11. října 2011

O berlích na Teide – a prý, že to nejde…

Noc byla chladná, dobře, že jsme táhli stan. Vstáváme ještě za tmy, ale čelovku nepotřebujeme – měsíc svítí jako velká lampa. Navíc je nebe plné zářících hvězd (ne nadarmo se říká, že Kanáry jsou pro hvězdáře ideální), takže romantika hned po ránu. Naházíme do sebe vločky a krátce po sedmé stojíme u silnice a stopujeme. A stojíme… a stojíme… dobře 40 minut. Aut jezdí málo, buď jsou plná, nebo nestaví (asi v tom ranním šeru nejsou vidět berle). Ale opět se na nás usmálo štěstí. Naložil nás milý britský postarší pár, úplně „lovely“ a vezou nás až ke stanici lanovky – i přesto, že se pak musí přes 15 km vracet k místu, kam původně chtěli. U lanovky rekognoskujeme situaci. Lanovka nahoru a dolů stojí 25 euro, ale můj hrdý invalida nechce o výjezdu nahoru ani slyšet. Tak vymýšlíme následující: nahoru se vyškrábem a dolů sjedeme lanovkou (tlačí nás čas, do večera musíme ještě dostopovat do Santa Cruz de Tenerife). Tak aspoň domlouváme u personálu, že si u nich schováme velký batoh, aby Jarda mohl jít nalehko – což ale znamená vrátit se do 5, kdy se zavírá a naše zavazadlo by tu zůstalo zamčené až do rána. Rychle přebalujem věci, z úsporných důvodů na záchodě dočepujem vodu, já beru naše příruční zavazadlo, Jarda berle a vyrážíme vstříc nevyššímu vrcholu Španělska. Personál lanovky nám vytrvale tvrdí, že se to nedá stihnout, my věříme v opak.

Je půl desáté ráno. Od lanovky musíme ještě 3 km po silnici k Montaňa Blanca, nástupu na turistický chodník. Naštěstí nám staví první auto, na které mávneme a přestože v něm sedí 4 lidi, přeskupí se a ušetří nám cenné minuty. Výstup začíná. První část je mírné stoupání po široké cestě, na místní poměry pro berle docela dobrý terén. I tak máme ale smíšené pocity. Vrátit se nebo jít dál? Stihneme to? Co když ne, ujede nám poslední lanovka a my zůstaneme někde nahoře, bez věcí…? Rozhodneme se ještě to zkusit. Jdeme vulkanickou krajinou, všude vidíme následky erupce z roku 1798. Utuhlé jazyky lávy jsou fascinující. Jarda moc času na kochání nemá, maká, pot z něj jen leje, ale bojuje. Terry Fox hadr. Úsek, který má trvat hodinu a půl, ujdeme za hodinu, to nás navnadí. Navíc v kopci nad sebou vidíme horní stanici lanovky – nezdá se tak daleko a přitahuje nás jako magnet.

Po hodině a půl se terén mění – kopec prudce stoupá a cesta se mění v horský chodník z lávových kamenů a sopečného štěrku. Pro geologa ráj, pro invalidu peklo. Navíc každý, koho potkáme, se na náš plán dívá s despektem, prý se to nedá stihnout. Z vrchu jdoucí turisté nám předpovídají bídný konec v uprostřed hor :) Celkem se jim podaří mě rozhodit, nejradši bych to otočila a šla zpátky. Jarda mě ale uklidňuje, že má sil dost, a tak jdeme dál. (Až zpětně mi prozradil, že v tomhle místě taky moc nevěřil, že to zvládneme.) Stoupáme mezi černými kameny, pomalu, ale jistě – asi dvě hodiny, když se najednou zjevíme u Refugia – chaty, ke které to mělo být tři hodiny pro zdravé lidi!!! Jsme úplně v extázi, máme hroznou radost a i já poprvé věřím, že se na vrcholek vyškrábem! Rychle svačíme a pokračujeme. Na Jardovi není vůbec znát únava, spíš vypadá, že mu s každým krokem síly přibývají. Sklízí obdiv všech kolemjdoucích. Jde tak rychle, že se nám podaří předejít obtloustlý německý pár, který je z toho zralý na rozvod :). Vidíme špičku sopky, na druhé straně v dálce v dálce se rýsuje náš domovský ostrov Gran Canaria a kolem půl druhé stojíme u horní stanice lanovky!

Na úplný vrchol Teide se smí jen s povolením. To se dá rezervovat na internetu, zdarma, jen se tak musí udělat aspoň dva týdny předem. Pak člověk dostane povolení, se kterým ho pustí na dvě hodiny až ke kráteru. My máme povolení od 15 do 17 hodin. Prosíme Rangery, jestli bychom nemohli vyrazit k vrcholu dřív, Jarda zamává berlemi a hnedle to jde. Stoupání je dost obtížné, z nadmořské výšky bolí hlava. Jdeme pomaličku, často odpočíváme, ale naše snaha a Jardovo odhodlání je odměněno – ve 14:20 stojíme na nejvyšším vrcholku Španělska (3718 m n. m.)! Juchů! Ani jsme nedoufali, že to půjde. Nemáme ale čas usnout na vavřínech, spěcháme dolů, co bolehlav dovolí. Výstupem napětí nekončí – musíme se ještě dneska dostat do Santa Cruz de Tenerife, v sedm ráno nám odtamtud jede trajekt domů…

Sjezd lanovkou trvá osm minut a prudké ztrácení výšky nám přivodí pořádné bolení hlavy. Když si přijdem pro batoh, borci dole nevěří, že jsme to stihli a ptají se Jardy, kde má toho koně, co ho vynesl nahoru :) Stojíme u hlavní silnice asi deset minut, když nám zastavuje auto a v něm dva Češi! A že nás zavezou jen kousek, ke hranici parku, protože tam má být nějaká čedičová vlna. Jenže hranice parku je dál, než se zdálo a jim celkem tragicky dochází beznín… V naší mapě vyčteme, že nejbližší pumpa je směrem na Santa Cruz. Co to tady šustí? To si tiše mneme ruce radostí :) Češi jsou tak hodní, že nás dovezou přímo k Auditoriu, kde naše cesta před více než třemi dny začala! Koupeme se v moři, vaříme na břehu moře kuskus s tuňákem a psychicky se připravujeme na noc v přístavu. Mně třeští hlava jako střep, Jarda má vytahané ruce jak šimpanz a svaly jak Schwarzenegger. Na dlaních má obří puchýře a v jednom z nich dokonce další puchýř. Pomalu jdeme podél pobřeží, když Jarda zavelí – jdeme do hotelu, zasloužíme si to! Jeden telefonát, půlhodina chůze a už ležíme v zatuchlém hostýlku Casa Blanca. Hlavy třeští, jsme mrtví, ale maximálně spokojení a já navíc pyšná, jakého Herkula jsem si vybrala. O berlích na Teide? Kdo říkal, že to nejde…? :)

1 komentář:

  1. Před chvílí jsme s Kamilou a Radkou zodpovědně probraly všechna fakta kolem výstupu na Teide a jednohlasně jsme se shodly,že v uvedeném čase a s berlema tento výstup NENÍ možný a přiložené fotky jsou podvrh, podobně jako rukopisy Královédvorský a Zelenohorský.Přesto připouštíme, že tomu někdo uvěří a bude Vám gratulovat...tak jako my:-).Jste magoři, ale úžasní.J+K+R

    OdpovědětVymazat