21. listopadu 2011

Madrid

Že poletím z Kanárů na víkend do Madridu, by mě před půl rokem ani ve snu nenapadlo. Jenže s cenou zpáteční letenky 30 euro se vábení velkoměsta těžko odolává. Kór když jsem v pevninském Španělsku nikdy nebyla. Cesta začala vesele – vyrazila jsem na autobus o půl hodiny dřív než mí spolucestovatelé, abych předešla nervům a byla na letišti s dostatečným předstihem. Jak jinak mohl dobrý úmysl dopadnout než tak, že můj bus měl skoro půl hodiny zpoždění a jeli jsme s děckama samosebou společně :) Ale jinak přesun proběhl hladce a ve čtvrtek 17. 11., v půl desáté středoevropského času jsme vysedli na madridském letišti.

Madridské podzemí je protkané sítí plus mínus 16 linek metra, které vytváří doslova druhé město pod městem. Neuvěřitelně promakaný systém, asi nejlepší, co jsem kdy viděla, takže nebyl problém dopravit se z letiště do centra, kde mě už čekala Zoya, manželka Jardova kamaráda Thomase. Mají to dost kosmopolitní – Thomas je Němec, Zoya Ruska, znají se z Ameriky a žijí v Madridu. A mně se doma předhazuje, že jsem si našla Liberečáka :) Vylezla jsem z metra a doslova mě praštil do nosu vlezlý podzimní chlad. Byla už tma a mihotavé světlo pouličních lamp se odráželo od pastelově zbarveného listí na stromech, takže všechno kolem mělo žlutavý nádech. Zhluboka jsem nasála do plic studený vzduch a připadala si jako doma. Celá spokojená jsem pak dorazila k Zoyi, daly jsme si čaj a šlo se do hajan. Podle mapy jsem zjistila, že bydlím 15 minut od stadionu Realu Madrid! Nadšením jsem nemohla usnout, jak jsem se těšila na ranní procházku…


Ráno mě budík vytáhl z postele už v 7, tak brzy se mi na Kanárech ještě vstát nepovedlo. Mé kroky vedly rovnou ke stadionu Santiago Barnabeu. Bohužel, ani Iker Casillas ani Xabi Alonso se kolem nepotloukali. To mě trochu zklamalo, čekala jsem minimálně Mourinha. Ale otevřenou branou jsem zahlídla kus trávníku, tak aspoň něco. (Bohužel hrál Real o víkendu ve Valencii, kdyby byl býval hrál doma, byla bych si zkusila sehnat lístek na zápas :) ). Metrem jsem dojela na Sol (jakési centrum města, kde se všichni potkávají a kde se Japonci fotí se symbolem Madridu - sochou medvěda šplhajícího na strom) a vydala se na okružní cestu městem. Pěkně pěšky. Nachodila jsem za ten den dobrých 15 kilometrů, prošmejdila kdejakou uličku, ulovila tři kešky, viděla Královský palác, několik kostelů a katedrál, náměstí Plaza Espaňa, chrám Debod – odkud byl krásný výhled na Královský palác – a všechno jsem to prokládala drobnými radostmi, jakými jsou nákup suvenýrů, vánočních dárků nebo kafe a muffin ve Starbuck´s.

Miluju pohledy, ráda je dostávám, ráda je posílám – a chtěla jsem poslat jeden bratránkovi, který fandí Barceloně… Poučení pro příště: v Madridu nekupovat suvenýry s logem největšího rivala Realu Madrid, prodavačka na mě koukala jak na diletanta :) Uchozená jak borůvka jsem si sedla ve Starbuck´s na wifinu, když přišli dva mladíci a chtěli po zákaznících podepsat jakousi petici. Personál je po chvíli poměrně drsným způsobem vyhodil. Za chvíli jsem zjistila proč. Mladící byli známé firmy a během shánění podpisů se jim povedlo ukrást dvojici za mnou telefon a peněženku. Když si toho poškození všimli, začli i s personálem zloděje honit. Bylo to jak v nějakém filmu. Zlodějíčkové byli naštěstí nakonec dopadeni, dostali na budku a historka měla happy end. O to opatrnější (a paranoidnější) jsem ale od té doby byla.

Shopping ulící Gran Vía jsem se přiblížila k radnici. Cestou mě překvapila cedule „toto je nejstarší McDonald ve Španělsku, byl založen v roce 1981“ – fíha, v Čechách jsme v té době měli jiné starosti než hranolky a já byla ještě na houbách. Na radnici se dá zadarmo vyjít na vyhlídku, ze které je parádní výhled na město. Na chvilku vykouklo zpoza mraků sluníčko, čímž se mi Madrid z ptačí perspektivy líbil o to víc. Kamarád Adam, který v Madridu studuje, mi dal pár tipů, kde se levně najíst, tak jsem musela hned všechno ochutnat. Kousek od Sol v podniku „Museo del Jamón“ jsem si dala na stojáka bocadillo con jamón (bagetu se sušenou šunkou) za euro. Za ty prachy je to široko daleko nejlevnější večeře a ještě kolem vás visí repliky šunkových kýt a bochníky sýrů. Kousek od Plaza Mayor jsem si dala specialitu Chocolate con curros – horkou čokoládu se smaženými kroužky, nic extra, štrůdl od maminky je lepší.

