11. září 2011

V moři písku...

Protože nejlepším lékem na stesk je činnost (aneb dělání dělání, všechny smutky zahání), vyšůrovali jsme s klukama v sobotu nejdřív celý byt, umyli sto let neumytá okna, vytřeli podlahy a pak se za odměnu vydali na první průzkum ostrova... Směr jih!

Aby to neznělo jako nějaký obří výlet - dojet ze severu ostrova Gran Canaria na jeho jih trvá asi hodinu :) Autobus nás vysadil v Maspalomas u majáku a my zamířili směr písečné duny. Byl podvečer, sluníčko zapadalo a já si místo romantických pohledů pochvalovala ideální světlo na focení - jak mě ten Jarda zkazil! :) Všude kolem nás byl jemný písek, za celý den nahřátý slunečními paprsky. Šourala jsem se bosky sem a tam a průběžně na mě sedaly lehké chmury, naštěstí rychle střídané euforií, že už zase poznávám nové kraje a že v poušti jsem ještě nikdy nebyla.

Rychle se sešeřilo a začali jsme řešit nocleh, chtěli jsme přespat pod širákem uprostřed dun. Jenomže v průvodci jsme se dočetli, že místní pláže patří k oblíbeným místům čtyřprocentní komunity a nudistů. Pohled na ošklivé nahé černochy procházející se v písečných závějích nám na odvaze taky moc nepřidal, ale nebylo zbytí, takže jsme více či méně odvážně začali hledat ďolíček na přespání. Duny umí být opravdu nehostinné místo.. Nakonec ale Marek našel krásné místečko, kde nás nebylo z okolních kopečků ani moc vidět a my rozložili spacáky. Měsíc nebyl daleko od úplňku, takže všechno kolem bylo zalité stříbrnou září a celá krajina dostala ocelový nádech. Byla to nádhera, asi do tří do rána jsme nemohli usnout, povídali jsme si a s lehkým napětím čekali, jestli na nás odněkud nevyskočí nějaký homosexuál :) Semtam jsme se smáli na celé duny a já si v duchu broukala písničku: "Mezi dunami, palma zeléééná" :)

Jestli byl večer krásný, tak ráno bylo přímo úžasné. Nikde nikdo, včerejší stopy zafoukané, v písku větrem udělané maličké vlnky, takže vypadal jako manšestr. Vlastně skoro jako žlutý sníh, jen nasadit lyže a sjíždět kopce. Občas byly někde vyšlapané cestičky od pouštních brouků, ale jinak ticho, klid a nikde nikdo, jen my. Paráda. Seděla jsem sama na vršku duny, koukala, jak zrna písku bere vítr, jak je přenáší a hřbet duny se pomaličku posunuje a vzpomněla jsem si na úvodní větu nějakého nekonečného seriálu "Tak jako písek v přesýpacích hodinách utíkají dny našich životů". Moc dlouho jsem se naštěstí do hlubokých myšlenek nenořila a radši jsme vyrazili k moři. Vítr cuchal hladinu a byly fajn vlny, koupali jsme se a divili se, že se nikdo nekoupe.. až později jsme zjistili, že se to na tomhle místě nesmí, hups :) Ještě chvíli jsme se smažili na sluníčku a pak už hurá zpátky na sever!

Ps. sluníčko má docela grády, po slabých dvou hodinkách mám frňák jak ředkvička.. zítra budu ve škole k nepřehlédnutí :)

5 komentářů:

  1. Ta písnička, to je nějaká španělská lidová?? :P A fotky jsou moc pěkné... doufám, že mě tam pak taky vezmeš :)

    OdpovědětVymazat
  2. To si piš, Kotě! najdem si na spaní taky nějaký ďolík! (ale ne ten stejný, protože duny se pořád hýbou, tak už tam asi nebude :))

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je nefér!
    U nás v Anglii furt lilo a foukalo a vy máte hot summer!
    Přeji rychlou adaptaci!
    Mamka Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. U nás v Beskydech je babí (nebo snad babské?)léto jako vymalované :-).Kdo nebude mít čas nebo na letenku na Kanáry, přijeďte klidně k nám.Mamka Jana

    OdpovědětVymazat
  5. Pěkné, moc pekné. Jako bych tam byl. Jen na sebe dávej pozor. I v poušti je život. Táta.

    OdpovědětVymazat