Que buen día!

Po intenzivním týdnu s tátou, kdy jsme vstávali před osmou (to tady normálně nehrozí), pak celý den něco podnikali a já na pátou fičela do školy, jsem se docela těšila, že si o víkendu odfrknu, doženu resty a užiju trochu sladkého nicnedělání. Nestalo se tak. V pátek se udělalo snad po dvou měsících nádherně, teploučko, a tak jsme nemohli zůstat sedět doma. Vzali jsme všechna prkna, co doma máme a vyrazili na pláž. Pro jistotu jsme do baťohu přibalili i litrovku bílého ruma, co kdyby náhodou.. :) Krásné počasí v nás všech doslova vyvolalo euforii. Pobíhali jsme v neoprenech po pláži, koupali se, surfovali na prknech a testovali novou zábavu - skimboard. Asi půlmetrové tenké prkýnko, které si člověk hodí na malou vrstvu vody a v ideálním případě jede po pláži jako po velkém hladkém zrcadle. Říkám v ideálním případě, protože jediný, kdo to z nás umí, je Rade. My ostatní jsme se spíš trumfovali, kdo hodí větší držku. Bezkonkurenčně zvítězil Marek, který ukázkově naskakoval a padal ze skimu s neuvěřitelnou frekvencí a nadšením. Rozběh, hození prkna, odraz, skok, paty nahoru, řach na písek. A znova. Mohl by být v encyklopedii pod heslem "skoba".

Vlny a počasí nám fakt přálo. Dlouho nebylo takhle parádně. Člověk se nemusel bát, že když vyleze z vody, tak se do něj dá zima. Naopak, dalo se krásně vyhřát. Umíchali jsme drinky, koupili Sangriu, váleli se v písku a uspořádali první oficiální večírek na pláži. Que buen día! Na konto si připisuju taky střet s medůzou. Vleču si takhle prkno do vody a najednou mě něco štípe do nohy. Jakoby mě spálila pod vodou kopřiva. Naštěstí jen trošku, hnedle uplavala, takže kromě rudých pupínků se nic nestalo. Ale aspoň je co vykládat :) Z Canteras jsme se vrátili až za tmy a na večeři společnými silami uvařili RAJSKOU s plněnýma gigapaprikama a českým knedlíkem, co dovezl táta. Mňam, takhle chutná domov :) Rademu a Miguelovi přijely návštěvy z Čech, takže nás tu v noci spalo 16, ještěže máme tak velký byt.

V sobotu se byt rozdělil na dva tábory - pařmeny a sportovce. Pařmeni zůstali na víkend v Las Palmas, protože v sobotu byla velká karnevalová noc, tzn. megavečírek a v neděli zevling, potažmo resaca (kocovina). Sportovci (já, Jarda a Marek) vyrazili na jih do lezecké oblasti Fataga. Nějaký Němec v kloboučku se nás ptal, jestli jsme Švédové. Jasněěě, všichni tři s hnědým páčem na hlavě, typičtí skandinávci... Jedem busem do Maspalomas na jih a odtud ještě asi 40 minut ostrýma serpentýnkama k přehradě. Tam už na nás čekaly parádní čedičové stěny. Zase se udělalo nádherně, na sluníčku se dalo být i bez mikiny, lezli jsme celý den. Bezva matroš, tahle Fataga. I když se skalky trochu ulamují (madriďan, co se tu zabil v prosinci o tom ví své - ale klííííd, my lezli v jiném sektoru, nám se nic stát nemohlo!).

Je tu hodně druhů cest - takové, kde není kam opřít nohy a musí se stát na pidistupech, ale i takové, kde člověk drží v ruce chyty velké jak klokaní kapsa a ke slaňáku se vyšvihne, ani neví jak. Ty první nenávidím a strašně moc špačkuju, když je lezu. Ty druhé miluju, užívám si je a nejradši bych nelezla nic jiného. To se pak koukám na zem ze dvaceti metrů, kluci na mě povykujou, že jsem právě vylezla svoje první šest bé plusko a já radostí jódluju na celou Fatagu. Po celodenním lezení jsme ještě zahráli večer Monopoly, postavili pár hotelů v Pařížské ulici a na Václaváku a po deváté už jsme - zachumlaní po nos ve spacácích - zalehli pod převis. Přenádherná noc. Na nebi tisíc hvězd, že ani člověku nevadí, když musí uprostřed noci vstát a jít na záchod.

Ráno otevřu oči a první, na co zaostřím, jsou omádžované chyty na oranžovohnědé skále. Una maravilla. Tahám ty dva lenochy ze spacáku, snídáme cuňu s nugátem a zase hrr na stěnu. Bohužel sil není tolik, co předchozí den, snažím se nadávat co nejmíň, ale kluci ze mě stejně mají srandu. Role se však otočí, když začnou lízt stěnu hladkou jako zrcadlo. Chytů nula, nula, nic, stupů jakbysmet. Jarda skáče na hranu jak Cliffhanger. Marek volí styl píďalka. Oba jdou nohama skoro do rozštěpu, bolí mě kyčle za ně. Oba zelené tričko z dekáče, jak Bolek a Lolek. Já ležím pod skálou, spokojená, smažím se na poledním sluníčku a jen ke mně doléhají jejich nadávky. Vida, i tidle Mirkové Dušínové umí pořádně zaklít, když jim něco nejde :)

Balíme kolem pů šesté, stopnem šílenou rakouskou dvojici, která nás ale parádně zaveze až na autobusák v Maspalomas. Do Las Palmas jedem busem. V bytě je to jak po výbuchu, všude binec, lidi unavení, bledí, musel to být mocný večírek. Dobře, že jsme odsud zmizeli :)