11. prosince 2011

Tenerife podruhé aneb za všecko můžou čivavy :)

Tarek (D), Roberto (E), Bernie (D), já a Marek
Skoro týdenní volno způsobené příznivou koncentrací státních svátků nás nenechalo sedět doma, opět jsme koupili jízdenky a vyrazili na Tenerife. Marek a Roberto s předstihem, já až ve čtvrtek ráno, protože už jsem na ostrově byla před 2 měsíci. Tříhodinová cesta trajektem ve společnosti čtyř Němců utekla rychle, hráli jsme na kytaru, zpívali, povídali. Schachti a její borec pokračovali na Gomeru, Tarek a Bernie jsou naši spolužáci ze školy, kteří si na Tenerife chtěli půjčit auto a pak se s námi někde potkat na lezení. Znaje hlavní město Tenerife z minula, pomohla jsem klukům najít autobusák a bus na letiště, kde je největší koncentrace autopůjčoven a sama jsem vyrazila autobusem do Puerta de la Cruz, kde mě na zastávce naložil Robertův kámoš José a jeli jsme se k němu naobědvat. Prazvláštní rodinka to byla. Všichni jsme zasedli ke stolu - tlustá maminka, postižená hlava rodiny, drsná sestra, José a já - oni čtyři vytáhli cigára a kuchyň zaplavila hustá mlha. Pro samý dým jsem skoro neviděla, kdo sedí naproti mně, oči mi z kouře slzely. Uff, dobře, že jsme celá rodina nekuřáci...

Po obědě jsme vyrazili vyzvednout kluky a dojeli jsme ke skalám. Krásná oblast Vistamar kousek ne sever od Puerta de la Cruz nám málem vyrazila dech. Místní čedič byl zase úplně jiný než jsme lezli doteď - více čistý, ohlazený, ale přitom s parádními stupy na nohy, semtam malé jamky na dva - tři prsty. Cesty dvakrát tak dlouhé než lezeme na Gran Canarii, což obzvláště mně a Robčovi dost rozklepalo kolena. Ale strach je od toho, aby se překonával, takže i já jsem se po parádních chytech, do kterých ruka zajede jak nůž do másla, dostala nahoru a kochala se výhledem na moře. Škoda, že nám brzo zašlo sluníčko a my museli domů. Spali jsme u Josého v jejich residenci (jinak se barák s pěti koupelnami nazvat nedá) a večer se prošli po plážích, po mole a na zmrzku. Puerto de la Cruz je nablýskané turistické letovisko plné hotelů, neonů a restaurací. Nic pro nás.


V pátek ráno jsme se ve městě naháněli s Tarekem a Berniem, kteří nás přijeli vyzvednout autem. Nacpali jsme kufr baťohama a jídlem a po horské silnici vyrazili pod Teide ke skalám. Lehkým prostojům jsme se přes veškerou snahu nevyhnuli, pod skály jsme dojeli až kolem poledne a Němci začali vařit oběd. To už došla trpělivost i Markovi, takže jsme kluky nechali u auta a šli lízt sami. Z místa jsme byli nadšení! Žlutooranžové skály kontrastovaly s azurovým nebem, jejich povrch byl drsný a nahřátý od sluníčka. Čediče je na Tenerife snad třináct druhů - a tady to bylo zase jiné než předešlý den. Vyšplhali jsme na nejbližší skalku a kochali se úžasným výhledem na El Teide, sluníčko v zádech. Další cesty už s námi lezli i Němci a José, s jedním lanem docela trvalo, než jsme se vystřídali všichni, ale na druhou stranu cesty byly (pro mě) tak těžké, že mi vůbec nevadilo, že lezení musím prokládat opalováním :) Marek pořád juchal, že je to jak v Čechách v Labáku - to nemůžu posoudit, ještě jsem tam nebyla. Ale jedno vím jistě - po tomhle luxusním lezení mi jen tak něco vonět nebude :)


Jen co slunko zalezlo za hory, dala se do nás vlezlá zima. Sbalili jsme lano a autem se přesunuli na ověřený kemping plac - Chio. Udělali jsme oheň, pojídali nudle s tuňákem a popíjeli Bernieho svařák z plechovek od piva, protože jsme neměli hrnečky. Noc byla studená, teplota klesla asi na 5 stupňů, nebýt půjčeného Markova spacáku, tak zmrznu.


Ráno hodinky zapípaly v sedm a my dva sveřepí Češi jsme se vydali směrem na Teide. Bohužel jsme nevěděli kudy, mapu jsme neměli, a tak jsme ztratili dobrou půlhodinu blouděním. Nakonec nás zachránil pán se třinácti psy (kteří nás předtím málem sežrali), jenž hledal svoji zatoulanou čivavu a řekl nám, že jdeme blbě. Otočili jsme to, stopli Němčoura, který nás hodil na začátek stezky. Pochod měl trvat osm hodin. Long story short - my to šli jen pět. S báglama plnýma lezeckých věcí, natěžko, já v sandálích. Czech style :) Docela jsme si mákli. Dobrá půlka cesty vedla vulkanickou šotolinou, ujížděly mi nohy, kamínky padaly do sandálí - byl to takový masážní pochod. K tomu nadmořská výška a ne úplně vrcholná kondice způsobily, že nebýt Snickersky, tak asi 500 metrů před cílem omdlím. Ale nakonec jsme se vyškrábali až k horní stanici lanovky, mise splněna, my spokojení :) Jen škoda, že kvůli mrakům nebyly vidět žádné extra výhledy, snad příště. Já naložila baťohy, sjela dolů lanovkou a Marek nalehko seběhl pěšky. Když jsme se dole potkali, měli jsme dvě hoďky na to, dostat se do Santa Cruz, protože nám v 19:30 jela loď zpátky do Las Palmas.

Na tři stopy jsme dojeli do La Laguny a odtud tramvají do Santa Cruz. Pořád jsme měli pocit, jak to parádně stíháme, ale úplně s rezervou to nebylo, protože jsme se naloďovali v 19:13... Nicméně stihli jsme to, spokojení, šťastní, euforičtí a kluci na trajektu nám gratulovali, jako bychom vylezli Everest. Holt, za všechno dobré můžou čivavy :)

3 komentáře:

  1. Paráda, dobrá práce průzkumníku!! Tyhle oblasti budeme určitě ještě muset prolézt spolu, vypadá to opravdu nádherně :)

    OdpovědětVymazat
  2. Labák Labák, tohle bylo podstatně lepší. V Labáku je díra dolů, tady je kopec nahoru, na kterým se dá, při troše dobré vůle, strávit další hezkej den. A vůle byla, šlapala jak ďas tady tahleta :)
    A oblasti si prolezte, po návratu mi přijde, že na GranCan nemá ani cenu lézt :) m

    OdpovědětVymazat