Koncert Maná

Mexická skupina Maná je pro mě a pro Jardu něco víc než jenom španělsky zpívající hudební těleso. Když totiž Jarda s Bóšou kdysi promítali ve Frýdku svoje cestování po Kubě, podbarvovaly jejich povídání právě písničky od Maná a já díky tomu (pod záminkou získání oněch libozvučných songů) vytáhla z Jardy jeho e – mailovou adresu :) Když mě minulý týden praštil do očí billboard a na něm upoutávka na jejich koncert, nebylo co řešit. Peníze – nepeníze, lístky byly v kapse. Všecko bylo naplánované, připravené a vypočítané na minuty – Jarda v jednu sedl v Bratislavě na letadlo, v pět přistál v Las Palmas, v šest vystoupil na autobusáku a v sedm se měly otevřít brány stadionu. Nebyly by to ale Kanáry, aby se situace nezkomplikovala.

Jarda přiletěl s berlema a nechodící ortézou na kotníku, takže nám přesuny zabraly dvakrát takovou dobu. Naštěstí Kanárci otevřeli stadión až před osmou, takže jsme chytli pro invalidu exkluzívní sedící místa na tribuně (do kotle holt půjdem poskakovat příště). Do desíti jsme sledovali, jak se tribuny a plocha fotbalového hřiště plní nadšenými španěly všech věkových kategorií. Prodalo se přes 20 000 vstupenek! Trošku mi to přišlo jakoby Eláni uspořádali megakoncert na Letné :) Maná je ve španělsky mluvícím světě asi docela pojem, protože jejich písničky čas od času hrají i v místním rádiu nebo v hospodách – zrovna minulou středu se zničehonic rozezpívala celá hospoda, protože v rádiu pouštěli Estoy clavado en el baaaaar (Zaseknul jsem se v baru).

Oproti komornímu olomouckému U klubu působil Estadio de Futból (asi dvakrát větší než Bazaly) dost majestátně, přestože nebyl vyprodaný. S prvním kytarovým tónem začaly davy bouřit, při každé známější písničce vstávali lidé ze sedaček, křepčili na tribunách a takřka jednohlasně zpívali. Koncert měl úžasnou atmosféru, texty chytlavé, vlasatý frontman strhující. Občas jsem se přistihla, že si broukám písničky, které neznám! Te quiero, si te quiero, voy anando como fiera tras tus pies, amor… No a když několikatisícový dav začal hřímat o tom, jak se všichni španělsky mluvící lidé mají spojit, přísahám, že jsem cítila, jak mi v žilách koluje hispánská krev ;) V půlce dvouhodinového koncertu se uprostřed skákajícího davu na ploše vynořilo malé pódium a na něm Maná začali hrát lidovky – to bylo pro hrdé španěly něco! Zpívali mladí, staří, všichni se při tom drželi za ruce, až mi z toho nacionalismu naskakovala husí kůže. Byla to fakt pecka. Nestát lístek 30 euro, jeli bychom asi i na druhý koncert na Tenerife :)