11. května 2010

Poslední chvíle v civilizaci

Hurááááá!
Tak jsme se přeci jen dočkali a po měsíci příprav, plánování a těšení se nadešel den O = den odletu! Poslední dva dny se i kolem běžných věcí vznáší nostalgie. Naposled do bazénu, naposled do knihovny, naposled na výborné indické jídlo... Sbalit, rozloučit se všema známýma (ideálně společnou večeří :) ), uklidit pokoj, nakoupit náhradní díly na kola a najednou je tady poslední večer, poslední noc.

Stýskat se nám asi nebude, žití v drahém cosmopolitním městě bez kopců a pořádného kusu přírody nám zvlášť k srci nepřirostlo, ale čtyři měsíce v člověku nějakou stopu zanechají. Minimálně na lidi a na vynikající jídlo budeme v domově důchodců vzpomínat moc rádi.

Obvykle balíme a odjíždíme na poslední chvíli - v tzv. Jaroušovském stylu :) Tříměsíční cesta ale není víkend v horách a tak jsme se i my začali připravovat poctivě poměrně dlouho dopředu a světe div se, už čtyři dny před odjezdem jsme byli skoro sbalení! Mohla za to náročná logistika celé akce, kdy jsme část věcí museli poslat poštou domů a část (počítače, krosny) uložit ke známému Singapurci. Já jsem si jako správná ženská včera ještě užila pohlazení civilizace u holiče, dneska už jen píšem z univerzity poslední pozdrav, vyklidíme pokoj a po obědě hurá na letiště. No, hurá... jak se to vezme. Bude docela legrace se tam dopravit. Včera jsme při balení zjistili, že ošuntělé batohy o objemu asi 40 l (za dvě stovky z Malajsie), kupodivu nejsou nafukovací a stále nemáme jasno, jak se vše do zavazadel vměstná. Potáhneme metrem dvě obří krabice s kolama, do nich nahážeme helmy, karimámy a spacáky... a jak to vypadá i oblečení a jídlo, protože do těch pidibatohů se to prostě nevejde :) S lehkou nevolí jsem včera zjistila, že taška s lékama je asi třikrát větší než můj balíček s oblečením :) Nevadí, je to jen na tři měsíce, hehe :)

Od zítřka až do 8. června bude naším domovem divoký Myanmar. S internetem to tam je na štíru, takže se předem omlouvám, že toho na stránkách asi moc přibývat nebude. Když už se k počítači náhodou dostaneme, budou mít přednostní právo na informace strachující se rodiče :) Z Thajska, Laosu, Vietnamu a Kambodži už bychom snad mohli komunikovat víc...

Tímto se tedy na nějakou dobu loučím, nebojte se o nás a držte nám prosím palce, ať vše klape a (jak psala moje kamarádka Běla) ať každá, i sebeblbější situace má dobrý konec! :)

Žádné komentáře:

Okomentovat