16. ledna 2012

La Palma - la isla bonita

Kapánek hektické svátky plné přejíždění po Čechách skončily, Silvestr jsme proběžkovali v Jizerkách, odpromítala jsem na gymplu Kanárské zážitky, udělala v Olmíku dvě zkoušky a bylo na čase vrátit se na náš ostrůvek. Ne na dlouho. V pondělí 9. ledna jsme přiletěli, v úterý trochu podiktovali na surfu, hned večer zase přesun na letiště a hrr na ostrov La Palma - pátý největší z Kanárského souostroví a taky pátý, který mě lákal k návštěvě... Už balení mi mělo naznačit, že se chystáme na klasický "Jaroušovský" výlet, tzn. do mrtva - naházeli jsme totiž do baťohů všecko potřebné a zdálo se nám, že máme zbytečně moc volného místa. Co bychom tak ještě přibalili? Hm, tak třeba lezení... takže zavazadla pod tíhou lana, expresek, sedáků a dalších lezeckých nezbytností rázem ztěžkla o pět kilo. Oukej, teď jdou bágly sotva zvednout, můžem jet.

Lodní společnosti tentokrát zklamaly. Lístek byl jen o málo levnější než letenka, doba plavby několikanásobně vyšší než doba letu. Navíc se objevila jakási chyba v logistice (snad záměrná), takže lodí je možné dostat se na ostrov, nikoliv však Z NĚJ... Tudíž volba padla masňácky na letadlo, které cestu nad nočním svítícím Tenerife překonalo za necelou hodinku a my v úterý 10. 1. v osm večer přistáváme na malém letišťátku na La Palmě. Už záchody naznačují, že tady budeme spokojení - místo tekutého mýdla mají v dávkovačích pěnu, která udělá na dlani nadýchanou bílou hromádku, to já miluju :) První kroky z letiště vedou do nedalekého křoví, které nabízí útočiště na noc. Vstáváme ráno za rozbřesku a při balení stanu se kocháme siluetou Teide na protějším ostrově. Pak berem bus do Santa Cruz de La Palma a ve městě baštíme snídani (kukuřičné placky arepas, mňam), ještě skočit do íčka, klasika. Slečna za přepážkou je bohužel trochu toporná, nic víc než mapy se nám z ní vymámit nepodařilo. Míříme busem k návštěvnickému centru Národního Parku Caldera de Taburiente a nestačíme zírat, jak na tak malém ostrově může být tak složitý systém silnic. Samé nadjezdy, podjezdy, jednosměrky - pro stopaře dost velká komplikace. Jinak ale skvělý první dojem - oproti Lanzarote nebo Fuenteventuře je ostrov svěží a zelený (i když zrovna oproti těmhle dvěma vysušeným ostrovům vypadá cokoliv jako divoká džungle). Po informacích od rangerek v infocentru měníme plán, kalderu necháváme na dny následující, dostopujem na kempingplac El Pilar a vyrážíme na 17 km dlouhou Rutu de los Volcanos.

Cesta vede nejdřív borovicovým lesíkem, kde jsou měkké stezky posypané spadaným jehličím, klikatí se, stoupá, pak chvíli klesá a zase stoupá... nemít na zádech dvacet kilo, byla by to příjemná procházka. Vzduch je jasný, čistý a voní po všudypřítomných borovicích. Za zády máme dominantu ostrova - obří kalderu, před námi se rozprostírá moře, z něhož vykukují ostatní ostrovy. Vlevo Tenerife s majestátním Teide, před ním Gomera a vzadu na horizontu čouhalo El Hierro. Krása. Pot. Vítr ve vlasech. Svačina. Prostě paráda. Stezky skvěle značené - dokonce dvěma druhy rozcestníků, které se liší počtem kilometrů (espaňol style). Asi dva kilometry před vesnicí Fuencaliente zalezem za hromadu šutrů a na měkkém jehličí stavíme stan. Nastal čas večeře. Co bude dnes dobrého?? V letadle se plynová bomba přepravovat nesmí a v lese plném suchého jehličí se oheň bezpečně rozdělat nepovedlo, tudíž zalíváme kuskus studenou vodou a čekáme, co to udělá. Křoupe jen trochu a plechovka tuňáka spraví všecko. Po ošizené večeři nás zima žene do stanu.