Měla jsem toho plné kecky, ale místo odpočinku mě čekala párty, kam mě pozvala má další hostitelka – litevka Evelina, našla jsem ji přes Couch Surfing. Naštěstí se nejednalo o žádný bujarý večírek, ale o příjemné posezení u vína a kytary. Účel posezení byl rozloučit se s Thomasem, který odlétal žít do Argentiny. Účastníky akce bylo 12 litevců, jeden angličan, dva španělé a já. Všichni byli hrozně milí a zpěv teskných litevských písní byl tak dojemný, že jsme brečel všichni. Skoro mi bylo líto, že ten Thomas, kterého jsem viděla prvně v životě, odjíždí :) Domů jsme se s Evelinou dostaly kolem jedné ráno a já odpadla jak zralá hruška.

V sobotu jsem si udělal výlet do Toleda a neděle měl být galerijní den. Všechno mi hrálo do karet, ráno pršelo – ideální den na to zalézt mezi obrazy… Leč heslo člověk míní, život mění, platí ve Španělsku dvojnásob. V neděli dopoledne se kousek od Puerta de Toledo koná obří trh, El Rastro. Tam jsem nemohla chybět. Stánky plné handmade výrobků, šperků, barevného oblečení, nápaditých kabelek a dalších cetek mě přiváděly k šílenství. Ještě, že budou ty Vánoce a mám tak záminku nakupovat – aspoň pro ostatní, když ne pro sebe, protože odejít z El Rastra a nic nekoupit, to prostě nešlo! Takže letošní Ježíšek bude ve španělském stylu :)

Kolem poledne se zase rozpršelo, tak jsem zalezla Centro del Arte Reina Sofia – centra moderního umění. Co si budem nalhávat, v umění a muzeích se necítím zrovna jako ryba ve vodě. Jak se exponáty nehýbou, nedají se rozložit a složit, nejsou to optické klamy, nedá se pomocí nich předpovídat počasí, nevydávají žádné zvuky a podobně, je to pro mě nuda (deformace letitých výprav s klubem mladých Debrujárů do technických muzeí). Taky moc nevím, jak se na takových intelektuálně nabitých místech chovat. Nu což, jako opice – podle ostatních. Akorát jsem měla na zádech krosnu, která se na rozdíl od decentních kabelek přítomných dam nevešla do bezpečnostní skříňky. Všimla jsem si, že návštěvníci nosí své kabáty ladně přehozené přes předloktí – inu, nesla jsem si svou goretexku stejným stylem. V galerii všichni korzovali od díla k dílu rozvážným krokem, s podepřenou hlavou a zamyšleným pohledem. I já jsem tedy začala pomalu korzovat a kriticky pozorovat plátna. Vydrželo mi to asi 15 Picassových obrazů. Pak jsem nasadila ostré tempo a nedbaje promočených tenisek, které při rychlé chůzi čvachtaly na celou galerii, jsem proběhla další dvě patra. Po hodině jsem to zabalila a šla kešovat :)

Odpoledne jsem se potkala s Adamem a šli jsme do dalšího typického madridského podniku – 100 montaditos. Za dvě eura dostanete PŮLLITR čepovaného piva (obvykle se prodává jen třetinka) a maličkou bagetku plněnou čímkoliv od šunky, přes lososa, po čokoládu. Otočili jsme to dvakrát, svorně zanadávali na španělskou byrokracii a Adam mě kolem domu Lope de Vegy dovedl před Prado – nejslavnější muzeum ve městě, možná v zemi. Obří galerie, ve které se to mistrovskými díly jen hemží – Goya, El Greco, Velázquez. Bohužel (možná trošku bohudík pro mě - kdoví, jak bych zvládla dvě takové kulturní pecky za den) mi nebylo přáno dostat se dovnitř. Od pěti měl být vstup zdarma, jenže kvůli celostátním volbám byly všechny stálé expozice zavřené. Jak jsem byla po dvou velkých pivech, nechápala jsem zcela přesně, co mi slečna na pokladně říká, sveřepě jsem se dožadovala vstupu a zuřivě jsem mávala studentskou kartičkou :). Naštěstí mi to po chvíli došlo a šla jsem si radši projít obří Parque del Retiro. No a večer už jen přesun na letiště, noc u automatů na kafe a hurá zpátky na Kanáry! Madrid mě příjemně překvapil – už dlouho se mi ve velkém městě nelíbilo tolik, jako tady. Rozhodně se musím někdy vrátit – už kvůli Pradu :)

3 komentáře:

  1. Tak to je úžasné, co ty dokážeš z nudného velkoměsta vyždímat, spoustu zážitků a atrakcí! Máš náš obdiv! Já slyšela jen o Královském paláci a jinak prý nic! A ono ne!
    Mamka Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Taky žasnu..a oceňuji i "spisovatelské střevo".Druhá mamka :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Při cestě do Santiaga jsme "uvizli" díky Iberii s Terkou v Madridu a Prádo jsem si nenechal ujít, basnil o něm můj zemipisec a historik. Díky za fotku Dona, už jsem si nepamatoval, na čem sedí. Snad ještě uvidím Madrid v reálu nebo Real v Madridu, to by se mi líbilo. Za "Asociaci malých debrujárů" táta.

    OdpovědětVymazat