17. října 2011

Lanzarote – část 1 - stopem po stopách Césara Manriqua

Že to nebude žádný med, až Jarda odjede zpátky do Čech, jsem věděla dřív, než přiletěl. S dostatečným předstihem jsem si proto za 20 euro pořídila zpáteční jízdenku na Lanzarote, co do velikosti čtvrtý největší z Kanárských ostrovů. Když Jarda po noci na letišti v úterý ráno zmizel, měla jsem sotva čas si zabalit a v deset večer už jsem odplouvala od břehů Gran Canarie směr severovýchod, na smutnění nebyl čas. Noční plavba trajektem firmy Fred Olsen trvala 9 hodin a s výletem na Tenerife (jeli jsme se společností Naviera Armas) se to nedalo srovnávat. Loď byla ošuntělejší, personál neprofesionální, organizace zaostávající. Fred Olsen nějak nepočítá s pěšími turisty, nezajišťuje odvoz z a do přístavu, pro pěšáky nemá ani vstup na loď, takže jsem kličkovala mezi auty. Nad ránem navíc přišlo mezipřistání na Fuerteventuře, kde 99 % lidí vystoupilo a já zůstala na obří lodi skoro sama. Dost mě to zmátlo, celý trajekt pustý, tmavý, všude ticho… A po vylodění v sedm ráno v přístavu Arrecife mě čekalo ještě překvapení v podobě zamčené přístavní brány pro pěší. Musela jsem tedy na „dálnici“. Naštěstí ostrov je tak malý, že místní dálnice vypadá spíš jako česká silnice 2. třídy, takže jsem se postavila na krajnici a za chvíli už mě naložilo auto – autoškola. Když trochu předběhnu, stopování se stalo v podstatě mým jediným způsobem dopravy (autobusových linek je zoufale málo). Ostrov jsem projela za 4 dny skrz na skrz (středa – červená, čtvrtek – zelená, pátek – žlutá, sobota – modrá, neděle – fialová). Z toho 17 krát jsem se vezla stopnutým autem (dvakrát kabrioletem) a jen dvakrát autobusem :) Občas jsem ani svézt nechtěla, jen jsem šla podél silnice a zastavilo vedle mě auto, jestli nechci někam svézt – jedna z mála výhod cestování sama. Běžně se stávalo, že si řidič zajel 15 – 20 km, jen aby mě dovezl až na místo, kam jsem chtěla :)

