5. března 2012

Pád do ticha :)

Dny tady neplynou, dny letí. Někdy ani okem nemrknu a už je týden za námi. Odjela další návštěva, přišel nový víkend. Liberečáci strávili kanárkovské prázdniny vskutku intenzivně - kolečko po Gran Canarii, dva dny na Tenerife, surfařské řádění na Canteras - využili každou minutku a snad odjížděli spokojení. V pátek jsme komorně oslavili Miguelovo čtvrtstoletí života - dostal pivní dort, megadoutník a taky jsme si k jeho narozkám nadělili prasečí nohu, po které prahnem už od září.

V sobotu jsme opět zabalili sedačky a lezáky a vyrazili do skal. Lezecké trio - já, Jari, Marek. Miguel o víkendu slavil, Rade piloval surfařské triky. Cesta na Tamadabu bez auta není nic jednoduchého. V jízdním řádu aby se prase vyznalo. S přestupem v Teroru nás bus vyhodil ve vesničce Lanzarote, odtud už jsme museli stopem. Trochu to drhlo, do Artenary jsme jeli na dvakrát, pak jsme se svezli na korbě mininákláďáku a nakonec nás Jari všecky drze nacpal do auta ke dvěma horolezcům, kteří nás zavedli až přímo pod skály, takže jsme kolem jedné začali lízt.

Stejné místo jako minulý týden, ale jiný sektor (Lomo Caraballo), jiný výhled, jiná nálada. Lezlo se na slunečné straně, Oskar pálil do zad, upocené ruce klouzaly z chytů a odevšad bylo vidět Teide. Při jištění, od slaňáku, u svačiny - z žádného místa nejde přehlédnout a ignorovat ten dokonalý tvar připomínající ženské ňadro. Moc mi to nelezlo, byla jsem nějaká jalová a vybátá, Jari neměl po 14ti denní pauze moc natrénováno, takže úroveň naší skupiny zvedal Marek. Ale nedali jsme se a zkoušeli to. Vytáhnout s vytřeštěnýma očima šest áčko, pak na jojo vyfunět hezký převísek. Kluci si mezitím dali stěnu plochou jak hrudník korejské plavkyně, skoro bez chytů, bez stupů. To nelezu, náladu takovýmhle mrcasením si kazit nebudu :)

Sluníčko pomalu začalo zapadat, všecko se barvilo teplým odstínem oranžové. Tak ještě zkusím vytáhnout támhletu pětku. (Pětky přece nelezu, pětky tahám, že..) Asi v půlce se mi začínají docela klepat nohy, cesta je kapku nad mé síly. Kluci dole pod stěnou mě hecují a moje nadávky a strašpytlovské výkřiky neberou vážně. Cvakám expresku, na chvilku se dostavuje pocit úlevy. Pořád ale nevidím slaňák. Lez výš, volají ti dva frajeři dole, někde bude.. nu, oukej.. nadlezu s funěním asi 2 metry nad presku a slaňák FURT nikde. Už je mi jasné, že to nedopadne dobře. Ruce tuhé, chyty malé - co z takové kombinace může vzejít? Najednou síla v ruce dochází úplně, pouštím se, ječím a padáááááám. Touching the void. Jekot prý ostrý jak žiletka, říkali pak kluci. Já nevím, otupělá strachem si pamatuju akorát náraz do skály, příval slz a pořádný šok. Jo a stihla jsem si zacpat nos a zakrýt oči - asi reflex ze surfu. V podstatě nic se nestalo, jen jsem se zhoupla na laně, mám odřená kolena a naražený kotník, ale vykládejte to hysterické ženské. Trvá mi dobrou půlhodinu, než mi přestanou klepat zuby. Jari se ujme role vrchního zdravotníka, ošetří šrámy a aktivně mi plive ne kolena, prý dezinfekce :) Proklatý slaňák byl za hranou, proto jsem ho neviděla.

Kulhám jak invalida, ale má to výhody - nemusím si nést batoh, večeři taky vaří kluci. Ke spánku se ukládáme v přepychové jeskyni (3+1 s koupelnou) a v noci je krásných 13 stupňů. Ne jako minulý týden těsně nad nulou. Ráno nás budí sluníčko, hoši lezou celý den v sektoru Camino, já se horko těžko vyplazím na vršek jednoho 6béčka, na jednu nohu nemůžu šlápnout, druhou nepokrčím :) Ale pohodu si udělám i bez lezení. Vypláclá na slunném paloučku pozoruju kluky, šrámy chladím pivem a po pravdě, nic mi nechybí :) Odpoledne zabalíme, dojdem na asfaltku a první dvě auta nás nakládají, jak na zavolanou. A vezou nás nejen do Artenary, ale až do San Matea, odkud to máme domů něco málo přes půl hodinky. Paráda!

Ps. dneska už běhám jak laňka, no stres ;)

2 komentáře:

  1. no už abys tady byla a já Tě mohla kurýrovat místníma stroopvaflema:) tady je to taková placka, že spadnout můžu leda do kanálu... i když vyhabrnálit se na rovince mi taky není úplně cizí;)

    OdpovědětVymazat