16. srpna 2011

Karpatské pastorále

Trochu se stydím, že povídání o Rumusku, zemi nekonečných hor a dojemně krásných rán, přidávám až teď. To, že toulání v Karpatech doprovázené zvonkem ovcí a štěkotem psů, bylo potlačeno zážitky z cizokrajné Asie, není omluva. Vždyť člověk nemusí jet na konec světa, aby viděl přírodní zvláštnosti, potkal zajímavé lidi a přivezl si spoustu vzpomínek a zážitků. V případě Rumunska to platí dvojnásob. Země bačů, cikánů a hor mě už před pěti lety při první návštěvě chytla za srdce, zatím nepustila a jsem si jistá, že nikdy nepustí. Nota bene, když ji mám spojenou s lidmi mému srdci blízkými. Jet průvodcovat Kudrnovské Rumunsko v tandemu s hlavasem Jardou Ozzym Zemanem k mému létu patří tak neochvějně, jako knedlík ke svíčkové.

Ty, kdo jsi Rumunskem nedotčený, představuješ si ho možná jako nebezpečnou zemi, kde Tě někdo okrade nebo Tě v lepším případě sežere potulný pes. Ale Ty, kdo jsi tu úchvatnou, svěží, pestrou a vstřícnou zemi jednou navštívil, víš, že Ti nehrozí větší nebezpečí než kdekoliv jinde a že lidé i psi jsou tu stejně dobří i zlí, jako ve zbytku světa. Biblí nás, toulajících se v Karpatech, je knížka Karpatské hry od Miloslava Nevrlého. Pro Tebe, kdos ještě nikdy neotáčel stránky téhle takřka posvátné knížky, je tu malý úryvek ze Hry na jitřní radost:

Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno. Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě - bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V travách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem ti proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci, vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka.I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelený mrak. Mráček. Plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám.

Ať se vydáš na sever nebo na jih, na východ nebo na západ, do hor nebo do nížin, Rumunsko Tě zasáhne. Udělá Ti v srdci velikou rýhu a ta se při vzpomínání na letní toulání vždycky probudí a zvláštně zabolí. Jakoby Tě něco táhlo zpátky, jakoby Tě něco volalo tak dlouho, dokud se nerozhodneš, že tam letos v létě pojedeš znova. Jen nevíš, který kout vybrat? Které hory, když každé jsou jiné? Divoké Trascau, slepencový Ciucaş, vápencová Piatra Craiului, Bucegi s roztodivnými skalními útvary, sopečný Calimani... a to nemluvím o Fagaraši, Retezatu, Apusenkách...


Ale nenech se mýlit, Rumunsko nerovná se jen hory, skýtá taky spoustu dalších krás pro geology, geomorfology, botaniky, architekty... jmenujme třeba lokalitu bahenních sopek Piclele Mare a Piclele Mici, kde z menších či větších kráterů probublává a v krátkých intervalech vytéká studené bahno. Nebo solná ložiska, která na povrch vystupují třeba v okolí městečka Praid a Slanic. Tamtéž jsou i velké podzemní solné doly. Najít jezero ke koupání není problém - Colibica, jezero Sv. Anny, lázně v Sovatě, ve Slanicu... Oko potěší soutěsky jako Bicaz a Turda, z klášterů jmenujme třeba Voronec a Humor, z měst Brašov, Sigisoaru, Cluj Napoca... Seznam zajímavostí a míst k navštívení je nekonečný! No a když to všechno, bratříčku, proložíš dobrým jídlem (polévky = ciorby, grilované mleté maso Mič, kukuřičná kaše mamaliga) a pitím (červená a bílá vína - např. Murfatlar, piva - Ciucas, Ursus, nebo citronový Reds, pálenky cuika nebo bihorka), co víc si přát?

La Revedere zase za rok, Rumunsko!

Žádné komentáře:

Okomentovat