2. května 2012

Barcelona

Po dvoutýdenním maratonu návštěv jsem na tři dny lehla - diagnóza: společenské vyčerpání. Jari odjel do hor, tak jsem si mohla užít klidu na samotce, zevlit, koukat na seriály (za tři dny jsem zvládla 27 dílů Terapie :)), odpočívat a trochu dobít baterky před výletem do Barcelony. Povedlo se, v pátek jsme odlítali ranním spojem a moje chrchlání už zdaleka nebylo tak zuřivé. (Je pravda, že jsem si tři dny s mírným katarem horních cest dýchacích patřičně užila. Plíce mi málem vyskočily z hrudníku - a já odhodlaně vysedávala u pootevřeného okna, abych našemu soustavně chrchlajícímu sousedovi vrátila všechna ta probuzení uprostřed noci, kdy mi svým tuberáckým kašlem narušoval sny). Nuže, letěli jsme.

Na letišti jsme si vyzvedli "speciální kešku" - Rade byl v Barce o den dřív a nechal nám za lavičkou zastrčenou nevyježděnou kartičku na metro :) Byla nějaká kouzelná, ač na 10 jízd, jezdila jsem na ni celé tři dny. Počasí bylo turisticky nevlídné - šedošedá obloha, pod kterou i ty nejhezčí památky blednou a ztrácí třpyt. Navíc v centru všude tisíc milionů lidí, všichni za sebou táhli kufříky na kolečkách, navzájem si zavazeli, šlapali přes sebe. Byla jsem z toho nervózní. Fotit se nedalo a turisti mi pili krev. Gáudího (jindy barevná a zářící) Casa Batló byla vevnitř zavřená a z venku hnusná, všecko kvůli počasí. Korunu všemu nasadila hlavní třída La Rambla, kde pro samé cestovatelské nadšence nebylo k hnutí. Uhnuli jsme aspoň na trh mezi sýry, jamóny, mořské potvory, koření a kozí hlavy.

Už to bylo skoro k zoufání, když Jarda odbočil z hlavní štráse do postranních uliček. Ocitli jsme se najednou v úplně novém světě. V gotické čtvrti. Kufříkářů ubylo, mohli jsme se zase svobodně nadechnout, pohnout a zastavit, bez strachu, že nás zezadu někdo sejme. Místo bulváru plného aut a výfukových plynů jsme se procházeli po tak úzkých uličkách, že by si sousedi mohli z oken naproti podávat ruce. A těch krámků! Výlohy přetékaly pestrobarevným oblečením, korálky, cingrlátky - a má holčičí duše se z toho mohla zbláznit :) Tu jsem si z obchůdku odnesla čelenku, támhle náramek, onde náušnice, všecko za euro, za dvě. Prostě ráj :) Jenže brouzdat po obchodech taky člověka nebaví věčně. Byli jsme rádi, když si nás v podvečer vyzvedla Bea, u které jsme bydleli, dala nám klíče a poslala nás na byt.

Sobotní počasí konkurovalo tomu pátečnímu - mlha, mlha, šeď, šeď. Sagrada Familia, největší trhák Barcelony, v tom nečase a se všemi jeřáby kolem vypadala jako staveniště. Nelíbila se mi ani co by se za nehet vešlo. Ulovili jsme aspoň dvě kešky a vydali se k dalšímu Gáudího zázraku - ke Casa Milá. Fronta lidí a představa neutěšeného výhledu ze střechy na našedlou Barcelonu mě odradila natolik, že jsem zanechala Jardu napospas prohlídce a šla do Starbuck´s napsat pohledy. Beztak architektuře moc nerozumím a rozdíl mezi Gáudím a Ghándím jsem pochopila až nedávno ;) Jari přišel po dvou hodinkách spokojený, dali jsme si u pákistánského pána nejlepší kebab ve městě a znovu prošli gotickou čtvrť. V Barcelonetě (další části města) se nám nelíbilo, do parku nemělo smysl jezdit, hnala se bouřka. Jarda se aspoň nechal ostříhat. O zoufalosti celé situace svědčí to, že jsem v sobotu večer uléhala a měla hotové úkoly do školy...

