridu, shopping v Decathlonu (při reklamování trika jsem utrpěla další tři nové věci:)), páteční lezení v Moyi, přečtení Svěrákových Nových povídek, zašití veškerého děravého šatstva, ostříhání Radeho, nepovedenou geologickou exkurzi a konečně: první kanárský cyklovýlet!

Nejlepší výlety jsou ty, na které se člověk předem těší, plánuje, pak si je užívá a nakonec na ně strašně rád vzpomíná. A přesně takové bylo včerejší poježdění po Gran Canarii. Půjčit kola jsme chtěli už dlooouho. Vlastně od září. Cyklogatě mi mezitím ve skříni zplesnivěly. Jelikož se náš čas na ostrovech krátí, nemohli jsme vyjížďku dále odkládat. Ráďa, jedoucí autem pro rodiče do Maspalomas, nás hodil na jih, tam Jari v téměř zavřeném komplexu bravurně našel půjčovnu kol, kde jsme za 12 (resp. kluci za 14) euro nafasovali dvoukolé miláčky. A že to byly pekelné stroje! Takové žihadlo nemám ani doma :) Všechno parádně seštelované, vyladěné, promazané, přehazování ani slyšet nebylo. Borec z obchůdku nám doporučil nějakou tříhodinovou trasu - odkývali jsme mu to a pomysleli si cosi o nevyužitém potenciálu... Sami jsme netušili, jak moc se nám nakonec potenciál podaří využít :)

Vyrazili jsme severním směrem k přehradě Ayagaures, kde to známe z lezení. Asfalt zmizel a sklon se zvedl. Jari a Marek kopli do vrtule a já jim sotva stačila. Ale výhledy byly ohromné! Kolem nás to byl samý kaňon, za každou zatáčkou se vynořilo nové panorama k obdivování. Hory se na místní poměry docela zelenaly. Kolo jelo jako blesk. Nahoru to šlo kupodivu líp. Cestou dolů byl na drncajících šutrech kumšt zkrotit řidítka. Asi po hodince nás pěšinka vyplivla kousek od Fatagy, tam jsme se konečně napojili na asfalt.

Následující 2 hodiny jsem z kluků viděla jen záda. Makala jsem v serpentýnách jak barevná, odplivávala jak chlap, ale dohnat jsem je nemohla. Úspěch byl, když jsem v zatáčce nad sebou zahlídla kousek jejich vlajících trenek. Přes tu strašnou nespravedlnost (že jim to jede líp, prostě proto, že jsou chlapi) jsem si výšlap hrozně moc užívala :) Ježdění po horských silničkách, co se kroutí jak odhozená tkanička do bot, mě lákalo od prvního víkendu v horách. A teď jsem tady byla, slaný pot mi tekl do očí, hlava se snažila nemyslet na rostoucí vzdálenost mezi mnou a stájovými kolegy, nohy tuhly pod přívalem kyseliny mléčné a bylo to boží! Ti dva Armstrongové vždycky někde pod záminkou napití se zastavili a počkali na mě a já se tvářila, že jako nevím, že na mě čekají :) A takhle jsme vyfuněli celý kopec do San Bartolomé a pak až na Cruz Grande. Tam začal sjezd. Dali jsme si pod Candelillou pivko a já se těšila, že už budeme jenom klesat. Že začne pohoda...

Pohoda začala, leč neměla dlouhého trvání. Sjeli jsme k přehradě presa Chira, kde se ukázalo, že odtamtud žádná cesta nevede. Marek to prý věděl, ale chtěl nám to tam ukázat :) Takže nezbylo než hodit hezky převod jedna jedna a hore kopcom zpátky na hřeben a dál po kameňačce. Bohužel na jednom malebném rozcestí se z cesty pro kolo stal regulérní chodník pro horské kozy. Hluboko pod námi jsme viděli náš cíl - přehradu Soria. Nevím, jak klukům, ale mně blesklo hlavou něco o dost ostřejšího než "uvšechvšudy". Nechtěnému treku se bohužel nedalo vyhnout, takže jsme nahodili kola na záda a cyklokrosařským způsobem začli klesat. Podle pána bydlícího v jeskyni to mělo být dolů 20 minut.. Hm, možná na rogalu. My balancovali na štěrku v ostrém odpoledním sluníčku přes hodinu. Ale stezka vedla srdcem hor, rozhled přenádherný, nebyl důvod špačkovat. Krom slunce nás hřál pocit, že sem se asi moc lidí nedostane. A když už jo, tak rozhodně ne s kolem na hrbu. Ve třičtvrtě na šest jsme volali do půjčovny, že bajky pravděpodobně do šesti nevrátíme :) Ke konci jsem toho měla pěkně plný brejle, ale pohled na modrozelenou vodu v čarokrásné prese Soria mi rychle vrátil elán.

Bylo to potřeba, výlet zdaleka nebyl u konce. Čekalo nás posledních 30 km zpátky do Maspalomas. Naštěstí víceméně z kopce. V serpentýnkách dolů to fičelo, větroplaši opět zmizeli někde v nedohlednu/nedojezdnu a já si zpívala z plna hrdla. Beskýýýde, Bééskýde a óóókolo Frýdku céééstička. Řezala jsem zatáčky, hlas se nesl liduprázdným údolím a mně bylo krásně jak už dlouho ne. Dlouhý skopec nás vyplivl u moře a zbývalo posledních 10 km k cíli. I tady bylo na co koukat. Paprsky zapadajícího slunce (ano, tak pozdě jsme se vraceli:)) lechtaly útesy, o které se rozbíjely vlny a já zahlídla místo, kam bych určitě připoutala Prométhea, protože i v okovech by se mu tam muselo líbit. Trošku jsem si zanadávala na kanárské silničáře, kteří cestu namotali nahoru a dolů, místo aby ji vedli hezky rovně po pobřeží - takhle jsme si ještě třikrát pěkně mákli.

V osm jsme vrátili šéfíkovi kola, celodenní dřinu spláchli pivem a pizzou, Ráďa nás vyzvedl autem a v jedenáct jsme byli doma. Smradlaví, prosolení, se zadkem na dvě půlky - ale taky s nastoupanými 2300 metry a ujetými 105 kilometry :) Docela dobré, na první letošní projížďku...

3 komentáře:

  1. Vy jste draci!!! žluté trikoty pro všechny!!!:) Jak já Tě obdivuju, že jsi v té kameňačce kolo nehodila klukům na hlavy:D

    OdpovědětVymazat
  2. Ja jsem tomu sam obcas stezi veril... ale on ten vylet byl tak paradni, ze to ani jinak nez s nadsenim neslo. I kdyz jsme obcas museli lezt po ctyrech :P

    OdpovědětVymazat