31. března 2012

Návštěva v Nizozemí

Kdo si naplánuje výlet na den, kdy v celém Španělsku vládne generální stávka? Kdo se pak týden předem nervuje, jestli se mu podaří odletět z Madridu do Holandska? JÁ! Komu spolubydlící Španěl skládá dva dny před odjezdem posměšné básničky (Huelga general - Maja y Miguel no se van = Genearální stávka, Mája a Miguel nikam nejedou)? Taky mně (a Miguelovi, chudák jel ve čtvrtek na LA Palmu)! Něco mi tu dámskou jízdu u Leni prostě nepřálo, ale naštěstí jsem se nenechala odradit. Ve středu jsem se ranním letadlem přesunula do Madridu, kde mě čekala ještě jedna nevyřízená záležitost od minula - galerie Prado. V listopadu to skončilo neslavně, dovnitř jsem se kvůli volbám nedostala. Druhý pokus naštěstí vyšel. Jako studenta mě pustili dovnitř zadarmo a já se rozběhla omrknout výtvory největších mistrů - Goyi, El Greca a dalších. Umění mi moc neříká, co si budem namlouvat. Ale jeden obraz mě minimálně pobavil - Goyova La Maja Desnuda - anglicky The Naked Maja - česky to překládat nemusím... :)

Po obrazárně jsem si prošla ještě kus města, svítilo sluníčko, venku příjemných pětadvacet stupňů, Madrid opět potěšil. Jednu chvíli jsem se nechtěně ocitla v průvodu asi 30 letušek Spanairu, které protestovaly proti sociálním reformám. Snímala mě i televize :) Večer mě ještě pohostil Karel, který byl tak milý a ochotný, že bych do něj fakt neřekla, že je Pražák ;) Nakrmil mě, ubytoval, ráno posadil na metro, lepší než Interkontinental! Na letiště jsem ve čtvrtek vyrážela s veeelkou rezervou. Metro díky stávce jezdilo jen co 20 minut, na přepážkách obsluhovala 200 lidí jedna slečna. Měla jsem štěstí, že můj let nebyl zrušen. Nakonec jsme dokonce odstartovali skoro bez zpoždění. O dvě a půl hodiny už jsme přistávali v Rotterdamu...

První dojem z holanďanů nebyl nikterak valný. Sice mluví všichni anglicky, ale jsou to pěkně studené čumáky a podle dosavadních zkušeností i popletové. Od Leni jsem měla jasné instrukce, jak se metrem dostat k ní domů. No jo, to by musely fungovat automaty na lístky, bez nich do metra nemůžu. Nějaký kolemjdoucí mě poslal k přepážce. Tam mi řekli, že metrem rozhodně jet nemám, ať jedu tramvají, osmičkou. Oukej, sedla jsem na osmičku, ukázala revizorovi NAPSANÝ název mé cílové stanice a zaplatila jízdenku. On mi na oplátku potvrdil, že tam tramvaj OPRAVDU staví. Nestavěla. Když jsme se podezřele odklonili od trasy metra, zpanikařila jsem a vystoupila. Bez mapy uprostřed Rotterdamu. Naštěstí na zastávce visel plán městské dopravy, tak jsem nabrala intuitivně směr a za deset minut už jsem se vítala s Leňou.


Ukázala mi její bydlení i dvě protivné bulharské spolubydlící a nad špagetami jsme probraly největší novinky. A že jich od Vánoc nebylo málo. Navečer jsme se šly podívat po okolí Lenčina byt, ve čtvrti Delfshaven. Nestačila jsem žasnout. Všude samý kanál, lodě, most. A mosty se otvírají! Zatím mě hrozně baví to pozorovat, zastaví se vždycky celá doprava a kus silnice se s kvílením začne zvedat :) Večer jsme klábosily nad talířem skvělých holandských sýrů a plánovaly průběh mojí návštěvy.
Pátek jsme zasvětily výletu do Utrechtu a Goudy. Nejdřív jsme na kolech (Leňa mi půjčila bajka od kamarádky) dojely k nádraží a pak vlakem do Utrechtu. Zima zalízala za nehty, tak jsme se rozhodly ohřát se kafíčkem ve Starbuck´s. Poručila jsem si čokoládový nápoj lahodně znějícího jména a strašně se divila, že mi přinesli čokoládový šejk. No co, jen největší borci si v devíti stupních objednají zmrzlou vodu :) Při procházce Utrechtem jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Všechno bylo tak jiné, než v Čechách nebo na Kanárech! Malebné městečko protkané sítí uzounkých kanálů, kupecké domky z hnědých cihel, žádné paneláky... trošku mi to připomínalo Anglii. Jaro o sobě dávalo vědět bohužel ne teplotou, ale rozkvetlými narcisy a zelenajícími se vrbami podél kanálů. Byla to nádhera. Uličky plné elegantních lidí, posedávajících v cukrárnách u maličkých stolků nebo (a to častěji) brázdících město na kole. Kolo - a ne ledajaké - tu má fakt každý od právníka po uklízečku. Jezdí se nejvíce na starých citybajcích, s košíkem vpředu a s placatým sedátkem, co je směšně nízko.