Ale NEDĚLE! Neděle spravila všechno. Kvůli neděli dostal celý výlet smysl. A proč? Protože jsem v sedm ráno otevřela oči a venku bylo MODRO! Azurově modrá obloha nás vyhnala z postele kolem osmé a vyběhli jsme do Parque Güel - parčíku, který taky navrhoval Gáudí. Vstup zdarma, k vidění typické zvlněné lavičky a stavby ozdobené rozbitými barevnými kachlíky - ideální pro architektonické barbary, jako jsem já :) Do toho nááádherné počasí a díky brzké ranní hodině i málo konkurenčních turistů. Nějaký pán něžně vyhrával na kytaru a harmoniku, tak jsem mu dala euro. Užívala jsem si pohled na barevnou Barcelonu a najednou to město začala mít ráda. Jak málo stačí ke štěstí :) V půl jedenácté nás vyzvedla Bea s jejím dredatým kámošem a vyrazili jsme autem k Montserratu...

Horský masív tvořený hlavně slepenci dostal své jméno (Montserrat = zubatá hora) díky svému vzhledu - na kopci se tu tyčí pásmo silně erodovaných skal, takže prý připomíná pilu. Mně připomínal rumunské pohoří Ciucas a čím víc jsme se k horám přibližovali, tím víc mě svrběly nohy a chtěly vyběhnout do kopců. Ať si kdo chce, co chce říká, města jsou fajn, muzea taky, ale kam se hrabou na pořádný kus přírody. Ať jde o bezejmenný beskydský brdek, norský fjord nebo tatranský štít, pár minut v horách strčí kdejaké město hravě do kapsy. Stejně tak tady. Klášter zabudovaný těsně pod skálu působí majestátním dojmem a skalní stěny lákají k lezení. My se s Beou a Lucasem rozdělili a vyběhli sami do kopců. Po dvou a půl hodinách jsme ve stanovenou dobu naivně přišli na místo srazu. Po deseti minutách volala Bea, že se ztratili, jsou někde nahoře a přijdou za třičtvtě hodiny. Bylo krásně, sluníčko, tak jsme zalehli na lavičku a brali to tranquilo. Za dvě hodiny nám ale už bylo divné, kde naši kamarádi jsou. Nový telefonát, nové překvapení - dredáči se ztratili podruhé a přijdou za hodinu. Ve finále z toho bylo zpoždění TŘI hodiny :) Čekali jsme s Jardou zmrzlí, hladoví a unavení u auta a nemohli, než se smát, prostě Španělé... :)

Večer nám Bea udělala tortillu de patatas (velkou omeletu z brambor, cibule a vajec), na tři hodinky jsme zalehli a ve 3:30 už jeli autobusem na letiště. V deset ráno jsme nabití zážitky odemkli dveře od kanárského bytu a ...

... šli surfovat :) To je život!


4 komentáře:

  1. Beacelona!!! Je krásná, stará a nová, fotbal a nefotbal. Dík za zápisky cestovatelů. Padre

    OdpovědětVymazat
  2. juhůůů zase zápisek o něčem, co alespoň trošku znám!:) Jen koukám, že mraky lidí jsou tam již od dubna:( A s popisem Sagrady souhlasím...je to takové smutné staveniště a mraveniště kolem jen umocňuje ten dojem. Načerpali jste na Montserratu energii?:D Pamatuju si, že tam bylo jedno místo, kde měl člověk přijít bos, zvednout ruce, zavřít oči a sosat nějakou supr energii, co to jde. Na mě se tehdy málem nedostalo, protože si nějaká paní asi myslela, že čím déle bude stát, tím víc jí to vyhladí vrásky a byla tam snad 20 min:D Každopádně mí drazí Balatkovi, moc vám to sluší;)

    OdpovědětVymazat
  3. O Sagradě jsem si to samé myslela před 30 lety (Hrůza, to už žiju tak dlouho?). Barcelona byla ale krásná už tehdy, turistů tolik nebylo, ale v noci dost nebezpečno. Závidím ;)
    Madre Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. O tom kouzelnem miste na Montserratu jsme ani nevedeli... Ale i tak bychom asi nabijeli energii v okolnich kopcich :)

    OdpovědětVymazat