1. dubna 2010

Na skok do Indonésie

Tak jsme zpátky z Indonésie!!! Myslím, že jsme jedni z mála, kdo jezdí na dovolenou, aby se z ní vrátil zatuchlý, špinavý, unavený, ulítaný a zničený :) Zničený, ale strašně spokojený a šťastný...

K naší radosti se nám podařilo vypadnout z každodenního singapurského kolotoče na 5 celých dní a tak jsme si je chtěli užít každým coulem. Ani hodina na zmar. Naše putování začalo v sobotu 27.3. letem ze Singapuru do Yogyakarty (zkráceně Yogya, město na ostrově Jáva), kde jsme na letišti vybrali z bankomatu 500 000 rupií (asi 1 000 ), odolali "lákavým" nabídkám taxikářů a městskou dopravou jsme dojeli na ulici Malioboro - hlavní tepnu města. Celá ulice ŽIJE. Všude jsou stánky s batikovanými věcmi (celá oblast Yogyi je uměleckým centrem Jávy, především díky batikám), kolem se prohání povozy tažené koňmi a taky bedjoky (trojkolky poháněné snad těmi nejstaršími a nejvychrtlejšími chlapíky ve městě). Sotva turista vystoupí z autobusu, hned se na něj vrhnou a se slovy "Helou máj frend" mu nutí odvoz kamkoliv. My jsme je zcela okatě ignorovali, protože ceny pro turisty jsou značně přemrštěné. Náš plán navíc nebyl prohlížet město, ale pronajmout si motorku a vyrazit na roadtrip kolem ostrova...

Za 65 000 rupií na den (cca 130 ) jsme si půjčili fajn skůtřík, nabalili na něj všechny věci, za zadní světlo přivázali stan a hrdě jsme vyrazili. Místa řidiče se chopil Jarda, já bych si do provozu netroufla. Občas se kolem prohnaly vskutku zajímavě naložené motorky a kola - chlápek s motorovou pilou, s pytlem česneku, otepí dřeva, hromadou slámy, pěti matracema.. Nabrali jsme směr k sopce Bromo, takže nás čekalo více než 500 km jen cestou tam. Byl už večer, ale my potřebovali nabírat kilometry a proto jsme projeli městem Solo a stan jsme stavěli až u horské silničky pod sopkou Lawu.

Neděle 28.3.
V neděli jsme se probudili do krásného rána, ze stanu jsme pozdravili kužel hory rýsující se pár kilometrů od nás a zase osedlali motorku. Bohužel kopce byly na náš pekelný (a hlavně značně naložený) stroj příliš prudké. Byli jsme nuceni odhodit závaží (mě), takže jsem naskočila i s báglama do místního autobusku a s Jardou v zádech se nechala vyvézt do sedla Sewu - odtud jsme už zase pokračovali spolu. Fičeli jsme nádhernou podhorskou krajinou, svahy zářily několika odstíny zlaté a zelené, podle toho, jak zralá byla rýže, kterou na ní místní pěstovali. Potkávali jsme bosé bábinky ve špičatých slaměných kloboucích, jak táhnou na zádech pytle s rýží a užívali si ten luxus, že díky motorce můžeme kdykoliv zastavit, kochat se, fotit...

V sedle jsme strávili celý den. Po cestě jsme občas zaslechli muezín - zvučný hlas, který pětkrát denně svolává muslimy k modlitbě do mešit. Provoz byl někdy šílený, Jarda řídil jako profík a kličkoval mezi nevyzpytatelnými vozidly. Najednou se za náma ale vynořil autobus a vytlačil nás z cesty, takže jsme pozdravili příkop plný kompostu :) Nic se nám nestalo, odneslo to jen moje koleno, které utrpělo mírnou kolizi s patníkem :) Otřepali jsme se, občerstvili melounem a přes města Madiun, Jombang, Mojokerto a Pasuruan dojeli do vesničky Ketapang. Už byla tma a hrozně se rozpršelo, tak jsme čekali pod střechou dřevěné chaloupky a snažili se neklesat na mysli. Zadky jsme měli otlačené, byli jsme špinaví od prachu silnice a ještě to vypadalo, že kvůli průtrži mračen nestihneme podle plánu ujet posledních 38 km pod sopku Bromo, abychom mohli ráno vyrazit na východ slunce. Ale přálo nám štěstí. Po slabé hodince déšť ustal a my odhodlaně vyrazili po silnici vzhůru. Matylda (motorka) se držela statečně, až v předposledním stoupání odmítla službu, takže jsme opět aplikovali metodu "já stopem - Jarda na motorce". Kolem jedenácté večer jsme uléhali do stanu, natěšení na ranní pochod.

