21. listopadu 2011

Toledo

Sobotní výlet z Madridu do Toleda nejde shrnout jen jedním odstavcem. Toledo si zaslouží víc. Toledo je totiž úžasné!

Neviděla jsem ostatní španělská města a objektivně jsou určitě některá minimálně stejně krásná, pro mě je to ale numero uno. Za všemi těmi toledskými kostely, načervenalými střechami a klikatými uličkami se totiž schovává dlouhá historie… tentokrát v ní však hlavní roli nehrají králové, ale já s Jardou. Když jsme se před skoro třemi lety začali oťukávat, byl Jarda na týdenním studijním pobytu v Madridu a stejně jako já si udělal výlet do Toleda. A z vyhlídky na město mi psal smsky, po návratu mi ukazoval fotky – no, romantika jako blázen :) Můj cíl byl jasný – najít stejnou vyhlídku, na které seděl tehdy on a pořídit pár fotek „dva a třičtvrtě roku poté“ :) Taky jsem četla krásnou knížku od Liona Feuchtwangera – Židovka z Toleda, možná o důvod víc, proč mi Toledo tak učarovalo.

Vyjela jsem rychlovlakem ze stanice Atocha – ta je sama o sobě skvost. Nádherná historická budova a v ní to nejmodernější vybavení, informační tabule, terminály, obchody, restaurace, botanická zahrada… Vlakové nádraží asi pětkrát větší než letiště v Mošnově :) Cesta trvala sotva 30 minut a nikdo nám nekontroloval lístky. Na informacích jsem si jako vždy vyškemrala dvě mapy (jednu „pracovní“ a jednu na zeď) a vyrazila na obchůzky. Z celého vlaku jsem byla jediná, kdo si nevzal taxíka nebo turistický doubledecker, fuj. Kolem Toleda krásně meandruje řeka Tajo, zařezává se do skal a kopců a vedou přes ni jen tři mosty, poměrně daleko od sebe. Došla jsem nejdřív k zadnímu mostu a pak kozími uličkami městem, kolem synagog a kostelů, až k přednímu akvaduktu. Několikrát jsem zabloudila, po deseti minutách chůze jsem se ocitla na místě, z nějž jsem vyšla a nechápala, jak je to možné. Asi jsem překročila bludný kořen. Ulice měnily jména i směry a všechno bylo tak nějak nepochopitelné. A krásné. Škoda, že poprchávalo a nebe bylo šedé, vrhalo to na židovské město zbytečně pochmurný stín.

Na vyhlídku se muselo přes most a do kopce na protější břeh. Že jdu správně, stejnou cestou jako kdysi Jarda, mi bylo jasné hned, jak jsem viděla, že mým směrem nejdou žádní další chodci :) Hlavně nejít s davem… Ani ne za hodinku jsem stála na kopci, ze kterého byl úžasný výhled. Vyškrábala jsem se nahoru a sluníčko mě za námahu asi chtělo odměnit, tak ozářilo střechy starých domů. Všechno bylo najednou mnohem barevnější, veselejší. Fotila jsem jak o život, sedla si na kraj skály a nahlas si zpívala. Bylo mi nááádherně, i ten Jarda jakoby tam byl se mnou. Po západu slunce jsem se vydala zpátky na vlak a uchozená se opět těšila do postele.

Jenže moje Couch Surferka měla o našem večeru jiné plány, mnohem společenštější. Takže jsem místo spánku do půlnoci seděla v baru, koukala na fotbal a ještě s jedním Afričanem jsme probírali globální problémy lidstva :) Do postele jsem padla jak podťatá. Nohy mám samý krvavý puchýř, nachozeno bůhvíkolik kilometrů, ale ty dojmy… ty stojí za to!

3 komentáře:

  1. Krásné počtení..jako bych byla v Toledu s Tebou.Když jsem kdysi četla zmiňovanou Židovku,přesně tak jsem si toto město představovala.Moc dík za tuto virtuální procházku a krásné výhledy.Mamka Jana

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, já to samý. Druhá mamka.

    OdpovědětVymazat
  3. Jak povídala jedna studentka u maturity: " Toledo je pěkný vůz, ale že by jím jezdila židovka?" Z vyprávění je vidět, že jsi si to pořádně užila. A přitom jsou z tebe a vyprávění cítit jardofíny. Buenos, táta.

    OdpovědětVymazat