25. května 2012

El Hierro - pohádkový konec světa

Sedím už notnou chvíli u počítače a ne a ne začít psát. Ne, že by nebylo o čem! Spíš mám nějaké vnitřní dilema, jestli o Hierru vlastně chci vykládat. Jestli ten ostrov plný superlativů vůbec někomu odhalit. Protože zatím o něm skoro nikdo neví a to je asi to nejkrásnější.


Oproti ostatním kanárským ostrovům je tenhle maličký klenot Atlantiku (274 km2) opuštěný, vylidněný a turisty naprosto nepoznamenaný. Na celém ostrově bydlí 10 000 lidí. Jestli na zelenou La Palmu cestovní ruch dorazil jen v malé míře, pak na Hierru o něm asi ještě neslyšeli. Při příletu nás uvítalo mikroletiště s jednou ranvejí končící v moři a s navigační věží stojící uprostřed rajčatového záhonu. Největší provoz je tu v neděli, to letadel odlítá celých PĚT! Loď z Tenerife operuje zhruba dvakrát týdně. Na ostrově jsou jen čtyři benzínky a první semafor byl zřízen v roce 2005 :) Za pět dní jsme potkali asi 7 turistů. Některé i třikrát. To jen tak pro obrázek...

S Jardou, zkoumajícím ostrov kvůli časovým kolizím už tři předešlé dny, jsme se potkali ve Valverde - v hlavním městě. Že je tu lidí fakt málo se potvrdilo, když jsme ve druhé větě zjistili, že se Jari ze stopu zná s dlouhovlasým blondýnem, který nám zastavil u letiště :) Říká se, že když někdo v neděli ve Valverde umře, najdou ho až v pondělí. V sobotu odpoledne tady taky chcípl pes. Otevřený byl jen bar Los Reyes, tak jsme zapadli na kávičku a probírali plán. Po nakoupení pořádných zásob (obchody typu Jednota jsou asi jen ve 4 městech) jsme přes vesničku Mocanál dostopovali ke kruháči a od něj šli pěšky na Manriqův Mirador de la Peňa. Zkusili jsme stopnout ta tři auta, která za hodinu a půl projela kolem nás, ale ani nám nevadilo, že nestaví. Já byla unešená. Divoká hierrská příroda mě uchvátila na první pohled. Všechno kvetlo, na strmých stráních byly květiny a keře roztodivných barev a vůní. Na svazích mezi kvítím si občas hověl domek z černých lávových kamenů. Staříci a stařenky klábosící na lavičkách před domem nás zdravili, ve tváři lehce zpomalený výraz. Tranquilo, není kam se hnát. Mladých lidí poskrovnu, většina prchá za lepším. Z Miradoru toho moc vidět nebylo, vrcholky hor halil šedobílý mrak, tak jsme uvařili těstoviny a za kozí zídkou zalehli mezi breberky.

V neděli ráno jsme vyprovodili Jardu na letiště (v pondělí odlítal do Anglie za Bóšou a Terez) a sešli do ospalé vesničky Tamaduste. Sluníčko nás nalákalo na koupačku v zátoce a pivo. Slávu (= Markova krosna značky Slavo) a Sedm Samic (= můj bágl značky Seven Summits) jsme nechali pod stolem v hospodě a nalehko vyběhli na rozeklané pobřeží, kde tyrkysová voda naráží do čedičových píšťal. Vítr ve vlasech, frňák spálený a sůl všude. Hierro je VOSTROV = hooodně vostrej ostrov :) Mezi Kanáry je při svém stáří 1,2 milionu let benjamínkem téměř nepoznamenaným erozí, takže všechno je ostré, špičaté, jako právě utuhlé. O seismickou aktivitu a sesuvy tu není nouze - před 15 000 lety se utrhla skoro třetina ostrova a vytvořila údolí El Golfo. Má duše gografa jásala a tajně doufala v aspoň slaboučké zemětřeseníčko, bohužel marně :)

Stopem jsme dojeli do Frontery ležící na dně El Golfa a odtud chytli úžasnou dvojici, která nás zavezla až k bílým pískům. Vůbec jsme celý výlet měli štěstí na stopy. Lidé nás vozili i tam, kam nechtěli. Přísný bask to kvůli nám dokonce otočil, aby nás mohl zavézt až k majáku na jihozápadním cípu ostrova. K asi nejkrásnějšímu místu na ostrově. V osm večer jsme sestoupali k místu, kudy v minulosti vedl nultý poledník (dřív, než se začal používat poledník Greenwichský), další vrchol geografova blaha :) Zapadalo sluníčko, obloha i kopce kolem se barvily do ruda, nikde ani živáček, jen my. Konec světa. Una maravilla. Bask nám navíc poradil super plac na spaní - plácky pod palmovou střechou s grilíkama, vykachlíkovanými záchody a tekoucí vodou. Bar na konci světa. Neskutečné štěstí. Ráno jsme posnídali na "terásce", okoupali se v moři a vyrazili pěšky do hor.


Po červené (celý ostrov je parádně značený) Gran Recorrido jsme kolmo kopcem došli k jeskyním starých Bimbaches - původních obyvatelů Hierra. Ve skále zabudované pokojíčky s postelema s jehličím jsou luxusní, úplně vyzývaly k přenocování. Od Ermity de Nuestra Seňora de los Reyes nás pěšinka zavedla ke zkamenělým jalovcům (El Sabinar) - asi 500 let starým stromům, které se kvůli silným větrům zdeformovaly a všemožně pokroutily. Zvláštní podívaná. Já si tady u jednoho jalovce odlovila první hierrskou kešku :) Přes větrný Mirador de Bascos s krásným výhledem na EL Golfo jsme se dostali na hřeben a asi po půl hodině se ocitli v mracích. Příjemným chodníčkem, který se skoro pořád zvedal, jsme šlapali bující přírodou a měli možnost projít snad desítkou různých ekosystémů - od kamenitých plání s lišejníky, přes pastviny s vlčími máky a ovčími bobky, kolem vlhkých lesů až k piniovému háji. Cestou se měnila kromě přírody i teplota, v nejvyšším bodě (kolem 1500 m n. m.) bylo kolem 8 stupňů a lehce mrholilo.