Ve čtvrtek ráno scházíme do blízkého městečka, kde nás mírně překvapí pasoucí se velbloudi, doplňujem zásoby a razíme stopem po západním pobřeží směrem ke kaldeře. Potetovaný angličan neumí mluvit a řídit současně, všude byl a všecko viděl, ale hodí nás notný kus cesty. Do Los Llanos nás pak pošoupne sympatická María. Je poledne a my vyrážíme na tábořiště, kde máme rezervovaný nocleh. Slunko pere, my funíme hore kopcom, který se zvedá nad město a naštěstí se nás zželí milému Skotovi, který nás naloží do klimatizovaného auta a pohostí mandarinkama. Loučíme se na parkovišti, kde se cesty dvojí na turistickou pěšinku a asfaltku vedoucí k vyhlídce na kopec.

Volíme asfaltku, třeba zas někoho stopnem. Hm, to by muselo něco jet. Z průvodce máme informaci o jakýchsi bájných osmi kilometrech, leč nevíme, odkud kam těch 8 kiláků naměřili. Nezbývá než šlapat a nechat se překvapit. V nekonečných serpentýnách nám sluníčko pálí nosy a nad námi se zvedají vysoké skalní stěny. Na osmém značeném kilometru je nám jasné, že tohle konec rozhodně není - cesta směle stoupá dál. Na jedenáctém kilometru svačíme ve stínu borovice. Spočítali jsme si, že konec musí být za dva kiláky, takže projíždějícímu autu blahosklonně máváme a hrdě předstíráme, že jsme nikdy neměli v plánu stopovat. Do konce však nezbývají kiláky dva, alébrž 4. Nu což, šlapem. Na vyhlídce Los Brecitos zaslouženě odpočíváme. Jsou tu autem nějací frantíci, kteří špatně předstírají, že nás neobdivují :) Z vyhlídky je to do kempu už coby borovicovou šiškou dohodil. Seběhneme 4 kilometry dolů a jsme na krásném lesním tábořišti, v srdci kaldery, kolem nás skální stěny, teče tu řeka, prostě ráj na zemi. Po koupačce v potůčku večeříme opět studený kuskus a spíme v měkkém na hromadě jehličí.


Pátek třináctého zahájíme ústupem z kemping placu. Máme před sebou tři hodiny, abychom se dostali na parking, kde nás včera vyhodil Skot. Nejdřív prudký sešup, pak mravenčí překračování a přeskakování šutrů v barrancu. Asi po hodince dojdem k soutoku dvou řek - jedna je zelená, druhá oranžová. Odhodíme bágly do křoví a nalehko jdem proti proudu té oranžové, kterou způsobují minerály rozpuštěné ve vodě. Asi po čtvrt hodině narazíme na Cascada Colorada = vodopád, který hraje všemi odstíny pomerančové, meruňkové, červené a zelené. Pěkná podívaná. Zbytek cesty je spíš utrpení, batohy se pronesly, kilometry naskakují. Těsně před parkovištěm si můžem prohlídnout poduškovou lávu, další zářez v mé pomyslné geomorfologické učebnici. Normální turisté (= povětšinou Němci) si z parkoviště pak berou taxíka, to je však pod naši úroveň. Věříme, že něco pojede a ejhle - po chvilce nás bere alternativní vegetariánský veterinář. V poledne jsme zpátky v Los Llanos, k obědu si kupujem BUDVAR (ano, opravdu tu měli české pivo!!!) a mazací sýr nevábné chuti a konzistence. Chutná jak kraví vemeno a je tak hnusný, že na chvíli znejistíme, zda jsme si nekoupili pleťovou masku. Jarda nechce vzít bus, který jede za chvíli, tak jdem za město stopovat, já brblám.

Samozřejmě nám asi hodinu nic nezastaví (já to věděla!! :)), pozoruju krysu v pangejtu a pak nás berou holanďani a hned poté hippíci z Německa. Z Tijarafe do Puntagordy jedem busem a odtud dalším stopem k odbočce na Las Tricias. Tady končí sranda. Projede jedno auto za deset minut a všechna míří do letoviska, místo na sever do hor. Je pět odpoledne a my trčíme u palmské silnice. A trčíme dlouho. Takhle blbě se mi ještě nikde nestopovalo. Naštěstí kolem šesté staví auto a dva přátelští Němci se nechají Jardou přemluvit, že se jim vlastně hrozně chce jet na nejvyšší horu ostrova (kam úplnou náhodou chceme i my:)). Uff, to bylo o fous. Cestou dvacetikilometrových serpentýn s průměrným sklonem 15 % nepotkáme jediné auto, jen dva cykloturisty. Těsně před západem slunce přijíždíme k Roque de Los Muchachos (2426 m n. m.). Jsme tu sami, vzduch je ostrý jak břitva, teplota kolem 5 stupňů. Využívám nepřítomnosti mudlů a lovím kešku :) Se slovy díků se loučíme s německou dvojicí a koukáme, kde mezi observatořemi, skalními stržemi a teleskopy postavíme stan.