Pondělí 29.3.
Vstávali jsme za tmy ve 4 hodiny ráno. Slunce začalo rychle vycházet, takže jsme už od začátku viděli dým vycházející z hory Bromo. Ta stojí spolu s dalším stratovulkánem neznámého jména uprostřed většího kráteru, takže jsme nejprve čtvrt hodinky scházeli z kopce dolů. Před námi se otevřela dlouhá planina plná tmavého vulkanického písku. S přibývajícím světlem se odkrývalo víc a víc z téhle otevřené učebnice geomorfologie. Jásala jsem a bylo mi nádherně. Asi hodinku jsme šli k hoře - terén se pak začal mírně zvedat - až jsme došli pod schody. Pod takový schody do nebe... posledních pár kroků jsem nedočkavě vyběhla. Celá zadýchaná jsem koukala do kráteru, ze kterého se valil hustý, bílý dým. Slunce už bylo nahoře a hladilo celou tu nádheru zlatavým světlem, kolem bylo ticho, nikde žádní lidé. Nevěděla jsem, kam koukat dřív, jestli fotit nebo se jen dívat, abych si všechno nakoukala do zásoby... Asi po půlhodině se přiblížil dav turistů a když vyšplhali až nahoru, sbalili jsme věci a zbaběle prchli :) Chtěli jsme odjet se vzpomínkou na liduprázdnou podřimující a odfukující sopku a ne na dav baťůžkářů v tričkách s nápisem "I love Yogya".

Bylo krásných 11 hodin, když jsme zase sedli na náš ďábelský stroj. Sjížděli jsme z hor do údolí a zase si užívali krásu pokrokem nepoznamenaných vesniček, krásných lidí a dopravních prostředků. Ovšem dostihl nás delikátní problém - zadky začaly pociťovat ujetých 600 km a každý další kilometr se stával utrpením. Museli jsme stavět častěji a prokládali jsme jízdu popíjením ledových čajů ve stáncích u silnice (jeden čaj stál 2 000 rupií = 4 koruny :) ) a ochutnáváním nových druhů ovoce (longan, rambutan...). Mně se k osezené zadnici přidalo rozbité a oteklé koleno, takže jsem slízala z motorky jak válečný invalida :). Náš zubožený stav ale neodrazoval personál benzínek a restaurací, aby se s námi fotil... holt běloch na motorce a s dvěma obrovskýma batohama je tady rarita. Po celodenní jizdě přes Mojokerto, Ploso a Lengkong, z níž posledních pár hodin bylo za tmy a v dešti jsme se odměnili umytím se v kádi vody na záchodech u benzínové pupmy. Myla jsem se a snažila jsem se nemyslet na mrtvého krtka, který plaval v kádi. Byla jsem fakt ráda, že se myju. Až když se po mně šel umýt Jarda, uklidnil mě, že mrtvý krtek nebyl krtkem, ale zmuchlaným igelitovým sáčkem :) Uff.. Za městečkem Nganjuk jsme postavili v malém močálku stan a slastně usnuli.

Úterý 30.3.
Ráno nás (nečekaně) opět čekala motorka. Zadky si přes noc odpočinuly a provoz nebyl rušný, tak všechno vypadalo veseleji. Přes Ngawi a Solo jsme asi ve tři odpoledne dojeli k hinduistickému chrámu Prambanan, k dalšímu cíli naší cesty. Procházeli jsme si chámový komplex a za snaživého výkladu tří mladých slečen jsme na sebe nechali dýchat historii. Na stěnách chrámu byly výjevy z Rámajány, holky znaly každý detail, tak Jarda fotil a já poslouchala výklad. Příjemný zážitek jsme završili luxusní večeří - dali jsme si tři ryby s rýží ( Nila Babak Balur, Lele Goreng a Bawal Bakar), čtyři čaje a zaplatili jsme dohromady necelých 90 korun :) Byli jsme tak příjemně naladění, že nás ani nerozhodilo, když jsme se při přibližování ke chrámu Borobudur ztratili a místo na čtyřproudové výpadovce z Yogyakarty jsme skončili na opuštěné silničce ve vesnici Godean. Tady trochu končila sranda, protože to byl opravdu konec světa - nikde žádný ukazatel, nic. Zeptali jsme se kolemjedoucího pána na cestu a ten byl tak hodný, že nás 20 km doprovodil, skoro až k Borobuduru. Nepodlehli jsme lákavému vábení hotelů a postavili si stan v zátoce plné komárů. Usínání nebylo úplně ideální - byli jsme špinaví a těžko říct, jestli víc smrděly naše batohy nebo my. O to víc jsme si ale užili ráno.

