30. června 2010

Ohlednuti za Kambodzou

Z Phnom Penhu nase cesta pokracovala dal na vychod, smerem ke hranicnimu prechodu Bavet/Moc Bai. Meli jsme predsebou asi 170 km a verili jsme, ze za dva dny to v pohode dojedem. To by na me ale nesmel (opet) prijit prujem. Cestovni zaludecni problemy jsem do tohoto leta znala jen z vypraveni, popripade jako neco, co cloveku pul dne otravuje zivot a pak to prejde. Po 50 odcestovanych dnech v jihovychodni Asii se ze me ale pomalu stava odbornik na prujmy a jine zaludecni potize pocinaje lehkym bolenim bricha az po prozvracene noci s horeckou :)

Presnou pricinu vetsinou neznam, muze jit o kombinaci pochybne vody, ostreho slunicka, unavy z najetych kilometru nebo exoticke stravy z poulicnich stanku.. Predstava marneho pobihani mezi plochymi ryzovymi policky se sevrenyma pulkama ve snaze najit aspon castecny ukryt se stala mou kvalitni nocni murou. Nutno rict, ze temito eskapadami netrpim jen ja, ale i chudak Jarda, i kdyz neprimo. V noci nervozne sleduje moje vylety do kericku, striha na kousky tricka, kdyz nam uprostred divociny dojde toaletni papir, dava mi leky. Rano trpelive shani banany a coca colu, abych mela neco do zaludku a nevycita mi, ze se kvuli me vleceme sneci rychlosti. I v tech nejvetsich krecich si vzdycky stihnu uvedomit, jak je uzasne najit nekoho, s kym nejen, ze muzete cestovat, ale kdo se o vas postara, kdyz neni nejlip.. kdo se na vas nediva s odporem, kdyz zpoza krovi vydavate ruzne davici (a jine) zvuky a kdo vas dokonce drzi za ruku, abyste nepropadli dirou v krehke podlaze bambusoveho altanku (slouzici jako stredoveka vysernice), protoze jinam se opravdu na zachod zajit nedalo..

Ale zpet k ceste - od silnice c.1, navic vedouci z kambodzskeho hlavniho mesta do vietnamske metropole by clovek cekal jistou uroven. Chyba :) prvnich 20 km se opravovalo, takze jsme jeli hlinou, blatem, znicenym asfaltem.. navic se rozprselo, do toho bublani v zaludku, no radost. Nastesti druhy den se zlepsilo jak pocasi a silnice, tak zdravotni stav a my si mohli vychutnavat posledni kambodzske kilometry. Cesty, ktere jsme projizdeli (tzn. zejmena hlavni tah od Thajska, pres Siem Reap, Phnom Penh a do Vietnamu) jsou ze 100% rovinka a vetsinou i fajn asfalt. Silnice se skoro nekrouti, clovek ma pocit, ze jede cely den rovne. Ale aspon rychle naskakujou ujete kilometry. Okoli neni nikterak strhujici, ale da se pekne pozorovat bezny venkovsky zivot v bambusovych chyskach na kurich nohach. Behem polednich zaru lidi odpocivaji v houpacich sitich (hamakach), chlapi vetsinou neco opravuji a zenske prodavaji vse od zeleniny, vody az po nafukovaci hracky nebo zachodove misy. V mnoha vesnicich to vypadalo, ze lidi ani nechodi do prace - protoze jednoduse neni kam chodit. Ve vetsine vesnic neni banka ani posta, nemaji supermarkety ani fabriky, takze ziji z toho, co na poli vypestuji a mezi sebou prodaji. Jedina sluzba cni nad ostatni - holic! Ten je tady na kazdem rohu, co dve ste metru jeden. Pozna se to podle hromady chlupu a vlasu valejicich se kolem chyse.

