23. dubna 2012

Barranco de la Virgen, Barranco de Azuaje

Grupu regionálů vystřídaly v úterý moje exspolužačky Ivča a Verča, spolu s Ivčiným přítelem Ríšou. Na klasické kolečko po horách už z principu nejezdím, ale něco jsem s něma přeci jen podniknout chtěla, tak jsme na neděli naplánovali pěší výlet. Přidal se k nám ještě Miguel a Marek s rodičema, takže nás busem vyrazilo devět. Na autobusáku v Teroru pršelo, jen se lilo, zapadli jsme proto do osvědčené kavárny na hopsinkové kafe. Je to speciální leche y leche, po kterém se mi vždycky rozšíří zorničky a je mi do skoku - bůh ví, co tam přidávají :)

Déšť neustával, ale naše bratrstvo neohrožených i tak vyrazilo z kafeterie do kopců. Po pár stech metrech na asfaltu jsme uhnuli na zabahněnou cestičku vedoucí strmě do kopce. Pršet sice přestalo, ale rozmočená hlína solidně komplikovala chůzi vzhůru. Na podrážkách se utvořila kompaktní, asi dvoucentimetrová vrstva bláta, takže nám to parádné klouzalo. Vibram, nevibram. Přitahovali jsme se za bambusové větve, za kameny i za lišejník na stromech. Po vodním kanálku jsme došli na vrcholek kopce a přes hipodrom se dostali k zásadnímu rozcestí naší trasy. Podařilo se nám totiž uhnout ze stezky, tudíž jsme si nadešli 5 kiláků, abychom se dostali na místo o pět set metrů vedle. Ztratit se není žádný div, mapy jsou bídné a kozích stezek montón. Naštěstí nás Jarda vždycky zase našel, takže jsme se kolem třetí odpoledne konečně dostali do Barranca de la Virgen :)

"Půjčili" jsme si ze zahrady jeden mega citrón a doskotačili až do Barranca de Azuajes - parádního živého kaňonu se žebříky, provazy a tekoucí vodou! To je na Kanárech velká vzácnost! Jedna tůňka s jasně zelenkavou vodou nás lákala tak moc, že jsme do ní s Jardou zapluli a dali jednu z mála přírodních sladkovodních koupaček na Kanárech. Když už jsme toho měli všichni dost, zjistilo se, že jsme přibližně v polovině. Na horizontu se lesklo moře, po čase zmizelo už i to. Nebe se zatáhlo, začlo krápat. Cesta zmizela v křoví, museli jsme vyšplhat kamenitý svah. V trnitých keřích se zničeho nic zjevil bílý kůň. Vyhublé stvoření vypadalo v dramatické scenérii jako přízrak. Prošli jsme temným bambusovým tunelem a před námi se vybořila mořská hladina. Hurá, civilizace! :) Ač pořádně unavení, všichni byli skvělí, v dobré náladě, nikdo si nestěžoval.

Mirku s Martinem jsme nechali na zastávce a šli jsme na pivko. Pokoutný vesnický bar ve vesničce San Andrés se zprvu tvářil jako něčí obývák. Po bližším ohledání jsme zjistili, že je to opravdu restaurace, pouze tu majitelé cosi slaví. Za stolu se na nás smál pudink, bábovka a další dobroty. Okamžitě jsme dostali chuť a hlad. Vymámit z oslavenců jídlo bylo otázkou prestiže. Tak lačně jsme na ně koukali, až se po chvilce jedna seňora zeptala, jestli si nedáme kousek buchty :) Samozřejmě jsme si dali. A rádi. Dvaaosmdesátileté bábince jsme k narozeninám zazpívali Hodně štěstí, zdraví a pak se skamarádili s celou rodinou :) Doma jsme podle googlu zjistili, že máme v nohách okolo 25 km - que buen día!




Žádné komentáře:

Okomentovat