11. října 2011

Tenerife s andělem strážným v zádech

Lodní lístky mezi Kanárskými ostrovy jsou za hubičku, tak jsme přes Jardův stále opuchlý kotník naplánovali čtyřdenní průzkum Tenerife – největšího ostrova v souostroví. Na Kanárech se dá za 20 euro vyřídit residenční certifikát, který zaručuje padesátiprocentní slevy na veškerou dopravu v rámci Španělska. A když se k tomu přidá sleva pro studenty do 26 let (uff, ještě se vlezu), vyjde z toho cena zpátečního lodního lístku na Tenerife veselých 11 euro :)

Vyrazili jsme ve čtvrtek 6.10. v osm ráno a v jedenáct nás už vítaly břehy Santa Cruz de Tenerife, přístav a zároveň hlavní město ostrova. Nejsme moc na městské památky, takže jsme jen prosvištěli centrem a zamířili rovnou k Auditoriu – jakési napodobenině opery v Sydney. Bílá stavba ve tvaru vlny nás (zejména mě, architektonického analfabeta) příjemně překvapila. Čistý bílý povrch odrážel sluníčko, kolem nebyli turisté a břehy omýval příboj. Kameny v moři zdobily portréty slavných zpěváků – Janice Joplin, Sinatra, Jahn Lennon… a mezi nimi náš božský Kája! Resp. Karel GOT, Španělé spelling očividně neřeší :) Tramvají (postavenou asi před třemi lety) jsme dojeli do městečka La Laguna, které je díky historickému centru, úzkým uličkám a stylově klidné atmosféře právem v UNESCU. Nastal první problém – Jarda prošoupal špunty na berlích, což jednak způsobovalo otravné klapání, ale hlavně ho každý krok stál dvakrát tolik sil, což jsme s vidinou výšlapu na El Teide nemohli potřebovat. Zhostila jsem se bojového úkolu a vyrazila shánět špunty, netušíce, jak se řeknou španělsky. Naštěstí bylo v Laguně pomalu víc lékáren než historických domů, takže asi v dvanáctém krámku jsem uspěla, Jarda nazul na berle gumy s novým vzorkem a šlapalo se dál.

Na kraji města jsme stopli mladíka v mercedesu, který nejen, že jel naším směrem, ale navíc se jel jen tak projet do hor, takže nám udělal zadarmo a neplánovaně prohlídku okolí. Jeli jsme pohořím Anaga na severu ostrova, na vyhlídkách jsme jen vyskočili z auta a borec nám popsal, kde co leží a co můžem vidět. Bylo bohužel trochu pod mrakem, takže špička kolosální hory Pico del Teide vykoukla z mraků jen sporadicky. S pánem jsme se rozloučili v sedle Cruz de Tejeda a začali hledat místo na spaní. Než jsme se stihli rozhlídnout, vynořil se odněkud z křoví postarší horal a poradil nám, kde nabrat vodu a zavedl nás na krásné místo bokem od hlavní stezky, kde jsme si udělali na noc parádní hotel. Stanovat se v přírodní rezervaci Anaga prý nesmí, tak jsme se rozhodli nedráždit strýčky Rangery a spali jsme jen pod širákem.

Ráno byl plán jasný – já sejdu dolů na pobřeží pěšky po turistické stezce, Jarda dostopuje, aby šetřil kotník a ruce. Jenže v Balatkovi se probudil podnikavý horský duch a rozhodl se, že 10 km z kopce přece nemůže být nic tak hrozného a že to ujde taky. Nabalili jsme většinu věcí do mého baťohu, aby toho aspoň nesl co nejméně a vyrazili jsme. První půlka byla super, ušlapaná hliněná cesta vedla mírně z kopce příjemným vavřínovým lesíkem, občas nějaká vyhlídka. Jenže okolo pátého kilometru se terén prudce zhoršil, z hlíny se stal štěrk a kamení, svah dostal sklon asi 45°. S berlema to nebyla žádná sranda, kamínky podkluzovaly i dvěma zdravým nohám. Sestupovali jsme opatrně, co noha nohu mine, já s dvacetikilovým báglem na zádech, Jarda s berlema – každý jsme si vedli svůj vlastní boj. V celé soutěsce nebyl stín, takže nás sluníčko pomalu opékalo, voda docházela. Do Bajamaru na severozápadním pobřeží jsme se doplazili s jazyky na vestě, totálně vyčerpaní, Jarda s puchýři na rukou. U prvního obchůdku jsme vypili asi tři litry vody a dvě piva a z posledních sil se dobelhali k přírodním bazénům na břehu moře. Byl už podvečer, od moře foukal studený vítr, v bazéncích se už skoro nikdo nekoupal - zřejmě nikdo se sem taky nebelhal celý den :) Ale aspoň, že to stálo za to…

