3. prosince 2011

Horopátek

Začalo to středeční nevinnou návštěvou technického muzea, kde jsme s Markem objevili leták zvoucí na promítání kanárských horolezců v rámci VII Semana de la Montaňa - vstup zdarma. Za ty prachy se to nedalo odmítnout, takže jsme čtvrtek večer strávili posloucháním 4 kanárských matadorů, kteří povídali o tom, jak se lezlo v letech 1975 - 1985. To byly jinčí časy. Žádné funkční prádlo, značkové lezečky nebo sedáky. Hezky hup na skálu v masivních pohorkách a ve flanelce. Slaňování jenom s lanem kolem těla, žádný kyblík nebo grigri. A taky to šlo. Pánové Manolo Cardona, Juan Cano, Juan Aguilar a Fran Ojeda jsou pojmy kanárského lezení.

Natěšení promítáním jsme v pátek vyjeli opět do Barranco de Moya, že trošku zalezem. Pro Marka jsou místní skály pramalý problém, ale pro mě je to pokaždé zážitek jak hrom. O to víc, že jsem prvně v životě lezla na prvním! Sice jen malou obtížnost (4-5), ale někde se to naučit musím, jak mi trpělivě hučel do hlavy Marek, když jsem se vztekala a nadávala, že se bojím a že mi to nejde (klasicky, po kom já mám tak prchlivou povahu?:)). A mám za sebou taky první křest pádem. Celá vyklepaná jsem cvakla první expresku a sápala se na další chyt. Už jsem se pomalu přitahovala, když mi zpocené prsty začaly klouzat po skále. Polil mě studený pot a Marka, který mi radil "ať si pomalu slezu o krok níž" jsem v duchu poslala někam. Tiše jsem zaklela, naposled se pokusila zvrátit svůj osud, ale ruce mi uklouzly a už jsem se houpala na laně. Byl to dobrý fofr, div, že ze mě nevylítla opulentní snídaně. Visela jsem tam, oči vykulené, ruce rozklepané a adrenalin se mi vyšvihl tak vysoko, že bych v tu chvíli mohla skály lámat. Dolézt ke slaňáku bylo dílem chvilky, s endorfiny v krvi to šlo najednou samo. Juch juch, příště zkusím vytáhnout možná i nějakou šestku. Uvidíme, jak mi otrne.

Lezli jsme celý den, pak chytli stopa skoro až před barák a večer se vydali završit lezeckou čtyřiadvacetihodinovku přednáškou legendy alpinismu - rakušáka Kurta Diembergera. Já ho předtím neznala (hanba, to je skoro jako neznat Hillaryho!), ale bezmála tříhodinové vyprávění vitálního osmdesátníka mě brzy uvedlo do obrazu, jaký velikán to před námi sedí. Podle Wikipedie je to jediný žijící horolezec, který má na kontě dva prvovýstupy na osmiticícovky (1957 Broad Peak, 1960 Dhaulagiri). Těch osmitisícovek nakonec zvládl vylézt šest, přičemž K2 si dal v 54 letech a většinu ze svých túr filmoval. Respekt. Celé promítání probíhalo v legračním italsko - španělsko - anglicko - německém jazyce, kdy vážený pán zcela samovolně poněmčoval španělská slovesa a poitalšťoval ta anglická, takže celá přednáška měla silně internacionální ráz :) O věty jako Tutti interesante!, Yo he windo (=sloučenina předpřítomného času ve špáni a anglického slovesa vyhrát) nebo Mil novecientos achtzig y činko (= velmi mezinárodně řečen letopočet 1985) nebyla nouze.

Kurt byl skvělý. Veselé i smutné historky sypal z rukávu, vzpomínal na horolezecké kamarády a mírně šikanoval klučinu, který ovládal projektor. Bylo to parádní završení úspěšného dne. Jako další pozitiva bych viděla to, že KAŽDÝ návštěvník v rámci nulového vstupného dostal igelitku plnou jogurtů od generálního sponzora, firmy Kalíse. Dny jako dnešek? Jen houšť a větší kapky, prosím!

Žádné komentáře:

Okomentovat