22. ledna 2012

Media maraton

Z postele lezu netradičně už v sedm ráno - čas na kanárské poměry víc než netypický, častěji jsme touhle dobou snad šli spát :) Žaludek se mi třepe jak ratlík - je úplně jedno, jestli běží Lepíková nebo Balatková, obě ženské bývají před závodem nervní jak sáňky v létě. Paštika, bageta, banán = snídaně šampionů. Start je asi 10 minut od našeho domu, vyrážíme polehku, jen s foťákem. Jarda mi totiž dělá vrchního dokumentaristu :)

Už řazení na startu mi má napovědět, že závod bude pekelně rychlý. Skládáme se totiž do startovacích vln a já marně hledám tu, s předpokládaným časem doběhu 2 h - 2:15. Časy jsou vypsány jenom po 1:45, ostatní jsou shrnuti pod skupinu "víc než 1:45". Asi tři řady přede mnou stojí copatá slečna s nápisem na triku: You´ll never run alone (Nikdy nepoběžíš sám). To opravdu ne, na start se letos podle organizátorů postavilo 2789 lidí, 565 z nich běží celý maraton. Češi běžíme prý tři :) Uff. Poslední hluboký nádech a startovní pole se dává do pohybu. Zapínám krokoměr - vánoční dárek od Jardy, nad kterým jsem u stromečku pěkně prskala. Bude se dneska hodně hodit. Kolem trati stojí diváci s řehtačkama, fandí, křičí, hulákají a já z té soudržnosti a podpory mám slzy v očích. Jsem děsněj cíťa :)

První kilák rozdýchávám dojetí a kulím oči nad nasazeným tempem. Když běhám něco delšího jen tak, rozběhnu si to okolo 6 minut na kilometr, 5:40 ještě zvládnu, ale ne moc dlouho. A my si to po nábřeží hasíme hezky 5:20 na kilák a ještě mě furt někdo předbíhá. No potěš koště, to mě zabije. Krotím svou soutěživost a lehounce zvolňuju, takhle bych se do cíle ani nedoplazila. Vbíháme do přístavu a v protějším směru nás míjí gazely na čele startovního pole. Kupodivu žádný Keňan. Otočka v přístavu a stejnou cestou zpátky, takže vidím, kolik lidí je za mnou a lehce mě děsí, že žádné davy to nejsou. Proboha, kam ti lidi tak ženou? Běh mě ale strašně baví, ve sluchátkách poslouchám vypalovačky od Divokýho Billa a občas prohodím pár slov s Jardou, který celý závod absolvuje se mnou, jen tak, pro radost, bez čísla :)


Na pláži Las Canteras chvilku konverzuju se sympatickým, asi sedmdesátiletým dědou, který má přibližně stejné tempo jako já. No, aspoň má obě nohy, mohlo by to být i horší. Vtipkuje a mně se běží ještě líp. Ukrajujem desátý kilometr, druhá občerstvovačka, tlačím do sebe banán. Na třináctém kilometru, někde kolem auditoria, přichází první krize. Tuhnou nohy, začíná to bolet. Opakuju si větu Haruki Murakamiho - bolest je nevyhnutelná, utrpení dobrovolné - a jako na zavolanou mi naskočí do uší písnička Halo od Beyoncé. Nakopne mě na další tři kiláky, zpívám si a jsem spokojená. Navíc předbíhám slečnu, jejíž tričko mi na startu slibovalo, že nikdy nepoběžím sama. Správná holka, dodržela slib :) Ke třetí občerstvovačce vede cesta lehce do kopce a mají tam k jídlu jenom banány, které už mi lezou ušima, takže do sebe lupnu jen decku ionťáku a fičím dál. Chyba! Po chvíli přichází hlad. Tělo pochtívá a moc nespolupracuje.

Klepou se mi nožky, ale nemůžu zpomalit, už proto, že na 18. kilometru, na Trianě, mě čekají děcka. Celý závod jsem trnula, že v tomhle místě už nebudu kvůli bolesti nohou běžet a budu muset popocházet, jako loni v Olmíku. Ale letos je to nějaké lepší a já pořád běžím :) Vidím Radeho, jak drží českou vlajku, slyším Marka, Robču a Karolínu a zas mě to bere radostí do pláče. Hergot ženská, vzpamatuj se! Z posledních sil na ně zavýskám a vrhám se na poslední 3 kilometry. U katedrály je už ale hlad nesnesitelný. Občasné koukání na iPod s krokoměrem mi ukazuje, že sice nezpomaluju, nicméně melu z posledního. Občerstvovačka až do cíle nebude, co teď? Potlačím myšlenku zakousnout se do spoluběžců a najednou zahlídnu turistický stánek, ve kterém paní v kroji dělá reklamu na pravé kanárské pomeranče. Hurá, záchrana! Odběhnu z trasy a jeden výstavní pomeranč seberu z ošatky. Než mi ho babka Chiquita stihne sebrat, zakousnu se do něj a s půlkou pomeranče v zubech běžím dál. Uff, to bylo na poslední chvíli.

Píchá mě v boku, tak chvilku běžím nakřivo, ale pak zase probíhám Trianou a před děckama se tvářím, že mě nic nebolí. Nevím, jak moc úspěšně :) Už je to jen kilometr. Zkouším zrychlovat, a předběhnu namalovanou slečnu, se kterou se předháníme celý závod. V čase 2:05:30 protínám cílovou pásku a zas nemám daleko k slzám. Atmosféra je prostě fantastická! Vystojím frontu na vrácení čipu, nafasuju triko "Media Marathon Finisher" a medaili a hledám Jardu, který jednadvacet kiláků absolvoval neohroženě se mnou. Vyzvednem věci, dáme 2 nealko piva, pofoukáme puchýře a hurá na byt. Tam mě čeká přivítání - získala jsem ocenění Diktátorka dne! :)

Prohlížím s Jardou fotky, které během závodu pořídil, slzím nad hustokrutým oslovením, čtu veršované smsky od rodinky, pochvaly na fejsbůku a vím jedno - I´ll never run alone! Ne s tak skvělou fanouškovskou základnou! :)


Ps. že bych to v červnu v Olmíku zkusila pod dvě hoďky? :)

2 komentáře:

  1. Májo, gratulujeme, já jsem taky na Murakamiho myslela při třicítce a dokončila s podobnými pocity jako ty. Díky za pozdrav a asi to příští rok ještě zkusím, když říkáš:) Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Příště pod dvě hodiny? To bych ti přál, ale nepřežeň to. Ať se z příjemného loudala nedostaneš mezi keňské gazely. Všeho s mírou. Gratuluji k doběhu a přeji další úspěšná dokončení dálkových behǔ na cíl. :) táta

    OdpovědětVymazat