Přírodními bazénky ale den nekončil. Museli jsme ještě najít místo na spaní, což znamenalo jít na opět na stopa a dojet bůhví kam. První pán nás popovezl jen kousek, další taky a byla už tma, když jsme zamrzli u vjezdu na dálnici kousek od městečka Tacoronte. Stáli jsme u krajnice asi tři čtvrtě hodiny a NIC. Tma jak v pytli, my unavení, hladoví a kolem jedoucí auta nás ignorovala. Ani Jardovy berle okatě vystrčené do silnice tentokrát nezabíraly. Už jsme to chtěli zabalit a zaspat za svodidly, ale naštěstí nad námi opět stál anděl strážný. V momentě, kdy se Jarda otočil, že půjdem pryč, zacouvalo k nám bílé auto. Řidička byla skvělá! Nejen, že nás svezla až k městu Orotava, kam jsme původně chtěli dojet, ale dala nám na výběr ze dvou míst na kempování s tím, že nás klidně zaveze na obě, my si ta místa prohlídneme a zůstaneme na tom lepším. Vzali jsme první kempovací plácek, ostatně, bylo nám úplně jedno, kde zaspíme. Tohle bylo ale super místo – plac, kam Španělé jezdí grilovat, lavičky, stůl, kohoutek s vodou, kousek zastávka autobusu… A naproti maličká zapadlá restaurace mezi banánovníky. Paní nám poradila, že tu levně vaří, tak jsme se rozhodli odměnit se za náročný den a konečně ochutnat kanárskou kuchyni. Dali jsme si domácí víno, já vařenou cizrnu a Jarda mísu grilovaného tuňáka, k tomu jako přílohu „papas arugadas“ – vrásčitých brambor, místní speciality (mezi námi, jsou to normální brambory na loupačku, ale moc dobré :) ). Usínali jsme s plným břichem, unavení, spokojení.

Ráno jsem vstala dřív, abych si u kohoutku umyla hlavu. A jak tam tak chodím po plácku s turbanem na hlavě a vařím vločky k snídani, zastaví u stanu policejní auto a prý, co tu děláme. Kempujem, já na to. Třesu stanem, aby se vzbudil Jarda, vědoma si toho, že autority budou radši, když se jim bude vykat, než když na ně naběhnu já - která pro jednoduchost tykám i naší proděkance ve škole. To se nesmí? To se nesmí ani náhodou, odpovídají strážci zákona. Chvilku ještě dělají bububu, ale když jim slíbíme, že za chvíli zmizíme, vyvázneme bez pokuty. Po policejním probuzení vyrážíme autobusem do Orotavy. Centrum je pěkné, historické, ale my už jsme pitoreskních městeček nějak přesyceni, tak víc oceňujem čerstvý chleba a sojové mlíko ze supermarketu. Jedem opět autobusem do vesnice Garachico, kde jsou parádní přírodní zátoky na koupání. Mezi jednotlivými skálami jsou udělané chodníčky, do vody se dá vlézt po žebříku, takže se chtě nechtě musíme zase koupat :) Když do přírodního kanálu mezi skalami přijde vlna, je to pořádný hukot. Po řádné koupačce se snažíme stopovat, ale nikdo nás nebere, tak si pomáháme busem do Icodu a odtud opět stopem, přes hory a městečko Santiago del Teide asi na třikrát směrem národní park El Teide. Není to žádný med, zhoršilo se počasí, je zima a prší, navíc nás tlačí čas, potřebujeme dneska spát pod majestátním vulkánem.

Na poslední křižovatce, těsně před hranicí NP zase čekáme dlouho. Všechna auta místo do hor míří do letoviska Los Gigantes, na pláže. Naštěstí máme svého anděla – poslal nám rozklepané auto s mladým španělem, který má přítelkyni ze Slovenska. Nejen, že si povídáme o Vysokých Tatrách a pivu Šariš, ale taky nás sveze až pod Teide, i když si zajede asi 20 km. Z krajiny, kterou projíždíme, jsme nadšení. Vystoupali jsme až nad mraky, po dešti se slehla zem. Tady nahoře je azuro, teplo, v dálce jsou vidět ostrova El Hierro a La Palma. Španěl nás vysadí na krásném kempovacím plácku Chio, kde je opět jak kohoutek s vodou, tak krásný borovicový lesík slibující příjemnou noc…

Žádné komentáře:

Okomentovat