26. července 2010

Kdyz v raji prselo

Tak nas dostihlo obdobi destu. Po ukrutne suchem kvetnu v Myanmaru a teplem cervnu v Thajsku, Kambodzi a Vietnamu jsme temer neverili, ze nas v jihovychodni Asii muze potkat den, kdy kvuli desti nebudeme moct sednout na kola. Prvni takove odpoledne prislo v Louang Prabang - obloha se zatahla a z nebe padaly provazy vody. Mesto nema kanalizaci, takze voda brzy zaplavila ulice a my jsme se brodili 20 cisel ve vode :) Naordinovali jsme si ale organizovany odpocinek, zalezli do posteli s knizkou v ruce a venku padajici trakare nam vuubec nevadily.. Mnohem horsi je pocit, kdyz se na kolo sednout chce, ale kvuli pocasi to nejde. Deste jsou tady nejake urputnejsi nez je znam z domu. Zadne letni prehanky, kdy parkrat zahrmi, clovek se nekam schova a je po vsem, ale dvoudenni vytrvale lijaky, kdy se intenzita padajicich kapek nemeni, dest nepolevuje. Clovek celou noc posloucha kapky bubnujici do plachty stanu a ceka, kdy mu zacne kapat na hlavu. Rano vykoukne ze stanu a vidi na deset metru, protoze cela krajina lezi v bile huste mlze. Nebe je jedna velka, nekonecna deka mraku bez jedineho svetlejsiho mista, ktere by davalo nadeji, ze se za nim schovava slunce. Diky odjezdu ze Singapuru je nase vybava v mnoha smerech improvizovana a plastenky na zavazadla v podobe igelitovych pytlu "vypujcenych" ze Subway se moc neosvedcily. Nevyplati se nam vyrazet do beznadejne destiveho rana a dalsi tri dny susit vsechny veci, strachovat se o navlhle fotaky.. Nikam nepospichame, radsi cekame, az lijavec prejde, i kdyby to melo znamenat cely den ve stanu. Nuda nam nehrozi - koupili jsme si par moc zajimavych knizek, tak dohanime cteci deficit :)

Ale zpet do Luang Prabang. Je to opravdu moc pekne kolonialni mestecko, klidne, relaxovane a jeho okoli pritom nabizi fajn mista k vyletu. My se vydali nalehko na kolech k vodopadu Kuang Xi. Jde o podobny kaskadovy system tyrkysovych jezirek jako byl Erawan v Thajsku, jen voda je studenejsi. Da se tu taky prijemne koupat. Vecery v LP patrily mistnimu vecernimu trhu. Lide rozlozi desitky kramku s hedvabnymi satky, rucne tkanymi dekami, suknemi, papirovymi lampiony, cela ulice se rozzari a hraje barvami. Neminul vecer, abychom se na tu veselou podivanou nesli podivat. Prodavaci jsou navic hrozne mili, nic nevnucuji, da se smlouvat.. proste prijemny zazitek.

V sobotu 17.7. jsme LP opustili a vyjeli smerem na jih. Chytil nas ale jeden z jiz zminovanych slejvaku, tak jsme zastavili na vrsku kopce, kde byly bambusove altanky a dohodli se s moc hodnym panem majitelem, ze muzeme prespat. Nakonec jsme tu kvuli pocasi zustali dve noci. Pan prodaval kukurici a banany, takze smrt hlady nehrozila :) V pondeli 19. jsme odpocati sedli na kola, rozhodnuti, ze si z hlavni silnice c.13 udelame malou stokilometrovou zajizdku po silnici c.7 do Phonsavanu.

Cesta se nam opet klikatila pres hory, takze jsme si pomohli malym stopem a v utery 20. jsme uz spali v Phonsavanu. Nachazeli jsme se nyni v provincii, ktera byla behem valky ve Vietnamu silne bombardovana americkym letectvem. Udajne zde bylo shozeno vic bomb nez za celou II. svetovou. O celem konfliktu jsme moc nevedeli, tak jsme se v centru MAG (= mines advisory group) koukli na tri uzasne poucne dokumenty. Po jejich shlednuti jsem mela pocit, ze se musim okamzite zapojit do nejake mise a zacit odminovavat Laos! :) Americane Laos bombardovali tajne a cilem bylo zejmena znicit Ho Chi Minhovu stezku, kterou Viet Cong zasoboval sve slozky na jihu Vietnamu. Obyvatele Laosu za nic nemohli a presto trpeli, umirali.. Hrozne je, ze koncem valky pro ne peklo neskoncilo - temer 30% shozene munice nevybuchlo a lezi doted v zemi, vyplouva na povrch pri destich nebo pri obdelavani poli.. Lide, deti umiraji dal. Nebezpeci hrozi vsude. Lide maji hlad, pudy je dost, ale ze strachu z vybuchu se neda obdelavat. Ted, v jednadvacatem stoleti. Nemohla jsem prestat myslet na pribehy lidi, kteri prisli o ruce, o oci, aniz by meli s valkou cokoliv spolecneho.

Smutny zazitek z kina nam na vic na kazdem kroku pripominala pritomnost jiz vybuchlych bomb, ktere mistni vyborne recykluji! Z kovu delaji lzice, kvetinace, plot, nebo treba gril :) Naladu jsme si spravili vyletem na Planinu dzbanu, kvuli ktere do teto oblasti jezdi vetsina turistu. Jde o nekolik mist, kde jsou na louce rozprostrene obrovske kamenne nadoby, o kterych nikdo nevi, k cemu slouzily. Jsou stare asi 2000 let a pravdepodobne mohlo jit o typ hrobek. Lokalit se dzbany je tu nekolik, ne vsechny jsou vycistene od bomb. My kvuli destivemu pocasi videli sice jen jednu, ale i ta stala za to. Prochazeli jsme mezi dzbany a nasavali atmosferu zvlastniho mista. Puvodne jsme do Phonsavanu vubec nechteli jet, ale ted jsme byli za tohle rozhodnuti moc radi. Zazitek z tehle provincie patril k nejsilnejsim (i kdyz dost smutnym) z Laosu.

3 komentáře:

  1. Moc krásné a poučné čtení! Vždy mne zajímala problematika počasí v těchto zemích a hlavně monzumy a možství srážek,které tam za krátký časový úsek naprší...to je fakt síla! Také povídání o nevybuchlých bombách...ty jsou roztroušeny po mnoha místech bývalých konfliktů,ale o recyklaci čtu poprvé!! No,a na závěr..tá fotečka těch vodních kaskád...bomba! Tak...přejí mnoho dalších zážitků!
    TORES

    OdpovědětVymazat
  2. Me to vzdycky tak potesi, kdyz ctuTvuj komentar, dekuju :) a predstav si, ze jedna z asi 4 kesek v Laosu je prave u toho vodopadu.. Bohuzeljsem to zjistila az po odjezdu, do te doby nebyl internet...

    OdpovědětVymazat
  3. Jojo, s vydatností srážek v jihovýchodní Asii měl své zkušenosti i Forest Gump :-) Olina

    OdpovědětVymazat