Kambodza ma sice vlastni platidlo (riel), ale tou jsme platili jen v nejzapadlejsich vesnickach, jinak vsude vladnou americke dolary. Univerzalni cena je jeden dolar, nekdy lepe a nekdy hure investovany:) za dolar se nechal Jarda ostrihat, za dolar jsme koupili litr a pul vody, za dolar je bageta k snidani i tri melouny. Bezne se stane, ze zaplatite v dolarech a vydaji vam riely. U hranic s Thajskem se plati dokonce i thajskym bahtem, takze jsme meli obcas v penezence pekny gulas :) Clovek se snazi v duchu operovat se tremi smennymi kurzy, aby ziskal mlhavou predstavu, kolik vlastne plati, ale nekdy je to nad lidske sily. Lidi se nas tu nastesti nesnazili okradat. Trochu turistictejsi ceny vladnou jen kolem Angkor Watu, jinak je docela levno. Porizovaci cena obedu (ryze se zeleninou) je okolo jednoho dolaru na osobu, i kdyz obecne je v Kambodzi mene mist ke stravovani nez treba v Thajsku. Lide si hodne vari doma. Historicka pritomnost Francouzu se podepsala na zemi bagetami a mnozstvim pekaren, coz byla oproti Thajsku a Myanmaru prijemna zmena v jidelnicku.


Lide jsou vetsinou mili. V turistickych oblastech nas obcas otravovali neodbytni stankari nutici nam kafe - evidentne to, ze jsme belosi musi automaticky znamenat, ze chceme k snidani hemenex, tousty a kavu :) Pri prujezdu vesnickami nam mavaly hromady deti. Jejich radost a enthuziasmus je tak nakazlivy, ze jim clovek proste musi odpovidat a mavat zpet. Zenske a deti (pokud to nejsou nahaci) chodi zvlastne oblikani - nosi klasicka bavlnena pyzama s kabatkem na knofliky. Nejdriv jsem myslela, ze se snad zapomneli rano prevlict nebo ze se chystaji spat, ale kdepak, pyzamovy ubor nosi mladi, stari, rano, v poledne i vecer, na trh, na motorku, do restaurace. Co se vzoru a barev tyce, rozhodne se neboji experimentovat. Nedilnou soucasti garderoby je KRAMA - khmerska karovana sala, kterou nekteri nosi kolem krku, nekteri na hlave jako turban a jini jako pasek nebo sukni. Na trzisti v Phnom Penhu jsme se neuhlidali a taky jich par koupili - cena? Necekane dolar :)


Po Rudych Khmerech zbylo v zemi mnoho nevybuchle munice, takze ve vsech pruvodcich varovali pred schazenim z hlavnich cest a lozeni do krovi. Meli jsme to na pameti vzdycky vecer, kdyz jsme hledali misto na kempovani. Stan jsme staveli v mistech, kde byly vyslapane stezky od krav, abychom nekde nevybuchli. I Jarda byl opatrny, preci jen miny uz nejsou sranda. S pribyvajicim casem ale nas respekt slabl a na miny jsme si vzpomneli az kdyz stan stal. Nastesti se nic nestalo, ale Polpotovska historie se nam presto vryla do pameti osobni zkusenosti. Posledni den jsme vesele slapali k hranici a najednou se ozvalo mohutne, tlumene TUC!!! A vpravo v ryzovem poli, asi 200 m odnas - tam, kde se kolem normalne pasly kravy - se vznasel obrovsky hrib prachu.. Kambodza se s nami po 9 dnech rozloucila vybuchem a my vjeli do uplne jineho sveta, do Vietnamu.

1 komentář:

  1. Zdravím cestovatele, fotky z druhého vietnamského příspěvku jsou nádherné (tedy všechny fotky jsou pěkné, ale tady jsou nádherné ty scenérie). Komentář dávám sem, protože mě zaujalo, že ženské prodávají záchodové mísy. Jeden by nad tím žasl, ale když tak čtu o těch vašich žaludečních problémech, tak to do sebe pěkně zapadá :-) Možná by si cestovatel mohl vozit s sebou svůj záchůdek a byl by ušetřen náročného hledání. Já si v tomhle pamatuju Amsterdam, kde jsou sice nekryté pisoáry celkem často, ale na ženy tam jaksi zapomněli...

    Olina

    OdpovědětVymazat