Setmělo se a nám přímo do klína spadl ovčácký přístřešek mezi dvěma kopulemi hvězdáren. Nebe je černé a poseté zlatými tečkami. Nikde není tolik hvězd jako nad Kanáry. Observatoře se otvírají a natáčí dalekohledy na tu nádheru. My jsme hezky v závětří a Jari rozdělává oheň. V báru houstne dým, ešus je ohořelý, Jarda smrdí jak majitel udírny, ale horká voda je na světě! Po třech dnech bez teplého v žaludku nám instantní nudlová polívka chutná jak kachna se zelím. I čaj s kouřovou pachutí je skvělý, protože je teplý. Oblíkáme všechno, co máme, noci jsou chladné.

Do sobotního rána se probouzíme lehce zmrzlí, v noci byly dva stupně. Nahazujem batohy a po okraji kaldery se vrátíme na asfaltovou cestu, že zastopujem dolů. Je devět, jsme na 35. kilometru. Pomalu scházíme dolů. První auto nás mine za hodinu a je plné. Na zkrácení cesty si zpíváme Kráčel krajem poutník, šel sám :) Na druhé auto si počkáme další hodinu a půl. Tedy, abych byla přesná, na další auto V NAŠEM směru... nahoru to jezdí o sto péro, dolů nikdo. Kde sakra ta auta vězí? Vždyť na vrchu už musí být plno! Ono auto, které nás mine, je taxík - a to my zas ne, to radši půjdem dál až do večera :) Napínáme uši jak Vinnetou a za každým šustnutím čekáme auto. Marně. Po další půlhodině projede Sísa Kyselá, která je v autě sama a přes naše zoufalé výrazy nás nenaloží. Hážem po ní šišky. Když už jsem s nervama pryč (je půl jedné, my ušli po asfaltu 12 km), smiluje se nad náma cestovatelský pánbůh a sešle nám Norku, která nás zaveze až přímo do kaňonu, kde chceme lízt. Lezení tu ale stojí za starou bačkoru, tak to brzo balíme a po zralé úvaze si jedem na letiště půjčit auto.

No jó, ve vlastní káře, to se jináč cestuje :) Po tmě dojedem křivolakými uličkami na parkoviště u návštěvnického centra v Los Tilos a usínáme v autě. Ráno stepujem před centrem a čekáme na rangera, vyfasujem mapu, batohy tentokrát necháme v autě a hezky na lehko vyběhnem tříhodinový strmilovák vavřínovým lesem k vodopádu Marcos. Podle průvodce tady má být tunel s vodou. A opravdu - voda z vodopádu je svedená do korýtka, který vede asi stometrovým, dost úzkým, černým tunelem, moc pěkné. Po dalším kilometru se voda z korýtka valí dolů svahem jako vodopád a napojuje se na další horské prameny, takže tu je solidní hukot. Voda stříká, dáváme bacha, ať se nenamočíme. A najednou vidíme další tunel. A konečně nám dojde, že TOHLE je teprve onen propagovaný tunel s vodou! Jeho vchod halí vodní záclona, takže vstup za sucha je zhola nemožný. Na dně je deset čísel vody, takže ani tenisky nezůstanou suché. Na výšku má černá díra asi metr a půl, teče nám na hlavu shora, stříká odspodu, brodíme se po kotníky ve vodě, jsme mokří jak myši. Úžasné! Tohle teda mělo grády! Projdem tunel tam a zpátky, usušíme se na sluníčku a seběhnem dolů k autu. Pak ještě výborná večeře (kilo ryb v rybářské restauraci), okouknout Charco Azul (na koupání je ale zima), západ slunce na jihu ostrova (proč se neprojet, když už máme to auto) a hurááá letadlem domů!

La Palma = doteď rozhodně nejhezčí z Kanárů, uvidíme, čím se příští týden vytáhne Gomera :)

4 komentáře:

  1. Ahoj Kanárci,vidím,že jste na La Palma nepromarnili ani chvilku a vytěžili maximum zážitků a dojmů.Jen marně lovím v paměti, kde jsi ochutnala kraví vemeno,abys mohla srovnávat:-).Zdraví mamka.

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasné, pěkné a dobře se tvé komentáře čtou. Jen to stopování motorových zviřat se mi vůbec nelíbí. Dávejte pozor, ke komu si sednete. Pěkný ostrovní pobyt. Majardo! Libor

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat