Lekce surfování č. 1

Pláže a zátoky na Kanárech lákají surfaře z celé Evropy. Já jsem surfu odolávala do dneška. Mé nekonečné váhání, zda se do vln vrhnout na vlastní pěst nebo s instruktorem, vyřešil Jarda a dal mi předčasný dárek k narozeninám – pět lekcí u jedné surfařské školy, tzn. deset hodin legrace pod odborným dohledem :) Naběhla jsem na pláž s vlasatým, asi metr padesát vysokým instruktorem, který vypadal jako moje mladší sestra. Vyfasovala jsem prkno pro začátečníky (nejdřív dlouhý, růžový, pěnový surf, na hony vzdálený těm nablýskaným prknům z amerických seriálů, pak trošku menší modrou fošnu) a ostře červený rozlišovák, aby mě snáze identifikovali, kdybych uplavala někam daleko či hluboko.

Po základní průpravě na suchu jsem byla poslána do vln. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat. Vzpomněla jsem si jen na Mitche Bjůkenena z Pobřežní hlídky, kterak se svým plovákem v podpaží přeskakuje vlny. Strčit prkno do podpaží bylo vzhledem k jeho rozměrům nemožné, tak jsem ho prostě tlačila před sebou. Ušla jsem vždycky tak pět metrů a o tři zpátky mě vrátila protijedoucí vlna. To už se na mé zoufalé pokusy instruktor asi nemohl dívat a přišel mi do vody ukázat, jak se prokousat vlnami s větší elegancí a menší námahou. Podle pokynů jsem si počkala na vlnu, naskočila na prkno, začala pádlovat, počkala, až mě vlna vynese – a práskla sebou do vody. Nevadí, vrátila jsem se, opět počkala na vlnu, opět naskočila, opět se pokusila postavit – a opět sebou sekla. A znova. A zase. Asi desetkrát. Po každém pádu do mořské vody následoval důkladný průplach dýchacích cest.

Průběžně jsem naskakovala, padala, kašlajíce se vynořovala a jenom hrdost mi nedovolovala nadávat nahlas. Vždycky jsem jen utřela nudli slané vody, v duchu zaklela, nahodila odhodlaný výraz a vyrazila zpátky do vln. Sem tam jsem sebou řízla jen tak preventivně, ačkoli nikde žádná vlna nebyla – to jsem si většinou přišlápla šňůru, kterou je surf připevněný ke kotníku, aby neuplaval :) Instruktor mě povzbuzoval klasickými řečmi určenými platícím začátečníkům: Já to vidím, je to v tobě, narodila ses pro surfování, tak jen jdi a poddej se tomu! :) Byl to profík – když jsem pořád místo koukání dopředu hleděla na prkno pod nohy, křičel na mě ze břehu: "Koukej dopředu, na mě, jsem chlap! Jsem hezký chlap, tak proč se díváš dolů a ne na mě?“ :)

První půl hodiny jsem byla častěji pod vlnou než na ní, ale když se mi zničehonic podařilo na prkně postavit, útrapy a dílčí neúspěchy byly rázem zapomenuty. Mít na chvíli surf pod kontrolou bylo parádní! Měla jsem z toho takovou radost, že mi ujely nohy, spadla jsem, zaryla se hlavou do písku a opět následoval slaný klystýr. Ale jak jednou člověk zjistí, že to jde (resp. že by to jít MOHLO), nedá mu to a musí zkoušet znova a znova. Pendlovala jsem tam a zpátky celé dvě hodiny a ke konci už jsem toho měla plný brejle. Obzvlášť, když začal příliv. Proud mě málem nenechal ve vodě udělat krok, natož když jsem s sebou vláčela dvoumetrové prkno. Zkrátka po dvou hodinách jsem vylezla z vody úplné K.O., prosolená jak treska, kolena odřené od věčného naskakování na prkno – ale spokojená až na půdu. Konečně jsem si vyzkoušela místní nejoblíbenější sport! Po dnešku je sice skóre 1:0 pro surf, ale tahle bitva bude mít pokračování…