
Po základní průpravě na suchu jsem byla poslána do vln. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat. Vzpomněla jsem si jen na Mitche Bjůkenena z Pobřežní hlídky, kterak se svým plovákem v podpaží přeskakuje vlny. Strčit prkno do podpaží bylo vzhledem k jeho rozměrům nemožné, tak jsem ho prostě tlačila před sebou. Ušla jsem vždycky tak pět metrů a o tři zpátky mě vrátila protijedoucí vlna. To už se na mé zoufalé pokusy instruktor asi nemohl dívat a přišel mi do vody ukázat, jak se prokousat vlnami s větší elegancí a menší námahou. Podle pokynů jsem si počkala na vlnu, naskočila na prkno, začala pádlovat, počkala, až mě vlna vynese – a práskla sebou do vody. Nevadí, vrátila jsem se, opět počkala na vlnu, opět naskočila, opět se pokusila postavit – a opět sebou sekla. A znova. A zase. Asi desetkrát. Po každém pádu do mořské vody následoval důkladný průplach dýchacích cest.
Průběžně jsem naskakovala, padala, kašlajíce se vynořovala a jenom hrdost mi nedovolovala nadávat nahlas. Vždycky jsem jen utřela nudli slané vody, v duchu zaklela, nahodila odhodlaný výraz a vyrazila zpátky do vln. Sem tam jsem sebou řízla jen tak preventivně, ačkoli nikde žádná vlna nebyla – to jsem si většinou přišlápla šňůru, kterou je surf připevněný ke kotníku, aby neuplaval :) Instruktor mě povzbuzoval klasickými řečmi určenými platícím začátečníkům: Já to vidím, je to v tobě, narodila ses pro surfování, tak jen jdi a poddej se tomu! :) Byl to profík – když jsem pořád místo koukání dopředu hleděla na prkno pod nohy, křičel na mě ze břehu: "Koukej dopředu, na mě, jsem chlap! Jsem hezký chlap, tak proč se díváš dolů a ne na mě?“ :)
První půl hodiny jsem byla častěji pod vlnou než na ní, ale když se mi zničehonic podařilo na prkně postavit, útrapy a dílčí neúspěchy byly rázem zapomenuty. Mít na chvíli surf pod kontrolou bylo parádní! Měla jsem z toho takovou radost, že mi ujely nohy, spadla jsem, zaryla se hlavou do písku a opět následoval slaný klystýr. Ale jak jednou člověk zjistí, že to jde (resp. že by to jít MOHLO), nedá mu to a musí zkoušet znova a znova. Pendlovala jsem tam a zpátky celé dvě hodiny a ke konci už jsem toho měla plný brejle. Obzvlášť, když začal příliv. Proud mě málem nenechal ve vodě udělat krok, natož když jsem s sebou vláčela dvoumetrové prkno. Zkrátka po dvou hodinách jsem vylezla z vody úplné K.O., prosolená jak treska, kolena odřené od věčného naskakování na prkno – ale spokojená až na půdu. Konečně jsem si vyzkoušela místní nejoblíbenější sport! Po dnešku je sice skóre 1:0 pro surf, ale tahle bitva bude mít pokračování…
Prochechtala jsem se lekcí č.1 od prvního až po poslední řádek.Tvoje začátky ve vlnách mi silně připomněly náš společný kurz s Terkou na snowboardu na Morávce,jen místo do vln jsme sebou tehdy docela vytrvale tloukly o uježděný svah,než se povedl první oblouk..Držím pěsti a přeji tu správnou vlnu:-).Mamka Jana
OdpovědětSmazatCha,cháá, tak to je dobrý, přeji úspěšný boj! Druhá mamka.
OdpovědětSmazatMamka Jana = anonym, taťka Libor = anonym.
OdpovědětSmazatHahahaha ;-)
Já bych z toho prkna asi furt padala!
Zkus to s plachtou a chytej vítr.
Myslím si, že je lepší začít windsurfingem.
Náš Pavel to v Rudém moři na prkně docela válel.
Těším se na další zážitky a foukám digitálně ženichovi na jeho ctěnou nožku.
AHOJKY!
Jenže Mája už začátky na winsurfingu má!! Viď, Máájo?! A jaký...:) Moc Ti držíme palce, ve vlnách jsi pěkná kočka * To bude asi neoprénem! Good luck do dalších surfařských chvil. Ta+Hu
OdpovědětSmazatMájo surfuj a užívej slunných dnů. U nás je babí léto. Buď na správné vlně. Měj se a dávej bacha na příšery. Táta
OdpovědětSmazat