Kolem osmé už bylo jasné, že do Restingy na pivo a kafe nedojdem, nedostopujem. Vyšli jsme sice na cestě, která byla v mapě značená jako normální silnice, leč tudy auto neprojelo bez pochyby několik dní. Nezbývalo než šlapat dál - a vytrvalost byla odměněna! Došli jsme ke kempu v nádherném piniovém lese, který byl k našemu štěstí zavřený, takže jsme se vyhli placení za nocleh, ale mohli jsme bez omezení využít grily a vodu. Marek navíc vydojil z automatu i mnou tolik vytoužené teplé kafe (ale kde se uprostřed lesa vezme v zavřeném kempu automat na kafe, to mi hlava nebere). Paráda, jak nám to do sebe pěkně zapadá.

V úterý ráno jsme vstali dřív, abychom na druhou stihli loď odjíždějící z přístavu. Rozloučili jsme se s piniema a prudkým sešupem sešli suťovité barranco k Paradoru na východním pobřeží. Odtud nic nejelo, tak jsme si jako správní buržousti objednali taxíka, který musel dojet až z Valverde, jinde tágo nemají :) Jako všechno na ostrově, byl i taxikář ospalý - cestou si dvakrát zdříml, naštěstí na rovince... Půl druhé, proč tu není loď? - vrtalo mi hlavou po příjezdu do přístavu. Protože ji zrušili, vysvětlilo se v zápětí. V oficíně nám řekli, že mělo jet jenom osm lidí,to se nevyplatí. Můžeme jet v sobotu, to pojede další :) Následovala hodinka obav, jak se dostaneme z ostrova, protože i když je tu krásně, do soboty jsme čekat nemohli. Miky na telefonu naštěstí zjistil loďku konkurenční společnosti, takže jsme koupili lístky sice dvakrát dražší, ale už na středu.

Spadl nám tedy do klína den navíc. Rozhodli jsme se ho využít k návštěvě již zmiňované Restingy - rybářského a potápěčského letoviska na jihu Hierra. Na pár stopů jsme dojeli do tiché vesničky, v nejzaplivanějším báru si dali pivo, odlovili nejjižnější kešku ve Španělsku a zjistili, že v téhle díře nám pšenka nepokvete :) Sháněli jsme známky, leč pošta tu má otevřeno jen mezi 11:30 a 12:30... Prohlídli jsme si aspoň parádní Pahoe Hoe lávu, která vypadala jak obří utuhlé kravince a vystavili se u silnice, že nás snad někdo sveze. Pojídali jsme chleba s hořčicí, netrvalo dlouho a vzala nás pareja až do Pinaru. V Jednotě jsme potkali indiánskou kámošku ze stopu, koupili párky a lahváče k večeři a za půl hodinky už jsme si zase hověli v našem kempíku pod borovicema. Umyla jsem si v kohoutku hlavu, zdlábli jsme u ohně královskou véču a ustlali si na kupce jehličí přímo pod hvězdami. Výhled jak v planetáriu. Jasná noc, studený vzduch, mléčná dráha a montón padajících hvězd. Krasokrása.

Budík na osmou, museli jsme se na 12 dostat do přístavu. Porque si nooo... :) Marek byl v klidu, já měla trochu obavy - co když nic nepojede? V devět jsme stáli u silnice, vzal nás super Amík, který už na Hierru žije deset let (porque se enamoró) a přežil nehodu v elektrárně, která nezabije jen jednoho ze 100 000 lidí. Vyprávěl o přečerpávací elektrárně, která se na ostrově staví - čtyři vrtule, přičemž provoz tří energeticky uživí celý ostrov. Hezká udržitelná myšlenka. V deset už jsme snídali v osvědčeném báru Los Reyes ve Valverde. Nehorázné štěstí. Za odměnu leče y leče, bábovka a pomerančový džus. Dokonce i pošta měla otevřeno, tak jsme poslali pohledy a stopovali k přístavu. Troubením nás pozdravila indiánka ze včerejška (týý jo, jsme tu pět dní a už tu máme známé!), nabral nás pan inženýr a o půl dvanácté jsme vysedali v přístavu. Loďku už bylo vidět na obzoru (což zvyšovalo pravděpodobnost, že DNES opravdu pojede).

Dojímala jsem se v přístavu i na lodi. Adios, Hierro. Me enamoré. Je na místě památná věta z dun - myslím, že tady nejsme poprvé :) Jednou se sem vrátím. Budu mít domek z lávových kamenů v rozkvetlé stráni nebo v piniovém lese, kolem něj ovce, banánovník, fíkovník a na fasádě kanárské souostroví. Od půl dvanácté do půl jedné budu prodávat známky na poště v Restinze a zbývající čas budu rybařit. A v důchodu si sednu na lavičku před dům, ve tváři opožděný výraz...

1 komentář:

  1. Nádherný článek... podle Tvého popisu bych se tam bez váhání vrátil a dal Hierru ještě jednu šanci :D Možná že by to fakt bylo dobré místečko na domeček, kam by se dalo utéct před sychravou zimou :)

    OdpovědětVymazat