S Leňou jsme vyšly bez mapy a chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovaly. Kolem coffee shopu vonícího marihuanou jsme šly asi čtyřikrát (náhoda???). Po návštěvě dómu jsme se rozhodly kešovat a kešku jsme hledaly tak zarputile, že jsme úplně přehlídly, že jdeme ulicí plnou lehkých děv. To, že v každém baráčku sedí spoře oděná (většinou pěkně hnusná) ženská, jsme postřehly až cestou zpátky. Mezitím nám stříbrnovlasá babča u vodárenské věže pomohla najít keš. Asi je na geocachery zvyklá :) Po krásné procházce, zakoupení čepice v second handu a několika typicky holandských dobrotách jsme vlakem odjely zpátky směr Rotterdam, ale vystoupily o stanici dřív - v Goudě (co se holandsky čte Chauda :)).

Tady byl vytyčen jasný cíl - koupit sýr! Nebyl to problém, stánků tady bylo několik. Police přetékaly kulatými bochánky sýrů různých chutí, barev a stáří. Nejlepší jsou ty nejstarší s krystalky soli, která parádně křupe. Mají tady takový - k turistům vstřícný - zvyk, a to, že každý druh sýra je možné ochutnat. Já ochutnávala jak bezedná. Sýr s hřebíčkem, s wasabi, s ořechy, s pestem, parmazán... Snědla jsem tam tak půl kila a pak si koupila tu nejlevnější goudu :) Zase jsme odlovily kešku a navštívily kostel se slavnými vitrážemi a jely domů. Večer jsme všechno to dobré jídlo šly vyběhat do parku.


Dnešek (sobotu) jsme strávily v Rotterdamu. Na kolech mě Leňa vzala do centra na trhy. Byla to přehlídka nekonečných hebel, žďorba a veteše :) Dá se tu koupit všecko od zámků na kolo, přes brýle Dior až po tulipánové cibulky nebo smaženého lososa. Co je ale nejlepší, je výběr sýrů a ovoce. Samosebou, že jsme neodešly s prázdnou! S batohy plnými akčních nabídek jsme ještě okoukly architektonický div Rottru - cubic houses, alias domy ve tvaru krychlí a vrhly se za sportem. Čekala nás 12ti kilometrová cyklocesta za město k lezeckému centru Monte Cervino. Přidá-li se k rachtající kovové herce brutální zima, neznalost terénu, mírné bloudění, nárazový vítr a vytrvalý déšť, stane se z dvanáctikilometrové projížďky pěkná sodoma gomora.

Ale trefily jsme a asi tři hodiny lezly na perfektní překližce. Bylo to dokonce lepší než brněnská Klajda nebo liberecký Šutr. Stěna má na výšku 35 metrů, takže člověk leze, leze, už nemůže a když koukne nahoru, je teprv v polovině :) Kolem poledního tam ani nebylo moc lidí, tak jsme pěkně zhuntovaly svaly a vrátily se 12 km domů. Cestou mi Leňa ještě udělal prohlídku centra a daly jsme si luxusní oběd v bistru La Place. Večerní pohodu jsme si užily u filmu Woodyho Allena a plné mísy hroznového vína a sýrů - úlovek z trhů :) Zítra vyrážím sama do Amsterodamu!

Žádné komentáře:

Okomentovat