Středa 31.3.
O chrámu Borobudur básnil před výletem hlavně Jarda. Znal jej z knížky, co měli doma - já (ač zeměpisář, ostuda) o něm neměla ani páru. O to víc jsem byla zvědavá. Vstali jsme v pět ráno, abychom viděli chrám za úsvitu. Borobudur je na rozdíl od Prambananu stavbou buddhistickou. Vrcholovou část tvoří tři kruhová patra a shora vypadá jako mandala. Celé místo má silnou atmosféru. Člověk stojí na vrcholku masivní stavby, kouká do krajiny, kde se probouzí ráno a nechápe, jak v devátém století mohl někdo postavit tak dokonalou stavbu. Velké "zvony" (znázorňují mužské a ženské pohlavní orgány), schody, zdi - všechno je poskládané dohromady jako velké puzzle. V údolí se válí mlha, na horizontu se tyčí kužel sopky. Nádhera, která nejde popsat. Ta se musí zažít. Strávili jsme rozjímáním a focením asi tři hodinky a pak se vydali na poslední přesun na Matyldě - směr Yogya. Vrátili jsme motorku a vyrazili si užít trajdání po městě. Vzali jsme to k sultánskému paláci kraton, ale byl už zavřený, takže jsme bloumali po ulicích a fotili a fotili. Lidi jsou tady fakt skvělí - z počátku se můžou zdát nevrlí, ale když se na ně člověk usměje, tak úplně roztají, mávají a smějou se. Dokonce jsme narazili na zadní vchod kratonu (= sultánského paláce), kde nás aktivní pán pustil dovnitř, takže jsme ani o prohlídku nepřišli. Na Malioboru jsme utratili pár peněz za suvenýry a zamířili k Masážnímu salonu. Za sto korun jsme se nechali 90 minut rozmazlovat. Po pěti dnech honění se a spěchání byla masáž veeelmi příjemná změna. Konečně byl čas se zastavit a pustit myšlenky na výlet. Sotva jsem zavřela oči, letěla jsem zpátky na Bromo a jeho kouřící kráter. Po masáži jsme už jen dojeli k letišti, postavili stan u mešity a chystali se do hajan... Když přišel nějaký muslim, že tady sice můžeme spát, ale odděleně, abychom nepáchali nějaká smilstva :) Takže chudák Jarda si ustlal na dlaždičkách u vchodu do mešity a já spala sama ve stanu.

Čtvrtek 1.4.
Ráno jsme po budíčku v půl šesté naskočili do letadla a měli jsme radost, že nás nevyhodili, protože jsme fakt smrděli na sto honů :) Návrat do reality byl rychlý - Jarda fičel do školy a já začala prát a drhnout baťohy, stan, oblečení... Ještěže už je konec dovolené, protože jsem fakt groggy a těším se, až si v práci odpočinu :) Naštěstí prach na plexiskle helmy, odřené koleno, smrdící batoh ani hejna komárů zážitkům na kráse neubírají!

2 komentáře:

  1. Vítejte zpátky!Už jsem se na Vás i na zápisky těšila.Moc oceňuji Jardův psychologický tah, že krtek v kádi nebyl krtek:-).Májo,Ty ,nejen,že ses na Bromo vydala BEZ kohouta, ale neznala jsi ani Borobudur?Hm,kovářova kobyla...tak nějak,viď!JL

    OdpovědětVymazat
  2. Hmmm, kráásný výlet to musel být. To se v Čechách tak hezky poslouchá!!:)
    Btw: Jestlipak dělají indonézští krtci krtičiny??? My jich máme v Olešnici po zimě milióny... :D

    OdpovědětVymazat