Nechala jsem se zavést do centra, kde i přes ranní rozbřesk bylo pořád dost tmavo. Blízkost Afriky je na Lazarote znát – všude byla spousta černochů v muslimských hábitech, rozbalovali stánky se suvenýry a hlasitě na sebe pokřikovali. Nebyla jsem úplně jistá v kramflecích. Sama v cizím městě, na cizím ostrově, bílých tváří jako šafránu. Navíc byl zrovna nějaký svátek, takže všechno bylo zavřené. Nevěděla jsem, co se sebou. Potulovala jsem se městem asi hodinu, váhala, kam se vydat, jestli busem nebo stopem a moc veselo mi nebylo. Nakonec zvítězila jistota v podobě autobusu – vyrazila jsem na sever. Cíl: sopečné jeskyně. Bus mě vyhodil asi 3 km od jeskyně, tak jsem se stopem přiblížila až těsně ke vchodu a zanořila se do hlubin jeskyně Jameos del Agua. Jde o kavernu, která vznikla uprostřed lávového proudu a do které prosákl oceán a vytvořil tu azurové jezírko. Poprvé jsem taky pocítila dotek lanzarotské legendy – Césara Manriqua – muže, který během svého života podporoval tradiční lanzarotskou architekturu (bílé domky se zelenými okenicemi), lobboval za ochranu přirozeného prostředí a omezení urbanizace a sám vybudoval na ostrově několik projektů. Tady, v Jameos del Agua, citlivě vnořil do lávové jeskyně schody, restauraci, bar a bazén. Místo bylo klidné, idylické, ale na můj vkus až moc uhlazené. S o to větší vervou jsem vyrazila k další jeskyni – Cueva de los Verdes. Vrchní vrstva valící se lávy tuhla a vytvořila si pod sebou tunel, kterým horká láva tekla dál, dokud se sopečná erupce nevyčerpala. Během cca hodinové prohlídky jsme procházeli úzké tunely i obří dómy. Vidět sílu přírody takhle zblízka bylo rozhodně zajímavější než okukovat úhledně nabílené zdi v předchozí jeskyni. Dalším Manriqovým dílem je vyhlídka Mirador del Río. Jde o stavbu (restauraci) na vrcholku hory, precizně zasazenou mezi útesy, ze které je krásný výhled jak na severozápadní pobřeží Lanzarote, tak na ostrov Isla Graciosa na severu. Prostory jsou vzdušné, s velkým množstvím světla. Škoda, že ceny jídel a nápojů nejsou určovány se stejnou ohleduplností, byla bych se tam klidně občerstvila :) Bylo půl třetí a já viděla všechno, co jsem měla na středu naplánované, tak jsem se nechala zlákat propagandou a jela do Jardín de Cactus – velkého amfiteátru se spoustou kaktusů, navrženého (kým jiným než) Manriquem. Zahrada oukej, ale žádný zázrak to nebyl. Absence pořádného zážitku v kombinaci s pustou, suchou krajinou a blížícím se večerem s nejistým nocležištěm, ve mně vyvolávala špatnou náladu. Naštěstí mi zastavil super Němec a poradil mi místo na kempování – Playa Quemada. S milou starou paní jsem se domluvila, že můžu stanovat na verandě jejich plážového domečku a hned bylo veseleji! Večer jsem s ní a několika jejími příbuznými (měla osm dětí a několik vnoučat) poseděla na terase a pocit, že si s nimi zvládnu španělsky povídat, mi vlil novou krev do žil.

Ráno jsem si zajela k Návštěvnickému centru Národního Parku Timanfaya, protože jsem potřebovala pár informací. Svezli mě dva mladíci, a jeden z nich mi řekl (poprvé!), že mluvím dobře španělsky. Bohužel se to moc nedalo počítat, protože byl něčím lehce zkouřený a mluvil kapku z cesty. Jak jsem tak ale postupně pořád mluvila víceméně o tom samém, byla jsem jistější a jistější, až se dostavila pochvala i od manželského páru z Madridu, kterou bylo možné brát vážně :) Měla jsem radost, na Tenerife za nás komunikaci vyřizoval spíš plynně mluvící Jarda, teď jsem se se vším musela poprat sama – a šlo to! Neb se témata konverzace při stopu často opakovala, k večeru jsem měla pocit, že o studiu na Gran Canarii a suchém lanzarotském podnebí bych mohla z placu udělat reportáž pro španělskou televizi. Ráno při oblíkání se mi podařilo téměř amputovat nohavici u kraťasů, takže jsem půl dne jezdila s holým zadkem – po příjezdu do turistického letoviska Playa Blanca jsem tento nedostatek odstranila zakoupením nových kalhot :) Vykoupala jsem se na příjemné plážičce a sopečnou krajinou vyrazila směrem k vesnici El Golfo, k zelenému jezírku Charco de Los Clicos a k jeskyním Los Hervideros (česky „konvice“) na západním pobřeží. Tady se mi moc líbilo. Vlny se tu tříštily o sopečné skály, mořská pěna se s hřměním přelévala z jedné tmavé díry do druhé a v pozadí se zdvihaly kužely sopek...

2 komentáře:

  1. Koukám, že jsem udělal chybu s tím odjezdem...vypadá to tam moc pěkně :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc dobře se to čte. Dík :) Táta

    OdpovědětVymazat